29 ICdo 81/2025 – Nejvyšší soud

MSPH 96 INS 714/2009 216 ICm 1362/2023 29 ICdo 81/2025-173 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce Společenství vlastníků Blažimská 2217, Praha 4, se sídlem v Praze 4, Blažimská 2217/2, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 01851888, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem v Jílovém u Prahy, K Vršku 80, PSČ 254 01, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 4, Na Havránce 1508/14, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 45734721, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 216 ICm 1362/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2025, č. j. 216 ICm 1362/2023, 104 VSPH 844/2024-139 (MSPH 96 INS 714/2009), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 10. října 2024, č. j. 216 ICm 1362/2023-90, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Společenství vlastníků Blažimská 2217, Praha 4) domáhal určení, že pohledávka ve výši 678 110 Kč uplatněná vůči insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva podáním ze dne 30. března 2023 je v insolvenčním řízení dlužníka pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (bod I. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud se v souladu s § 196 odst. 1 větou druhou zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zabýval výlučně pořadím přihlášené pohledávky, nikoli její pravostí či výší, neboť (jen) tyto otázky mohou být předmětem daného incidenčního sporu, přičemž dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod § 169 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona, ani pod žádné jiné ustanovení, které by jej kvalifikovalo jako pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku jí na roveň postavenou. Insolvenční zákon totiž žádným způsobem nevymezuje pohledávky z fondu oprav jako pohledávky tohoto druhu. 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud – cituje zejména § 169 odst. 1 písm. h/, § 203, § 203a a § 284 insolvenčního zákona, jakož i § 23, § 24 a § 30a zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů) – se ztotožnil s právními závěry insolvenčního soudu a uzavřel, že žaloba není důvodná. K právní povaze (pořadí) pohledávky žalobce (ve výši 678 110 Kč) z titulu vypořádání příspěvků do fondu oprav uvedl, že tato pohledávka není pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona, neboť výčet těchto pohledávek je taxativní a zákon pohledávky tohoto druhu neobsahuje. K tomu navíc konstatoval, že v případě, kdy jsou prostředky z fondu oprav po jejich vyplacení v majetkové podstatě rozpoznatelné, má oprávněná osoba možnost domáhat se jejich vydání prostřednictvím vylučovací žaloby podle § 225 a násl. insolvenčního zákona. 5. K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že § 284 insolvenčního zákona, upravující zpeněžení majetkové podstaty, ani § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, které se vztahují k převodům jednotek bytových družstev, nelze na daný případ aplikovat. Současně poznamenal, že neobstojí námitka žalobce týkající se zvýhodnění jiných věřitelů (kterým byly údajně fondy oprav vyplaceny), neboť posouzení postupu insolvenčního správce v tomto směru odvolacímu soudu nepřísluší. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti jeho prvnímu výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil. 7. Dovolatel se domnívá, že jeho pohledávka ve výši 678 110 Kč, uplatněná dne 30. března 2023, představující zákonný nárok na peněžité vypořádání podle § 24 odst. 7 a § 30a zákona o vlastnictví bytů, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Míní, že tzv. fondy oprav (resp. prostředky určené k vypořádání dle zákona o vlastnictví bytů) jsou pohledávkami, které lze subsumovat pod § 169 odst. 1 písm. h/ ve spojení s § 284 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona. 8. Namítá, že v průběhu insolvenčního řízení byly obdobné pohledávky jiných společenství vlastníků uspokojeny ve výši 11 194 463 Kč, a kdyby nešlo o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nemohlo by dojít k jejich vyplacení před schválením konečné zprávy. Dále tvrdí, že selektivním vyplacením tzv. fondů oprav došlo ke zvýhodnění některých věřitelů a k porušení legitimního očekávání žalobce. Tento postup má za rozporný s judikaturou Ústavního soudu (k čemuž odkazuje zejm. na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 676/07, či ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 5/05), ze které vyplývá, že převodům bytů podle § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů je třeba poskytnout přednostní ochranu jako ústavně chráněnému účelu. 9. Žalovaný se ve vyjádření plně ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu i soudu odvolacího, jež shodně dospěly k závěru, že pohledávka žalobce není pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. 10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 11. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 12. Učinil tak proto, že v řešení dovoláním otevřené otázky – zda je zákonný nárok na peněžité vypořádání podle § 24 odst. 7 a § 30a zákona o vlastnictví bytů pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou – je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru (který napadené rozhodnutí respektuje), že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. § 168 odst. 3 a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem (než přihláškou) [§ 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona]. Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem, který ji uplatňuje (žalobcem), proti osobě s dispozičními oprávněními jako žalovaným u obecného soudu (nejde o incidenční spor) [§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona)]. U takové pohledávky není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení). Posouzení, zda jde o pohledávku s takovým právem přednosti (zda pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, nebo zda pohledávka je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), tedy posouzení (přednostního) pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, však stále (výlučně) zůstává v rukou insolvenčního soudu (srov. § 203a odst. 1 insolvenčního zákona). I v takovém případě jde o incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (srov. § 203a odst. 2 insolvenčního zákona), vedený na základě žaloby, kterou věřitel vždy podává proti insolvenčnímu správci (srov. § 203a odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 109/2020“).