21 Cdo 3533/2009 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3533/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Pavlou Šilerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Žerotínova č. 1141/37, proti žalovanému Gymnáziu Čelákovice, příspěvkové organizaci se sídlem v Čelákovicích, J.A. Komenského č. 414/7, IČ 43755054, zastoupenému JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. č. 23, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 19 C 154/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2009 č.j. 23 Co 54/2009-54, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 23.10.2008 č.j. 19 C 154/2008-31 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 17.6.2008 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce „neuposlechl příkazu nadřízené a fyzicky ji napadl“, že „neumožnil řádné projednání svého předcházejícího zvlášť hrubého porušení pracovní kázně“, a že se neomluveně nedostavil do zaměstnání po dobu 13 pracovních dnů (tj. od 30.5.2008 do 17.6.2008 včetně). „Zvlášť hrubého porušení pracovní kázně“ se žalobce dopustil dne 3.4.2008, když jako pedagogický doprovod třídy 6. A „při návštěvě kina v Centru Černý Most stanovil při návratu do Čelákovic místo srazu žáků nádraží Praha – Vysočany, sám do vlaku nastoupil až v Horních Počernicích“, v důsledku čehož jedna žákyně do vlaku nenastoupila, a byla tak vystavena nebezpečí. Při projednávání tohoto jednání žalobce „bezdůvodně fyzicky napadl“ ředitelku školy, která poté musela vyhledat lékařskou pomoc a byla 16 dnů v pracovní neschopnosti. Dne 29.5. žalobce doručil zaměstnavateli oznámení o nástupu na rodičovskou dovolenou ke dni 30.5.2008, dosud však „ani po vyzvání tuto překážku v práci neprokázal“; zaměstnavatel tak počínaje dnem 30.5. hodnotí nepřítomnost žalobce v práci jako neomluvenou. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že události ze dne 3.4.2008 byly již projednány dne 9.4.2008 za přítomnosti ředitelky školy a jejího zástupce, o tomto jednání byl pořízen zápis, a není pravda, že by projednání této události odmítal. Za pochybení mu bylo „odebráno osobní ohodnocení na dobu neurčitou“, tím považoval celou záležitost za uzavřenou. Nařčení z fyzického napadení žalobce důrazně odmítá, neboť „to byla právě ředitelka školy, která jej fyzicky napadla s úmyslem odebrat mu návrh dohody o skončení pracovního poměru“, a tuto událost oznámil na OO PČR Čelákovice. Ohledně neomluvené absence žalobce namítá, že žalovanému písemně oznámil, že „dnem 30. května 2008 nastupuje rodičovskou dovolenou, o kterou dne 29.5.2008 požádal příslušný orgán státní sociální podpory“, a téhož dne byla jeho žádost kladně vyřízena. „Potvrzení o rodičovské dovolené bylo žalobci příslušným orgánem doručeno dne 23.6.2008“, žalobce jej bez zbytečného odkladu předal zaměstnavateli. Čerpá tedy od 30.5.2008 rodičovskou dovolenou, což brání postupu podle § 55 odst. 1 zák. práce. Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 23.10.2008 č.j. 19 C 154/2008-31 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému „náklady řízení ve výši 7.021,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného“. Zabýval se pouze tvrzenou neomluvenou absencí žalobce v zaměstnání, protože, „byla-li by prokázána důvodnost nároku na rodičovskou dovolenou, nemohl by být se žalobcem okamžitě zrušen pracovní poměr pro zbylé dva uvedené důvody s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 zákoníku práce“. V tomto směru dovodil, že žalobce svůj nárok na rodičovskou dovolenou řádně nedoložil, neboť „v době svého domnělého nástupu na rodičovskou dovolenou“ nebyl otcem nezl. T. Š. Zákonná domněnka otcovství v té době svědčila P. Š., jehož otcovství k nezletilému bylo popřeno až rozsudkem, který nabyl právní moci dne 11.6.2008. Soud prvního stupně proto uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu neomluvené nepřítomnosti žalobce v práci od 30.5.2008 je „nejméně do 11.6.2008“ platné. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.3.2009 č.j. 23 Co 54/2009-54 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč „do rukou právního zástupce žalovaného“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce „nedoložil a v rozporu s ustanovením § 206 odst. 2 zákoníku práce neprokázal vznik nároku na rodičovskou dovolenou, a to ani na dodatečnou výzvu z 5.6.2008“, přičemž „oznámení úřadu práce o přiznání rodičovského příspěvku samo o sobě neprokazovalo, že je žalobce otcem nezletilého T. Š., nar.“. Odvolací soud sice souhlasil s námitkou žalobce, že „uznáním otcovství se stal otcem nezletilého T. od okamžiku jeho narození“, avšak ke dni 30.5.2008 tento stav neplatil, neboť právně byl otcem nezletilého T. Š. manžel matky dítěte P. Š. Teprve odmítnutím odvolání P. Š. proti rozsudku ze dne 28.4.2008 nabyl tento rozsudek, jímž bylo popřeno jeho otcovství, dne 11.6.2008 právní moci, a tímto dnem „mohlo formálně nabýt účinnosti žalobcovo uznání otcovství k nezl. T. se všemi právními důsledky s tím spojenými“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobce ke dni 30.5.2008 ani později žalovanému neprokázal vznik nároku na rodičovskou dovolenou a ani jiný omluvitelný důvod své nepřítomnosti v zaměstnání, a dopouštěl se tak podle názoru odvolacího soudu neomluvených absencí, čímž zvlášť hrubým způsobem porušoval povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a naplnil tak důvod k okamžitém zrušení pracovního poměru. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní právní význam. Podstatou dovolání je názor žalobce, že má právo nastoupit na rodičovskou dovolenou jako biologický otec dítěte narozeného za trvání předchozího manželství matky, který žije s matkou dítěte ve společné domácnosti a jemuž byly přiznány dávky státní sociální podpory na nezletilé dítě; a že tedy soudy obou stupňů nesprávně rozhodly, že žalovaný mohl se žalobcem okamžitě zrušit pracovní poměr. Soudy totiž podle názoru dovolatele vůbec nevzaly v úvahu skutečnost, že sice v době okamžitého zrušení pracovního poměru nenabyl právní moci „rozsudek o určení otcovství“, avšak „s ohledem na dosavadní průběh řízení o určení otcovství nelze výsledek určující otcovství dítěte ve věci samé zvrátit“, když navíc právní moc na tomto rozsudku o určení otcovství k nezletilému T. Š. byla zpětně vyznačena ke dni 11.6.2008. Je proto přesvědčen, že na rodičovskou dovolenou nastoupil po právu, „v situaci, kdy bylo zřejmé že on a nikoliv manžel matky dítěte je otcem dítěte“ a v situaci „vyvolanou momentální potřebou o celodenní péči o jeho dítě“ a nespatřuje proto ve svém jednání, „přes formálně-právní komplikaci v podobě krátkodobě přetrvávajícího stavu, po nějž nebyl veden jako otec dítěte v matrice, jakékoliv porušení pracovní kázně, natož zvláště hrubé“. Dovolatel tak zároveň nesouhlasí s posouzením otázky intenzity jeho porušení pracovní kázně, namítá-li, že soudy nezkoumaly jeho „pohnutky odchodu na rodičovskou dovolenou a jeho úmysl při odchodu na rodičovskou dovolenou“, že se nezabývaly jeho tvrzením, že „byl v dobré víře, že nastoupil řádnou rodičovskou dovolenou, protože svůj postup konzultoval s orgánem státní sociální podpory“, a že „byl v dobré víře, že řádně o nastoupení rodičovské dovolené požádal, v souladu se zavedenou praxí u zaměstnavatele; a také, že neprovedly dokazování ke skutečnosti, zda byla žalobci doručena „dodatečná výzva zaměstnavatele k objasnění okolností jeho překážek v práci“, neboť tento dopis ze dne 5.6.2009 mu nikdy doručen nebyl, přičemž zaměstnavatel se jiným způsobem žalobce kontaktovat nepokusil, ačkoliv „jeho bydliště je ve stejném městě nedaleko gymnázia“. Protože dovolatel považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za „nespravedlivé“, navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť podle jeho názoru „otázky zásadního právního významu předestřené žalobcem pod písmeny a) až c) jsou tak úzce svázány se zjištěným skutkovým stavem, že se v podstatě netýkají právního posouzení věci“. Pro případ, že by dovolací soud v některém bodu otázku zásadního právního významu spatřoval, má žalovaný za to, že právní posouzení soudu prvního stupně i soudu odvolacího je „zcela správné a nelze mu nic