5 Tdo 1082/2023

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 16 T 19/2017, pod body A) – C) jeho výrokové části byl obviněný Ing. arch. Vladimír Veselý uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (a tedy i dílem dokonaným, aniž by to bylo výslovně uvedeno), a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (a dílem dokonaným, aniž by to bylo výslovně uvedeno). Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, celkově tedy ve výši 500 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech (ač i ty jsou obchodní korporací) či jiných obdobných společnostech po dobu 5 let.

Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem A) výroku uvedeného rozsudku byl shledán vinným, že jako jednatel obchodní společnosti STAVINVEST Šumava s. r. o. Písek, IČ: 28068131, se sídlem Budějovická 255/10, Písek – Budějovické Předměstí (dále jen jako „obchodní společnost SŠ“), v úmyslu získat majetkový prospěch pro vlastní potřebu v písemné žádosti o dotaci z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad (dále též jen „ROP Jihozápad“) na projekt „Modernizace rekreačních objektů A, B, C v areálu B.“ (dále jen „B. A, B, C“) úmyslně uvedl nepravdivé údaje v Příloze č. 9. Učinil tak, ačkoliv si byl vědom toho, že předkládaný rozpočet projektu byl navýšený nejméně o 7 651 858 Kč a obsahoval hrubé metodické chyby i chybné položky, které v technické zprávě projektu ke stavebnímu povolení nebyly uvedeny. Na základě takto předložených podkladů byla dne 7. 10. 2011 uzavřena Smlouva o podmínkách poskytnutí dotace (dále jen „Smlouva I.“). Dotace byla poskytnuta pouze na způsobilé výdaje projektu. Obviněný Ing. arch. Vladimír Veselý přitom mimo jiné podepsal čestná prohlášení příjemce (obsažená v bodě č. VIII., add. 5 Smlouvy I.), že všechny údaje uvedené v této Smlouvě I. jsou pravdivé a úplné. Tímto jednáním se jako statutární orgán obchodní společnosti SŠ pokusil vylákat od ROP Jihozápad dotaci ve výši 21 896 600 Kč, avšak k vyplacení takto nárokované finanční částky nedošlo.

Pod bodem B) výroku rozsudku byl obviněný shledán vinným, že v úmyslu získat majetkový prospěch pro vlastní potřebu v písemné žádosti o dotaci na projekt „Modernizace rekreačního objektu D v areálu B.“ (dále jen „B. D“) úmyslně uvedl nepravdivé údaje v Příloze č. 9 obsahující podrobný rozpočet projektu, když jako celkové způsobilé výdaje projektu vyčíslil na částku 48 793 784 Kč, ačkoliv si byl vědom, že předkládaný rozpočet projektu je navýšený nejméně o 6 026 992 Kč a obsahuje hrubé metodické chyby i chybné položky, které v technické zprávě projektu ke stavebnímu povolení nebyly uvedeny. Na základě takto předložených podkladů byla dne 7. 10. 2011 v Plzni uzavřena Smlouva o podmínkách poskytnutí dotace (dále jen „Smlouva II.“), jejíž nedílnou součástí byl rozpočet projektu včetně rozpočtů jednotlivých etap s tím, že dotace byla poskytována pouze na způsobilé výdaje projektu. Dotace podle Smlouvy II. se poskytovaly ve výši 50 % z celkových způsobilých výdajů projektu, maximálně však ve výši 24 396 892 Kč. Obviněný přitom podepsal mimo jiné i čestná prohlášení příjemce (obsažená v bodě č. VIII. add. 5 Smlouvy II.), že všechny údaje ve Smlouvě II. jsou pravdivé a úplné. Tímto jednáním se pokusil vylákat od ROP Jihozápad dotaci ve výši 24 396 892 Kč, avšak k vyplacení takto nárokované finanční částky nedošlo.

Pod bodem C) výroku rozsudku byl obviněný shledán vinným, že v úmyslu získat majetkový prospěch pro vlastní potřebu v písemné žádosti o dotaci na projekt Rozšíření ubytovacích kapacit a přístavby relaxačního centra pro rekondiční pobyty v Hotelu MAS (dále jen jako „Hotel MAS“) úmyslně uvedl nepravdivé údaje v Příloze č. 9 obsahující podrobný rozpočet, když celkové způsobilé výdaje projektu vyčíslil na částku 23 697 120 Kč, ačkoliv si byl vědom, že předkládaný rozpočet projektu je navýšený nejméně o 3 709 841 Kč a obsahuje hrubé metodické chyby i nekonkrétní položky, na základě kterých se nedalo určit, o jakou úpravu se jednalo. Na základě takto předložených podkladů byla dne 5. 9. 2011 v Českých Budějovicích uzavřena Smlouva o podmínkách poskytnutí dotace (dále jen „Smlouva III.“) mezi ROP Jihozápad a obchodní společností STAVINVEST Tábor s. r. o., zastoupenou obviněným Ing. arch. Vladimírem Veselým a Vladislavou Dufkovou (druhou jednatelkou). Její nedílnou součástí byl rozpočet projektu, včetně rozpočtů jednotlivých etap. Dotace byla poskytována pouze na způsobilé výdaje projektu, jejichž podrobný popis byl uveden v rozpočtu projektu jako nedílné přílohy této Smlouvy III. Dotace podle Smlouvy III. měla být poskytnuta ve výši 50 % z celkových způsobilých výdajů projektu, maximálně však ve výši 11 848 560 Kč. Obviněný Ing. arch. Vladimír Veselý společně s jednatelkou Vladislavou Dufkovou podepsal mimo jiné i čestná prohlášení příjemce (v bodě č. VIII. add. 5 Smlouvy III.), že všechny údaje jsou pravdivé a úplné. Celkem byla na základě Smlouvy III. proplacena částka ve výši 11 033 639,55 Kč, jež byla považována za škodu, a obviněný se pokusil způsobit další škodu ve výši 690 779,45 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. arch. Vladimír Veselý, odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 5 To 49/2022, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Ing. arch. Vladimír Veselý prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.

