5 Tdo 1249/2016

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále i jen „nalézací soud“) ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, byli obvinění J. H. a Ing. V. H. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) za použití § 39 odst. 3 tr. zák. byli obvinění pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“), byly poškozené společnosti Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, TST Real, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 4/1586, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněných J. H., Ing. V. H., a poškozené společnosti Apston Capital Ltd., rozhodl rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. H. a Ing. V. H. uznal vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že ačkoli jako výluční majitelé nemovitosti na adrese P., V., pronajímali část této budovy Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, za měsíční nájemné ve výši 413 388 Kč do března 2007 včetně, po předchozí společné dohodě se společností Alter Ego H+H, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1446/53, jejímž jediným jednatelem byl obviněný J. H. a společníky obvinění J. H. a V. H. a syn obviněných J. H., uzavřeli dne 26. 3. 2007 nájemní smlouvu, kterou této společnosti celou nemovitost pronajali a zároveň jí udělili souhlas k tomu, aby totožné prostory opětovně pronajímala Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, se kterým dne 6. 4. 2007 uzavřeli dohodu o ukončení původních nájemních smluv s účinností ke dni 15. 4. 2007, přičemž současně dne 6. 4. 2007 společnost Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřela s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky podnájemní smlouvu s účinností od 16. 4. 2007 za měsíční podnájemné ve výši 364 833,50 Kč, v období od listopadu 2007 do května 2008  pouze ve výši 336 682 Kč, jenž mělo být hrazeno na bankovní účet společnosti č. ..., avšak již dne 18. 6. 2007 oznámila  společnost  Alter Ego H+H, s. r. o., Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, že tohoto dne uzavřela smlouvu o půjčce s J. H., jakožto věřitelem, jemuž jako zajištění půjčky mají sloužit pohledávky vyplývající z podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007, na základě čehož bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky vyzváno, aby měsíční podnájemné v období od července 2007 do června 2010 zasílalo na bankovní účet J. H. č. ..., s nímž fakticky disponovali obvinění, přičemž na tento účet byly takto poukázány finanční prostředky za období od září 2007 do února 2009 a za květen 2009 v celkové výši 6 734 776 Kč, zatímco za březen a duben 2009 a za období od června 2009 dále byly finanční prostředky zasílány na účet soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera č. ..., a to jednak cestou soudní úschovy na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 13 C 11/2009, jednak na základě exekučního příkazu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 EX 1935/07, a to v celkové výši 6 399 230 Kč, a tohoto jednání se obvinění dopustili přesto, že si byli vědomi existence svých splatných závazků, četných pravomocných a vykonatelných exekučních titulů na základě soudních či správních rozhodnutí, jakož i generálního zákazu (inhibitoria) nakládat s veškerým svým majetkem včetně nemovitostí patřícím do společného jmění manželů pod sankcí neplatnosti právních úkonů poté, co obviněné H. bylo dne 1. 2. 2007 doručeno usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Nc 3984/2006-3, kterým byla nařízena exekuce na majetek obviněné, o čemž obviněný H. věděl, neboť dne 30. 1. 2007 proti tomuto usnesení podal odvolání, v důsledku čehož byly nájemní smlouva z 26. 3. 2007 a podnájemní smlouva z 6. 4. 2007 neplatné, přičemž podnájemné zasílané Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky na účet J. H. bylo z tohoto účtu vybíráno obviněnými, vkládáno jako vklad J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., a z pokladny této společnosti vzápětí vypláceno obviněným jako nájemné z titulu předmětné nájemní smlouvy, čímž obvinění v úmyslu částečně zmařit uspokojení svých věřitelů fakticky odstranili část svého majetku spočívajícího v pravidelném měsíčním nájemném v nezanedbatelné výši, které jim jako vlastníkům předmětné nemovitosti zasílalo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky na jejich účty postižitelné exekucí, neboť ten se stal v důsledku uvedeného zcela účelového jednání obviněných pro věřitele nedostupným, čímž v částce 6 734 776 Kč částečně zmařili a v částce 5 107 669 Kč se pokusili částečně zmařit uspokojení těchto věřitelů:

Za tento trestný čin byl každý z obou obviněných odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon trestů podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, a TST Real, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., IČ 408579, se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko (nyní CASPER CONSULTING, a. s.), zamítnuto.

