Nejvyšší soud 5 Tdo 1251/2020 – Zločin dotačního podvodu

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 17 T 30/2018, byli obvinění M. S., V. H. a P. D. uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Je vhodné již na tomto místě poznamenat, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně opomenuly označit odpovídající znění trestního zákoníku, což bylo třeba především ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podle § 260, která byla v období od spáchání posuzovaného skutku do doby vydání prvního odsuzujícího rozsudku ve věci celkem třikrát novelizována; krajský soud se zabýval pouze užitím trestního zákona, resp. trestního zákoníku jako celku; protože pozdější novelizovaná znění první základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nebyla pro obviněné příznivější, mělo být správně aplikován trestní zákoník účinný v době, kdy byl čin spáchán, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2011, v němž se však tento trestný čin nazýval „poškození finančních zájmů Evropských společenství“, nicméně dále v textu bude tento trestný čin označován pozdějším názvem užitým soudy, který je stále aktuální; nejednalo se ale o vadu, která by měla vliv na okolnosti nezbytné pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných, změny právní úpravy se v zásadě nedotkly těch znaků objektivní stránky této základní skutkové podstaty, jejichž porušení je obviněným vytýkáno. Za tyto trestné činy byl každému z obviněných uložen podle § 212 odst. 6, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jejichž výkon byl všem obviněným podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně soud podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku každému z obviněných uložil povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil škodu, kterou trestnými činy způsobili. O nároku poškozených na náhradu škody uplatněném vůči jmenovaným třem obviněným rozhodl krajský soud tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil všem třem obviněným společně a nerozdílně povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Ministerstvem financí částku 42 865 206,12 Kč a poškozené Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad částku 7 564 448,14 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu soud odkázal poškozenou Regionální radu soudržnosti Jihozápad se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň krajský soud podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněné F. Š. a M. V. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze skutku, jímž se měli dopustit zločinů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, obou dílem dokonaných dílem nedokonaných ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k těmto dvěma obviněným soud odkázal poškozené Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí a Regionální radu regionu soudržnosti Jihozápad s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 3 tr. řádu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podalo odvolání všech pět obviněných, tři z nich, kteří byli odsouzeni, napadli všechny výroky rozsudku, dva obvinění, kteří byli zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, se domáhali příznivějšího důvodu zproštění podle § 226 písm. a) tr. řádu. V neprospěch všech obviněných podal odvolání též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, který je zaměřil jednak proti zprošťujícímu výroku o vině obviněných F. Š. a M. V., a dále proti výrokům o trestech uložených obviněným M. S., V. H. a P. D. Adhezní výrok ohledně uplatněného nároku na náhradu škody napadla Regionální rada regionu soudržnosti Jihozápad. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině, trestu i o náhradě škody ohledně těchto tří spoluobviněných. Uznal je vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, za něž odsoudil každého z jmenovaných třech obviněných podle § 212 odst. 6, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon každému z obviněných podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5 roků, přičemž jim podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestnými činy způsobili. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu vrchní soud také obviněným M. S., V. H. a P. D. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným České republice zastoupené Ministerstvem financí celkem 42 865 206,12 Kč a Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad částku 7 564 448,14 Kč. Poškozenou Regionální radu regionu soudržnosti Jihozápad vrchní soud podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních; jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Současně Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad a obviněných F. Š. a M. V. tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Uvedených zločinů se obvinění M. S., V. H. a P. D. podle rozsudku vrchního soudu dopustili stručně uvedeno tím, že po vzájemné dohodě v XY, XY a dalších přesně nezjištěných místech jako hlavní členové realizačního týmu K., resp. od 27. 3. 2009 K., IČ XY (dále též jen „K.“ nebo „příjemce dotace“), přitom M. S. a V. H. jako jednatelé a od 27. 3. 2009 jako členové představenstva uvedené společnosti a P. D. jako technický dozor investora a osoba zodpovědná mj. za přípravu podkladů pro žádost o dotaci a pro smlouvu o podmínkách poskytnutí dotace, za přípravu podkladů pro kontroly podmínek a za kontrolu provedených prací a vystavených oceňovacích podkladů, v souvislosti s veřejnou dotací z operačního programu ROP NUTS II Jihozápad, prioritní osa: Rozvoj cestovního ruchu, oblast podpory: Rozvoj infrastruktury a cestovního ruchu, číslo výzvy 02, název projektu: Relaxační a regenerační centrum XY, registrační č. XY (dále též jen jako „předmět dotace“), v úmyslu zjednodušit a urychlit přiznání a čerpání dotace všichni tři společně postupovali v rozporu se žádostí o veřejnou podporu projektu ze dne 14. 3. 2008, se smlouvou o podmínkách poskytnutí dotace z ROP NUTS II Jihozápad ze dne 4. 9. 2008, včetně jejich dodatků, a s dalšími dokumenty, na které tato smlouva odkazovala: příručkou pro žadatele ROP NUTS II Jihozápad (verze 1.1, platná od 14. 12. 2007), příručkou pro příjemce ROP NUTS II Jihozápad (verze 3. 1, platná od 4. 7. 2008) a metodickým pokynem ke způsobilým výdajům projektu (verze 2.0, revize č. 1, platná od 27. 6. 2008), poskytovateli dotace – Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad, IČ 75086999, se sídlem České Budějovice, Jeronýmova 1750/21, buď přímo nebo nepřímo prostřednictvím G-PROJECT, s. r. o., IČ 26064928, se sídlem Radniční 133/1, České Budějovice (dále též jen „G-PROJECT“), opakovaně podávali nepravdivé informace a předkládali doklady obsahující nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a zamlčovali podstatné skutečnosti, zejména zamlčeli, že stavba bude od počátku realizována podle jiné než schválené projektové dokumentace pro stavební povolení, kterou zpracovala A+U DESIGN, spol. s r. o., IČ 49022571, se sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice (dále také jen „A+U DESIGN“), v roce 2004 a která byla poskytovateli dotace předložena spolu se žádostí o dotaci, dále že bude stavba probíhat podle jiného než schváleného rozpočtu vítězného uchazeče výběrového řízení na dodavatele stavby, který byl poskytovateli dotace předložen, a naopak nejméně do října 2009 navozovali zdání, že se stavba realizuje podle původní projektové dokumentace a podle původního položkového rozpočtu, byť ve skutečnosti se od samého počátku stavělo podle nové projektové dokumentace pro provedení stavby, kterou zpracovala A+U DESIGN v období od června do prosince 2008, a podle nového rozpočtu, jenž byl následně na jejím základě sestaven, přičemž nejpodstatnější změny stavby spočívaly v jiném řešení pilot hlubinného založení, ve zcela jiném vnitřním uspořádání hlavního objektu „A“ ve všech jeho podlažích, spojeném s úpravou všech vnitřních rozvodů technického zabezpečení, v odlišném řešení a umístění výtahových šachet, ve vybudování betonových obloukových stěn okolo výtahů, ve vybudování kruhového schodiště a kruhových sloupů a zrušení spojovacího krčku mezi objekty, za přispění zaměstnanců generálního dodavatele stavby H., IČ XY, se sídlem XY (dále též jen „H.“) F. Š. a M. V. a s cílem tyto změny před poskytovatelem dotace utajit nechali průběžně vyhotovovat zjišťovací protokoly o provedených stavebních pracích a předávací protokoly se soupisem provedených prací a dodávek, v nichž se deklarovalo předání a převzetí jiných položek stavby nebo položek v jiném množství a finančním objemu, než odpovídalo skutečnosti, P. D. tyto protokoly vždy stvrdil svým podpisem jako správné a na jejich podkladě následně H. vystavila K. v popisu skutku podrobně popsané faktury, které nechali M. S. a V. H. v plném rozsahu proplatit a na základě těchto skutečnosti neodpovídajících dokladů pak žádali poskytovatele dotace v rámci tří etapových monitorovacích zpráv spojených se žádostí o platbu o proplacení dotace, přičemž poskytovatel dotace vyplatil K. pouze dne 30. 10. 2009 za I. etapu projektu částku 50 429 654,26 Kč (z čehož příspěvek z Evropského fondu pro regionální rozvoj činil 85 %, tj. 42 865 206,12 Kč, a příspěvek z národních zdrojů činil 15 %, tj. 7 564 448,14 Kč), zatímco další požadovaná částka v celkové výši 91 372 826,74 Kč (z čehož příspěvek z Evropského fondu pro regionální rozvoj činil 85 %, tj. 77 666 902,73 Kč, a zbytek měl být financován z národních zdrojů) již s ohledem na podezření na nesrovnalosti vyplacena nebyla, přičemž konkrétní kroky jednotlivých obviněných jsou podrobně popsány v tzv. skutkové větě, a takovým jednáním tedy obvinění docílili neoprávněného vyplacení dotace obchodní společnosti K. za I. etapu projektu ve výši 50 429 654,26 Kč, z čehož část ve výši 42 865 206,12 Kč byla financována z rozpočtu Evropského fondu pro regionální rozvoj a zbytek z národních zdrojů, a na základě dalších dvou žádostí o platbu ze dne 27. 11. 2009 a 30. 6. 2010 se pokusili dosáhnout neoprávněného vyplacení dotace za II. a III. etapu projektu v celkové výši 91 372 826,74 Kč, z čehož část ve výši 77 666 902,73 Kč měla být financována ze souhrnného rozpočtu Evropského fondu pro regionální rozvoj, avšak k výplatě této části dotace již nedošlo.

Obviněný M. S. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu.

Na začátku svého dovolání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a následně předložil argumenty k citovaným dovolacím důvodům. Ohledně důvodu uvedeného pod písm. k) namítl, že odvolací soud ve svém rozsudku neuvedl, jakým způsobem rozhodl o jeho odvolání, současně přitom není jasné, zda vrchní soud zrušil rozsudek krajského soudu z podnětu jeho odvolání nebo z podnětu odvolání někoho jiného. Proto je podle obviněného výrok napadeného rozsudku neúplný, jak předpokládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.

Obviněný byl dále přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to jednak ve vztahu k výroku o vině a dále ve vztahu k adheznímu výroku. Právní kvalifikace skutku obsahovala nejen vadné stanovení výše způsobené škody, ale i samotné posouzení otázky vzniku škodlivého následku. Odvolací soud chybně považoval za škodu celou výši poskytnuté dotace, tedy i tu její část, jež byla prokazatelně použita v souladu s žádostí o poskytnutí dotace ze dne 14. 3. 2008. Přitom obviněný poukázal na skutečnost, že nebylo zjištěno nadhodnocení ceny za dílo a že nesrovnalosti v čerpání dotace byly zjištěny pouze u objektu A, nikoli již u objektů B, C a D. V rozsahu těchto tří objektů tedy nelze hovořit o jakémkoli sdělování nepravdivých údajů a nemůže ohledně nich existovat ani příčinná souvislost mezi uváděním nepravdivých informací a vznikem škody. V rozporu s tím je závěr odvolacího soudu, že škodou je celá poskytnutá dotace, tedy i část týkající se objektů B, C a D. Právní posouzení výše škody vrchní soud založil na úvaze, jak by rozhodl správní orgán ve správním řízení. Takto však podle obviněného soud uvažovat neměl, ve správním řízení může příjemce dotace být sankcionován i vrácením celé dotace, avšak to nelze zaměňovat s výší způsobené škody, jak na ni nazírá trestní právo. Trestní právo vyžaduje ke vzniku škody příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vznikem škody. Příčinná souvislost však nebyla dána u té části dotačních prostředků, jež byly využity v souladu s žádostí o poskytnutí dotace.

V souvislosti s namítanou nesprávně stanovenou výší škodlivého následku obviněný poukázal na duplicitu rozhodování o nápravě stavu, kdy je chybně nakládáno s dotačními prostředky. Ve správním řízení může být dotace zkrácena nebo může být nařízena povinnost ji celou vrátit. Pokud je o vrácení dotace rozhodováno v trestním i ve správním řízení, stát pak má možnost získat zpět vyplacenou dotaci dvakrát. To se podle názoru obviněného stalo v této trestní věci, protože ve správním řízení bylo příjemci dotace K. nařízeno vrátit celou poskytnutou dotaci, tj. včetně způsobilých výdajů skutečně vynaložených v souladu se žádostí o poskytnutí dotace. Nyní tedy existují podle obviněného 2 vykonatelné právní tituly, každý na 50 mil. Kč a stát tak může získat 100 mil. Kč, ačkoli vyplatil příjemci dotace pouze 50 mil. Kč.