Obviněný nejprve zrekapituloval průběh dosavadního trestního řízení a vyjádřil svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Zpochybnil procesní postup soudu prvního stupně poté, co byl odvolacím soudem zrušen jeho první rozsudek. Z důkazů provedených ve věci podle obviněného nevyplývá, které údaje měly být hrubě zkreslené a nepravdivé, ani to, že by jednal úmyslně. Obviněný rovněž namítl, že neměl povinnost předložit projektovou dokumentaci ani rozpočet vypracovaný v konkrétním programu, podle konkrétní metodiky či konkrétního ceníku. Právní praxe v dané době přitom umožňovala předložit rozpočet s odhadnutými cenami. Proplaceny tak měly být výdaje, které prokazatelně uhradil, odůvodnil a doložil účetními doklady. Podle obviněného již samotné uzavřené smlouvy předpokládaly možné změny při realizaci projektu. Ceny projektů vzešly z výběrového řízení a byly předmětem smluv o dílo. Jednalo se proto o ceny tržní, nikoliv o ceny v místě a čase obvyklé. Pokud by byla cena nižší, než uvedená v Prohlášení č. 9, došlo by automaticky ke snížení maximální výše dotace, a naopak, pokud by byla cena vyšší, výše dotace by zůstala beze změny. Při neuznání vynaložených nákladů nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu, pokud nebyly neuznané náklady proplaceny. Podle názoru obviněného by se o trestný čin jednalo pouze v případě, pokud by mu bylo prokázáno, že úmyslně uváděl v žádosti o dotaci nepravdivé údaje o provedených a proplacených pracích, což se však v daném případě nestalo a jeho zavinění nebylo prokázáno. Nebylo prokázáno ani to, že by se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen. Hájil se tím, že rozpočet i projektovou dokumentaci zadal „odborným firmám“, že žádný nepravdivý údaj mu nemůže být přičítán k tíži a že mu nemůže být k tíži přičítána ani odborná nezpůsobilost pracovníků poskytovatele dotace.

Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěry soudů nižších stupňů týkajících se viny, které stojí výhradně na výpovědi svědka A. P. a na znaleckém posudku Ing. Miroslava Řežába. Obviněný nesouhlasí se svědkem A. P., že projektová dokumentace byla neúplná, nejasná nebo dokonce vadná, takový závěr nemá ani oporu v provedených důkazech. Správnost projektové dokumentace pro stavební povolení dokonce potvrdil i stavební úřad a ani poskytovateli dotace nijak nevadily v rozpočtu užité agregované položky. Obviněný nebyl povinen předkládat rozpočet, který by vycházel z metodiky URSCZ a. s. V řízení nebylo vůbec prokázáno, že by obviněný vykazoval neprovedené práce nebo že by zaměňoval dražší materiál za levnější. V průběhu trestního řízení nebylo ani vyvráceno, že A. P. ohledal ve skutečnosti nedotovaný objekt č. XY, ani to, že ke statickému zajištění staveb skutečně došlo. Obviněný dále vznesl výhrady také proti závěrům znaleckého posudku Ing. Miroslava Řežába, který nevyloučil, že bylo možné ocenění souhrnných položek. Obviněný namítl, že nebyly provedeny důkazy ohledně počtu pilotů a shledal i pochybení na straně soudů nižších stupňů v případě rekonstrukce hotelu MAS.

Podle obviněného tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný především zpochybnil naplnění formálních znaků zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, a to jak objektivní, tak i subjektivní stránky jeho skutkové podstaty. Dále namítl, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s posouzením stupně nebezpečnosti činu pro společnost jako materiální podmínky trestnosti a nehodnotily materiální znak. Jeho jednání podle jeho názoru nedosahovalo dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že nenaplnil objektivní stránku uvedeného zločinu, neboť žádné nepravdivé, zkreslené nebo zamlčené údaje neuvedl a v trestním řízení to nebylo prokázáno. Pokud šlo o zločin podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, z provedeného dokazování podle obviněného nevyplývalo, že použil nepravdivé, nesprávné nebo neúplné podklady, které by se vztahovaly k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie. Vzhledem k tomu, že výše dotace činila 50 % z celkových způsobilých výdajů, nebyla vyřešena rozhodnutím soudu ani otázka, do jaké míry by takové náklady, nad rámec způsobilých výdajů, řešil právě žadatel dotace. V tomto směru odkázal na Příručku (str. 33), kde byly vyjmenovávány výdaje nezpůsobilé, takže jejich uvedení v Příloze č. 9 by rovněž nemohlo být považováno za spáchání trestného činu. Je to právě poskytovatel dotace, který pro účely samotné žádosti o platbu musí posoudit, zda žadatel žádá proplatit výdaj, který je věcně způsobilý, a zda je jeho výše přiměřená a odpovídá ceně v místě a čase obvyklé. Tato řádně prováděná kontrola pak brání tomu, aby mohly být zneužity dotační prostředky.

Odvolací soud podle obviněného také porušil jeho právo na spravedlivý proces, pokud bez adekvátního odůvodnění zamítl jeho návrhy na provedení dalších důkazů. Měl rovněž za to, že soudy nižších stupňů porušily základní zásady trestního řízení jako je zásada presumpce neviny a in dubio pro reo.

Závěrem dovolání ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a sám jej podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., anebo aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný ještě poté dalším podáním doplnil své dovolání. V něm uvedl, že jím předložený rozpočet nemohl být zkreslený či nepravdivý a nemohl mít ani vliv na výši dotace. Nemohl tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu, za který byl mimo jiné odsouzen. V řízení nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s navýšením rozpočtu. Setrval na názoru, že pouze veřejná soutěž mohla určit cenu obvyklou. Dílo bylo oceněno 5 stavebními společnostmi, aniž by některý z těchto uchazečů vznesl námitku, že položky nemůže ocenit. Žádost o podporu byla podávána dne 23. 8. 2010. Přesto soud prvního stupně ve svém rozsudku vycházel ze znaleckého ocenění v cenové hladině ve druhém pololetí roku 2011. Konečnou cenu stavebních prací určilo výběrové řízení a další pak příslušelo příslušnému pracovníkovi dotačního orgánu ROP Jihozápad, tudíž nebylo možné odpovědnost úředníka přenášet na obviněného.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci podaného dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám obviněného následovně.