Je třeba uvést, že odvolací soud v předmětné věci rozhodoval již potřetí, když jeho první rozsudek ve věci ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013-I., a druhý rozsudek ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014. V posledně uvedeném zrušovacím usnesení Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby v novém řízení provedl důkaz znaleckým posudkem č. 7490/2012 Ing. Václava Myslíka a zabýval se okolnostmi, které z tohoto znaleckého posudku vyplynuly v porovnání se závěry znalkyně Ing. Věry Kadlecové. Ohledně pohledávky společnosti Creatis, a. s., dříve Alia Trade, s. r. o., v základní výši 46 939 734 Kč, odvolacímu soudu uložil, aby upravil svá skutková zjištění s ohledem na závěry, které učiní ve vztahu k promlčení této pohledávky, přičemž závěr o této předběžné otázce musí být jednoznačný. Pokud dospěje k závěru o promlčení této pohledávky, musí zvážit, zda jednání dovolatelů nepředstavovalo pokus poškození společnosti Creatis, a. s. Nejvyšší soud dále uvedl, že odvolací soud zaktualizuje svá zjištění ohledně insolvenčního řízení, v němž podala společnost Creatis, a. s., insolvenční návrh na obviněnou Ing. V. H., a vyžádá si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 51 Cm 42/1997, v němž je vedeno řízení o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, podali obvinění J. H. a Ing. V. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Turka dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. V dovolání v prvé řadě namítli, že rozsudkem odvolacího soudu byl porušen princip zákazu změny k horšímu u obžalovaných v odvolacím řízení ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř., když odvolací soud na základě doplněného dokazování nově kvalifikoval jednání obžalovaných jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a obžalovaným uložil tresty odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. V této souvislosti dovolatelé zdůraznili, že odvolací soud nerozhodoval o odvolání státního zástupce, neboť ten vzal dne 10. 5. 2016 své odvolání proti rozsudku nalézacího soudu zpět. Podle dovolatelů se odvolací soud také nevypořádal s námitkami formulovanými v jejich podáních ze dne 16. 3. 2016, 18. 3. 2016, 22. 3. 2016, 7. 4. 2016, 19. 4. 2016 a 20. 2. 2016. V těchto podáních zaprvé namítali, že postižení pohledávky obžalovaných za jejich dlužníkem, společností Alter Ego H+H, s. r. o., z titulu nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007, se neprovádí postižením účtu dlužníka povinného (společnosti Alter Ego H+H, s. r. o.). Zadruhé uvedli, že porušení tzv. generálního inhibitoria se vztahuje výhradně k osobě oprávněného, který vedl v dané době vůči povinnému exekuci, tj. v daném případě k Ing. J. K. Dále namítli, že pohledávky některých tvrzených věřitelů (Architektonický ateliér Beta st. p. v likvidaci, Ing. P. D., Apston Capital Ltd., Creatis, a. s.) zásadně popírali, přičemž pohledávka společnosti Creatis, a. s., se promlčela v souladu s ustanovením § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, ke dni 26. 4. 2006 (deset let od data odstoupení Investiční a Poštovní banky, a. s., od úvěrových smluv). Podle svého tvrzení navíc disponují dostatkem jiného (nemovitého) majetku, ze kterého mohou být uspokojeny pohledávky nezpochybnitelných věřitelů. Zároveň doplnili, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, byl vydán podjatou soudkyní JUDr. Danielou Reifovou, která se sama vyloučila, a to na základě rozhodnutí ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 6 T 119/2011. Tuto posledně uvedenou námitku dovolatelé podřadili dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., protože podle jejich názoru v trestním řízení rozhodoval vyloučený soudce. Jelikož se odvolací soud s těmito výše uvedenými námitkami nevypořádal, porušil podle dovolatelů jejich právo na obhajobu a na spravedlivý proces.

Dovolatelé dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 ICdo 32/2013, odvolacímu soudu vytkli, že pominul aktuální judikaturu Nejvyššího soudu k otázce tzv. společného dluhu manželů. Postavení dovolatelů v trestním řízení jako solidárních dlužníků vůči všem věřitelům je nesprávné, protože některé pohledávky jsou pohledávkami výlučně za jedním z nich.

Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně posoudil aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající zásady „ultima ratio“. Pohledávky věřitelů jsou řešeny v rámci civilních řízení, tj. řádnými prostředky civilního práva, a nelze proto tvrdit, že tyto prostředky jsou neúčinné a je nutné použít práva trestního. Dovolatelé jsou nadto přesvědčeni, že pro pouhé nesplnění soukromoprávního závazku může být dlužník postižen pouze civilní sankcí. Dovolatelé rovněž poznamenali, že hodnota jejich nemovitého majetku mnohonásobně převyšuje jejich dluh. Rozporovali zároveň závěr odvolacího soudu o neprodejnosti nemovitostí. Odvolací soud se navíc nevypořádal s námitkami týkajících se insolvenčních návrhů, které podává společnost Alia Trade, s. r. o., a společnost Creatis, a. s., na majetek dovolatelů; věřitelé tak měli možnost přihlásit své pohledávky do probíhajících insolvenčních řízení, přičemž z důvodů účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení (tedy z důvodů stojících mimo vůli dovolatelů) nebylo možné exekuci na jejich majetek provést. Nařízený konkurs vůči dovolatelce Ing. V. H. byl nadto Vrchním soudem v Praze zrušen, což dále zpochybňuje existenci pohledávek tvrzených údajnými věřiteli.