Dále obviněný M. S. namítl, že v rozhodnutí odvolacího soudu schází vyjádření zavinění ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu. Odvolací soud se k úmyslu vztahujícímu se ke škodě velkého rozsahu nevyjádřil vůbec a soud prvního stupně zase shledal, že obvinění jednali v úmyslu zjednodušit a zrychlit čerpání dotace. K tomu obviněný zdůraznil, že škodlivý následek nechtěl způsobit a měl za to, že změny v projektu nevytvoří překážku bránící poskytnutí dotace. Naznačil nanejvýše možnost posoudit jeho jednání v nevědomé nedbalosti. Ostatně z výpovědí zaměstnanců Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad vyplývá, že úřad byl k posuzování změn projektu benevolentnější než v současnosti, nyní již ani nelze zpětně hodnotit, které změny projektu by tehdy byly považovány za podstatné nebo nepodstatné. Nicméně podle soudu prvního stupně změny v projektu materiálně poskytnutí dotace nebránily, nebyly pouze z formálního hlediska řádně a včas oznámeny, avšak kdyby v tomto ohledu žadatel o dotaci K. postupoval formálně správně, s maximální pravděpodobností by podle krajského soudu slíbená dotace nebyla krácena.

Co se týká trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, obviněný zpochybnil naplnění jeho objektivní stránky. Žádost o poskytnutí dotace byla podána dne 14. 3. 2008, kdy ještě nebyla do právního řádu zavedena skutková podstata daného trestného činu. To se stalo až 1. 7. 2008 zákonem č. 122/2008 Sb. Jednalo se o skutkovou podstatu podle § 129a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009. Stíhané jednání tedy v březnu 2008 ještě nebylo trestné. Co se týká dotační smlouvy, podle obviněného nemohla představovat "doklad" ve smyslu znaku skutkové podstaty podle § 260 tr. zákoníku, protože tato smlouva není listina, kterou by žadatel o dotaci vypracoval a předkládal poskytovateli dotace, bylo tomu naopak, dotační orgán ji předložil žadateli. Obviněný tvrdil, že pouze taková listina, jež je poskytovateli dotace předkládána žadatelem, např. podklady pro vypracování dotační smlouvy, může být dokladem v uvedeném smyslu, nikoli však samotná dotační smlouva.

Adhezní výrok obviněný napadl také z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již bylo avizováno výše. Konkrétně se ohradil proti tomu, že v rozsudku odvolacího soudu chybí právní posouzení, z něhož by bylo patrné, na základě jakých právních předpisů bylo rozhodováno o náhradě škody. Obviněný proto ani neměl možnost uplatnit právní argumentaci zpochybňující užití některého konkrétního právního předpisu. Rozsudek je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Současně odvolacímu soudu vytkl, že zcela pominul a nijak se nevypořádal s jeho námitkou promlčení nároku na náhradu škody, kterou vznesl ve svém odvolání. Ve vztahu k adheznímu výroku obviněný také spatřoval nesprávné hmotněprávní posouzení ve veřejnoprávní povaze nároků poškozených, protože v trestním řízení lze přiznat náhradu škody pouze nárokům soukromoprávní povahy. Jestliže nárok na náhradu škody vznikl porušením dotační smlouvy ze dne 4. 9. 2008, jež je smlouvou veřejnoprávní povahy, o jejímž porušení rozhodují správní orgány a soudy ve správním soudnictví, jde podle obviněného jednoznačně o veřejnoprávní nárok. O takovém nároku však nemohou rozhodovat soudy v trestním řízení, což podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr., č. 52/1998-I. Sb. rozh. civ. a č. 26/1999 Sb. rozh. civ.). V daném případě bylo porušení ustanovení dotační smlouvy projednáváno Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, který vydal platební výměr, jímž obchodní společnosti K. uložil sankci za porušení rozpočtové kázně, platební výměr následně přezkoumával správní soud, a to Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 50 Af 5/2017. Současně k tomu obviněný dodal, že nebyl ani jednou ze stran předmětné veřejnoprávní smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace.

Výrok o náhradě škody napadl obviněný také z důvodu nedostatku aktivní legitimace Ministerstva financí České republiky k uplatnění práva na náhradu škody. Jejím nositelem v právních vztazích je stát, který je pak zastupován jednotlivými organizačními složkami státu podle jejich působnosti. Do trestního řízení se připojilo Ministerstvo financí České republiky, tedy organizační složka bez právní subjektivity, jak vyplývá z listin založených na č. l. 3780, 3788 a 3819 tr. spisu. Obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že se jedná pouze o formální vadu. Podle něj stát neuplatnil řádně nárok na náhradu škody v trestním řízení a výrok o náhradě škody je tak nezákonný.

Obviněný M. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby zrušil všechny výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Připojil také souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. b) Dovolání obviněného V. H.

Také spoluobviněný V. H. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, jež měly být stručně shrnuto naplněny extrémním rozporem mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, nesprávným hmotněprávním posouzením jeho jednání jako trestný čin a chybějícím výrokem, který by vyjadřoval, jak bylo vrchním soudem posouzeno jeho odvolání. Úvodem svého podání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a naznačil své výhrady proti procesnímu postupu odvolacího soudu.

Následně se obviněný v části dovolání označené jako čl. III. věnoval výlučně procesním pochybením, jež se měla projevit již ve stadiu vyšetřování trestné činnosti. Za „nestandardní“ průběh trestního řízení považoval opakované zahajování úkonů trestního řízení i změnu v osobě dozorujícího státního zástupce. Upozornil dále na skutečnost, že jednatelem K. se stal až 2. 7. 2008, zatímco žádost o dotaci je ze dne 14. 3. 2008, soudy se nezabývaly podílem obviněného na podání žádosti o dotaci, nevyjmenovaly konkrétní dokumenty obsahující nepravdivé informace, na jejichž vypracování se měl účastnit. Podle obviněného závěry soudů o jeho domluvě se spoluobviněnými, tedy že byl členem organizované skupiny, nemají oporu v provedeném dokazování. Nespatřoval nic protiprávního na změně projektové dokumentace, pokud totiž byla přílohou k žádosti o dotaci dokumentace pro stavební povolení, bylo předem jasné, že tato nebude pro realizaci tak velkého objektu stačit a bude nutné vypracovat projektovou dokumentaci pro realizaci stavby. To ale neznamenalo, že by byl stavěn jiný objekt, protože po celou dobu se uvažovalo o hotelu kategorie pěti hvězd. Pokud vznikly tzv. vícepráce, bylo to v důsledku nepředvídatelných okolností a vždy je hradil investor, tedy příjemce dotace, neboť šlo o nezpůsobilé výdaje. Vyloučil také, že by v průběhu výstavby došlo k zápočtu tzv. víceprací a tzv. méněprací, což vyplývá z výpovědí tehdejšího ředitele Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v XY J. T., současné ředitelky M. Š. a z e-mailu zaměstnankyně Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v XY M. Ř. Podle obviněného vznikly veškeré změny na stavbě v důsledku neočekávaných objektivních skutečností a byly také řádně konzultovány s poskytovatelem dotace i se stavebním úřadem, který o nich věděl ještě před proplacením dotace za první etapu výstavby. Nemůže mu být přičítáno k tíži to, že spis vedený u poskytovatele dotace nebyl řádně žurnalizován a úřad jej neměl po několik let k dispozici. Navíc komunikaci s úřadem, podklady pro žádost o dotaci i podklady nutné pro výplatu dotace u jednotlivých etap měl zajišťovat G-PROJEKT, s. r. o. Obviněný sám poskytovateli dotace žádnou nepravdivou informaci neposkytl, nezamlčoval ani nezkresloval jakékoli údaje. I v případě, že by některé změny byly nahlášeny se zpožděním, neznamenalo by to podle obviněného překážku pro vyplacení dotace, protože, jak ředitelka úřadu M. Š. sama uvedla, poskytovatel dotace byl tehdy velmi shovívavý a tolerantní, což potvrzuje i rozhodnutí správního soudu pod sp. zn. 50 Af 5/2017 ze dne 6. 12. 2017, s případným krácením nebo odebráním dotace vyčkával na konečné vyúčtování. Uvedené nesprávné skutkové závěry soudů jsou podle obviněného v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný dále v textu svého dovolání (v rozporu s dřívějším tvrzením obviněného v dovolání) připustil, že poskytovatel dotace byl o změnách informován opožděně, nicméně důležitější podle něj je, že se tak vždy vůbec stalo. V rámci čl. III. svého dovolání obviněný jednou větou zmínil také procesní vadu spočívající v chybějícím výroku rozsudku odvolacího soudu, jak bylo naloženo s jeho odvoláním, přičemž tuto námitku podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.

K dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení obviněný uplatnil zejména výtky proti výši způsobené škody. Byl přesvědčen, že ta část dotačních prostředků, jež byla použita v souladu s projektovou dokumentací tvořící podklad žádosti o dotaci, nemohla představovat škodu. Zdůraznil, že cena za dílo nebyla nadhodnocená a poskytnuté prostředky byly použity na schválený účel, a proto nebyla dána příčinná souvislost mezi tvrzenými nepravdivými údaji a vznikem škody ve výši 50 mil. Kč, a to ve vztahu k oběma trestným činům.

Obviněný také namítl, že „v rozsudku chybí zhodnocení subjektivní stránky“. Popřel, že by u něj bylo dáno zavinění ve smyslu skutkových podstat podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, zvlášť pokud krajský soud shledal, že obviněný byl veden úmyslem zjednodušit a urychlit přiznání a čerpání dotace. Zdůraznil, že nikomu škodu způsobit nechtěl, nebylo prokázáno jeho obohacení (nebo jiného) a chybí důkazy prokazující jeho úmysl za situace, kdy změny stavby bloku A si vyžádala situace na místě anebo šlo o právní změny podmínek pro kategorii hotelu pěti hvězd. Pokud se týká smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace ze dne 4. 9. 2008, již obviněný také nazýval zaměnitelně jako dotační smlouva, ta podle něj ani ve svých dodatcích neobsahovala údaje, které by mohly naplnit objektivní stránku zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku.

Také se obviněný ohradil proti porušení zásady ultima ratio. Opožděné hlášení změn poskytovateli dotace bylo prokazatelně v rozhodné době tolerováno a případné nedodržení postupů při čerpání dotace řeší samotná smlouva o podmínkách poskytnutí dotace, podle níž také skutečně bylo postupováno. Celá záležitost byla řešena ve správním soudnictví, konkrétně ve věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 50 Af 5/2017. Ačkoli tato správní věc ještě nebyla ukončena, jakékoli sankce uložené správním soudem nelze podle názoru obviněného považovat za škodu.

Další výhrady obviněného směřovaly proti adheznímu výroku, který neobsahuje právní posouzení uplatněných nároků. Není tudíž jasné, podle jakého právního předpisu měly nároky poškozených na náhradu škody vzniknout, zda jsou důsledkem porušení smluvní nebo zákonné povinnosti. Kromě toho obviněný poukázal na veřejnoprávní povahu uplatněného nároku na náhradu škody. Vzhledem k tomu nebylo možné o něm rozhodovat v trestním řízení, což bylo namítáno již v odvolacím řízení, ale vrchní soud se s touto námitkou nevypořádal. Své nároky z veřejnoprávní smlouvy přitom Ministerstvo financí České republiky i Úřad regionální rady soudržnosti Jihozápad uplatnili ve správním řízení, v němž jedině mají být správně projednávána porušení veřejnoprávních smluv. Současně obviněný namítl, že stát jako právnická osoba řádně neuplatnil nárok na náhradu škody. Namísto státu tak učinilo Ministerstvo financí České republiky, a proto se jedná o nezákonný nárok.

Obviněný V. H. na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby za současného odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro navrhované rozhodnutí, obviněný alternativně navrhl zrušit rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný také vyslovil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu [zjevně omylem citoval § 265 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. c) Dovolání obviněného P. D.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal prostřednictvím svého obhájce dovolání i obviněný P. D. Opřel je o dovolací důvody, jež jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení; přičemž tento důvod se vztahuje dílem k řízení před soudem prvního stupně, dílem před soudem odvolacím“.