Za formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval státní zástupce námitky, jimiž obviněný poukazoval na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zejména pokud šlo o výtky proti závěrům učiněným na základě znaleckého posudku Ing. Miroslava Řežába a svědecké výpovědi A. P., které se týkaly správnosti položkových rozpočtů u zájmových dotačních projektů a zpracované projektové dokumentace. Podle názoru státního zástupce se nicméně jednalo o námitky neopodstatněné. To platí i o námitkách nedůvodného zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování.

Podle státního zástupce usvědčují obviněného ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve věci opatřené a provedené důkazy. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě v označeném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odpovídají skutečnému obsahu důkazů, které nebyly nijak deformovány. Souhrn důkazů zcela jednoznačně dokládá, že obviněný získal neoprávněně na podkladě nepravdivých údajů o skutečné výši rozpočtu a hrubě zkreslené projektové dokumentace (resp. technické zprávy, která je její součástí) dotaci ve výši 17 831 000 Kč (součet všech vyplacených dotací), a celkem se pokusil vylákat částku ve výši 46 983 671,40 Kč.

Pro právní posouzení jednání obviněného bylo podle státního zástupce podstatné především skutkové zjištění vyplývající z provedeného dokazování, že v žádostech o dotace uváděl nepravdivé údaje o rozsahu a ceně stavebních prací spočívajících především v údajném provedení statického zabezpečení objektů, které však nebyly uvedeny v projektové dokumentaci (resp. v technické zprávě, která je její součástí) a které ve skutečnosti ani nebyly realizovány. Obviněný v těchto žádostech uváděl stavební práce v rozsahu větším, než byly nakonec provedeny. V důsledku protiprávního jednání obviněného tak došlo k neoprávněnému navýšení výdajů dotovaných projektů, ke kterému by jinak nedošlo, pokud by obviněný nejednal zjištěným způsobem.

Státní zástupce nezjistil ani porušení zásady presumpce neviny a s ní souvisejícího principu in dubio pro reo, neboť se jednalo o námitku, jež směřovala výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. V posuzované věci tudíž podle něj nevznikly pochybnosti o vině obviněného Ing. arch. Vladimíra Veselého.

Státní zástupce neakceptoval ani námitku obviněného, že soudy nižších stupňů ve věci nedůvodně neprovedly důkazní prostředky navržené obhajobou. Obviněný přitom vůbec neuvedl, které důkazy měl na mysli. Jak přitom vyplynulo z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 9. 2021, soud prvního stupně sdělil, že nezvažoval výslech zpracovatelů znaleckého posudku obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o. Tento znalecký posudek však přečetl podle § 213 odst. 2 tr. ř. jako listinný důkazní prostředek a obviněný se k němu mohl vyjádřit postupem podle § 214 tr. ř. Z označeného protokolu o hlavním líčení je rovněž patrné, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu obhajoby na opětovný výslech svědka A. P. a znalce Ing. Miroslava Řežába. Tito svědci byli totiž již vyslechnuti v hlavním líčení konaném v původním řízení a jejich opětovné výpovědi by pro náležité zjištění skutkového stavu věci byly již nadbytečné. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v usnesení odvolacího soudu sice zcela chybí závěry soudů k neprovedení návrhů obhajoby na provedení zmíněných důkazů, nicméně za popsané procesní situace nemůže takový nedostatek vyvolat natolik intenzivní zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, který by zde byl důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu. Pokud šlo o námitky nevyhovění návrhů na doplnění dokazování, ani v tomto případě nedal státní zástupce obviněnému za pravdu. Připomenul, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nevede k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nejedná se ani o situaci, kdy soudy opomenuly důkazy, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

Obviněný právně relevantně uplatnil také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však založil na námitkách, jež zčásti tomuto důvodu neodpovídaly a ve zbytku byly neopodstatněné. Pokud šlo o námitky obviněného proti posouzení úmyslného zavinění a objektivní stránky zločinů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, založil je na polemice s výsledky provedeného dokazování, nebyly proto relevantní.

Nadto podotkl, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly otázkou časové působnosti trestních zákonů. Z tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že při právním posouzením skutku jako zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku vycházel soud prvního stupně z právní úpravy této skutkové podstaty účinné do 30. 11. 2019. O tom svědčí užití slovního spojení „souhrnný rozpočet“. K tomu státní zástupce uvedl, že na oba zločiny spáchané obviněným dopadá znění zákona č. 333/2020 Sb., jelikož posouzení trestnosti činu podle tohoto pozdějšího zákona je pro obviněného s ohledem na změnu hranic výše škod příznivější. Zmíněný nedostatek však nemá vliv na právní posouzení skutku jako zločinů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, protože obviněný popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky těchto zločinů.

Státní zástupce přisvědčil závěrům soudů nižších stupňů, že rozhodná skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný Ing. arch. Vladimír Veselý uváděl v žádostech o dotace nepravdivé údaje o způsobilých výdajích dotovaných projektů a hrubě zkreslené údaje v technických zprávách jako součásti projektové dokumentace žádostí o stavební povolení. Přitom zdůraznil, že tyto údaje měly pro poskytovatele dotace podstatný význam z hlediska rozhodnutí o poskytnutí dotace, neboť měla být poskytnuta pouze na způsobilé výdaje projektů, o kterých však obviněný neuváděl pravdu. Obviněný nadhodnocením dotovaných projektů a neprovedením některých prací, o kterých tvrdil, že mají být provedeny, neoprávněně získal na úkor České republiky a rozpočtů spravovaných Evropskou unií finanční prostředky, na které neměl nárok. Současně ze svědeckých výpovědí zaměstnanců poskytovatele dotací vyplynulo (konkrétně z výpovědi svědkyně V. K.), že v případě nárokování položky, která nesouvisela s projektem a nebyla obsažena v projektové dokumentaci, šlo o nezpůsobilý výdaj a položka by nebyla proplacena. Informace uvedené obviněným tak měly jednoznačně vliv na přiznání dotací v konkrétních výších. V této trestní věci tak zjevně došlo k naplnění objektivní stránky, tedy k ohrožení hodnot, které jsou objektem posuzovaných trestných činů, tj. k ohrožení majetku a majetkových práv poskytovatele dotací. V této souvislosti se proto neztotožnil s tvrzeními obviněného, že údajně neměl povinnost předkládat projektovou dokumentaci a že ceny projektů nebyly vázány na ceny v místě a čase obvyklé. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že nedílnou součástí celého smluvního procesu (tj. fáze od předložení žádostí o dotace až ke sjednání smluv o poskytnutí těchto dotací) byly právě písemnosti vztahující se k rozpočtům dotovaných projektů a projektové dokumentaci. Bez předložení těchto písemností by nemohly být žádosti o poskytnutí dotací úspěšné. Šlo tedy o souhrn úkonů, kterými obviněný od počátku směřoval k získání dotací. Pokud se jednalo o ceny projektů, závěry znaleckého posudku Ing. Miroslava Řežába jednoznačně svědčily o tom, že jednotlivé dotované projekty byly výrazně předražené a vůbec neodpovídaly obvyklým cenám. Uzavřel, že obviněný naplnil skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně všechny zákonné znaky citovaných zločinů.