Dovolatelé dále uvedli, že nelze dovodit jakýkoliv jejich úmysl, byť nepřímý, spáchat tvrzený trestný čin, případně shledat požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti či škodlivosti. Skutek popsaný ve výroku odvolacího soudu nevykazuje zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele. Právní závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, opětovně zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podáním ze dne 11. 8. 2016 dovolatelé své dovolání doplnili o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 3 VSPH 2136/2016-A-300, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-279, o prohlášení konkursu na majetek Ing. V. H.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněných J. H. a Ing. V H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze uplatnit, pokud jej dovolatelé neuplatnili již ve svém prvním mimořádném opravném prostředku a okolnost, z níž dovozovali vyloučení soudce, jim byla již v té době známa. V předchozích dovoláních nicméně dovolatelé svou dovolací argumentaci podřadili výlučně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázala navíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, ve kterém Nejvyšší soud ohledně námitky podjatosti senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 odkázal na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2012, č. j. 6 T 119/2011-1782, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 8 To 60/2012, v rámci nichž byla námitka podjatosti vyřešena. Státní zástupkyně zároveň připomněla, že důvod podjatosti předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 vznikl až po vydání rozsudku ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně nejprve konstatovala, že odvolací soud důsledně vycházel z právních názorů, které ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014 vyslovil Nejvyšší soud a doplnil dokazování tak, jak mu bylo předmětným usnesením uloženo. V návaznosti na doplněné dokazování odvolací soud změnil právní kvalifikaci trestného činu z § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. na § 256 odst. 1 písm. a), tj. došlo ke změně znaku „neexistujícího závazku“ na znak „odstranění části majetku“. V daném případě se však nejedná o porušení zákazu reformace in peius, protože odvolací soud pouze doplnil ve výroku rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění, tak aby v něm byly obsaženy zákonem dané znaky příslušné skutkové podstaty. Tímto postupem se však nijak nezhoršilo postavení obviněných. Odvolací soud dále vyřešil veškeré otázky související s posouzením trestnosti jednání obviněných a jeho rozsahu. Upravil skutková zjištění týkající se pohledávky věřitele společnosti Creatis, a. s., když určil jako datum promlčení této pohledávky 15. 12. 2008 a k tomuto datu také upravil částku, o kterou obvinění částečně zmařili uspokojení tohoto věřitele. Státní zástupkyně odmítla i námitku, podle které mohli věřitelé uspokojit své pohledávky z nemovitého majetku obviněných a odkázala v tomto směru na předchozí vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 1 NZO 1277/2014. Jednání obviněných představuje podle státní zástupkyně závažnou hrozbu pro společnost a nelze proto přijmout závěr o porušení subsidiarity trestní represe.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud zaslal s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15) obhájci obviněných J. H. a Ing. V. H. k replice vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatelé se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci prostřednictvím svého obhájce nevyjádřili.

Nejvyššímu soudu zaslala své vyjádření i poškozená společnost Alia Trade, s. r. o. Ve svém podání ze dne 30. 1. 2017 uvedla, že je věřitelem obviněných. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, nicméně dovodil, že poškozená nebyla věřitelem obviněných, protože pohledávky společnosti Creatis, a. s., na poškozenou nepřešly. Závěr odvolacího soudu představuje pro poškozenou závažnou překážku pro vymáhání jejích práv, protože obvinění rozsudkem odvolacího soudu argumentují v insolvenčních řízeních, která jsou proti nim vedena. Poškozená s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, a na § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, ve znění platném v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, namítala, že smlouva o postoupení pohledávek mezi společností Creatis, a. s., a poškozenou byla platná. Poškozená dále argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, z jehož závěrů podle jejího názoru vyplývá, že bez ohledu na platnost smlouvy o postoupení pohledávek na ni přešla aktivní věcná legitimace k vymáhání pohledávek. K jejich promlčení proto nemohlo dojít. Závěrem svého podání poškozená Nejvyššímu soudu navrhla, aby v rozhodnutí o dovolání obviněných uvedl, že závěr odvolacího soudu o promlčení pohledávek poškozené je nesprávný.

