3 Tdo 1305/2008 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1305/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2008 Spisová značka:3 Tdo 1305/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1305.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1305/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovolání D. B. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 326/2007 ze dne 25. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 79/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 79/2007 ze dne 8. 4. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest vyhoštění v trvání osmi roků. O odvolání D. B. T. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 7 To 326/2007 ze dne 25. 10. 2007, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil trest vyhoštění v trvání pěti let. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal D. B. T., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že tento není trestným činem ve smyslu § 3 odst. 1, 3 tr. zák. a § 4 tr. zák. a nelze ho tedy podřadit ani pod právní kvalifikaci dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Soudy rovněž nesprávně posoudily předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., a to oprávněnost pobytu dovolatele na území České republiky (dále jen ČR) po uplynutí měsíční lhůty k vycestování z tohoto území po nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 1 T 92/2003, kterým mu byl uložen trest vyhoštění. Nevzaly totiž v úvahu právní povahu tzv. výjezdních příkazů dle § 50 odst. 1, 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, platného ke dni jejich vydání (dále jen zák. č. 326/1999 Sb.). Výjezdní příkaz není rozhodnutím, kterým by bylo možné uložit povinnost vycestovat z území, ale tento pouze opravňuje cizince k pobytu na území ČR na v něm vyznačenou dobu. Zákonná definice, že tato doba je \"spojena s vycestováním z území\" není expresivním příkazem cizinci vycestovat po uplynutí určené doby. Jedná se tedy jen o legislativní zpřesnění, není to individuální právní akt ukládající povinnost, nýbrž doklad o oprávněnosti pobytu. Z toho plyne, že nelze konstruovat skutkovou větu na tom, že \"odsouzený nerespektoval výjezdní příkaz\" a bez dalšího aplikovat § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. O trestný čin by se totiž jednalo jen, kdyby odsouzený nebyl vůbec oprávněn pobývat na území České republiky v souvislosti s tím, že by důvod, proč mu byl opakovaně vydáván výjezdní příkaz, pominul. V jeho případě však tyto důvody nepominuly, neboť výjezdní příkaz mu byl vydáván opakovaně Policií ČR z toho důvodu, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 17/2005 pro trestný čin kuplířství dle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák. On jako obžalovaný má právo se zúčastnit tohoto trestního řízení a svého práva se nehodlá vzdát. Cizinecká policie mu výjezdní příkaz vydávala oproti potvrzení o trvání tohoto trestního řízení. V tomto řízení byl rovněž vazebně stíhán, od 11. 5. 2004 do 11. 5. 2005. Po propuštění byl poučen, že pokud se bude trestnímu stíhání vyhýbat, bude opět vzat do vazby. Na jedné straně je tedy Okresním soudem v Chebu poučován, že nesmí opustit území ČR, na druhé straně je ze strany dalších soudů pro splnění této povinnost odsouzen. Krajský soud v Brně v jeho případě nezkoumal, zda by mu cizinecká policie výjezdní příkaz vydala znovu, pokud by se znovu dostavil s potvrzením o probíhajícím trestním řízení u Okresního soudu v Chebu. Pouhý fakt, že se nedostavil na cizineckou policii se žádostí o prodloužení příkazu včas, sám o sobě není trestným činem dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Kromě uvedených vad právního posouzení věci nelze mít podle jeho názoru ani za to, že „došlo ke splnění podmínek § 3 odst. 3 tr. zák., tedy k naplnění subjektivní stránky trestného činu“. Pobýval totiž na území ČR na základě výjezdního příkazu, tedy dokladu, který mu byl vydáván z důvodu probíhajícího trestního řízení v jiné trestní věci. Ze skutečnosti, že si včas neobstaral výjezdní příkaz v situaci, kdy nedošlo ke změně okolností jeho předchozího opakovaného vydávání, nelze dovozovat ani jeho nepřímý úmysl mařit výkon úředního rozhodnutí. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně, aby dle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Brně o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout. K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území ČR po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů a k vycestování z území. Samo o sobě by zřejmě tedy nemohl být předmětem trestného činu dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Zdůraznil ale, že rozhodnutím, jehož výkon obviněný mařil, nebyl výjezdní příkaz, ale rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 T 92/2003, jímž byl uložen trest vyhoštění. Výjezdní příkaz lze dle § 50 zákona č. 326/1999 Sb., udělit pouze z taxativních důvodů a nevyplývá z něho proto, že by mohl být vydán v případě uložení trestu vyhoštění a že by tak správní, resp. policejní orgán mohl zasahovat do průběhu vykonávacího řízení prováděného soudem. Uvedl, že odsouzený je pak povinen vycestovat z území republiky neprodleně poté, kdy nabude rozsudek právní moci a kdy bude vyzván předsedou senátu k vycestování. Prodloužení této lhůty, popř. odložení trestu, je možné toliko na základě rozhodnutí předsedy senátu podle § 350b odst. 2 - 5 tr. ř. Je podle něj tedy nutné mít přinejmenším závažné pochybnosti o zákonnosti odsouzenému opakovaně vydávaných výjezdních příkazů. Nicméně, z tohoto důvodu byl skutek také v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, časově vymezen na období 20. 3. - 6. 4. 2007. Pokud jde o skutečnost, že pachatel nerespektoval uložený trest proto, že se chtěl osobně účastnit jednání soudu v jiné trestní věci, státní zástupce poukázal na to, že ze skutkových zjištění, jež mají oporu ve výpovědích samotného obviněného, plyne, že motivem jednání obviněného byla nikoliv snaha realizovat svá procesní práva v jiné věci, ale snaha dále podnikat na území ČR. Považuje proto námitku dovolatele za bezpředmětnou, když okolnosti, které ve své výpovědi sám obviněný uvedl, zajisté nenasvědčují tomu, že by obviněný hodlal na našem území setrvat toliko do pravomocného skončení věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 17/2005, ale naopak tomu, že uložený trest hodlal ignorovat. Dodal, že pokud by soud při ukládání trestu vyhoštění měl zvažovat i okolnost, zda jeho uložením nebude zmařeno trestní stíhání obviněného v jiné trestní věci, leží tato otázka mimo rámec problematiky řešené v tomto dovolacím řízení. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasil, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b od