Státní zástupce tak zcela odmítl další námitku obviněného týkající se posouzení úmyslného zavinění. Z charakteru a způsobu jednání obviněného, které je popsáno v příslušné skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, totiž vyplýval závěr o jeho úmyslném zavinění, které odpovídá přinejmenším nepřímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Opakované výhrady obviněného, že vypracování rozpočtu a projektové dokumentace zadal odborným „firmám“ a že mu nemohla být tudíž přičítána k tíži ani odborná nezpůsobilost osob zaměstnaných u poskytovatele dotací, nepovažoval za relevantní. Šlo totiž o opakované námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly.

Obviněný byl statutárním orgánem žadatelů o dotace, a tak bylo jeho povinností zajistit, aby údaje, které sám prohlásil za správné a pravdivé, odpovídaly skutečnému stavu. Míru jeho zavinění nesnižoval ani fakt, že zaměstnanci poskytovatele předmětných dotací neprovedly dostatečnou věcnou kontrolu údajů předložených obviněným v jednotlivých žádostech. Podvodné jednání pachatele (tj. obviněného) totiž nijak nezávisí na tom, zda poskytovatel dotace odhalí nepravdivost údajů tvrzených žadatelem o dotaci. V posuzované věci bylo rovněž prokázáno, že obchodní společnost RERA, a. s., jako administrátor žádostí o poskytnutí dotací nekontrolovala povinné přílohy (tj. projektovou dokumentaci a rozpočet projektu). Bylo tedy povinností obviněného ověřit správnost všech údajů podstatných pro přiznání dotací, zvláště pak s ohledem na jeho postavení jako statutárního orgánu žadatelů o dotace, a navíc osoby, která měla dlouhodobé odborné zkušenosti v oblasti stavebnictví.

Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného Ing. arch. Vladimíra Veselého, podle níž údajně jeho jednání nelze považovat za společensky škodlivé a naplňující „materiální stránku“ trestné činnosti. K tomu upozornil, že společenská nebezpečnost (nebezpečnost činu pro společnost) byla materiálním znakem trestného činu podle § 3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. V podstatě se obviněný takto formulovanou námitkou domáhal aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zjištěné jednání obviněného se ničím zcela zásadním nevymykalo vyskytujícím případům zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku a nebylo v této trestní věci zjištěno nic tak výjimečného, co by možnost a plnou opodstatněnost uplatnění trestní represe vůči obviněným vylučovalo. Delší doba, která uplynula od spáchání činu, byla dostatečně zohledněna soudy při ukládání druhu i výměry trestu v souladu s § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby a jeho výkon soud odložil na přiměřenou zkušební dobu. Společenská škodlivost byla v tomto případě poměřována především výší způsobení škody, tj. škody velkého rozsahu. Obviněný totiž jednal s cílem a záměrem získat peněžní prostředky z veřejných rozpočtů, přičemž jeho trestná činnost byla namířena také proti zájmům evropských fondů. Bez významu zde není ani to, že obviněný získal (resp. též se pokusil získat) peněžní prostředky v řádech desítek miliónů korun opakovaným podvodným jednáním.

Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který tohoto práva nevyužil.

Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým rozsudkem rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jinými slovy správně neoznačil dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. rozsudek odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání, přezkoumat. Nicméně nejde o takovou vadu podání, která by sama o sobě měla být důvodem pro jeho odmítnutí.

Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také relativně nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného

Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného představují v převážné části jeho dosavadní obhajobu, kterou obviněný uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení před odvolacím soudem. Zároveň je třeba již na úvod uvést, že není možno ji považovat za vypořádanou v řízení před soudy nižších stupňů, které na předloženou argumentaci obviněného nedaly dostatečně srozumitelné a jasné odpovědi a zčásti obhajobu obviněného pominuly. Napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nebyla jejich první rozhodnutí učiněná v této věci, k odsouzení obviněného došlo po kasačním zásahu odvolacího soudu, který svým předchozím usnesením (ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 60/2020) z podnětu odvolání státního zástupce zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 16 T 19/2017), jímž byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. V navazujícím řízení pak soud prvního stupně bez významnějšího doplnění dokazování přes své některé původní pochybnosti o skutkovém stavu obviněného uznal vinným. Řada pochybností však odstraněna nebyla, skutkové závěry nejsou ustálené, některé rozhodné znaky nebyly jednoznačně vyjádřeny v popisu skutku v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (zejména pokud jde o znak škody), ani srozumitelně vysvětleny v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nadto důvodně byly obviněným vytýkány nejen vady skutkové a právní, ale i vady procesní, zejména pokud jde o rozsah dokazování a vypořádání se s návrhy na doplnění dokazování, jakož i o vyvozování skutkových závěrů bez jednoznačného podkladu v provedených důkazech.

Nebylo tak namístě dovolání obviněného odmítnout podle některé z variant uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř., neboť námitky obviněného zčásti odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byly také shledány jako opodstatněné. Proto bylo třeba podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu (o zamítnutí odvolání obviněného), resp. i jemu přecházejícího řízení, v němž byl vynesen rozsudek soudu prvního stupně. Na základě tohoto přezkumu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů v této podobě nemohou obstát a je třeba je z níže uvedených důvodů zrušit.