Nevyššímu soudu bylo dále dne 1. 3. 2017 doručeno podání dovolatelů prostřednictvím jejich obhájce, kterým reagovali k výzvě Nejvyššího soudu na možnost odlišné právní kvalifikace jejich jednání. V tomto podání upozorňovali na svůj majetek, který podle jejich názoru mohl sloužit k uspokojení pohledávek věřitelů. Zároveň opakovaně rozporovali existenci některých pohledávek, konkrétně věřitele Ing. P. D. a společnosti Apston Capital Ltd., a opětovně uplatňovali námitku promlčení společnosti Creatis, a. s.

V podání ze dne 9. 3. 2017 dovolatelé prostřednictvím svého obhájce uvedli, že obviněný J. H. v rámci insolvenčního řízení, vedeném pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, uplatnil z pozice dlužníka námitku promlčení pohledávky společnosti Alia Trade, s. r. o. Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, zjistil úpadek dlužníka J. H. a prohlásil na jeho majetek konkurs, konstatoval, že námitka promlčení není důvodná. Podle dovolatelů došlo ze strany Krajského soudu v Praze k omylu při rozhodování, protože jako podklad pro rozhodnutí hodnotil pohledávku, která v daném insolvenčním řízení nebyla přihlášena a dlužníkem této pohledávky nebyl obviněný J. H. Uvedená pohledávka byla judikována vůči jeho manželce a byla přihlášena v jiném insolvenčním řízení, vedeném pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012, ve kterém obviněná Ing. V. H. prokazuje její úhradu. K podání dovolatelé přiložili odvolání ze dne 6. 3. 2017 proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, včetně tohoto usnesení.

Dne 9. 3. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření společnosti Creatis, a. s., která v zásadě odkázala na obsah a znění vyjádření společnosti Alia Trade, s. r. o., ze dne 30. 1. 2017. Společnost Creatis, a. s., dále namítala, že Městský soud v Praze jako soud odvolací v trestním řízení ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, nevzal v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaný pod č. 61/2010 Sb. rozh. obč., a navazující judikaturu, přestože byl na tuto judikaturu opakovaně písemně upozorňován společností Alia Trade, s. r. o. V rozporu s uvedenou judikaturou a zcela překvapivě dospěl k závěru o promlčení části pohledávek. Společnost Creatis, a. s., dále upozornila na skutečnost, že předmětné pohledávky ona a následně i společnost Alia Trade, s. r. o., řádně uplatňovala jak v civilním, tak i v trestním řízení. Poukázala také na zamítavá rozhodnutí civilních soudů z poslední doby, která se týkají činnosti obviněných, zejména na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2017, č. j. 30 C 64/2013-99, kterým byla opakovaně zamítnuta žaloba obviněných o určení promlčení zástavních práv zajišťujících pohledávky poškozené. Ačkoliv obviněným z civilních i trestních rozhodnutí, zejména pak z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, vyplývala povinnost nahradit během zkušební doby škodu, obvinění svoje dluhy stále nehradí. Navzdory tomu však Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 21 To 21/2012 (pozn. správně má být 8 To 21/2012), konstatoval, že obvinění plnili vzorně podmínky dohledu a vyměřil jim trest na spodní hranici sazby, když podmínkou jejich osvědčení již nemá být skutečnost, zda splnili své nesporné závazky. Závěrem svého podání společnost Creatis, a. s., uvedla, že nesprávný závěr o promlčení části pohledávky ztěžuje společnosti Alia Trade, s. r. o., vymáhání jejích legitimních pohledávek, a žádá proto Nejvyšší soud, aby v odůvodnění rozhodnutí o dovolání uvedl, že závěr Městského soudu v Praze o promlčení předmětných pohledávek je nesprávný. Ke svému vyjádření připojila společnost Creatis, a. s., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2017, č. j. 30 C 64/2013-99, a dále trestní oznámení ze dne 4. 11. 1999 podané společností Creatis, a. s., vůči obviněným.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obvinění J. H. a Ing. V. H. v prvé řadě uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle nějž musí být současně splněny dvě kumulativně stanovené zákonné podmínky: ve věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla ještě před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, resp. samosoudce či předseda nebo člen senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž by bylo o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. rozhodnuto. Nejvyšší soud nicméně ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci oprávněn dovolací soud přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání. Opětovné přezkoumání správnosti řízení, které dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo, by znamenalo jeho nepřípustnou revizi, což zákon v ustanovení § 265n tr. ř. ani na podkladě nového dovolání nepřipouští (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2004). Ve vztahu k dovolateli uplatněné námitce podjatosti předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2, kterou dovolatelé podřadili dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., z uvedeného vyplývá, že tato námitka nemůže být přípustná. Nejvyšší soud totiž již ve svém prvním rozhodnutí ve věci, tj. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013-I., odkázal v celém rozsahu na rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež se týkaly totožné námitky podjatosti předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2, konkrétně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2012, č. j. 6 T 119/2011-1782, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 8 To 60/2012. Navíc důvod podjatosti předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2, pokud dovolatelé poukazovali na uvedené usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 6 T 119/2011, kterým se soudkyně JUDr. Daniela Reifová sama vyloučila, vznikl až po vydání odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, a spočíval v tom, že se stala stranou ve sporu s oběma obviněnými. Ti totiž proti JUDr. Daniele Reifové a přísedícím v senátu podali dne 28. 2. 2012 žalobu na ochranu osobnosti (řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 24/2012). S ohledem na možné pochybnosti, zda by v dané trestní věci, zejména při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení, mohla rozhodovat nestranně, vydala rozhodnutí o své podjatosti.