Po obsáhlé rekapitulaci předchozího průběhu trestního řízení obviněný odkázal na obsah své výpovědi v přípravném řízení i v hlavním líčení a na zdůvodnění svého řádného opravného prostředku, jakož i na soudem prvního stupně zamítnuté návrhy na doplnění dokazování. Nesouhlasil se skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy, a upozornil, že ani jimi zjištěný skutkový stav nemůže být posouzen jako trestné jednání. Zpochybnil, že by byl osobou zodpovědnou za přípravu podkladů pro žádost o dotaci nebo pro smlouvu o podmínkách o poskytnutí dotace, jak soudy uvedly v tzv. skutkové větě výroku o vině. Takové činnosti byly svěřeny obchodní společnosti G-PROJEKT, s. r. o., on neměl vůči úřadu jakékoli povinnosti včetně povinnosti hlášení změn, technické podklady předával investorovi, objektivně tedy ani nemohl poskytovateli dotace nic zatajit. Stavba byla od počátku stavěna podle projektové dokumentace pro stavební povolení, nový rozpočet byl odsouhlasen až v srpnu 2009. Změny v pilotovém založení stavby byly v souladu s projektovou dokumentací pro stavební povolení, protože ta sama návrh pilotového založení považuje za orientační, neboť pilotové založení bylo věcí subdodavatele. Sám otevřeně říká, že pro něj byla závazná pouze projektová dokumentace pro stavební povolení a smlouva o dílo 2, podle nichž odsouhlasoval rozsah provedených prací. Doslova v dovolání tvrdí: „Pro mne byly v 1. etapě závazné pouze platné podklady DSP a SOD 2 a dle nich jsem odsouhlasoval rozsah prováděných prací…“, nebo: „Pokud bych odsouhlasoval jiné údaje než smluvní – subdodavatelské, pak by byly v rozporu s dotací.“. Uvedl dále, že práce nad rámec smlouvy o dílo 2 nebyly za 1. etapu fakturovány, byly fakturovány „pouze“ práce dohodnuté smluvně a v souladu s dotací. Nastínil myšlenku, že pokud je protiprávní rozdílná fakturace investora a subdodavatele, pak všechny stavby jsou podvodné. Opakovaně zdůraznil, že nezodpovídal za podklady předkládané poskytovateli dotace, jeho náplní bylo zajišťování stavby po technické stránce jako technický dozor investora (ve zkratce „TDI“).

Svůj nesouhlas s přístupem soudů, které za reálně provedené práce považovaly ty, jež byly fakturovány subdodavatelem (a nikoli ty, jež byly uvedeny ve zjišťovacích protokolech), obviněný promítl také do námitek proti znaleckému posudku. Zpochybnil posudek vypracovaný znaleckým ústavem ČVUT, který porovnával fakturaci subdodavatele a investora. Podle obviněného takovým způsobem nemůže být vyjádřen skutečný objem provedených prací na stavbě, protože fakturace od subdodavatele byla záležitostí investora a obviněný ji neznal. Odsouhlasoval pouze ty práce, které byly v souladu s dotační smlouvou, práce navíc neodsouhlasil a ani nebyly fakturovány, v jejich rozsahu se tedy nemohlo jednat o nepravdivé údaje v podkladech předkládaných poskytovateli dotace. K tomu zdůraznil, že nebyl osobou zodpovědnou za přípravu podkladů pro žádost o dotaci a ani nebyl součástí realizačního týmu pro podání žádosti o poskytnutí dotace.

Velmi stroze obviněný napadl výši škody s argumentem, že objekt „bez problému funguje již 10 let“.

Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný P. D. Nejvyššímu soudu navrhl vrátit věc soudu prvního stupně (aniž by současně navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů) k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby bylo doplněno dokazování se zaměřením na prokázání skutečnosti, že obviněný byl v takovém postavení, že se žalované trestné činnosti nemohl dopustit. d) Vyjádření k dovoláním obviněných

K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve podrobně shrnul dovolací námitky jednotlivých obviněných a poté se k nim postupně vyjádřil. Výhrady podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který uplatnili shodně obvinění M. S. a V. H., považoval za neopodstatněné. Oba obvinění tvrdili, že z rozsudku vrchního soudu, resp. z výroku jeho rozsudku, není patrno, jak bylo naloženo s jejich odvoláními. Státní zástupce se však domníval, že tomu tak není, protože ohledně těchto dvou obviněných, také ohledně obviněného P. D., byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen ve výroku o vině (pouze v jeho odsuzující části, pozn. Nejvyššího soudu), tudíž také ve všech dalších výrocích, jež mají svůj podklad ve výroku o vině, proti němuž podali odvolání pouze tito tři obvinění. Státní zástupce podal odvolání v jejich neprospěch pouze v rozsahu výroku o trestu a poškozený zase proti výroku o náhradě škody. Z toho jednoznačně vyplývá, že ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně došlo z podnětu odvolání obviněných. Pokud s některými pasážemi odvolání obviněných vrchní soud nesouhlasil, nebylo možné částečně zamítnout jejich odvolání, protože řádný opravný prostředek tvoří jeden celek a takto se o něm také rozhoduje. Připustil však, že nebylo patřičné zařadit do výrokové části rozsudku větu „Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.“. Takové vyjádření totiž nemá žádnou zákonnou oporu a odkázal k tomu na ustanovení § 254 a násl. tr. řádu. Za neopodstatněné považoval státní zástupce také uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněným P. D.. Nedošlo ke splnění základní podmínky pro jeho uplatnění, nebyl učiněn výrok, jímž by bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění vznesli více námitek, státní zástupce věnoval část svého výkladu obecnému významu tohoto dovolacího důvodu a popisu skutkových podstat podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, jež byly aplikovány na jednání obviněných. Mimo jiné upozornil na to, že vrchní soud na rozdíl od soudu prvního stupně pohlížel na jednání popsané ve výroku o vině jako na jediný skutek, který se neskládal z dílčích útoků, nešlo tedy o pokračující trestnou činnost. To mělo podle státního zástupce význam ve vztahu k námitce obviněného M. S. proti právnímu posouzení jeho jednání jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, když tato skutková podstata se stala součástí českého trestního práva hmotného až 1. 7. 2008, avšak k podání žádosti o poskytnutí dotace došlo již 14. 3. 2008. K tomu státní zástupce uvedl, že trestnost zákona se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího jen tehdy, je-li pro pachatele příznivější, a jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je trestný čin spáchán. Současně připomněl, že tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po takové změně zákona jako jediný trestný čin jen za předpokladu, že jednání před změnou zákona bylo trestné i za účinnosti dřívějšího zákona. Taková podmínka byla podle státního zástupce naplněna vzhledem k tomu, že v době podání žádosti o poskytnutí dotace (dne 14. 3. 2008) bylo předmětné jednání trestné podle § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), které upravovalo skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, přičemž jednání vykazující znaky tohoto trestného činu je od účinnosti nového trestního zákoníku posuzováno podle § 212 tr. zákoníku, jímž byli obvinění také uznáni vinnými.

S námitkou obviněného V. H., kterou zpochybnil své pachatelství oběma trestnými činy s odkazem na to, že se stal jednatelem K. až dne 2. 7. 2008, státní zástupce nesouhlasil. Jednak poznamenal, že funkce jednatele u obviněného vznikla již dne 16. 6. 2008, především však zdůraznil, že ani jedna z užitých skutkových podstat trestných činů nevyžaduje, aby jejich pachatel byl nositelem nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc již krajský soud v bodě 50. odůvodnění svého rozsudku vyložil, že spoluúčast obviněného V. H. nezávisela na jeho postavení statutárního orgánu subjektu, který žádal o dotaci. Zároveň státní zástupce vysvětlil podstatu spolupachatelství, u něhož se nevyžaduje, aby se každý ze spolupachatelů podílel na páchání činu od počátku a byl účasten na všech složkách společné trestné činnosti, jak bylo vyloženo již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3558/29 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Republiky československé, tzv. Vážného sbírky. Z tohoto výkladu státní zástupce dovodil, že i kdyby se obviněný skutečně, jak tvrdí, nepodílel na přípravě a podání žádosti o poskytnutí dotace (což ale státní zástupce považoval za nepravděpodobné, pokud byl obviněný V. H. členem výběrové komise vyhodnocující nabídky dodavatelů stavby), nemělo by to s ohledem na další úmyslné jednání popsané ve skutkové větě vliv na jeho trestní odpovědnost oběma trestnými činy, za něž byl odsouzen. Tyto úvahy bylo možné vztáhnout i na námitky obviněného P. D., který se hájil tím, že vůči poskytovateli dotace neměl jakékoli povinnosti a ty, k nimž byl skutečně povinen, si plnil.

Pokud obviněný M. S. tvrdil, že za „doklad“ ve smyslu skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat smlouvu o poskytnutí dotace, státní zástupce se s tím neztotožnil. Nejprve předeslal, že nic takového ani soudy netvrdily, nikde v textu rozsudků obou stupňů není uvedeno, že by soudy považovaly smlouvu o poskytnutí dotace nebo její dodatky za doklad ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Poté připomněl, že takovým dokladem může být jakákoliv listina, smlouvu o poskytnutí dotace a její dodatky nevyjímaje, protože poskytovatel dotace ji může naformulovat nesprávně, resp. nepravdivě, pokud dostane nepravdivé informace od žadatele. Zcela vedlejší tudíž bude, zda formulář smlouvy pochází od poskytovatele dotace, naopak zásadní je obsah takové smlouvy nebo jiné listiny.

Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani výhrady proti výši škody. Souhlasil se soudy obou stupňů, že způsobená škoda odpovídá celé částce vyplacené dotace, protože investorovi K. byly přiznány prostředky, na něž by tomuto žadateli nevznikl nárok, kdyby poskytovatel dotace znal skutečný stav věci. Podotkl, že obvinění od počátku (již v okamžiku podání žádosti o poskytnutí dotace) věděli, že jimi uváděné údaje obsahují hrubě nesprávné a nepravdivé informace, že celý projekt bude realizován podstatně jinak. V příčinné souvislosti s tím došlo k neoprávněnému vyplacení více než 50 mil. Kč a neoprávněné proplacení dalších více než 90 mil. Kč hrozilo. Státní zástupce také vyjádřil přesvědčení, že u jednání posouzeného podle první základní skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zákoníku vznikla škoda okamžikem neoprávněného vylákání prostředků bez ohledu na to, k jakému účelu byly poté použity. Vynakládání získaných prostředků na jiný než stanovený účel naplňuje za splnění dalších podmínek znaky druhé základní skutkové podstaty uvedené v § 260 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska posouzení vzniku a výše škodlivého následku, resp. účinku u obou trestných činů považoval státní zástupce za zcela irelevantní poznámku obviněného P. D. o tom, že škoda nemohla vzniknout, jestliže objekt již řadu let funguje.

Také námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky podle státního zástupce postrádaly opodstatnění, částečně byly skutkové povahy. Obvinění od počátku aktivně vytvářeli dokumenty, jimiž v rozporu se skutečností utvrzovali poskytovatele dotace v přesvědčení, že stavba probíhá podle původní projektové dokumentace, změny přitom nebyly vyvolány nepředvídatelnými okolnostmi. Pokud krajský soud popisoval ve skutkové větě úmysl zjednodušit a urychlit přiznání dotace, nejedná se ve své podstatě o vyjádření zavinění, ale záměru či motivu obviněných, což odpovídá i odůvodnění rozsudku pod bodem 127. Takového záměru však obvinění hodlali dosáhnout prostřednictvím uvádění nepravdivých a hrubě zkreslených údajů poskytovateli dotace. Ohledně úmyslu k naplnění znaku škody velkého rozsahu by podle státního zástupce postačovalo, aby se přímý úmysl pachatelů vztahoval pouze k základní skutkové podstatě. Za daných okolností měl však za to, že obvinění si od počátku uvědomovali, že poskytovatel by jim dotační prostředky neměl vůbec vyplatit, a proto nepochyboval o jejich přímém úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu.

S tvrzením obviněných o veřejnoprávní povaze dotační smlouvy se státní zástupce plně ztotožnil, nikoli však již s tím, že by taková okolnost v adhezním řízení tvořila překážku pro uplatnění nároku poškozených na náhradu škody z porušení smlouvy. Obě strany veřejnoprávní smlouvy mají rovnocenné postavení, ve správním řízení podle § 169 ve spojení s § 141 správního řádu je jim oběma poskytována stejná ochrana, aniž by byl důvod vyloučit hmotněprávní úpravu odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Nicméně v dané trestní věci je podstatné, že pachateli trestných činů byly fyzické osoby odlišné od příjemce dotace K., který byl žalovanou stranou ve správním řízení. Ohledně adhezního výroku tedy nemohlo dojít k porušení zásady ne bis in idem. Pokud obvinění svým jednáním naplňujícím znaky některého trestného činu způsobili poskytovateli dotace škodu, měli povinnost takto zaviněnou škodu nahradit podle § 2910 občanského zákoníku.