Nejprve je třeba upozornit na některé formální vady samotného výroku rozsudku soudu prvního stupně, který akceptoval svým rozhodnutím i soud druhého stupně, a ve spojitosti s ním i na další souvislosti týkající se pokračování v trestném činu. Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, který byl převzat z obžaloby, není zcela srozumitelný, především z něj není jednoznačně patrné, co soud vůbec považuje za škodu a které z mnoha uváděných částek mají být škodou skutečně způsobenou a které škodou zamýšlenou. To platí jak pro dílčí závěry pod jednotlivými písmeny, tak především ohledně souhrnného zjištění ohledně všech tří případů, které zcela absentují. Přitom tato souhrnná zjištění jsou klíčová pro právní posouzení činu, má-li jít o pokračování v trestném činu (viz dále), s čímž zřejmě soudy nižších stupňů počítaly, aniž by to v rozhodnutích (jejich odůvodnění) výslovně uvedly. Pochybnosti pak vzbuzuje především popis skutku pod bodem C) výroku rozsudku soudu prvního stupně (akce Hotel MAS), jemuž bude věnována samostatná pozornost. V tomto případě sám poskytovatel dotace při znalosti veškerých rozhodných okolností případu (včetně důvodného podezření z protiprávního jednání obviněného) nepovažoval za důvodné dotaci krátit ze 100 % (vůbec ji neposkytnout, resp. požadovat její vrácení v již poskytnuté části), ale jen z menší poměrné části, což vzbuzuje vážné pochybnosti, co tedy má skutečně být škodou, zvláště pokud ji sám soud takto výslovně neoznačil.

Má-li přitom jít o případ tří dílčích útoků téhož pokračování v trestném činu (resp. trestných činů) ve smyslu § 116 tr. zákoníku, na což lze usuzovat z formulace právní věty a právní kvalifikace, je třeba vycházet z pravidel týkajících se takové formy trestné činnosti. V takovém případě dochází k součtu škod způsobených jednotlivými dílčími útoky, a to jak škod skutečně způsobených, tak i zamýšlených – k tomu lze odkázat na ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí pod č. 51/1979, č. 22/1990 nebo č. 26/2018 Sb. rozh. tr.). Je obvyklým přístupem, že v takovém případě by měla být ve výrokové části taková souhrnná zjištění týkající se všech útoků také popsána (srov. též rozhodnutí č. 37/2021-II. Sb. rozh. tr. a jeho odůvodnění). Ovšem zvláštní pravidla platí, pokud dochází v důsledku součtů k překračování jednotlivých hranic škod (obdobně prospěchu či rozsahu), zde je třeba rozlišovat, nakolik škoda byla jednotlivými útoky skutečně způsobena a nakolik byla jen zamýšlena a čin zůstal ve stadiu pokusu. Uplatní se v modifikované podobě pravidla plynoucí z rozhodnutí č. 15/1996 Sb. rozh. tr., podle nějž jde o pokus pokračujícího trestného činu, pokud (v souhrnu) škoda skutečně způsobená teprve v součtu se škodou (v souhrnu) zamýšlenou dosahuje vyšší hranice škody předpokládané daným ustanovením jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Naproti tomu případ, kdy škoda (v souhrnu) již způsobená dosahuje určité vyšší hranice škody předpokládané daným ustanovením (např. značné) a ani spolu se škodou (v souhrnu) zamýšlenou nedosáhne další vyšší hranice škody (např. velkého rozsahu), se posoudí jako trestný čin dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu (a to i kdyby škoda zamýšlená jedním z dílčích útoků nedosahovala ani výše škody v souhrnu skutečně způsobené). Zřejmě tuto alternativu měl na mysli soud prvního stupně, nicméně ji zcela zřetelně (na rozdíl od státního zástupce) nepromítl do výroku svého rozsudku, když pominul uvést, že čin byl též „dílem dokonaný“, převzal jen tu část, že byl dílem ve „stádiu“ (gramaticky správně „stadiu“) pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Vůbec přitom ani v popisu skutku neuvedl, do jaké míry tedy obviněný měl škodu skutečně způsobit a do jaké míry se o ni pokusit. To nevysvětlil ani v odůvodnění rozsudku. Nic k tomu neuvedl ani v bodě 213. odůvodnění svého rozsudku, který jediný je věnován znaku škody a v němž pouze citoval znění části ustanovení § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Navíc zde při citaci tohoto ustanovení vycházel ze znění současně platného a účinného, ač právní větu svého rozsudku formuloval podle jiného (staršího) znění trestního zákoníku (viz k tomu níže), aniž by vůbec ve výrokové části (či alespoň v odůvodnění, byť by to nebylo dostatečné) výslovně uvedl, v jakém znění trestní zákoník na daný případ aplikoval.

Jak bude ještě dále rozvedeno, je řešení této otázky ve spojitosti s pojetím škody u dotačních podvodů a poškození finančních zájmů Evropské unie klíčové též pro právní posouzení skutku. Pokud by totiž bylo zjištěno, že skutečně způsobená škoda v případě označeného třetího útoku popsaného pod písm. C) výroku rozsudku soudu prvního stupně je nižší a nedosahuje předpokládané hranice 10 milionů Kč, která by mohla být určující s ohledem na pravidla o časové působnosti trestních zákonů (viz níže), mohl by mít takový závěr vliv též na celkovou právní kvalifikaci skutku, jak vyplývá ze shora citovaného rozhodnutí pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr. Mohlo by pak jít toliko o pokus uvedených trestných činů, kdyby oné hranice bylo dosaženo teprve součtem skutečně způsobené škody a škody zamýšlené. Tak by tomu mohlo být především v případě, pokud by obviněnému nemohla být vytýkána celá částka vyplacené dotace jejím poskytovatelem, jak na to bude poukázáno níže.