Obvinění dále uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18  Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněných H., extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.  ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných J. H. a Ing. V. H.

Obvinění Ing. V. H. a J. H. v novém dovolání v prvé řadě namítli, že rozsudkem odvolacího soudu byl porušen princip zákazu změny k horšímu u obviněných v odvolacím řízení ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř., protože odvolací soud na základě doplněného dokazování nově kvalifikoval jednání obviněných jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud k této námitce dodává, že odvolací soud stejným způsobem kvalifikoval jednání obviněných již v pořadí druhém rozsudku ve věci ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, které bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014. V posledně uvedeném usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že právní kvalifikace trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. s ohledem na naplnění znaku „odstranění části majetku“ mohla být pro obviněné překvapivá [s ohledem na skutečnost, že odvolací soud ve svém prvním rozsudku ve věci ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, použil kvalifikaci podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák.]. Nejvyšší soud nicméně zároveň v odkazovaném usnesení výslovně uvedl, že se nejedná o přísnější právní kvalifikaci (str. 16 usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014), což vyplývá z toho, že je postihována stejnou sazbou trestu odnětí svobody jako právní kvalifikace trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nelze proto přijmout závěr, že z hlediska použité právní kvalifikace došlo k porušení zákazu reformationis in peius v rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud neshledává porušení zákazu reformationis in peius ani ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebo k druhu a výměře trestu. Pokud jde o druh a výměru trestu, rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012, byli oba obvinění odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání dvou let, který jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, který je z hlediska respektování zásady reformationis in peius prvotním mezníkem, k němuž je nutné přihlížet, byli oba obvinění odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a zařazeni pro výkon trestu do věznice s dozorem. Z uvedeného vyplývá, že ve výroku o trestu došlo v odvolacím řízení naopak ke změně ve prospěch obviněných, a to i ve vztahu k předchozímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, kterým jim byl každému uložen trest odnětí svobody v trvání tří (3) let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti (5) let, a to za současného vyslovení dohledu nad nimi a s uložením přiměřené povinnosti, aby během zkušební doby nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Co se týče změny skutkových zjištění, v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu platí, že zásada zákazu změny k horšímu nevylučuje možnost úpravy v popisu skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty toho trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 39/2006 Sb. rozh. tr.; viz také nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15). V tomto kontextu je třeba nahlížet na dílčí změny v popisech skutkových zjištění ve výrocích rozsudků odvolacího i nalézacího soudu. Odvolací soud ve prospěch obviněných vypustil původní zjištění nalézacího soudu, že smlouva o půjčce uzavřená mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. byla fiktivní. Tato změna, vedoucí k záměně alternativního znaku „neexistujícího závazku“ podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. za znak „odstranění části majetku“ podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., byla již aprobována, a to i z pohledu otázky tzv. překvapivého rozhodnutí, Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014 (viz str. 9 až 11 tohoto usnesení). Odvolací soud dále na základě doplněného dokazování doplnil skutková zjištění ve výroku o vině o exekuční řízení vedené u Okresního soudu pro Prahu-západ pod sp. zn. 13 Nc 3984/2006, v rámci něhož bylo proti obviněné Ing. V. H. vydáno usnesení o nařízení exekuce, obsahující generální zákaz nakládat s veškerým svým majetkem včetně nemovitostí patřících do společného jmění manželů. V neposlední řadě odvolací soud u některých pohledávek upřesnil ve prospěch obviněných dílčí skutková zjištění, konkrétně u pohledávky GTS Czech, s. r. o., exekučně vymoženou částku navýšil na 36 194,40 Kč (oproti 10 571 Kč v rozsudku nalézacího soudu), pohledávku Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ snížil z 613 450 Kč na 379 728,97 Kč. U pohledávky společnosti Creatis, a. s., odvolací soud dospěl k závěru o jejím částečném zmaření, a to s ohledem na promlčení ke dni 15. 12. 2008. Odvolací soud také ve prospěch obviněných snížil celkovou výši škody, když upřesnil, že obvinění částečně zmařili uspokojení svých věřitelů v částce 6 734 776 Kč a v částce 5 107 669 Kč se pokusili uspokojení svých věřitelů zmařit, k čemuž nedošlo díky aktivitě exekutora (str. 38 rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 To 21/2012). Z uvedeného přehledu vyplývá, že v odvolacím řízení nedošlo k posunu skutkových okolností, který by zhoršil postavení obviněných, zvláště když z hlediska celkové výše pohledávek a celkové výši škody došlo naopak ke snížení. V tomto směru tedy Nejvyšší soud nezjistil vytýkané pochybení z hlediska porušení zákazu reformationis in peius v rozsudku odvolacího soudu.