Státní zástupce neměl pochyby o aktivní legitimaci Ministerstva financí České republiky k uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení. Přestože má tato výhrada procesní povahu, vyjádřil se k ní. Ačkoli písemné uplatnění nároku na náhradu škody obsahovalo pouze označení této organizační složky státu, nešlo podle státního zástupce o vadu podání (§ 43 o. s. ř.) ani o nedostatek podmínky řízení (§ 104 o. s. ř.). Procesní úkony osob uvedených v § 21 až 21b o. s. ř. se přičítají přímo právnické osobě (stát), proto pokud Ministerstvo financí České republiky jako organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu k řízení před soudem činilo procení úkony včetně uplatnění nároku na náhradu škody, vystupovalo před soudem ze zákona jako stát (§ 21a o. s. ř.).

Skutkové námitky, které nelze v dovolacím řízení uplatnit pod deklarovaným ale ani jiným dovolacím důvodem, představovaly výhrady obviněného V. H. o extrémním rozporu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, a výlučně skutkovou povahu má celé dovolání obviněného P. D. Oba tito obvinění v podstatě setrvali na své obhajobě uplatněné již v předcházejících stadiích trestního řízení a polemizovali jak se zjištěnými skutečnostmi, tak se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Odkaz obviněného M. S. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, nebyl podle státního zástupce použitelný na danou trestní věc. Skutkově se jednalo o přiznání nároku na náhradu škody u daňové trestné činnosti, u níž není škoda znakem skutkové podstaty.

Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného P. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněných M. S. a V. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně státní zástupce připojil souhlas, aby takto Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného způsobu rozhodnutí.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným M. S., V. H. a P. D. (resp. jejich obhájcům), z nichž tohoto práva do konání neveřejného zasedání využil pouze obviněný M. S. Ten připustil důvodnost tvrzení nejvyššího státního zástupce, že odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve prospěch obviněných (k čemuž si postěžoval, že se příznivější právní kvalifikace nepromítla do výroku o trestu), i přesto však trval na svém názoru o neúplnosti výroků rozsudku vrchního soudu, na nichž založil uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Popřel i nejvyšším státním zástupcem přednesený právní názor o přímém úmyslu obviněného způsobit škodlivý následek. Oponoval, že změny projektu mohly být oznámeny poskytovateli dotace dodatečně, a to nejpozději ke dni ukončení projektu, proto byli obvinění přesvědčeni o správnosti svého postupu. Ani jeden ze soudů obou stupňů současně nevyloučily, že by příjemce dotace K. na prostředky vůbec nedosáhla, byť stavební změny byly oznámeny pozdě. Podle soudů obou stupňů jednali obvinění v úmyslu zjednodušit a urychlit přiznání a čerpání dotace. Zároveň obviněný setrval na svém stanovisku o veřejnoprávní povaze smlouvy o poskytnutí dotace, což nezpochybnil ani nejvyšší státní zástupce, který však nesprávně považoval nároky poškozených za soukromoprávní, ačkoli se podle obviněného ve skutečnosti jednalo o nároky veřejnoprávní a tak byly také poškozenými v jejich podáních formulovány. Dále se obviněný zabýval svou námitkou nedostatku aktivní legitimace Ministerstva financí České republiky k uplatnění nároku poškozeného v adhezním řízení. Pokud se nejvyšší státní zástupce domníval, že podmínky řízení podle § 104 o. s. ř. byly splněny, obviněný s tím nesouhlasil a odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněné pod č. 41/1997 Sb. rozh. civ., jehož právní názor byl později korigován usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, z něhož vyplývá, že nesprávné označení žalovaného, který nemá právní subjektivitu, představuje vadu žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Ministerstvo financí České republiky, které nemá právní subjektivitu tak nemohlo řádně uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení.

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, podal i nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“), a to v neprospěch obviněných M. S., V. H., P. D., F. Š. a M. V.. Ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. bylo dovolání podáno v rozsahu zrušení napadeného rozsudku krajského soudu ve vztahu k těmto obviněným a v rozsahu, v jakém bylo nově rozhodnuto o jejich vině a trestech. Ohledně obviněných F. Š. a M. V. nejvyšší státní zástupce v dovolání vytkl napadenému rozsudku vrchního soudu chybějící výrok, který se týkal odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podaného v neprospěch obviněných F. Š. a M. V. Nejvyšší státní zástupce dále napadl výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli oba tito obvinění podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby.

V dovolání ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nesprávné právní posouzení skutku vrchním soudem spočívalo podle nejvyššího státního zástupce v tom, že tento soud posoudil zjištěný skutek jako dva dokonané trestné činy, ačkoli každý z nich byl spáchán jako dílem dokonaný trestný čin a dílem nedokonaný, neboť zůstal ve stadiu pokusu. K vyplacení dotačních prostředků došlo totiž jen po dokončení I. etapy stavby, avšak ještě následně obvinění žádali, byť neúspěšně, poskytovatele dotace o proplacení dalších investičních nákladů za II. a III. etapu projektu. Právě v rozsahu nárokovaných částek za další dvě etapy výstavby, resp. rekonstrukce objektu zůstaly oba trestné činy nedokonány, neboť poskytovatel dotačních prostředků již pro zjištěné nesrovnalosti odmítl požadované částky uhradit.

Co se týká důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nejvyšší státní zástupce byl přesvědčen, že u odsouzených obviněných nebyly splněny zákonné podmínky pro použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani mimořádné okolnosti případu, nebo poměry těchto pachatelů, aby trest odnětí svobody uložený v rámci stanovené trestní sazby byl považován za nepřiměřeně přísný a nápravy obviněných lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nejvyšší státní zástupce obecně k tomuto ustanovení uvedl, že všechny tři zákonné podmínky vyjmenované v § 58 odst. 1 musí být splněny kumulativně: a) okolnosti případu nebo poměry pachatele (v posuzované věci soudy o poměrech obviněných vůbec neuvažovaly a věnovaly se pouze okolnostem případu), b) použití trestní sazby stanovené zákonem by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Následně dovolatel shrnul úvahy soudů a dospěl k přesvědčení, že soudy v podstatě poukázaly na okolnosti případu, jež jsou ale obecnými polehčujícími okolnostmi ve smyslu § 41 tr. zákoníku. V tomto smyslu lze označit okolnosti posuzovaného jednání za zcela obvyklé, nikoli výjimečné či výrazně atypické, jak vyžaduje ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že výjimečné by mohly být obecné polehčující okolnosti za předpokladu jejich značné intenzity a závažnosti, což však v případě obviněných nenastalo. Ke své argumentaci citoval bohatou judikaturu přijatou k výkladu této první podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody. K soudy tvrzené a zohledněné skutečnosti, podle níž se obvinění nechtěli obohatit, nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že o dotační podporu žádala právnická osoba jako příjemce, tudíž pokud měli obvinění majetkovou účast v takové obchodní společnosti, působili v jejích statutárních orgánech či na vysokých manažerských pozicích, došlo k jejich obohacení nepřímo. Příjem v řádech milionů korun se musí kladně projevit v hospodářském výsledku obchodní společnosti, z něhož mají běžně prospěch všechny vyjmenované osoby, a to různými formami finančních odměn či zhodnocení obchodního podílu, resp. hodnoty akcie. Proto poznatek o absenci obohacení nikterak nesnižuje vysokou intenzitu naplnění zákonných znaků obou trestných činů v jejich nejvyšších kvalifikovaných podstatách. A co je ještě podstatné, na „obohacení“ obviněných ani nebylo zaměřeno dokazování, nejedná se o znak skutkové podstaty ani jednoho ze spáchaných trestných činů. Naopak nejvyšší státní zástupce zdůraznil další skutečnosti, a to že obvinění se k protiprávnímu jednání nedoznali, mají ke svému obvinění naopak nekritický přístup, neuhradili způsobenou škodu a také poukázal na to, že v rozporu se skutečností bylo vyfakturováno přes 40 milionů Kč, ohledně nichž se nepodařilo zjistit, jak s nimi bylo naloženo. Ani délka trestního řízení nemůže být podle dovolatele důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, protože trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2018 a pravomocně skončeno v roce 2020, tudíž jde o zcela standardní lhůtu, přičemž delší doba od spáchání trestné činnosti v posuzovaném případě stojí osamoceně a není doplněna žádnou další okolností, jež by měla být vnímána jako mimořádná a mohla by sama o sobě, případně spolu s dalšími okolnostmi odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody. V této části svého dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že tresty odnětí svobody uložené M. S., V. H. a P. D. jsou nepřiměřeně mírné i z toho důvodu, že jim nebyly současně uloženy další druhy trestů, zejména peněžité tresty, popřípadě tresty propadnutí náhradní hodnoty, ani tresty zákazu činnosti. Proto nejvyšší státní zástupce shledal naplněným dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu u všech tří odsouzených obviněných, neboť při ukládání trestů odnětí svobody nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno také v neprospěch obviněných F. Š. a M. V., a to z důvodů § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Druhý z citovaných důvodů byl podle dovolatele naplněn tím, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal odvolání ohledně všech pěti spoluobviněných, ohledně M. S., V. H. a P. D. byl z jeho podnětu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen, byť to vrchní soud nevyjádřil explicitně ve výroku svého rozsudku, avšak ohledně té části odvolání státního zástupce, která se týkala obviněných F. Š. a M. V., není vůbec jasné, jak s ním bylo naloženo. Výrok rozsudku vrchního soudu je sice zakončen tak, že „jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“, z čeho by bylo možné dovodit, že této části odvolání státního zástupce nebylo vyhověno, přesto měl být soudem vysloven výsledek této části odvolacího přezkumu, která se týkala obou jmenovaných obviněných. Na podporu svého názoru dovolatel citoval rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., podle něhož v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným odvolání jen u některé z osob, které je podaly, pak odvolání ohledně dalších podle § 256 tr. řádu zamítne. Nejvyšší státní zástupce je proto přesvědčen, že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí, a je tudíž naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.

Obviněných F. Š. a M. V. se týkají i další námitky nejvyššího státního zástupce, které směřovaly proti zprošťujícímu výroku, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vrchní soud v Praze se v tomto ohledu ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který také oba obviněné zprostil obžaloby a svůj výrok opřel o závěr, podle něhož ani u jednoho z obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka jako znak skutkových podstat obou žalovaných trestných činů. V této souvislosti dovolatel shrnul skutková zjištění soudů obou stupňů týkající se zapojení obou obviněných do společné trestné činnosti. Zdůraznil, že oba věděli, že podepisují, resp. dokonce vyhotovují fiktivní doklady, a to soupisy provedených prací a zjišťovací protokoly a rovněž byli informováni o tom, že stavba je alespoň zčásti financována z dotačních prostředků státu i Evropské unie. Muselo jim být tudíž zřejmé, že poskytovatel bude proplácet něco, co na stavbě nebylo provedeno, o čemž měli jako zaměstnanci zhotovitele detailní přehled. Rozhodně se tak nedá úloha obou obviněných označit jako nevýznamná, nešlo o „pouhé pěšáky“, kteří by plnili jen příkazy nadřízených. Bez vědomé součinnosti obviněných F. Š. a M. V. by nemohlo dojít k neoprávněnému vyplacení dotačních prostředků, na což nemělo žádný vliv to, pokud oba obvinění neznali podmínky dotační smlouvy a osobně se nepodíleli na uzavírání smluv o dílo. Jednání obviněných proto je třeba posoudit jako zaviněné formou nepřímého úmyslu spáchané ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými. Současně nejvyšší státní zástupce navrhl posoudit jednání obviněných F. Š. a M. V. jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke spáchání trestných činů podle § 212 a § 260 tr. zákoníku.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a částečně také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to v rozsahu výroku o trestu obviněných M. S., V. H. a P. D., dále ve výroku o zproštění obžaloby obviněných F. Š. a M. V., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázat krajskému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout a připojil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].

Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněným M. S., V. H., P. D., F. Š. a M. V., aby se k němu mohli vyjádřit, čehož využil pouze obviněný M. S. Ten považoval námitku nejvyššího státního zástupce proti právnímu posouzení skutku odvolacím soudem jako dva dokonané trestné činy za otázku, která nemá po právní stránce zásadní význam. Případná změna v posouzení obou trestných činů jako dílem dokonaných dílem ukončených ve stadiu pokusu by neměla žádný vliv na postavení obviněného, neboť by nedošlo ke změně obou skutkových podstat, a to i ohledně použití stejné trestní sazby. Pokud se týká výhrad nejvyššího státního zástupce proti naplnění podmínek aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný se s nimi neztotožnil. Nejvyšší státní zástupce pominul rozsáhlou argumentaci soudu prvního stupně k této otázce, vyjádřil se pouze k odůvodnění užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku vrchním soudem, který se však v podstatě pouze vypořádal s odvolacími námitkami státního zástupce. Těžiště argumentů pro ukládání trestu obviněnému je totiž obsaženo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a vrchní soud se s nimi ztotožnil. Obviněný také vytkl dovolateli nesprávnou interpretaci důvodů pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to že jedním z nich měla být bezúhonnost obviněných před spácháním trestné činnosti. Ve skutečnosti totiž soudy přihlédly i k tomu, že obvinění vedli řádný život také po spáchání žalované trestné činnosti. Dále obviněný nesouhlasil ani s tvrzením dovolatele, podle něhož je splněna pouze jedna okolnost relevantní pro užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to delší doba uplynuvší od spáchání trestného činu, přičemž ta musí být doplněna ještě dalšími okolnostmi. Takový názor je podle obviněného v rozporu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., podle něhož i jen jedna okolnost může natolik výrazně snížit společenskou škodlivost případu, že bude namístě mimořádně snížit trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. K tomu obviněný doplnil, že v dané věci se kumulovala celá řada okolností snižujících společenskou škodlivost obou trestných činů. Zopakoval, že obvinění vedli po spáchání trestné činnosti řádný život, dále neměli v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, což nelze považovat za pouhé polehčující okolnosti, jak učinil dovolatel. K tomu obviněný znovu připomněl srovnatelnou situaci řešenou v citovaném rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., v níž byl projednáván případ obviněného, který sice požádal o úplatek, ale nečinil kroky k jeho získání, skutek se stal před delší dobou a obviněný poté vedl řádný život. Uložený trest odnětí svobody označil nejvyšší státní zástupce za nepřiměřeně mírný také proto, že obviněným nebyly současně uloženy další druhy trestů. Takový požadavek ale nelze uplatnit v dovolacím řízení. Navíc soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč neuložily obviněnému peněžitý trest ani trest zákazu činnosti, a samotné vyslovení viny a uložení trestu již vyvolalo řadu citelných negativních důsledků pro obviněného, který nemůže jako podnikatel přijímat dotace, být členem statutárních orgánů obchodních korporací, nemůže být držitelem zbrojního průkazu a ani nemůže vykonávat působnost odpovědného zástupce podle živnostenského zákona a zmínil také újmu na reputaci v profesní rovině. Obviněnému byla soudy uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněnými nahradil škodu ve výši cca 50 mil. Kč, kterou již splnil za cenu výrazného zadlužení. Obviněný tedy na rozdíl od nejvyššího státního zástupce nepovažoval jemu uložený trest za nepřiměřeně mírný a ze všech důvodů uvedených ve svém vyjádření je navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, eventuálně podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech dovolatelů jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Současně je třeba, aby zákonný dovolací důvod, o který dovolatel opře své dovolání, nebyl jen formálně tvrzen, ale konkrétní námitky uplatněné dovolatelem musí takovému důvodu svým obsahem odpovídat.

Dovolání všech obviněných byla shodně podána z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný M. S. a V. H. uplatnili také důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a obviněný P. D. důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání v neprospěch obviněných o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V těchto případech spočívá vada rozhodnutí nebo řízení jemu předcházejícího v nesprávném výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro vyvození trestní odpovědnosti. Zásadně je nutné tvrdit takovou vadu ve vazbě na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Proto může dojít k naplnění tohoto důvodu dovolání zejména tehdy, jestliže skutek, pro který je obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku pak může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Na druhou stranu nelze tomuto dovolacímu důvodu podřadit výhrady, které dovolatel směřuje proti nesprávnému procesnímu postupu soudů nižších stupňů, zejména pokud zpochybňuje správnost průběhu a rozsah dokazování, napadá způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a v podstatě se tak domáhá použití norem hmotného práva na jiný skutek, než jaký se stal podkladem rozhodnutí soudů. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolatel může tedy z tohoto důvodu namítat 2 alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v § 38 a 39 tr. zákoníku. Stejně tak není možné, aby se dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu domáhal použití ustanovení trestního zákona, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy § 58 odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Při opačné situaci, tedy pokud nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 tr. zákona (resp. v současnosti podle § 58 tr. zákoníku), a přesto byl obviněnému uložen trest pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby s poukazem na citované ustanovení, je nutné takto uložený trest posoudit jako trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a je tak naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné pod T 617 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Přestože jde o speciální dovolací důvod, který směřuje k nápravě vady výroku o trestu, nelze vyloučit ani uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho prostřednictvím lze úspěšně namítat vady nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 35 odst. 1, 2 a § 37a tr. zákona, resp. § 43 odst. 1, 2 a § 45 tr. zákoníku (viz citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze uplatnit tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za chybějící výrok je považován takový výrok, který není v určitém rozhodnutí obsažen, ačkoli podle zákona měl být soudem do výrokové části zařazen. Neúplným je potom takový výrok, u něhož schází některá z podstatných náležitostí stanovených zákonem, přičemž náležitosti výrokové části rozsudku jsou vyjmenovány v § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu, § 121 až § 124 tr. řádu a náležitosti výrokové části usnesení v ustanovení § 134 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předpokladem řádného uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku dovolatele, avšak taková procesní situace v posuzovaném případě nenastala. Uvedený dovolací důvod uplatnil pouze obviněný P. D., avšak základní procesní podmínka pro uplatnění tohoto důvodu dovolání ohledně tohoto obviněného nebyla splněna. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení nejprve zrušil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné též ohledně obviněného P. D., poté sám učinil nové rozhodnutí o vině a trestu tohoto obviněného. Proto se Nejvyšší soud již nebude podrobněji k tomuto dovolacímu důvodu vyjadřovat. b) K dovolacím námitkám nejvyššího státního zástupce

Neúplný výrok odvolacího soudu ve vtahu k dovolání státního zástupce ohledně obviněných F. Š. a M. V.

Nejvyšší soud se nejprve stručně vyjádří k námitce, kterou nejvyšší státní zástupce podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Předně je třeba uvést, že ji Nejvyšší soud považuje za naprosto oprávněnou, neboť napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je zatížen vadou chybějícího výroku ohledně odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podaného proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněných F. Š. a M. V., a to proti výroku, jímž byli oba jmenovaní obvinění zproštěni obžaloby tohoto státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce důvodně namítl, že Vrchní soud v Praze ve výroku svého rozsudku nevyjádřil, jakým způsobem naložil s tou částí odvolání státního zástupce, která se týkala obviněných F. Š. a M. V. Jak je zřejmé z výroku rozsudku napadeného dovoláním, Vrchní soud nejprve zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, přičemž tak učinil „jen“ ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. a nově rozhodl o vině těchto tří obviněných, také o jejich trestech a o povinnosti uhradit poškozeným škodu. Dále vrchní soud výslovně podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných F. Š. a M. V. a také poškozené Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad. Za situace, kdy státní zástupce podal odvolání nejen ohledně obviněných F. Š. a M. V., ale také ohledně dalších obviněných (M. S., V. H. a P. D.), o nichž však bylo výslovně rozhodnuto ve výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, je nepřípustné, aby ve vztahu ke zbývajícím obviněným, v posuzované věci tedy jde o odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných F. Š. a M. V., nebylo soudem rozhodnuto. Ve shodě s nejvyšším státním zástupcem je třeba označit za zcela nedostatečný výrok ve znění: „jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“. Jím totiž zůstala nevyčerpána ta část odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jímž napadl zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněných F. Š. a M. V. Jak bylo konstatováno v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, uveřejněného pod. č. 34/2000 Sb. rozh. tr., v případech, v nichž státní zástupce podá odvolání ohledně více obviněných, je z hlediska vymezení přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 2 tr. řádu nezbytné, aby odvolací soud vyslovil konkrétní výrok, z něhož bude zřejmé, jak posoudil takové odvolání ve vztahu ke každému z obviněných, jichž se tento řádný opravný prostředek týká. Nejvyšší státní zástupce v dovolání přiléhavě konstatoval, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze lze rozumět, že neshledal důvodným odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové směřující proti zprošťujícímu výroku F. Š. i M. V. V takovém případě však vrchní soud měl o něm rozhodnout výrokem podle § 256 tr. řádu a výslovně zamítnout odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podané v neprospěch obou těchto zproštěných obviněných. Nad rámec dovolacích výhrad nejvyššího státního zástupce týkajících se chybějícího výroku v napadeném rozsudku považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě upozornit i na zřejmý chybějící výrok o odvolání státního zástupce ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. Jak bude vysvětleno níže (srov. body 74. a 75. tohoto usnesení), Vrchní soud výslovně neoznačil, z podnětu kterého řádného opravného prostředku rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu o zrušení napadeného rozsudku krajského soudu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu. Podle výsledku nového výroku o vině, trestu i adhezního výroku, který vrchní soud učinil, je zjevné, že se celková situace pro uvedené tři obviněné zlepšila oproti rozsudku soudu prvního stupně, z čeho lze usoudit na to, že vrchní soud takto postupoval z podnětu odvolání, která podali tito obvinění, a nikoli z podnětu odvolání státního zástupce, které směřovalo v jejich neprospěch. V souladu se zásadami přezkumné povinnosti vrchního soudu jako soudu druhého stupně, jak byly připomenuty shora, mělo být odvolání státního zástupce vrchním soudem zamítnuto také ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D.

Nesprávné právní posouzení skutku ohledně obviněných

Soud prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové obviněné F. Š. a M. V. Vrchní soud v Praze byl stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích přesvědčen o nedostatku subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku u těchto dvou obviněných. Ačkoli bylo odvolání státního zástupce podáno též proti tomuto zprošťujícímu výroku ohledně obou obviněných, vrchní soud v rámci své přezkumné činnosti velmi stručně vyjádřil souhlas s postupem soudu prvního stupně i s jeho závěrem o chybějícímu úmyslnému zavinění, jak je patrné z odůvodnění rozsudku vrchního soudu v bodech 189. až 194. O tom, že současně nevyslovil výrok o posouzení odvolání státního zástupce, již bylo pojednáno v předcházející části tohoto usnesení. Soudy obou stupňů však v zásadě akceptovaly prokázání skutkových okolností charakterizujících jednání obviněných F. Š. a M. V., jak je popisovala obžaloba. Obviněným bylo zjednodušeně uvedeno kladeno za vinu, že jako zaměstnanci zhotovitele stavby obchodní společnosti H., s vědomím, že stavba je spolufinancována z prostředků Evropské unie a jimi vyhotovené doklady jsou podkladem pro jejich čerpání, z podnětu P. D. a s vědomím obviněných M. S. a V. H. se společným cílem zatajit před poskytovatelem dotace, že je při zhotovení díla postupováno v rozporu se smlouvou o podmínkách poskytnutí dotace a souvisejícími dokumenty, a tím zastřít skutečný rozsah realizovaného díla, vyhotovili v rámci fakturace jednotlivých etap stavby v rozporu se skutečností doklady obsahující nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, zejména zjišťovací a předávací protokoly, jež následně odsouhlasil P. D. a na jejichž základě byly zhotovitelem díla vystaveny faktury v jiném rozsahu a finančním objemu, než který byl skutečně realizovaný, a to s úmyslem vzniklý rozdíl finančních prostředků využít k jinému účelu, než k jakému byly určené a poskytovatelem dotace schválené. Tyto faktury pak nechali M. S. a V. H. proplatit zhotoviteli díla a s vědomím P. D., F. Š. a M. V. vědomě nechali tyto nepravdivé a hrubě zkreslené doklady předložit poskytovateli dotace v rámci tří etapových monitorovacích zpráv spojených se žádostí o platbu, v důsledku čehož byla příjemci dotace vyplacena za I. etapu částka 50 429 654,26 Kč a další požadované částky za II. a III. etapu v celkové výši 91 372 826,74 Kč již vyplaceny nebyly.