Výroková část rozsudku soudu prvního stupně však trpí i dalšími vadami. Předně je možno namítnout, že popis skutku je poněkud nepřehledný a málo srozumitelný, je z něj jen obtížně seznatelné, v čem bylo shledáno protiprávní a úmyslně zaviněné jednání obviněného, které vedlo či mělo vést ke způsobení škody. Z popisu skutku se zdá, že obviněnému mělo být vytýkáno jednání předcházející uzavření smluv o podmínkách poskytnutí dotací v jednotlivých třech případech, když měl záměrně navyšovat předkládané rozpočty projektů a zřejmě tak uvádět příslušný orgán poskytující dotace (příslušný územní odbor Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad) v omyl. Problém je ovšem v tom, že poskytovatel dotace uzavíral s obviněným smlouvy, jejichž součástí byly uvedené přílohy s ne zcela jasnými položkami, byl si agregovaných položek dobře vědom, sám přitom byl povinen tyto přílohy přezkoumat a v závislosti na něm učinit rozhodnutí, přesto smlouvu v této podobě uzavřel. V odůvodnění rozhodnutí se pak ale zase podává, že je obviněnému vytýkáno neprovedení předem plánovaných prací, na které byla sjednána smlouva o poskytnutí dotace, s následným nepoctivým (podvodným) požadavkem na jejich proplacení (např. statické zajištění objektu piloty), což se ale do výroku nijak nepromítlo. V tom je určité neujednocení, co je vlastně obviněnému vytýkáno, zda klamání zástupců poskytovatele dotace před sjednáním smlouvy o poskytnutí dotace (v rámci kontraktace), anebo klamání až poté při žádostech o proplacení ve skutečnosti nevynaložených nákladů.

Nadto souhrnná zjištění o uvádění nepravdivých a hrubě zkreslených údajů, která by sice ve výroku rozsudku postačovala, pokud by byla následně přesvědčivě zdůvodněna, jsou založena zřejmě na nedostatečném rozsahu dokazování, případně i na problematickém vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak bude poukázáno níže. Není ani jasně stanoven vztah mezi tvrzeným uvedením nepravdivých a hrubě zkreslených údajů a nedůvodným (neoprávněným) přislíbením, resp. dokonce i částečným vyplacením přislíbených dotací. Stejně tak bude poukázáno na judikaturu vážící se k dotačním podvodům a poškozování finančních zájmů Evropské unie, která též nebyla zohledněna a která se týká stěžejních otázek, nakolik lze klást obviněnému za vinu jako škodu celou částku dotace, o niž žádal (tato otázka souvisí i s nedostatečným rozsahem dokazování), jak bylo obviněným též zčásti namítáno.

Lze k tomu připomenout, že formulace popisu skutku, jež byla předmětem výtek shora uvedených, je věcí primárně veřejné žaloby. Je to totiž především státní zástupce, kdo má povinnost péče o náležitý a přesný popis skutku tak, aby odpovídal všem zákonným parametrům i nárokům kladeným na něj judikaturou, jak již nejednou konstatoval Ústavní i Nejvyšší soud (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 na str. 127 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, případně odůvodnění rozhodnutí č. 33/2017, č. 3/2018 nebo č. 47/2019 Sb. rozh. tr.), neboť státní zástupce musí přednést vlastní skutková tvrzení odpovídající znakům skutkových podstat trestných činů kladených obviněnému za vinu, jež také musí prokázat. Popis skutku musí splňovat nároky uváděné v zákoně [zejména § 177 písm. c) tr. ř. ve spojitosti s § 120 odst. 3 tr. ř.], odkázat lze na jeho výklad v odborné literatuře (srov. zejména Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669 a násl.; popř. Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání Praha: Leges, 2023, zejména str. 191 a násl., resp. pro formulaci skutkové věty str. 201 a násl.), na kterou je možno odkázat.

Obviněný napadal svými námitkami v dovolání především proces dokazování, a to jak jeho rozsah, tak i způsob hodnocení důkazů. Jakkoliv obecně nejsou takové námitky způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (viz k tomu výše), v daném konkrétním případě i s ohledem na další důvodné námitky obviněného bylo třeba se i jimi zabývat.

Pokud šlo o námitky obviněného, že nebylo doplněno dokazování a nebyly provedeny jím navrhované důkazy, lze jeho dovolání vytknout, že tyto své námitky nijak nekonkretizoval (neoznačil konkrétní návrhy na doplnění dokazování, které podle něj zůstaly opomenuty). Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání (v bodě 13. na str. 5), z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 9. 2021 vyplývá, že soud prvního stupně neprovedl výslech zpracovatelů znaleckého posudku obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o., který pouze provedl jako důkaz listinný podle § 213 odst. 2 tr. ř., k němuž měl možnost se obviněný vyjádřit podle § 214 tr. ř. (žádné námitky neuplatnil). Obhajoba pak navrhovala opětovný výslech svědka A. P. a znalce Ing. Miroslava Řežába, který ale soud prvního stupně provedl již v předchozím hlavním líčení před vynesením prvního zprošťujícího rozsudku. Ani v tomto ohledu by tak formálně o opomenuté důkazy nešlo, neboť nebyla shledána potřeba hlavní líčení opakovat, naopak soud prvního stupně navázal na dříve provedené hlavní líčení po kasaci svého prvního rozsudku ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř. Odvolací soud pouze podle § 263 odst. 6 a § 213 odst. 1 tr. ř. dokazování doplnil předložením příručky pro příjemce ROP NUTS II (č. l. 1244-1268), příručky pro žadatele ROP NUTS II (č. l. 1269-1298), smlouvy o dílo mezi obchodními společnostmi SŠ a KOČÍ, a. s., z 1. prosince 2011 včetně krycích listů rozpočtu (č. l. 795-835) a Stanovisek vypracovaných A. P. dne 16. 8. 2012 (č. l. 879-888 a 889-904). Pokud ale soudy nevyhoví návrhu na doplnění dokazování, je třeba o takovém návrhu rozhodnout a takové rozhodnutí též ústavně konformním způsobem zdůvodnit. Jinak zůstane takový důkaz opomenut, což může znamenat dokonce porušení práva na spravedlivý proces. K tomu lze odkázat na bohatou judikaturu zejména Ústavního soudu (například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „Sb. nál. a usn.“; k nárokům kladeným na odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn.). Blíže to není třeba rozvádět, protože Nejvyšší soud napadené i jemu předcházející rozhodnutí zrušil, soudy nižších stupňů tak budou znovu provádět (resp. doplňovat) dokazování, budou proto opětovně v situaci, kdy budou o takových návrzích stran rozhodovat v závislosti na nové procesní situaci.

