26 Cdo 1454/2016 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1454/2016ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. M., P., zastoupené JUDr. Annou Starou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Malá Tyršovka 1836/19, proti žalované L. Ch., P., zastoupené Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, třída Míru 92, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 75/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 27 Co 445/2015-74, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 27 Co 445/2015-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala přezkoumání oprávněnosti výpovědi ze dne 24. dubna 2014 (dále též jen „Výpověď“), kterou jí dala žalovaná z nájmu „bytu v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. června 2015, č. j. 7 C 75/2014-51, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaná (vlastnice bytu) dala žalobkyni (nájemkyni bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu (bytové jednotky) podle § 2288 odst. 2 písm. a/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Výpověď odůvodnila konstatováním, že byt potřebuje k vlastnímu užívání (k bydlení), tedy že byt bude užíván pronajímatelem ve smyslu citovaného ustanovení, a rovněž v ní uvedla, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po jejím doručení; obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem do dvou měsíců od jejího doručení. Výpověď byla doručena dne 24. dubna 2014 žalobkyni, která dopisem ze dne 24. května 2014 žalované sdělila, že s Výpovědí nesouhlasí a domnívá se, že je neoprávněná; současně namítla, že po celou dobu, co v bytě bydlí, řádně a včas platila nájemné a o byt svědomitě pečovala, vytkla žalované, že ona a dříve její matka se nezajímaly o technický stav bytu a že v důsledku toho např. musela na vlastní náklady pořídit do bytu nový sporák, a poukázala také na svou tíživou sociální, zdravotní a finanční situaci. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a/ o. z. Zdůraznil, že má-li být vypovídaný nájemní byt užíván pronajímatelem, je citovaný výpovědní důvod naplněn bez dalšího; má-li však být užíván pronajímatelovým manželem, který hodlá opustit rodinnou domácnost, musí pronajímatel doložit, že byl podán návrh na rozvod manželství nebo že manželství bylo již rozvedeno. Současně shledal, že pro naplněnost uplatněného výpovědního důvodu jsou bez právního významu okolnosti namítané žalobkyní v jejím dopisu z 24. května 2014, a dodal, že tyto okolnosti ani nejsou způsobilé založit rozpor Výpovědi s dobrými mravy; prostřednictvím uplatněného výpovědního důvodu totiž žalovaná realizovala své vlastnické právo, před jehož zneužitím je žalobkyně dostatečně chráněna právní úpravou obsaženou v § 2289 o. z. Z vyložených důvodů žalobu na přezkoumání oprávněnosti Výpovědi zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 27 Co 445/2015-74, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Odvolací soud neprovedl důkaz navržený žalobkyní v odvolacím řízení, a to záznamem telefonického rozhovoru, jímž mělo být prokázáno, že po jejím odstěhování hodlá žalovaná předmětný byt prodat, a nikoli využít k vlastnímu bydlení (dále též jen „záznam telefonického rozhovoru“). Neprovedení uvedeného důkazu odůvodnil konstatováním, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu, přičemž z tohoto hlediska není podstatné, že „po vydání rozsudku okresního soudu žalovaná údajně vyvíjela iniciativu směřující k prodeji předmětného bytu“, jak mělo vyjít najevo právě provedením zmíněného důkazu. Poté se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tak především dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a/ o. z. K výkladu citovaného ustanovení současně přičinil, že může-li pronajímatel bez dalšího vypovědět nájem bytu na dobu neurčitou též k zajištění bytové potřeby svého příbuzného nebo příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni (§ 2288 odst. 2 písm. b/ o. z.), tím spíše je oprávněn – rovněž bez dalších podmínek – jej vypovědět, chce-li byt využít k uspokojení vlastní potřeby bydlení. Podle jeho názoru nelze přijmout žalobkyní zastávaný výklad, že i pronajímatel, který chce využít pronajatý byt pro sebe, může vypovědět nájemní poměr z důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a/ o. z. jen za předpokladu, že byl podán návrh na rozvod manželství nebo manželství bylo již rozvedeno. Vyloučit totiž vlastníka pronajaté věci z možnosti užívat předmět svého vlastnictví by bylo v rozporu s ústavně garantovanou ochranou vlastnického práva, zakotvenou v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Následně se ztotožnil rovněž s ostatními právními názory, jež soud prvního stupně vedly k zamítnutí žaloby (včetně názorů učiněných s odkazem na ustanovení § 2289 o. z.), a proto na ně jako na správné (pro stručnost) odkázal. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasila zejména s výkladem ustanovení § 2288 odst. 2 písm. a/ o. z., a uvedla, že v tomto směru závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Opětovně namítla, že i pronajímatel, který chce využít pronajatý byt pro sebe, může z tohoto důvodu nájem vypovědět pouze za předpokladu, že byl podán návrh na rozvod manželství nebo manželství bylo již rozvedeno. Na podporu uvedeného právního názoru argumentovala předně tím, že v ustanovení § 2288 odst. 2 písm. a/ o. z. je za slovem „pronajímatelem“ čárka před spojkou „nebo“, což znamená, že tato spojka byla užita ve významu vylučovacím, jímž se vyjadřuje, že danou spojkou oddělené eventuality nejsou libovolně zaměnitelné a tedy může nastat pouze jedna z nich. Z toho dovozovala, že vedlejší přívlastková věta uvozená slovy „který hodlá opustit rodinnou domácnost…“ se vztahuje „buď k pronajímateli, nebo k jeho manželovi“; proto v obou těchto případech je opuštění společné domácnosti a rozvod manželství nutnou podmínkou pro naplnění výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a/ o. z. Vzhledem k řečenému měla za to, že zákonodárce dal citovaným ustanovením přednost nájemcovu právu na nerušené užívání pronajatého bytu před vlastnickým právem pronajímatele, který toto své právo dobrovolně omezil, a to i tehdy, učinil-li tak na dobu neurčitou. Vlastnické právo pronajímatele může proto převážit nad právem nájemce jen při kvalifikované změně poměrů, jíž zde reprezentuje rozvod manželství. Předestřený výklad jednoznačně podporuje též názor samotných autorů nového civilního kodexu obsažený v publikaci Eliáš a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2013, s. 248, v níž P. Bezouška výslovně zdůraznil, že „pronajímateli právo vypovědět nájem bytu uzavřený na dobu neurčitou s odůvodněním, že tento byt potřebuje pro sebe, bez dalšího nepřísluší. Uvedený výpovědní důvod se uplatní pouze v případě, kdy je to nutné pro řešení bydlení mezi manželi v době rozvodového řízení nebo již po rozvodu.“. Dodala, že totožný závěr pak plyne rovněž z komentářové literatury (konkrétně zmínila publikace Kabelková, E., Dejlová, H., Nájem a pacht v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 335, a Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 460), kde se konstatuje následující: „V případě, kdy bude pronajímatel ve výpovědi tvrdit jako výpovědní důvod, že potřebuje byt pro sebe či pro svého manžela pro případ rozvodu manželství, musí prokázat, že je dán stav k rozvratu manželství, a prokázat, že byl již v době podání výpovědi alespoň podán návrh na rozvod.“. Podle jejího přesvědčení přitom takovýto výklad nemůže být v rozporu s ústavně garantovanou ochranou vlastnického práva, jak chybně uvažoval odvolací soud. Vzdá-li