Podle soudů obou stupňů se tedy žalovaný skutek stal, avšak není trestným činem pro chybějící znak zavinění ve vztahu k oběma skutkovým podstatám, podle nichž byl skutek právně posouzen v obžalobě. S tímto skutkovým i právním závěrem soudů obou stupňů však nejvyšší státní zástupce nesouhlasil, a to ve shodě se státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, který podal odvolání proti zprošťujícímu výroku rozsudku krajského soudu. Proto v dovolání namítl nesprávné právní posouzení jednání obviněných F. Š. a M. V., a to prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přestože podstata vytýkané vady rozsudku soudu druhého stupně a též rozsudku soudu prvního stupně spočívá v nesprávném způsobu hodnocení důkazů provedených před soudy a bez dalšího ji proto nelze úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, může Nejvyšší soud na tomto místě avizovat, že shledal jiné důvody pro zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Českých Budějovicích, tudíž se poté mohl zabývat i dalšími námitkami uplatněnými dovolateli, a v tomto ohledu se Nejvyšší soud přiklonil k argumentaci této části dovolání týkající se výroku o zproštění obviněných F. Š. a M. V. Je na místě si připomenout skutek, pro který byla na oba obviněné podána obžaloba, přičemž je důležité mít na zřeteli i skutek, jehož spáchání bylo přičteno obviněným M. S., V. H. a P. D., o jejichž vině soudy obou stupňů nepochybovaly, v němž bylo ohledně posledně jmenovaných obviněných popsáno, že se dopustili jim vytýkaného jednání „…za přispění zaměstnanců generálního dodavatele stavby – společnosti H., … F. Š., nar. XY, a M. V., nar. XY…“. Podstatné skutkové okolnosti, které soudy po provedeném dokazování považovaly za zjištěné, svědčí o minimálním srozumění obviněných F. Š. a M. V. s tím, že jimi vyhotovené nepravdivé a hrubě zkreslené doklady budou jedním z podkladů pro čerpání dotačních prostředků, a tudíž umožní dalším osobám neoprávněné vyplacení této veřejné podpory, resp. její nesprávné použití. K tomu je vhodné dodat, že skutková podstata dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku ani takový důsledek nevyžaduje, postačí uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či jejich zamlčení v žádosti o dotaci.

Nejvyšší soud se v zásadě ztotožnil se všemi argumenty nejvyššího státního zástupce, pro které neshledal rozhodnutí o zproštění obviněných F. Š. a M. V. za správné, tudíž i ponechání tohoto výroku bez změny po provedeném odvolacím řízení vytkl jako vadu rozsudku Vrchního soudu v Praze. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že upřednostňuje názor nejvyššího státního zástupce o vhodnosti právního posouzení jednání jmenovaných obviněných jako účastenství na trestném jednání hlavních pachatelů ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Právě dosud zjištěné skutkové okolnosti důvodně nasvědčují jednání pomocníka, kterého obecně zákon v citovaném ustanovení označuje za osobu, která úmyslně umožnila nebo usnadnila jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Z níže uvedených důvodů rozhodně nemůže za daných skutkových okolností obstát názor krajského soudu, že obvinění nanejvýš mohli neurčitě tušit, že se podílejí „na čemsi nelegálním“ (srov. bod 108. odůvodnění rozsudku krajského soudu), s čímž souhlasil i vrchní soud. Nejvyšší státní zástupce v rámci svých dovolacích námitek v zásadě shrnul důvody nesprávného výroku o zproštění obou obviněných obžaloby a učinil tak adekvátně k výsledkům současného stavu dokazování. Nejvyšší soud proto připomene nejzávažnější z nich, mezi něž je v první řadě možné zařadit samotné výpovědi obviněných o své činnosti na předmětné stavbě. Oba nepopírali, že věděli o částečném financování stavby z prostředků Evropské unie, jak je zřejmé z výpovědi F. Š. u hlavního líčení na č. l. 10353 verte tr. spisu, a výpovědi M. V. zadokumentované v protokole o konání hlavního líčení na č. l. 10355 tr. spisu. Oba si byli velmi dobře vědomi, že jimi vyhotovené doklady neodpovídají realitě, že svými podpisy stvrzují protokoly o provedení prací v rozporu s realitou, že podepisují dokumenty, které jsou nepravdivé či hrubě zkreslené, a že takové doklady budu předloženy dotačnímu orgánu při žádosti o čerpání dotace. Jak příhodně upozornil nejvyšší státní zástupce, je obecně známo, že dotace neslouží k proplacení neexistujících věcí, a také že u dotačního orgánu by měly být uplatňovány pouze pravdivé doklady, nikoli nepravdivé nebo hrubě zkreslené. Vzhledem k postavení obou obviněných u svého zaměstnavatele, který byl zhotovitelem díla, i jejich zkušenosti v oboru neumožňují jiný výklad skutkových zjištění, než že oba poskytli spoluobviněným poměrně významnou součinnost tím, že se podíleli na zdokumentování průběhu rekonstrukčních prací a vynaložených nákladů, které neodrážely reálný stav věcí a jejichž proplacení tito spoluobvinění následně požadovali z veřejné podpory. Také Nejvyšší soud sdílí přesvědčení dovolatele o nepodstatnosti otázky, zda obvinění F. Š. a M. V. znali přesně individuální podmínky poskytování dotace u tohoto konkrétního projektu. O to výrazněji tato skutečnost nachází odraz právě v posouzení činu obviněných F. Š. a M. V. jako pomocníků k oběma trestným činům hlavních pachatelů. Již historické chápání účastenství vycházelo ze zásady, podle níž trestná pomoc po subjektivní stránce předpokládá, že spoluviník ví o zlém úmyslu hlavního pachatele a jedná v úmyslu, aby známý mu úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn; není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu, že ví, že osobou, které jest nápomocen, bude poškozen (ohrožen) statek, který je z druhů právních statků trestním zákoníkem chráněných, jednáním (konáním nebo opomenutím), které je z druhů jednání trestním zákoníkem stíhaných (srov. rozhodnutí č. 4686/1933 Sb. rozh. tr.). Respektování tohoto výkladu účastenství ve formě pomoci je mimo jiné rovněž patrné z názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, uveřejněném pod T 914 v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Praha, 2006. Pro trestní odpovědnost pomocníka v posuzované trestní věci tudíž postačovalo zjištění, podle něhož oba obvinění věděli o dotační podpoře nákladů na přestavbu, o spojitosti mezi zjišťovacími protokoly, jejichž obsah neodpovídal skutečnosti zcela nebo zčásti, a vystavovanými fakturami zhotovitele, o předkládání těchto listin dotačnímu orgánu jako podkladu pro vyplacení dotace. Oba obvinění si za daného zjištěného skutkového stavu nepochybně museli být vědomi, nejméně v podobě srozumění, že dotační prostředky budou v důsledku nepravdivé či hrubě zkreslené fakturace (zároveň i protokolů) poskytnuty na práce a materiály, které provedeny (dodány) nebyly či byly provedeny (dodány) v jiném rozsahu, než bylo předstíráno. Ačkoli evidentně opakovaně vystavovali doklady potvrzující stav prací a dodávek na stavbě neodpovídající realitě, čímž zároveň hrubě porušovali své profesní povinnosti, nebylo zjištěno, že by se nad tím nějak pozastavovali a žádali u nadřízených nějaké bližší vysvětlení, neověřovali si, jestli skutečně mají podle zadaných pokynů postupovat apod. Jejich podpora trestného jednání hlavních pachatelů současně nebyla ojedinělým jevem, trvala od září 2008 do konce června 2009 (co se týká I. etapy, poté pokračovali ve vyhotovování či podepisování nepravdivých dokladů až do května 2010 v rámci II. a III. etapy). Navíc z hlediska škodlivého následku protiprávního jednání pachatelů nebyla činnost obviněných F. Š. a M. V. vůbec zanedbatelná. Bez zjišťovacích a předávacích protokolů by nebyl podklad pro vystavení dalších nepravdivých dokladů v podobě faktur, které byly následně uplatněny u poskytovatele dotace. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemá pochyb o tom, že obvinění F. Š. a M. V. jednáním vyplývajícím z výsledků dosud provedeného dokazování umožnili spáchání posuzované trestné činnosti, popřípadě z pohledu jejich nahraditelnosti jinými osobami svolnými k participaci na protiprávním jednání pachatelů, pokud by ji sami odmítli, tedy páchání trestné činnosti hlavním pachatelům přinejmenším usnadnili, protože jinak by na stavbu musely být dosazeny místo nich jiné osoby, což by zamýšlenou trestnou činnost minimálně z časového hlediska zkomplikovalo. Jestliže tedy soudy obviněné F. Š. a M. V. zprostily obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, dopustily se nesprávného právního posouzení skutku, který se podle soudů obou stupňů stal, protože za daných skutkových okolností charakterizujících podstatu skutku není u obviněných F. Š. a M. V. pochyb o naplnění znaků pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke spáchání žalovaných trestných činů spoluobviněných M. S., V. H. a P. D. při naplnění nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

K doplnění uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud za vhodné připustit určitou váhu tvrzení soudů obou stupňů o evidentní podřízené roli obviněných F. Š. a M. V. v rámci jejich pracovního zařazení u zhotovitele díla, neboť lze důvodně předpokládat, že oba postupovali ve shodě či dokonce na pokyn svých nadřízených v obchodní společnosti H. Obecně platí, že zaměstnanec zařazený na nižší pracovní pozici má spíše tendenci plnit pokyny jemu nadřízených osob, než se jejich příkazům vzepřít. To však nelze akceptovat jako okolnost vylučující protiprávnost, ostatně zákon žádnou takovou ani nezná (srov. hlava III. tr. zákoníku), ostatně by nebyla akceptovatelná, pokud by jí mělo dojít ke spáchání trestného činu. Zaměstnanec v podřízeném postavení má vždy nejen možnost řídit se pokynem vedoucího, ale také má naopak možnost nesplnit pokyn, který se, podobně jako pokyn vykazovat nepravdu, zjevně příčí zákonnému jednání. Pokud se však rozhodne jinak, musí si být vědom možné účasti na trestné činnosti a nést tak rizika případného trestního postihu. Role, kterou obvinění F. Š. a M. V. plnili v rámci páchání trestné činnosti, je odpovídajícím způsobem vyjádřena užitím právní kvalifikace jejich jednání jako pomoci k oběma trestným činům hlavních pachatelů a měla by (v případě nezměněných skutkových zjištění soudů) najít odraz zejména při ukládání druhu a výměry trestu oběma obviněným. Okolnost, že obvinění F. Š. a M. V. s velkou mírou pravděpodobnosti nebyli jedinými osobami, které byly svým jednáním nápomocni k trestné činnosti obviněných M. S., V. H. a P. D., zejména pak sami o takové pomoci nerozhodli, jak naznačovaly soudy, také nemůže vést ke zbavení trestní odpovědnosti obviněných F. Š. a M. V.. Je otázkou, z jakého důvodu tyto osoby zařazené hierarchicky na vyšších postech zhotovitele díla nebyly vystaveny trestnímu stíhání ze strany orgánů činných v trestním řízení, může to být z více různých příčin, nicméně soudy se musí řídit zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu), jež je součástí principu „rovnosti zbraní“ (principu rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, tvořícího jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces. V trestním řízení je zásada rovnosti zbraní chápána jako procesní rovnost strany obhajoby a strany obžaloby v trestním řízení. Jinými slovy, každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04). Své uplatnění tato zásada naopak nenalezne mezi spoluobviněnými navzájem, případně ve vztahu k jiným osobám. V souladu s obžalovací zásadou je možné osoby před soudy trestně stíhat jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. V posuzované trestní věci proto nelze řešit případnou trestní odpovědnost dalších osob, vůči nimž nebylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba.

Nesprávné právní posouzení skutku ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil nejvyšší státní zástupce v dovolání také ve vztahu k odsuzujícímu výroku ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. Vadu v použití hmotného práva spatřoval v posouzení zjištěného skutku jako dvou dokonaných zločinů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce vrchní soud pochybil, naopak správně skutek posoudil soud prvního stupně, který obviněné uznal vinnými stejnými zločiny avšak dílem dokonanými a dílem ve stadiu pokusu, čímž bylo správně vyjádřeno, že obvinění se pokusili vylákat ještě další významnou část dotace. Nejvyšší soud však považuje uvedenou námitku za neopodstatněnou.

Krajský soud v Českých Budějovicích se v rámci svých úvah o právním posouzení nijak, resp. podrobněji, nezabýval splněním podmínek pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku u obou zločinů, jimiž obviněné uznal vinnými. Pouze v rámci zdůvodnění použití nové právní úpravy podle trestního zákoníku konstatoval, že jednání obviněných M. S., V. H. a P. D. musí být posouzeno podle aktuálně účinného tr. zákoníku, byť větší části projednávaných skutků se dopustili před nabytím jeho účinnosti dne 1. 1. 2010, neboť v daném případě bylo jednání obviněných dokončeno až v roce 2010 a oba zločiny podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku byly spáchány v pokračování (srov. bod 123. rozsudku krajského soudu). Odlišný názor měl však soud druhého stupně, který v bodě 200. svého velmi stručného odůvodnění celého rozsudku také ohledně právního posouzení nejprve citoval ustanovení § 116 tr. zákoníku o pokračování v trestném činu, aby následně poukázal na to, že „v posuzovaném případě se jednalo o jeden dotovaný projekt, který probíhal ve třech fázích“, proto není na místě ho členit do třech dílčích útoků, jak učinil soud prvního stupně. V následujícím bodu 121. rozsudku vrchní soud vyjádřil okolnosti, které měly charakterizovat znaky skutkových podstat zločinů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku (tedy jen základní skutkové podstaty) a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku (bez uvedení odstavce). Prvního ze zločinu se obvinění měli dopustit podáním nepravdivé žádosti o poskytnutí dotace a druhého „prostřednictvím jednotlivých dokladů postupně až do podání posledního“. Podle vrchního soudu proto jde o jednočinný souběh dvou trestných činů, tedy o jeden skutek naplňující znaky skutkové podstaty dvou dokonaných trestných činů.