Dovolatelé také opětovně ve svém dovolání namítli nesprávné posouzení aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“ odvolacím soudem. Odvolací soud v napadeném rozsudku se zabýval posouzením trestní odpovědnosti obžalovaných tedy zvažoval zásadu subsidiarity trestní represe, podle které trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Při řešení míry společenské škodlivosti jednání obžalovaných odvolací soud hodnotil zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu obžalovaných, míru jejich zavinění, jejich pohnutku, záměr a cíl. Odvolací soud ve světle shora uvedených úvah dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit s námitkami obžalovaných, že věc měla být posouzena v rámci civilního, nikoli trestního řízení, neboť v daném případě nelze uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a je třeba jednání obžalovaných posoudit jako trestný čin. Tento závěr odvolací soud opřel o charakter jednání obžalovaných, kteří jednali cíleně a plánovitě, byli evidentně vedeni snahou ponechat si značný příjem plynoucí z nájmu předmětné nemovitosti tak, aby se z něj nemohli uspokojit jejich četní věřitelé, což se jim ve velkém rozsahu také podařilo. Městský soud měl k dispozici četná vyjádření poškozených, exekutorů, řadu listin, ze kterých plyne jednoznačný závěr o tom, že obžalovaní léta maří uspokojení svých věřitelů, své existující závazky neplní a ani plnit nehodlají. Obžalovaní byli již za obdobné jednání odsouzeni, a byť se nejedná o přitěžující okolnost při ukládání trestů z důvodu fikce beztrestnosti, svědčí o letitých snahách obžalovaných vedených stejným úmyslem zmařit uspokojení věřitelů. Právě tato skutečnost, kdy věřitelé se uspokojení svých nároků domáhají řadu let bezúspěšně (úspěšnou je OSSZ Praha-západ, která exekucí na důchod obžalovaného dostává 79,- Kč měsíčně), výrazně zvyšuje společenskou škodlivost jednání obžalovaných, což vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe, a to přesto, že se na obžalované hledí, jako by trestáni nebyli (ohledně jejich předchozích odsouzení platí fikce beztrestnosti). Odvolací soud v tomto svém závěru zvážil i to, že obžalovaní ve svém úsilí nesplnit své závazky, které na sebe v podobě vysokých úvěrů a půjček vzali, neváhali křivě obvinit svého věřitele ze spáchání trestného činu (Ing. D.), vytvořili fiktivní pohledávku (vůči IPB, a. s.) či nezákonně podali na katastrálním úřadu žádost o výmaz zástavních práv váznoucích na jejich nemovitostech. Rovněž civilní spor vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/97, svědčí o tom, že prostředky na ochranu práv fyzických a právnických osob (konkrétně Creatis, a. s., Alia Trade, s. r. o., a A. T.) v rámci civilního řízení jsou nedostatečné a neúčinné. Délku trestního řízení posoudil odvolací soud v rámci úvah o trestu (srov. str. 39 – 40 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se v zásadě ztotožnil s uvedenými závěry odvolacího soudu, přičemž se podrobně zabýval jednáním obviněných, přičemž považuje za nutné zejména poukázat na cílené a plánovité jednání obviněných, kteří byli vedeni snahou ponechat si značný příjem plynoucí z nájmu předmětné nemovitosti. Zároveň je třeba upozornit na důkazy, které dokládají mnohaletou neúspěšnou snahu věřitelů obviněných o vymožení svých pohledávek i na předchozí jejich obdobné jednání, za které byli odsouzení, avšak nelze k němu jako k přitěžující okolnosti přihlížet z důvodu fikce beztrestnosti (na obviněné se hledí ohledně jejich předchozích trestních postihů, jako by odsouzeni nebyli). Dále je třeba zdůraznit, že obvinění v rámci své snahy o maření uspokojení svých věřitelů křivě obvinili Ing. P. D., jednoho ze svých věřitelů. Nejvyšší soud považuje z těchto důvodů odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru za dostatečné a v souladu s pokyny, které odvolacímu soudu ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014, uložil, a v němž s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu uvedl, že zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje paralelní uplatnění jiného druhu odpovědnosti vedle odpovědnosti trestní, včetně odpovědnosti občanskoprávní. Civilní právo obsahuje prostředky ochrany proti zásahům do majetkových práv, a přesto jsou nejzávažnější případy zásahů do těchto práv kriminalizovány (tak např. kriminalizována je krádež, i když civilní právo umožňuje využít žaloby na vydání neoprávněně odňaté věci, podobně jako např. v případě poškození věci umožňuje civilní právo využít žaloby na náhradu škody či na uvedení věci v původní stav). Možnost ochrany práv prostředky civilního práva proto nepředstavuje překážku pro případnou trestní odpovědnost pachatelů takových činů, které zákonodárce v trestním zákoníku označil za trestné (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 599/2016). Pokud jde o kritérium společenské nebezpečnosti trestného činu, zakotveného v § 3 odst. 2 tr. zák., na nějž dovolatelé poukazovali, Nejvyšší soud připomíná, že tento tzv. materiální znak vyjadřuje celkovou závažnost trestného činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, a nebude tak odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Princip subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozený nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nebo domáhá nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tzn. že paralelně aplikovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem trestní odpovědnosti, zejména jestliže pachatel vědomě zneužívá prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy, jíž nehodlá ani za využití prostředků civilního práva dobrovolně plnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016). Aplikují-li se tyto obecné závěry na posuzovaný případ, je třeba zdůraznit, že za situace, kdy se obvinění J. H. a Ing. V. H. dopouštěli takového jednání opakovaně, dlouhodobě mařili letité snahy svých věřitelů domoci se svých pohledávek a svým jednáním způsobili škodu velkého rozsahu (§ 256 odst. 4 tr. zák.), neshledal Nejvyšší soud námitku obviněných o porušení zásady subsidiarity trestní represe odvolacím soudem za důvodnou.

Obvinění opětovně opakovali některé námitky, kterými se bránili již v předcházejícím řízení. Zejména namítali, že disponují dostatkem majetku, ze kterého mohou být uspokojeny pohledávky věřitelů (v této souvislosti upozorňovali také na možnost postižení účtu společnosti Alter Ego H+H, s. r. o.). Touto obhajobou se však již Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014, kde odkázal na zjištění odvolacího soudu, který popsal mnohaletou a bezvýslednou snahu věřitelů obviněných o uspokojení svých pohledávek. Nejvyšší soud pouze poukázal na některé rozdíly mezi znaleckými posudky Ing. Václava Myslíka a Ing. Věry Kadlecové, zpracovanými za účelem ocenění nemovitého majetku obviněných. Odvolací soud v souladu s jeho pokyny provedl důkaz znaleckým posudkem č. 7490/2012 a jeho autora, znalce Ing. Václava Myslíka, vyslechl ve veřejném zasedání dne 10. 5. 2016 (č. l. 3798 – 3801). Ve vztahu k porovnání závěrů tohoto posudku se závěry znalkyně Ing. Věry Kadlecové odvolací soud následně uvedl, že rozdíly ve stanovení cen nemovitostí ve vlastnictví obviněných v obou posudcích nepovažuje za významné z důvodu odlišného časového okamžiku, k němuž byly znalecké posudky zpracovány, a také s ohledem na mnohaletou bezvýslednou snahu věřitelů domoci se svých pohledávek v civilním řízení (str. 37 – 38 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu po přezkoumání obsahu uvedených znaleckých posudků (posudek Ing. Věry Kadlecová na čl. 168 – 185 a posudek Ing. Václava Myslíka na č. l. 3731 – 3759) plně ztotožňuje a vzhledem k náležitému odůvodnění uvedených závěrů odvolacího soudu, ke kterým nemá co dodat, v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud ještě dodává, že již ve svém posledním zrušujícím rozhodnutí, aproboval závěr odvolacího soudu ohledně možnosti exekučního postižení účtu společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., podle nějž se finanční prostředky na účtu společnosti vůbec neobjevily, a proto je nebylo možné postihnout exekucí (str. 13 – 14 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014).