V této spojitosti se jeví též problematické do značné míry přehodnocení skutkových závěrů soudem prvního stupně po kasačním zásahu odvolacího soudu, aniž by dalším doplněním dokazování před soudem prvního stupně byly odstraněny původní pochybnosti soudu prvního stupně, neboť doplnění dokazování se v zásadě netýkalo stěžejních skutkových otázek. I nadále platí, že odvolací (ani jiný) soud nemůže při kasaci rozhodnutí zavázat soud prvního stupně, aby dříve provedené důkazy vyhodnotil jinak. K možnostem, jaké pokyny odvolací soud ukládat může a jaké nikoli a jakými pokyny má být soud prvního stupně vázán a jakými nikoli, lze odkázat na velmi zevrubný a instruktivní nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21. Tento nález (aniž by měly být jeho závěry popřeny) byl později doplněn nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, který umožnil odvolacímu soudu (cum clausula rebus sic stantibus) zavázat soud prvního stupně, aby respektoval skutkové závěry učiněné odvolacím soudem po jím provedeném dokazování. Nezdá se však, že by soudy nižších stupňů v dané věci z těchto hledisek k rozhodnutím přistupovaly. Jen drobným doplněním dokazování po prvním zprošťujícím rozsudku zřejmě nemohly být původní pochybnosti o skutkovém stavu odstraněny, jakkoliv soud prvního stupně zprošťoval podle § 226 písm. b) tr. ř. a nikoli podle § 226 písm. a) či c) tr. ř., které se mnohem spíše týkají důvodů náležitého neprokázání skutkového stavu věci.

Bude tak na soudech nižších stupňů v dalším průběhu trestního řízení veškeré vážné pochybnosti o skutkovém stavu, na němž má být založeno rozhodnutí o vině obviněného, odstranit a náležitě v odůvodnění vysvětlit, jak byly hodnoceny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a jaké důvody vedly k učinění závěrů o skutkovém stavu. Bude zapotřebí se přitom vypořádat i s relevantními námitkami obviněného (např. nakolik byl při prohlídce zkoumán stav správného objektu, zda bylo jistě prokázáno, že některé stavební práce nebyly provedeny, jak bylo obviněnému vytýkáno etc.). V tomto směru budou mít po zrušení jejich rozhodnutí soudy nižších stupňů znovu možnost zvážit, nakolik bylo dosavadní dokazování úplné, resp. nakolik je třeba jej doplnit, a to případně i zopakováním výslechů některých osob (jak navrhoval obviněný).

Obviněný také svými námitkami brojil proti závěrům soudů nižších stupňů, že uvedl nesprávné a hrubě zkreslené údaje v žádostech o dotaci. I v tomto ohledu se jeví výtky obviněného jako do určité míry oprávněné. Předně lze vytknout, že v rozsudku (ani v jeho výrokové části ani v odůvodnění) nebylo jednoznačně označeno, co konkrétně mělo být oním nesprávným nebo hrubě klamavým údajem, nebyl vysvětlen vztah uvedení těchto údajů k tvrzené škodě, tj. vztah uvedení takových údajů k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, resp. pozdějšímu jejímu vyplacení. Dále obviněný brojil proti závěrům o naplnění znaku zavinění v požadované úmyslné formě, a to u obou trestných činů kladených mu za vinu. Ani v tomto ohledu nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zcela přesvědčivá. U těchto námitek se prolínají výhrady proti skutkovým zjištěním a proti právnímu posouzení činu, tyto výhrady nelze od sebe v tomto případě jednoduše oddělit, protože doposud nebyla skutková zjištění ustálena. Obviněnému se také doposud nedostalo jednoznačné odpovědi na jeho námitky.

Nejvyšší soud k tomu obecně připomíná, že trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku (jehož původní znění se doposud nezměnilo) se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje. V daném konkrétním případě bylo obviněnému kladeno za vinu, že měl uvádět nepravdivé a hrubě zkreslené údaje v žádosti o poskytnutí dotace a tím měl způsobit škodu velkého rozsahu, resp. se o ni pokusit. Nepravdivými jsou údaje, které jsou v rozporu s realitou, tedy jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech v žádosti pro poskytnutí dotace (subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku), což může vést k zásadně nesprávným závěrům o tom, zda má být rozhodnuto o jejich poskytnutí. Podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně majetku a majetkových práv poskytovatelů dotací, subvencí nebo návratných finančních výpomocí nebo příspěvků. Obviněnému bylo kladeno za vinu způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (aniž by bylo jasné, v jaké části skutečně způsobené a v jaké zamýšlené – viz výše). Škodou velkého rozsahu se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2010 (tj. i v době tvrzeného skutku) rozuměla škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč, ve znění účinném od 1. 10. 2020 pak dosahující nejméně částky 10 000 000 Kč.

Ustanovení § 260 tr. zákoníku se za dobu své existence měnilo několikrát, původně (a to i v době uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) se trestný čin nazýval poškození finančních zájmů Evropských společenství, od 1. 1. 2012 se nazývá poškození finančních zájmů Evropské unie. Tohoto trestného činu se podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku v původním znění (od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011) dopustil, kdo vyhotovil, použil nebo předložil nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatajil, a tím umožnil nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. S účinností od 1. 1. 2012 došlo k nahrazení Evropských společenství za Evropskou unii, a to jak v názvu trestného činu, tak i ve znacích skutkové podstaty. Takové znění pak bylo účinné i v době, kdy mělo dojít k dokončení jednání obviněným podle bodu C) výroku rozsudku soudu prvního stupně, které má být zřejmě podle soudů nižších stupňů dílčím útokem pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, ač k tomu nebyla v rozhodnutích soudů nižších stupňů vedena žádná argumentace (viz výše). Pro takový případ ale jde o podstatné zjištění, které má vliv na použití trestních zákonů v příslušném znění s ohledem na výkladová pravidla týkající se časové působnosti trestních zákonů uvedená v § 2 odst. 2 a 3 tr. zákoníku (viz též níže). Později ale ještě docházelo ke změnám skutkové podstaty uvedeného trestného činu s účinností jednak od 1. 6. 2015 (změna jen v označení druhu trestu propadnutí věci), jednak od 1. 12. 2019 (šlo o podstatné přeformulování dané skutkové podstaty), jednak od 1. 7. 2021 (opět došlo k drobné úpravě textu této skutkové podstaty). Podle právě platného a účinného znění se uvedeného trestného činu dopustí, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady, uvede nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje anebo zatají doklady nebo údaje, a tím umožní neoprávněné použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu nebo umožní neoprávněné použití nebo zadržování majetku pořízeného z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Také je třeba upozornit na již shora uvedenou změnu trestního zákona v obecné části týkající se výše škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku – s účinností od 1. 10. 2020 došlo k navýšení částky z 5 na 10 milionů Kč u škody velkého rozsahu. Zdá se (podle formulace právní věty s užitím pojmu „souhrnný rozpočet Evropské unie“), že soud prvního stupně užil právní úpravu účinnou v období od 1. 12. 2011 do 30. 11. 2019, přitom se ale v bodě 213. odůvodnění dovolával § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. V tomto směru je rozhodnutí vnitřně nekonzistentní.