Nejvyšší státní zástupce odmítl úvahu vrchního soudu s tím, že jím přijaté právní posouzení vyjadřuje pouze tu část skutku z hlediska výše škody, která byla skutečně způsobena a odpovídala části vyplacené dotace za I. etapu projektu. Podle státního zástupce ponechal vrchní soud stranou další nárokované výplaty dotace, k jejichž přijetí již nedošlo proto, že poskytovatel zastavil příjemci možnost čerpat podporu pro zjištěné nesrovnalosti. Pokud by k dotační orgán nepřistoupil k tomuto přerušení výplat, reálně hrozilo způsobení vyšší škody v příčinné souvislosti s jednáním obviněných. Podle státního zástupce u poruchových deliktů, jakými jsou oba posuzované zločiny, je kvalifikační okolností zakládající trestní odpovědnost za (nej)přísnější skutkové podstaty způsobení škody velkého rozsahu. Jestliže tedy úmysl pachatelů takové kvalifikované skutkové podstaty směřuje k dosažení určité částky dotace, přičemž částka odpovídající hledisku stanovení škody velkého rozsahu bude příjemcem podpory přijata, avšak nezávisle na vůli pachatelů v další části zůstane neproplacena z vůle poskytovatele, je trestný čin dílem dokonán podle nejpřísnější trestní sazby, dílem nedokonán, neboť škodlivý následek v této nečerpané částce dotace nenastane. V situaci, o niž jde i v právě řešené trestní věci, v níž způsobená škoda sama o sobě dosáhla výše škody nutné pro užití nejpřísnější skutkové podstaty a přitom pachatel zamýšlel způsobit ještě vyšší škodu, jde o trestný čin spáchaný v příslušné kvalifikované skutkové podstatě (nejpřísnější), a to trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na znění tzv. skutkové věty výroku o vině je podle nejvyššího státního zástupce zcela zřejmé, že se vrchní soud neřídil výše uvedeným pravidlem, neboť jinak by musel oba zločiny právně kvalifikovat shodně jako soud prvního stupně, tedy jako dílem dokonané a dílem nedokonané ve stadiu pokusu.

Ze stručně shrnuté dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce plyne, že svůj nesouhlas s právním posouzením zjištěného skutku spojil výlučně s výší škodlivého následku podle toho, zda reálně nastal, či zda se obvinění o jeho způsobení pouze pokusili. Nejvyšší státní zástupce vytvořil konstrukci, podle které došlo k dokonání obou zločinů v nejpřísnějších skutkových podstatách vyplacením dotačních prostředků po dokončení I. etapy projektu, neboť výše škody odpovídá znaku škody velkého rozsahu. V té části finanční podpory, o jejíž způsobení obvinění sice usilovali, avšak neúspěšně, neboť ze strany poskytovatele nedošlo k proplacení zbývající předem schválené celkové částky dotační podpory (žádosti o vyplacení nákladů na realizaci II. a III. etapy výstavby), zůstaly oba zločiny nedokonané. Nejvyšší státní zástupce přitom v rámci své argumentace zcela pominul změnu právního posouzení zjištěného skutku, na které zjevně Vrchní soud v Praze založil své právní úvahy odlišné od soudu prvního stupně. Vrchní soud totiž neposoudil skutek jako dva pokračující zločiny podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Podle vrchního soudu totiž skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, nevykazuje znaky pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku, nýbrž jde o skutek jediný z pohledu trestního práva hmotného i procesního ve smyslu novelizované právní úpravy provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. V rámci svých výhrad nejvyšší státní zástupce vůbec nezmínil tuto významnou skutečnost, z níž vychází princip posuzování pokračujícího trestného činu jako dílem dokonaného tam, kde došlo k naplnění všech znaků určité skutkové podstaty daného trestného činu, dílem pak nedokonaného v dílčím útoku či útocích, v nichž pachatel sice naplnil znaky základní skutkové podstaty a směřoval k naplnění okolnosti, která je znakem přísnější, kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu, avšak jeho jednání zůstalo ve stadiu pokusu. O takový případ však v posuzované trestní věci nejde, Nejvyšší soud považuje právní názor vrchního soudu za přiléhavý a námitky nejvyššího státního zástupce v uvedeném směru za nedůvodné. Nejvyšší státní zástupce sice vycházel z poměrně dlouhodobě zastávaného výkladu, který se váže na právní posouzení pokračujícího trestného činu v případech, v nichž pachatel zčásti dosáhne svého cíle, tedy dokoná předpokládané znaky ať již základní či kvalifikované skutkové podstaty určitého trestného činu, a zčásti se mu jeho záměr nezdaří a naplní pouze znaky pokusu téhož trestného činu, ať již jeho stejné nebo přísnější skutkové podstaty.

Skutek, pro který je proti všem obviněným vedeno trestní řízení, se týká jednoho dotačního projektu s názvem Relaxační a regenerační centrum XY, jehož naplnění za využití dotační podpory primárně podléhalo pravidlům stanoveným ve smlouvě o podmínkách poskytnutí dotace z ROP NUTS II Jihozápad ze dne 4. 9. 2008. O poskytnutí veřejné podpory tohoto projektu bylo požádáno jedinou žádostí, k níž byl mimo jiné přiložen rozpočet a čerpání dotace mělo probíhat ve třech etapách v souvislosti s dokončením jednotlivých částí výstavby a rekonstrukce. Již na samém počátku, resp. před samotným započetím naplňování projektu bylo tudíž zcela zřejmé, že čerpání přidělené podpory a její výplata proběhne v čase postupně a tomu budou odpovídat také úkony příjemce, zejména průběžné předkládání příslušných listin či zpráv dokumentujících již vynaložené finanční prostředky investora. Vybudování či rekonstrukce objektu mělo být realizováno podle projektové dokumentace z roku 2004, kterou žadatel o dotaci mimo jiné předložil poskytovateli společně s dalšími podklady jako přílohy žádosti, v níž tedy obvinění deklarovali, že stavební práce budou prováděny podle tohoto projektu. Oproti tomu však bylo od samého počátku stavěno podle jiné, pozměněné projektové dokumentace, doplněné také o zcela nový rozpočet. Základní znaky podvodného jednání obviněných vůči poskytovateli dotační podpory byly proto naplněny předložením nepravdivých či pozměněných dokumentů ohledně realizace stavební činnosti všech tří etap výstavby a záměrem obviněných bylo vyčerpat přidělenou částku na realizaci celého projektu. Poskytovatel pak samozřejmě vycházel v rámci svého rozhodování o vyhovění žádosti o dotaci z těch projektových podkladů, které mu byly předloženy a poté je také zahrnul do podmínek, jejichž splnění bylo nezbytné pro vyplacení finanční podpory po dokončení jednotlivých etap. Za této skutkové situace nemělo jednání obviněných týkající se předkládání jednotlivých dokladů o provedení prací a vybudování části stavebního díla povahu dílčích útoků ve smyslu § 116 tr. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně. Mimochodem ani tento soud nevysvětlil ve svém rozsudku důvody, pro které považoval oba zločiny za spáchané v pokračování, tudíž není prostor pro konkrétní vyvracení jeho úvah, pokud tyto chybí. Obecně lze připomenout, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Dílčím útokem je pak nejen samotné jednání – projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty; každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. rozhodnutí č. 3/2001 Sb. rozh. tr.). Splněn nemusí být pouze znak rozsahu, prospěchu nebo výše škody, který může být naplněn až v souhrnu s ostatními útoky (srov. rozhodnutí č. 22/1991 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1527/2018).

Takovýto výklad přijala soudní praxe vždy jen v rámci hodnocení skutkových okolností, které byly právně posouzeny jako trestný čin spáchaný v pokračování (srov. § 89 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, nyní již citovaný § 116 tr. zákoníku). V posuzovaném případě však v protiprávním jednání obviněných v podstatě chybí dílčí útok, který by naplňoval znaky alespoň základních skutkových podstat trestných činů podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku a jímž by bylo možné skutek ve smyslu hmotného i procesního práva rozdělit na jeho dokonanou část a část nedokonanou. Na tom nic nemění skutečnost, že následek obou trestných činů, resp. zločinů v podobě způsobené škody velkého rozsahu nebyl reálně naplněn v celém rozsahu dotační podpory, nýbrž jen v té části, v níž byla dotace proplacena za I. etapu projektu. Vzhledem k tomu, že i podpora vyplacená poskytovatelem a přijatá příjemcem dotace naplnila znak nejpřísněji trestných skutkových podstat u obou zločinů, potom Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud protiprávní jednání obviněných právně posoudil jako dokonané zločiny dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu. Obvinění se sice pokusili dosáhnout proplacení nákladů projektu z dotačních prostředků i za jeho další etapy, což bylo správně vyjádřeno i v popisu skutkových zjištění ve výroku o vině, avšak již nebylo možné tento jejich záměr samostatně právně posoudit jako nedokonané „části“ týchž zločinů spáchaných ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jak se domáhal nejvyšší státní zástupce. Záměr obviněných dosáhnout přijetí celé výše poskytnuté dotace na projekt byl naprosto zřejmý od samotného počátku, byť jej objektivně mohli obvinění naplňovat v čase vzhledem k nastavení dotačních podmínek poskytovatelem a způsobu postupného vyplácení podpory. Zjevně pouze díky kontrolní činnosti však bylo odhaleno flagrantní porušení závazných pravidel poskytování náhrady nákladů příjemcem dotace, a to ještě před vyplacením požadovaných částek za II. a III. etapu projektu, čímž již způsobená škoda velkého rozsahu nevzrostla o další téměř stomilionovou částku. Uvedené zjištění je pak významné pro hodnocení povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti obviněných, což by se mělo projevit v úvahách soudu o její celkové škodlivosti a konkrétně je soud musí mít na zřeteli při hodnocení hledisek významných pro ukládání druhu a výměry trestu v souladu s § 39 a § 42 tr. zákoníku. V této části proto Nejvyšší soud neshledal dovolání nejvyššího státního zástupce opodstatněným a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k právnímu posouzení skutku Vrchním soudem v Praze jako dokonaných zločinů podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, nebyl naplněn.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože byl přesvědčen, že těmto obviněným byl napadeným rozsudkem vrchního soudu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin resp. zločin, za který zákon stanoví přísnější trest než u druhého ze dvou zločinů, jimiž byli jmenovaní obvinění uznáni vinnými a jichž se dopustili v jednočinném souběhu. Podle nejvyššího státního zástupce bylo v posuzované věci nesprávně použito ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněným byly vadně uloženy tresty pod dolní hranicí trestní sazby stanovené v § 212 odst. 6 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal nejvyšší státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné pod T 617 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha. V něm byl vysloven právní názor, podle něhož v případech, v nichž soud bez splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 tr. zákona, nyní § 58 tr. zákoníku, uložil trest pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby s poukazem na citované ustanovení, je takový trest možné považovat za trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud posoudil výhrady nejvyššího státního zástupce jako opodstatněné.

Je třeba připomenout, že již soud prvního stupně shledal za naplněné obecné podmínky pro zmírnění trestu odnětí svobody s využitím ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil obviněným M. S., V. H. a P. D. úhrnné tresty odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem za zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, který je přísnější z obou zločinů. Krajský soud přitom stručně odkázal jak na mimořádné okolnosti případu, tak i na poměry obviněných, aniž by následně konkrétní okolnosti týkající se osobních, rodinných či jiných poměrů u jednotlivých obviněných jakkoli označil. Krajský soud se v podstatě omezil na obecnou podmínku charakterizující využití mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy že by použití trestní sazby stanovené zákonem bylo pro obviněné nepřiměřeně přísné a jejich nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Každému z obviněných krajský soud uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let, což sám krajský soud označil za „skutečně jen velmi mírné potrestání“ (srov. bod 143. rozsudku krajského soudu). Ke stejnému závěru dospěl poté i vrchní soud, který po zrušení rozsudku krajského soudu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu nově rozhodl o jejich vině a uložil jim rovněž podmíněné tresty odnětí svobody ve stejné výměře jako soud prvního stupně, tj. za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Soudy obou stupňů tedy při ukládání trestů obviněným M. S., V. H. a P. D. aplikovaly ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody i pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Citované ustanovení je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jak vyplývá z názvu tohoto ustanovení (mimořádné snížení trestu odnětí svobody), nepůjde o pravidelný postup soudu, a nemohou jej proto odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. rozhodnutí č. 24/1996-III. Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku také nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod., jeho použití je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 789 až 791). Rozhodně platí, že možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody je třeba vždy důsledně zvažovat přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§ 41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§ 39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel (srov. rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).