Obvinění ve svém dovolání také opakovaně rozporovali existenci a výši jednotlivých pohledávek. U věřitelů Ing. J. K., Architektonického ateliéru Beta, státní podnik v likvidaci, GTS Czech, s. r. o., dříve GTS Novera, a. s., D & I Consulting Limited, dříve Corfina, a. s., Ing. P. D., Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ a společnosti Apston Capital Ltd. (nyní CASPER CONSULTING, a. s.), Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1645/2014, uvedl, že na základě dosud provedeného dokazování nevznikají pochybnosti o existenci, platnosti, nepromlčení a výši těchto pohledávek (viz str. 17 tohoto usnesení). Nejasnosti přetrvávaly pouze ohledně pohledávky společnosti Creatis, a. s., resp. dříve společnosti Alia Trade, s. r. o. Odvolacímu soudu proto uložil, aby podle § 9 odst. 1 tr. ř. vyřešil jako předběžnou otázku, kdo je poškozenou společností v bodě 8) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, a pokud by dospěl k závěru, že poškozeným věřitelem je společnost Creatis, a. s., aby se zabýval i možným promlčením pohledávky ve vztahu k této společnosti. V této souvislosti Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu zaktualizovat svá zjištění ohledně vývoje insolvenčního řízení, v němž insolvenční návrh podala společnost Creatis, a. s., na obviněnou Ing. V. H., a vyžádat si spis Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Cm 42/1997, v němž je vedeno řízení o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud tento pokyn Nejvyššího soudu splnil, když z insolvenčního spisu, vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012, zrekapituloval seznam přihlášených pohledávek a zjistil stav řízení. V době rozhodování odvolacího soudu byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-279 zjištěn úpadek dlužnice Ing. V. H. a prohlášen na její majetek konkurs, uvedené usnesení napadla Ing. V. H. odvoláním (str. 16 – 17 rozsudku odvolacího soudu). Svým podáním ze dne 11. 8. 2016 obvinění doplnili své dovolání o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 3 VSPH 2136/2015-A-300, kterým bylo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-279, zrušeno. Pokud jde o řízení o zaplacení částky 60 935 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 42/1997, odvolací soud konstatoval, že věc nebyla dosud pravomocně rozhodnuta, a proto podle § 9 odst. 1 tr. ř. posoudil jako předběžnou otázku, kdo je věřitelem obviněných v bodě 8) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a otázku promlčení této pohledávky (str. 12 rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud zjistil, že se jednalo o pohledávku Investiční a Poštovní banky, a. s., vzniklou poskytnutím úvěru (smlouva o úvěru č. ... ze dne 5. 10. 1993 uzavřená s Ing. V. H. a J. H. pod jejich obchodním jménem H+H nakladatelství a vydavatelství, smlouva o úvěru č. ... ze dne 11. 11. 1993 uzavřená s J. H. a smlouva o úvěru č. ... ze dne 23. 6. 1994 uzavřená s J. H.). Investiční a Poštovní banka, a. s., od úvěrových smluv následně odstoupila a prostřednictvím žaloby ze dne 12. 2. 1997 se domáhala svých nároků soudní cestou. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. 6. 1998 byla pohledávka ve výši 46 939 733,77 Kč postoupena společnosti Creatis, a. s. Platnost postoupení byla pravomocně potvrzena soudy. Na základě uvedeného postoupení pohledávky vstoupila do civilního řízení ke dni 9. 12. 1998 společnost Creatis, a. s., namísto Investiční a Poštovní banky, a. s. Dne 30. 12. 1999 uzavřela společnost Creatis, a. s., smlouvu o postoupení 9/10 pohledávky na A. T. a dne 15. 9. 2001 uzavřela A. T. se společností Creatis, a. s., komisionářskou smlouvu, v níž se zavázala jednat svým jménem na účet komitenta o postoupení celé pohledávky a následně uzavřít tuto smlouvu svým jménem na celou převáděnou pohledávku. Na základě této smlouvy byla dne 2. 1. 2002 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, kterou byla celá pohledávka i za A. T. postoupena na společnost Alia Trade, s. r. o. Společnost Creatis, a. s., poté navrhla, aby namísto ní do řízení vstoupila jako žalobce společnost Alia Trade, s. r. o., k čemuž došlo podle § 107a o. s. ř. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 51 Cm 42/1997, které nabylo právní moci dne 15. 12. 2004. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2012, č. j. 9 Cmo 339/2012-788, které nabylo právní moci dne 18. 1. 2013, byl k návrhu společnosti Alia Trade, s. r. o., ze dne 6. 10. 2009, podle § 92 odst. 1 o. s. ř. připuštěn vstup společnosti Creatis, a. s., a A. T. do řízení na straně žalující. Odvolací soud dále přihlédl k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/97-649, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu společnosti Alia Trade, s. r. o., proti J.