25 Cdo 213/2025 – Nejvyšší soud

25 Cdo 213/2025-839 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: b) J. M., c) L. B., d) M. M., všichni zastoupeni JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, Strašnice, Praha 10, proti žalovanému: Institut klinické a experimentální medicíny, IČO 00023001, se sídlem Vídeňská 1958/9, Krč, Praha 4, zastoupená JUDr. MUDr. Janem Skácelem, advokátem se sídlem Johanitská 530/62, Březiněves, Praha 8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 16/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 36 Co 153/2024-745, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 36 Co 153/2024-745, potvrdil rozsudek ze dne 22. 2. 2024, č. j. 16 C 16/2016-672, kterým Obvodní soudu pro Prahu 4 zamítl žalobu žalobkyně b) na zaplacení 3 333 333,40 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) na zaplacení 2 333 333,30 Kč s příslušenstvím, žalobce d) na zaplacení 2 333 333,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o náhradu nemajetkové újmy (za ztížení společenského uplatnění a za bolest) vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a), který v průběhu řízení zemřel, a jehož právními nástupci se stali žalobci b), c) a d), podstoupil 24. 3. 2015 u žalovaného operační zákrok, jehož účelem byla embolizace (ucpání přívodu) pravého jaterního laloku, což mělo umožnit další intenzivní operační onkologickou léčbu pacienta. Při operaci však lékař žalovaného embolizoval i levý jaterní lalok. V důsledku toho nebylo možno následně operativně odstranit nález na levém jaterním laloku. Tato možnost však byla nejistá i kdyby embolizace byla provedena v původně zamýšleném rozsahu, nebylo totiž jisté, že by játra pacienta dorostla v potřebném rozsahu dříve, než jeho zdravotní stav zásadně nepříznivě ovlivní postupující metastázy na jiných orgánech. Zdravotní stav pacienta nicméně zákrokem u žalovaného nebyl negativně ovlivněn (pacient s původně odhadovanou dobou dožití několika měsíců žil ještě několik dalších let). Odvolací soud posoudil nárok žalobců podle § 2910, § 2911, § 1912, § 2951, § 2956, § 81 odst. 2 a § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok na náhradu újmy na zdraví nevznikl. Lékařský zákrok posoudil jako postup lege artis. Ačkoli se operatér při lékařském výkonu dopustil chyby a zaměnil levý jaterní lalok za pravý, bylo možné toto pochybení přičíst obtížnosti zákroku a specifickým anatomickým podmínkám a změnám v oblasti prováděného zákroku u pacienta. Ošetřující lékař, který pacienta k zákroku u žalovaného odeslal, neinformoval žalovaného, že pacient se v minulosti podrobil již třem resekcím. Játra pacienta byla rotována a pacient měl raritní variabilní cévní řečiště, které lékař nemohl předvídat. Zákrok, který pacient podstoupil, je vždy nejistý, neboť anatomie cév se u pacientů může lišit a její přesná struktura není zjistitelná ani předoperačními vyšetřeními. 2. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl závěr, že žalovaný provedl lékařský zákrok lege artis, převzít ze znaleckých posudků, znalec přitom není oprávněn takový závěr učinit. Podle dovolatelů neměl odvolací soud žádný podklad pro závěr, že pacient měl variabilní cévní řečiště. Lékař žalovaného přistoupil k operaci s nedostatečnými předoperačními informacemi, což bylo rovněž pochybením žalovaného. Podle žalobců embolizace nejen pravého, ale nechtěně i levého jaterního laloku pacienta nebylo možnou komplikací zákroku, ale pochybením operatéra. Odvolací soud pochybil, když se nezabýval otázkou nedostatečnosti informovaného souhlasu pacienta s tím, že se jedná o novou skutečnost uplatněnou v rozporu s § 119a o. s. ř. Žalobci jsou naopak přesvědčeni, že se o novotu nejednalo a otázka informovaného souhlasu se řešila od počátku řízení. Dále nalézací soudy nesprávně aplikovaly institut koncentrace řízení a opětovným poučením podle § 119a o. s. ř. zatížily řízení vadou zmatečnosti. Zmatečnost je dána i naprostou absencí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nebo tím, že se původní senát ztotožnil s námitkami žalobců, aby následně senát v novém složení s těmito námitkami nesouhlasil. Konečně žalobci jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť účelem dovolacího řízení je přezkum rozhodnutí a úvah odvolacího soudu, nikoli soudu prvního stupně, s jehož odůvodněním se odvolací soud jen ztotožnil, aniž by vypořádal odvolací námitky žalobců. Proto navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobci uplatněný nárok je co do základu opodstatněn a o výši nároku a nákladech řízení účastníků a státu bude rozhodnuto v končeném rozsudku, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. 3. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl odvolání odmítnout, popř. zamítnout. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (§ 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona č. 382/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), respektive s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 odst. 1 o. z.), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, přičemž takový postup je označován jako „lege artis“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní služby (lékař) zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023). 7. S ohledem na obsah dovolání připomíná dovolací soud svou ustálenou judikaturu, podle které specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud