29 ICdo 37/2015 – Nejvyšší soud

KSOS 34 INS 12899/2011 34 ICm 2955/2012 29 ICdo 37/2015-90 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Daniela Siwyho, se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, PSČ 737 01, jako insolvenčního správce dlužníka EXPIM spol. s r. o., proti žalovanému Celnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem v Ostravě, náměstí Svatopluka Čecha 8, PSČ 702 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 2955/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EXPIM spol. s r. o., se sídlem v Českém Těšíně, Frýdecká 2037/78, PSČ 737 01, identifikační číslo osoby 60323507, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 12899/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2014, č. j. 34 ICm 2955/2012, 13 VSOL 71/2014-70 (KSOS 34 INS 12899/2012), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2014, č. j. 34 ICm 2955/2012, 13 VSOL 71/2014-70 (KSOS 34 INS 12899/2012), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2013, č. j. 34 ICm 2955/2012-42, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 12. prosince 2013, č. j. 34 ICm 2955/2012-42, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (jako insolvenční správce dlužníka EXPIM spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (původně vůči Celnímu úřadu Karviná) jednak určení, že složení jistoty ve výši 8.377.277 Kč ve prospěch žalovaného na základě zajišťovacího příkazu ze dne 18. února 2011, č. j. 1809/2011-146100-024, je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku), jednak uložení povinnosti zaplatit částku 8.377.277 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku); dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Zajišťovacím příkazem ze dne 18. února 2011, č. j. 1809/2011-146100-024, Celní úřad Karviná podle ustanovení § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, uložil dlužníku, aby do tří pracovních dnů po oznámení zajišťovacího příkazu zajistil úhradu daně (spotřební daně z minerálních olejů), která nebyla dosud stanovena a není splatná, složením jistoty ve výši 8.377.277 Kč na depozitní účet celního úřadu. 2/ Dlužník na základě vydaného zajišťovacího příkazu poukázal požadovanou jistotu ze svého běžného účtu na depozitní účet Celního úřadu Karviná ve čtyřech splátkách, a to 18. února 2011 částku 377.277 Kč, 23. února 2011 částku 900.000 Kč a 3.100.000 Kč a 24. února 2011 částku 4.000.000 Kč. 3/ Zajištěná částka byla dne 11. dubna 2011 převedena v plném rozsahu na úhradu stanovené spotřební daně z minerálních olejů za měsíc únor 2011. 4/ Dlužník podal 22. července 2011 insolvenční návrh. 5/ Usnesením ze dne 11. října 2011, č. j. KSOS 34 INS 12899/2011-A-13, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že složením jistoty podle vydaného zajišťovacího příkazu (převodem částky 8.377.277 Kč na účet Celního úřadu Karviná) nebyla nijak dotčena majetková sféra dlužníka, neboť peněžní prostředky zajištěné správcem daně i nadále náležely (až do převodu zajištěné částky na úhradu stanovené a splatné daně) dlužníku. Zajišťovací příkaz podle ustanovení § 167 daňového řádu, pokračoval insolvenční soud, je zajišťovacím institutem, který v případech, kdy je zde důvodná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, případně v této době bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi, slouží k zajištění daně ve prospěch správce daně. Jeho uhrazovací funkce je pak spjata až s převodem zajištěné částky na úhradu daně (§ 168 odst. 4 daňového řádu). Potud insolvenční soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 9 Afs 29/2010, uveřejněném pod číslem 2491/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jestliže samotným složením požadované jistoty nedošlo k uspokojení žádného dlužníkova závazku a peněžní prostředky neopustily majetkovou sféru dlužníka, nelze podle insolvenčního soudu již z povahy věci uvažovat ani o tom, že by mohlo jít o právní úkon zkracující či znevýhodňující. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud neměl – na rozdíl od insolvenčního soudu – pro rozhodnutí dané věci za významné, zda složením jistoty podle vydaného zajišťovacího příkazu finanční prostředky opustily majetkovou sféru dlužníka, když zvýhodňujícím právním úkonem (jak se podává též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012) nemusí být pouze úkon, v jehož důsledku došlo ke zmenšení rozsahu dlužníkova majetku. Pro posouzení, zda skutečně šlo o zvýhodňující právní úkon, jsou podle odvolacího soudu určující dvě kritéria, a to 1/ míra uspokojení věřitele (vyšší, než jaká by mu náležela v konkursu, kdyby takový úkon nenastal) a 2/ zda je takové uspokojení důsledkem úkonu dlužníka. Přitom nemůže být pochyb o tom, že složil-li dlužník jistotu na účet označený v zajišťovacím příkazu, sice tím přímo věřitele neuspokojil, umožnil mu však s tímto majetkem disponovat a následně též uspokojit jeho vzniklou a splatnou pohledávku z titulu spotřební daně. Složení jistoty dlužníkem na základě vydaného zajišťovacího příkazu přesto nelze podle přesvědčení odvolacího soudu považovat za neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení § 235 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužník totiž tím, že poukázal požadovanou částku na účet celního úřadu, plnil pouze svou zákonnou povinnost, která mu byla uložena jako daňovému subjektu správcem daně pravomocným rozhodnutím vydaným na základě zákona (daňového řádu). Tato skutečnost pak vylučuje posouzení dlužníkova jednání jako neúčinného. Odvolací soud proto shledal (byť zčásti z odlišných důvodů) závěr insolvenčního soudu o nedůvodnosti podané odpůrčí žaloby správným. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (níže označené) otázky hmotného práva, kterou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v daných souvislostech doposud nezabýval. Podle dovolatele jde o otázku, zda složení (poskytnutí) jistoty k zajištění dosud nesplatné či neexistující pohledávky na základě pravomocného zajišťovacího příkazu správce daně může být posuzováno jako zvýhodňující právní úkon ve smyslu ustanovení § 235 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, jinak (obecněji) řečeno, zda skutečnost, že osoba odporovanými úkony plní svou zákonnou povinnost, vylučuje posouzení tohoto jednání jako zvýhodňujícího úkonu podle § 241 insolvenčního zákona. Závěry, které v této souvislosti učinil odvolací soud, nepovažuje dovolatel za správné. Z insolvenčního zákona především podle dovolatele neplyne (s výjimkou úpravy pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených), že by plnění závazků vzniklých na základě veřejnoprávních předpisů mělo mít přednost před ostatními dluhy, jejichž úhrada je požadována v soukromém právu. Takový přístup by ostatně odporoval také jedné ze základních zásad insolvenčního práva, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků řízení nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Je proto nutné dovodit, že pohledávky věřitele vyplývající z veřejnoprávních předpisů, tj. zejména pohledávky státu či jednotlivých organizačních složek státu, vzniklé před zahájením insolvenčního řízení, mají zásadně stejné postavení jako pohledávky ostatních věřitelů. Opačný názor, zastávaný odvolacím soudem, podle přesvědčení dovolatele nepřípustně zakládá zjevnou nerovnost mezi jednotlivými věřiteli. Ani skutečnost, že dlužník plnil odporovanými úkony svou zákonnou povinnost, nemůže podle dovolatele bez dalšího vyloučit posouzení takového jednání jako znevýhodňujícího. Jestliže se totiž jakákoli osoba zaváže k nějakému plnění, její povinnost závazek splnit „vyplývá ve své podstatě také ze zákona, proto pokud taková osoba plní svůj závazek, jedná na základě zákonem uložené povinnosti, třebaže o takové povinnosti nerozhodl autoritativně orgán státní moci. Obdobně je to např. u způsobené škody, neboť k její náhradě je škůdce obecně povinen ze zákona.“ Přijetí argumentace odvolacího soudu by podle dovolatele mělo za následek výrazné omezení okruhu právních úkonů, kterým by bylo možné odporovat. Dovolatel též podotýká, že dlužn