K pojmu nepravdivého údaje i hrubě zkreslujícího údaje lze přiměřeně odkázat na výše uvedené k dotačnímu podvodu. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie je podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku úmyslným deliktem, postačí však i úmysl nepřímý (eventuální) podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (přičemž srozumění může mít i podobu smíření ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku).

Ustanovením o poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku se chrání finanční zájmy Evropské unie. Tento trestný čin je dokonán již v okamžiku, kdy jeho pachatel způsobem odpovídajícím jedné nebo více alternativám popsaného jednání přinejmenším vytvoří možnost (tj. „umožní nesprávné, resp. neoprávněné použití“), aby posléze nastal poruchový následek, aniž by však ke vzniku takového následku muselo dojít. Trestný čin je tak vymezen jako formální, abstraktně ohrožovací delikt, u nějž pro naplnění základní skutkové podstaty se nežádá dosažení žádného výsledku. Způsobení škody v zákonem předpokládané výši (s odstupňováním škody větší, značné a velkého rozsahu) je až okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Citovaným ustanovením je zároveň vlastně kriminalizováno ve své podstatě účastnické jednání ve formě pomoci jako samostatný delikt. V oblasti výdajů rozpočtů Evropské unie je postihováno zejména neoprávněné přisvojení si, použití nebo zadržování dotací a podpory ze strany strukturálních fondů a rovněž neposkytnutí informací se stejnými následky.

Předně je třeba vytknout, jak správně ve svém vyjádření uvedl státní zástupce a jak již shora bylo naznačeno, že soudy nižších stupňů nevěnovaly náležitou pozornost otázce, podle kterého znění trestního zákona je namístě jednání obviněného posoudit. Neujasnily si ani, kdy byl čin spáchán ve smyslu § 2 odst. 2 až 4 tr. zákoníku, a to zvláště za situace, má-li jít o pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku (ostatně nebylo ani vysvětleno, zda hmotněprávní předpoklady tohoto ustanovení byly naplněny či nikoli). Zde je třeba respektovat pravidla, že za dobu spáchání se v takovém případě považuje doba konání (opomenutí zde nehrálo roli), resp. dokončení jednání, časově posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu, a to bez ohledu na to, kdy nastal následek činem způsobený. To vyplývá z kombinace pravidel uvedených v § 2 odst. 2 a odst. 4 tr. zákoníku (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 91). Zdá se, že podle dosavadních zjištění soudů nižších stupňů by za takový okamžik mohlo být považováno datum 13. 4. 2012, které je jako poslední jednání obviněného uvedeno v popisu skutku pod bodem C) výroku rozsudku (k tomu případu však srov. též argumentaci níže). Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání v naznačeném smyslu, se užije zákona nejmírnějšího – § 2 odst. 1 a 3 tr. zákoníku. Přitom zákona je třeba užít zásadně jako celku pro vyřešení všech otázek (a to s výjimkami plynoucími z § 3 tr. zákoníku, který ale v daném případě nenalezl uplatnění). Jde-li o jednočinný souběh více trestných činů, není možno na jeden trestný čin aplikovat trestní zákon v jiném znění, než na druhý trestný čin, podobně nelze selektivně aplikovat pravidlo z obecné části trestního zákoníku v jiném znění, než v případě skutkových podstat obsažených ve zvláštní části, jak to v této věci učinil soud prvního stupně. Podle pravidel o časové působnosti trestních zákonů je třeba posoudit celý skutek nejprve podle zákona účinného v době spáchání činu (viz výše), poté podle zákona ve znění všech jeho pozdějších změn, poté porovnat z takové aplikace vzešlé výsledky a na základě takového porovnání zvolit tu úpravu pro pachatele nejpříznivější. Pokud by snad byla taková úprava co do výsledku stejně příznivá jako právní úprava účinná v době spáchání, dostane přednost právní úprava platná a účinná v době spáchání činu.

Dovolatel předně zpochybnil, že by použil nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, a tím i způsobil (či zamýšlel způsobit) škodu velkého rozsahu. Jak již bylo uvedeno shora, soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že obviněný ve 3 žádostech o poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad, uváděl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, neboť k doložení způsobilých výdajů vědomě poskytovateli dotací ROP Jihozápad předložil doklady s nepravdivými a hrubě zkreslenými údaji, a to ve stavební projektové dokumentaci pro stavební povolení a na ni navazujícím stavebním položkovém rozpočtu, který byl povinnou přílohou žádosti o dotace. Tyto doklady posloužily zároveň k doložení splnění podmínek pro vyplacení dotace. Obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že uvedl nepravdivé údaje v Příloze č. 9 v podrobném položkovém rozpočtu, když předložil zcela navýšený cenový rozpočet na všechny 3 projekty, který navíc obsahoval hrubé metodické chyby i chybné položky, jež ani nebyly uvedeny v technické zprávě projektu ke stavebnímu povolení. Celkově tak měl ceny navýšit nejméně o částky 7 651 858 Kč (akce B. A, B, C), 6 026 992 Kč (akce B. D) a 3 709 841 Kč (akce Hotel Mas), celkem tedy o částku 46 983 671,40 Kč. Obviněný v podaných žádostech, ale zejména v každé dotační smlouvě prohlásil, že veškeré uváděné údaje byly pravdivé a úplné, avšak v řízení byl podle soudů nižších stupňů prokázán opak.

Základem jeho jednání tak má být uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů v položkových rozpočtech, které navíc mají obsahovat hrubé metodické chyby i chybné položky, neuvedené v technické zprávě projektu ke stavebnímu povolení. O jaké údaje a chybné položky