Jak vyplývá ze zákonného vymezení podmínek aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku a dosud přijaté judikatury k němu, je vždy nutné splnit všechny tři podmínky kumulativně, tzn. musí být dány určité (v zásadě výjimečné) okolnosti případu nebo poměry pachatele, za nichž by uložení zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a současně lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Okolnostmi případu se zde rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Jak již bylo výše zmíněno, může jít též o okolnosti, které jsou znakem dané skutkové podstaty, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazně vybočují z obvyklých případů trestných činů stejného druhu a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci hodnocení okolností případu, jinak musí být poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci nesnížené trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný; v tomto směru se tedy uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze považovat např. existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1968-I. a č. 21/1970 Sb. rozh. tr.), vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti, skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po činu pominul, apod. Při posuzování toho, že použití nesnížené zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt trestu s tím, že k jeho nápravě, ale současně i k ochraně společnosti musí postačovat i trest odnětí svobody v kratší výměře. Není také vyloučeno, naopak může jít o vhodnější způsob volby potrestání, aby byl pachateli uložen vedle sníženého trestu odnětí svobody současně jiný přípustný druh trestu nebo též ochranné opatření tak, aby byl doplněn chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože tedy zákon pohlíží na nápravu pachatele jako na neopomenutelné hledisko, nelze při úvahách o mimořádném snížení trestu odnětí svobody zcela ignorovat ani potřebu dostatečné ochrany společnosti, která má zde význam zejména z důvodu, že trest odnětí svobody, především je-li nepodmíněný, se ukládá v závažnějších případech, v nichž jde o trestní postih společensky škodlivějších trestných činů a nebezpečnějších pachatelů (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 792 až 793).

Požadavku na ochranu společnosti, ale současně zejména výše uvedenému výkladu podmínek aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, však podle přesvědčení Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů nedostály. Z obecného výkladu týkajícího se podmínek použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je mimo jiné zřejmé, že soudy musí každý případ posuzovat individuálně, zvažovat konkrétní výjimečné okolnosti případu nebo poměry pachatele a také je podrobně vyložit v odůvodnění svých rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích za takové ojedinělé okolnosti považoval to, že dotační prostředky byly použity na stanovený účel, že obvinění sebe ani jiného trestným jednáním neobohatili, obohacení se ani nebylo jejich motivem, resp. údajně „existoval pouze v jakési nepřímé formě co nejrychleji dostavět a zprovoznit hotel a poté v rámci zcela běžné podnikatelské činnosti pořizovat zisk“. Dále soud vyslovil, že by dotace stejně byla schválena v případě včasného nahlášení změn stavby dotačnímu orgánu, že se jednalo o bezúhonné osoby, od spáchání skutku uplynula extrémně dlouhá doba 9 let, na čemž obvinění nenesli jakýkoli podíl, a úkony trestního řízení byly zahájeny s dalším obrovským časovým odstupem až v lednu 2016, trestní stíhání bylo zahájeno až v lednu 2018 (srov. bod 143. rozsudku soudu prvního stupně). Krajský soud tedy spatřoval důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody v okolnostech případu, ačkoli v bodě 142. svého rozsudku konstatoval, že postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku byl namístě i vzhledem k poměrům pachatelů, které ale nijak neupřesnil, snad s výjimkou dosavadní bezúhonnosti obviněných. Vrchní soud v Praze se v podstatě ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, sám zdůraznil pouze nedostatek obohacení sebe nebo jiného a okolnost, že takový následek obvinění ani neměli v úmyslu způsobit, dále vrchní soud rovněž uvedl bezúhonnost obviněných a délku doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti (srov. bod 203. rozsudku vrchního soudu).

S ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů vyplývající z dosud provedeného dokazování se však argumenty, které soudy vyložily na podporu svého závěru o splnění podmínek pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nejeví dostatečně silné, zčásti ani nerespektují skutková zjištění. Nejvyšší soud považuje především za, velmi shovívavě řečeno, sporné tvrzení soudů, podle něhož nebyl finanční profit, popřípadě výhody majetkové povahy motivem obviněných. Pokud je fyzická osoba statutárním orgánem, nebo členem statutárního orgánu, podnikající právnické osoby, její příjmy závisí na hospodaření tohoto podnikatelského subjektu, v němž působí, a je tedy i v jejím ekonomickém zájmu, aby právnická osoba vykazovala co nejvyšší přírůstky svého majetku, protože z něho budou odměňováni také její zástupci či zaměstnanci. Primárním záměrem čerpání dotace bylo dosažení finančního benefitu pro investora K., a to nikoli „v jakési nepřímé formě“, jak konstatoval krajský soud, ale šlo evidentně o hlavní a v podstatě jediný záměr. Obecně si nelze představit jiný smysl budování luxusního pětihvězdičkového hotelu s nadstandardním vybavením, navíc ve velmi atraktivní lokalitě v blízkosti golfového hřiště a zámku Hluboká. Elementární zásady logického uvažování vylučují domnívat se, že by nějaký podnikatelský subjekt investoval stovky milionů korun do projektu, který mu v budoucnu nepřinese adekvátní zisk. Posuzovaná investice byla ještě o to atraktivnější, pokud mohla být částečně hrazena z veřejných, resp. evropských finančních prostředků. Pravidla pro naplnění účelu poskytování dotačních prostředků ať již z tuzemského rozpočtu či evropských fondů primárně vychází ze zásady, podle níž si takovou nenárokovou a nenávratnou podporu zasluhuje pouze takový žadatel, který se řídí podmínkami, za nichž mu byla dotace poskytnuta a naplní prezentovaný účel projektu, což vzhledem ke zjištěným skutečnostem u žadatele K. v důsledku jednání obviněných nebylo naplněno. Odvozeně pak z výnosů projektu s vysokou pravděpodobností očekávali zisk přinejmenším ti obvinění, kteří jednali jménem a ve prospěch příjemce dotace. O tom, jestli očekávali svůj přímý osobní profit, nebyly opatřeny důkazy, nicméně za daných skutkových okolností nemůže být pochyb o jejich zištném motivu ve vztahu k obohacení investora K.

Soudy tedy zcela nedůvodně vyloučily zištný motiv u všech obviněných, který nemůže vyvážit ani další sporný argument, podle něhož obviněné (opět všechny bez ohledu na jejich postavení a vztah k příjemci dotace) měla vést k porušení dotačních pravidel snaha maximálně urychlit výstavbu komplexu a zjednodušit si způsob čerpání dotace. Kromě toho, že již výše byl Nejvyšším soudem nastíněn hlavní motiv spočívající v obstarání zisku investorovi, krajský soud takovou úvahou zcela popřel své skutkové závěry, jež vyjádřil v předchozích částech odůvodnění svého rozsudku a také v popisu skutku ve výroku o vině. Podstata tohoto soudy formulovaného „zjednodušení čerpání dotace a urychlení výstavby“, evidentně spočívala v naprosto flagrantním pohrdání závaznými pravidly stanovenými pro poskytnutí dotačních prostředků. Názorně je to krajským soudem popsáno například v bodě 44. odůvodnění jeho rozsudku, v němž poukázal na více než 17milionový rozdíl mezi cenou předmětných pilot, jak je fakturoval subdodavatel (obchodní společnost KELLER-speciální zakládání, spol. s r. o.) generálnímu dodavateli stavby (obchodní společnost H.), přičemž právě takto navýšená částka byla následně zaznamenána do podkladů pro vyplacení dotace. Nejvyšší soud naopak za současných skutkových zjištění považuje jednání především obviněných M. S., V. H. a P. D. za od počátku promyšlené s cílem prosazovat vlastní zájmy bez respektu k nastaveným pravidlům. V průběhu stavby nevyvstala žádná neočekávaná okolnost zapříčiňující změny projektu, ty byly iniciovány výhradně investorem, který o nich věděl již před zahájením stavebních prací a záměrně je poskytovateli dotace neoznámil, ačkoli k tomu byl podle dotačních podmínek povinen. Na takový přístup nelze pohlížet jako na marginální pochybení žadatele o dotaci a omlouvat jej, resp. zlehčovat jako snahu o rychlejší výstavbu a zjednodušení čerpání dotace. Také legislativa Evropské unie a judikatura Soudního dvora v rámci řešení případů nakládání s finančními prostředky pocházejícími ze strukturálních fondů či jiných finančních nástrojů Evropské unie klade důraz na pravidlo, podle něhož za dodržení všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni jejich příjemci (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata proti Komisi, věc C-414/08, též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 Afs 59/2012). Není pochyb o tom, že každý žadatel má zájem dosáhnout na veřejnou podporu s co nejmenším úsilím a realizovat zamýšlený projekt v co nejkratší době, a to tím spíše, závisí-li na tom také brzké výnosy z projektu, v čemž se opět promítá zištný motiv. Takového hladkého průběhu dotačního řízení však je třeba dosahovat za současného dodržení předem daných pravidel, k nimž nejméně uvedení tři obvinění zaujali zcela pohrdavý postoj, přičemž krajský soud takový přístup označil za pouhou snahu o urychlení výstavby hotelu a zjednodušení čerpání dotace a těmito nepřípadnými okolnostmi zdůvodnil aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud tedy shrnuje, že průběh skutku popsaného v tzv. skutkové větě vypovídá o zjevně přezíravém přístupu obviněných k povinnosti dodržovat podmínky, za nichž měli ve prospěch investora čerpat dotaci. Zcela zásadní je skutečnost, že obvinění od počátku, co byli ve styku s poskytovatelem dotace, ani neuvažovali o tom, že by při realizaci projektu postupovali podle toho, co bylo ujednáno a schváleno dotačním orgánem, resp. věděli, že poskytovateli dotace předložená projektová dokumentace nebude při stavbě použita, že bude stavěno podle jiných stavebních plánů, ale přesto takovou významnou skutečnost zamlčeli. Naopak od počátku poskytovatele zcela vědomě a s rozmyslem fiktivními doklady utvrzovali v klamné představě o provádění stavby podle původní projektové dokumentace, tedy že vše probíhá řádně. Nelze pominout, jak to učinily soudy obou stupňů, že obvinění pro ně závazné dotační podmínky nepokrytě neplnili, naprosto je ignorovali a postupovali způsobem pro ně nejvýhodnějším. Nabízí se úvaha, zda za jejich sebevědomým jednáním, které kromě jiného dokresluje i jejich obrana, podle níž ani podrobně nezkoumali dotační podmínky, přestože se jednalo o investici v řádu stovek milionů Kč, nestála v pozadí personální propojenost s představiteli dotačního orgánu, na jejímž základě obvinění nabyli jistotu o proveditelnosti jejich protiprávního jednání bez odpovídajících následků. Podobně jako tomu bylo u stavebního úřadu Městského úřadu XY, jak osobní vazby na vedoucího P. S. zmínil krajský soud v bodě 60. svého rozsudku, nebo v případě vedení města XY, resp. místostarosty P. D., na něhož navázané vazby popsal krajský soud v bodech 61. a násl. odůvodnění rozsudku. Rozhodně však uvedené a dosud zjištěné okolnosti spáchání činu nesvědčí o mimořádně nízké společenské škodlivosti, a to i bez zřetele k výrazné výši způsobené škody, jak bude zmíněno níže.

Jestliže krajský soud na podporu aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku konstatoval, že s maximální pravděpodobností by došlo ke schválení změn projektu, pokud by obvinění postupovali podle stanovených pravidel a oznámili tyto změny včas, jde o pouhou spekulaci, která v zásadě nemá podklad ve výsledcích dokazování. Byť se ve stejném duchu vyjadřoval u soudu svědek J. T., jeho výpověď sám krajský soud nepovažoval za věrohodnou (srov. bod 85. jeho rozsudku), nemohl z ní tedy vycházet ani při formulování této okolnosti, jež podle soudu měla podporovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody obviněných. Obdobné závěry se vztahují i na argument soudu o tom, že dotační prostředky byly použity na schválený účel, tedy na projekt relaxačního a regeneračního centra. Lze připustit, že peníze byly prostavěny, avšak zcela jistě se nejednalo o schválený projekt (maximálně co do shodného názvu projektu), protože obvinění od počátku realizovali podstatně změněný projekt, který v té době jednoduše dotačním orgánem schválený nebyl.