29 ICdo 9/2023

Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 74 ICm 3927/2020-137, zamítl žalobu, jíž se žalobce (D. H.) domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 22. září 2020 uzavřená mezi prvním žalovaným (JUDr. Josefem Cupkou, jako insolvenčním správcem žalobce) [prodávajícím] a druhým žalovaným (J. H.) [kupujícím], jejímž předmětem byly (v rozhodnutí blíže specifikované) nemovité věci (dále jen „nemovitosti“), (dále jen „kupní smlouva“) je neplatná (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. až IV. výroku).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:

Na tomto základě odvolací soud ‒ odkazuje na § 7, § 289 odst. 3 a § 293 insolvenčního zákona, a judikaturu Nejvyššího soudu – přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru o platnosti kupní smlouvy, jíž byly zpeněženy nemovitosti v souladu s pokynem zajištěného věřitele (majícího za žalobcem přihlášené pohledávky zajištěné nemovitostmi), když důvody snesené žalobcem (o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy pro její uzavření v době, kdy první žalovaný měl objektivně informace o tom, že žalobce je připraven složit na účet majetkové podstaty peněžní prostředky ve výši odpovídající všem zjištěným pohledávkám svých věřitelů včetně odměny prvního žalovaného, a to prostřednictvím svého bratra) nepředstavují okolnosti, pro které by bylo možné uvažovat o neplatnosti kupní smlouvy. Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení nemovitostí ani kupní smlouvu samotnou (její formu či obsah) žalobce v řízení nijak nezpochybňoval. K uvedenému odvolací soud doplnil, že kupní smlouva splňuje veškeré náležitosti tohoto typu právního jednání [srov. § 560, § 2078 a § 2128 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] a první žalovaný byl nepochybně oprávněn ke zpeněžení nemovitostí (§ 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona).

Závěrem odvolací soud dodal, že insolvenční soud rovněž správně poznamenal, že skutečnosti předestřené žalobcem jsou v obecné rovině důvody, pro které by bylo lze žalovat prvního žalovaného na náhradu jím způsobené škody žalobci (pro výkon funkce insolvenčního správce v rozporu s odbornou péčí), nikoli domáhat se určení neplatnosti kupní smlouvy. Nelze proto dovozovat, že kupní smlouva je právním jednáním odporujícím zákonu ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. nebo jde o právní jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem (§ 588 o. z.), jak žalobce namítá, a to ani za situace, kdy by byl žalobce „připraven“ uhradit veškeré své závazky.

Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (posuzováno potud podle obsahu) podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jednak k řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (ad 1/ a 2/), a jednak k řešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ad 3/) představované jeho rozsudkem ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Otázky, jež předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení, zní takto:

Dovolatel má zejména za to, že jím uplatněná argumentace se míjí s judikaturními závěry, na něž odkázaly soudy nižších stupňů, a namítá, že ze smyslu a účelu insolvenčního řízení (při zpeněžování majetku dlužníka v jeho průběhu) plyne zásada, že do práv dlužníka by mělo být zasahováno vždy co nejmírnějším a jen natolik omezujícím způsobem, aby bylo zaručeno uspokojení práv věřitelů dlužníka (obdobně jako v exekučním řízení a řízení podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) [odkazuje na bod 30 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. června 2020, sp. zn. I. ÚS 1575/2016]. Podobné výchozí zásady insolvenčního řízení spatřuje dovolatel též v ustanovení § 1, § 5 písm. a/, § 36 a § 293 větě třetí insolvenčního zákona.

Proto má dovolatel za to, že v okamžiku, kdy insolvenční správce získá spolehlivé informace o tom, že vymáhané dluhy jsou bezezbytku uspokojitelné dobrovolným plněním dlužníka, má povinnost s ohledem na dosažení účelu insolvenčního řízení další zásahy do jeho práv (spočívající ve zpeněžování jeho majetku) ukončit.

Byť dovolatel připouští, že lze vést diskusi o tom, do jaké míry měl insolvenční správce jistotu o jeho skutečné schopnosti uspokojit všechny své závazky, vytýká odvolacímu soudu, že mu tuto diskusi nebylo umožněno ani započít. Soudy nižších stupňů totiž uzavřely, že jím uplatněné námitky jsou pro rozhodnutí o věci a priori nerelevantní. Ad absurdum z výkladu učiněného soudy nižších stupňů dle dovolatele plyne, že dlužníku je prakticky zakázáno vyplatit se ze svých dluhů vůči zajištěným věřitelům.

Z výše uvedených důvodů shledává dovolatel kupní smlouvu i nadále za neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť to jeho (výše vysvětlený) smysl a účel zákona vyžaduje, a dobrými mravy, trvaje potud na námitce zištnosti postupu prvního žalovaného, jenž vedl k navýšení jeho odměny za činnost insolvenčního správce (odkazuje na § 580 odst. 1 a § 588 o. z.).

Závěrem dovolatel zdůrazňuje, že postupem soudů nižších stupňů došlo ke zjevnému zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod a odepření spravedlnosti a práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno [tj. otázky vlivu postupu insolvenčního správce při zpeněžování nemovitostí (mimo dražbu postupem podle § 293 insolvenčního zákona) na platnost kupní smlouvy], plně respektuje závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž příhodně odkázal již odvolací soud a ke kterému se Nejvyšší soud přihlásil v nedávné době např. v rozsudku ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 136/2020. Ze zde uvedených závěrů se podává, že při prodeji majetku dlužníka tvořícího předmět zajištění postupem podle § 293 insolvenčního zákona, je insolvenční správce vázán pouze pokynem zajištěného věřitele. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, neboť jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce. Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel. Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje ustanovení § 293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu. Srov. též i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2020.

Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikaturních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Zabývat se za tohoto stavu námitkou dovolatele, že insolvenční správce (první žalovaný) nepostupoval v insolvenčním řízení dlužníka v souladu se zákonem a dobrými mravy, nemá pro výsledek daného řízení (o žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona) žádný význam. Nejvyšší soud se jí tak s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení nezabýval. K tomu srov. též rozsudek Nevyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018.

Konečně namítá-li dovolatel (nově), že kupní smlouva je neplatná pro nedodržení pravidel stanovených insolvenčním zákonem pro postup při zpeněžování zajištěného majetku, nelze přehlédnout, že tuto argumentaci poprvé (nepřípustně) uplatňuje až v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že přihlédnout k těmto skutečnostem Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., je výše uvedená argumentace pro účely posouzení přípustnosti podaného dovolání právně bezcenná.

Pro úplnost (a bez jakéhokoli vlivu na výše uvedené) Nejvyšší soud s ohledem na obsah dovolání dodává, že připouští-li insolvenční zákon výslovně určitý postup, nemůže být takový postup sám o sobě současně v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení a vést tak ve svém důsledku k porušení základních práv dovolatele.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).