8 Afs 29/2010 — Nejvyšší správní soud

62 Af 30/2011- 74 - text 9 pokračování 62Af 30/2011 62 Af 30/2011-74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Šebka a JUDr. Jany Kubenové v právní věci žalobce: Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem Praha 4, - Michle, Za Brumlovkou 266/2, zastoupený Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & spol., Praha 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 7, zastoupený JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, Brno, Pellicova 8a, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22.2.2011, č.j. ÚOHS-R122/2010/HS-2896/2011/310/KPo, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Žalobce napadá rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22.2.2011, č.j. ÚOHS-R122/2010/HS-2896/2011/310/KPo, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno předchozí prvostupňové rozhodnutí žalovaného ze dne 6.8.2010, č.j. ÚOHS-S1A/03-11014/2010/820/JNo. I. Podstata věci Žalovaný uložil žalobci za porušení § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže („ZOHS“), pokutu ve výši 81,7 milionů Kč, a sice rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 19.1.2004, č.j. R 20/2003. Žalobce pokutu zaplatil, uvedené rozhodnutí i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí ukládající pokutu však následně bylo rozsudkem zdejšího soudu ze dne 15.12.2009 ve věci sp. zn. 62 Ca 61/2008 zrušeno. Zrušující rozsudek zdejšího soudu byl poté rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30.7.2010 ve věci sp. zn. 8 Afs 29/2010 zrušen a věc byla zdejšímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Zdejší soud pak dne 24.3.2011 rozsudkem ve věci sp. zn. 62 Af 49/2010 uvedené druhostupňové rozhodnutí žalovaného ukládající pokutu znovu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dne 4.1.2010 podal žalobce žádost o vrácení uhrazené pokuty společně s úroky podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků („ZSDP“). Dne 4.2.2010 žalovaný žalobci vrátil částku zaplacené pokuty a dne 6.8.2010 žalobcovu žádost v části týkající se úroků zamítl. Následně podal žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl. Nosné argumenty, o které bylo opřeno zamítnutí žalobcovy žádosti, spočívaly podle žalovaného v tom, že vzhledem k tomu, že v době rozhodování žalovaného o žalobcově žádosti byl zrušující rozsudek zdejšího soudu Nejvyšším správním soudem zrušen, a tedy rozhodnutí žalovaného ve věci samé ukládající pokutu (prvostupňové i druhostupňové) byla platná, žalobce nemá ani neměl daňový přeplatek, resp. „přeplatek“ na pokutě, a je proto podle žalovaného pojmově vyloučeno, aby měl žalobce nárok na úrok z přeplatku, i kdyby vznik takového nároku nebyl vyloučen i z jiných důvodů. Podle bodů 12. až 14. napadeného rozhodnutí tato okolnost sama o sobě zakládá důvod pro zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení prvostupňového rozhodnutí – tedy nevyhovění žalobcově žádosti o úroky ze zaplacené pokuty. Ačkoli podle žalovaného pro rozhodnutí o odvolání další odvolací námitky již nebyly právně významné, považoval přesto za nutné se k nim dále vyjádřit. V rámci navazujícího textu se pak žalovaný vyjádřil k otázce své pravomoci k vrácení přeplatku na pokutě, k výkladu § 64 odst. 6 ZSDP a k judikatuře a shrnul, že rozhodnutí o uložení pokuty je pravomocné a vykonatelné, a tedy že žalobci nejen nevznikl vratitelný přeplatek na pokutě, ale naopak má v současné době nedoplatek na pokutě (která mu v mezidobí byla vrácena). II. Shrnutí procesního stanoviska žalobce Žalobce argumentuje v tom směru, že napadené rozhodnutí zkracuje jeho práva, neboť žalovaný porušil § 22 odst. 6 ZOHS (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 155/2009 Sb.), neboť byl povinen postupovat jako správce daně sui generis nejen při vybírání a vymáhání uložených pokut, ale i při vracení pokut a jejich příslušenství v režimu ZSDP, a tedy i § 64 odst. 6 ZSDP. Dále měl žalovaný podle žalobce porušit § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 a § 64 odst. 6 ZSDP, neboť měl povinnost aplikovat § 64 odst. 6 ZSDP jako správce daně, který zavinil přeplatek na dani, a dále měl žalovaný podle žalobce nesprávně vyhodnotit i Sjednocující stanovisko Ministerstva financí č.j. MF 05/17 303-2010-253 ve věci postavení žalovaného jako správce daně. Žalovaný rovněž porušil § 264 odst. 1 ve spojení s § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu („DŘ“), když namísto § 254 DŘ aplikoval § 155 DŘ v rozporu s § 264 DŘ. Rozhodnutí žalovaného je podle žalobce rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ze shora uvedených důvodů navrhl žalobce napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před zdejším soudem. V průběhu řízení pak žalobce zdejšímu soudu zaslal sdělení, podle něhož podal dne 23.6.2011 k žalovanému druhou žádost o zaplacení úroku z přeplatku na pokutě podle DŘ, a poté navazující sdělení žalovaného ze dne 16.8.2011, podle něhož meritornímu rozhodnutí o této druhé žádosti brání překážka věci rozhodnuté. I tento postup žalovaného je podrobnou argumentací žalobce zpochybňován. III. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že v době vydání nyní napadeného rozhodnutí byla obě rozhodnutí ve věci samé ukládající pokutu platná, a tedy závazná. Jestliže byla v platnosti, nemohl existovat „přeplatek“ na pokutě, jehož se žalobce domáhal, a tedy žalovanému nezbylo, než o žalobcově žádosti podle stavu, jaký tu byl v době druhostupňového rozhodování, rozhodnout tak, že se odvolání proti zamítnutí žádosti zamítá. Žalobce podle žalovaného ani existenci vratitelného „přeplatku“ na pokutě ke dni vydání napadeného rozhodnutí netvrdí. Žalobcem uplatněné žalobní body pak směřují do argumentace žalovaného, která byla do napadeného rozhodnutí včleněna pouze jako obiter dictum. I důvodnost této argumentace ovšem žalovaný zpochybňuje. Žalovaný tedy navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. I žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před zdejším soudem. IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.); žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Rozsah přezkumu soudu byl ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného podle § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. vymezen v žalobě uplatněnými žalobními body. Zdejší soud rozhodoval o žalobě bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s. (ani jeden z účastníků nevyslovil s takovým postupem nesouhlas). Žaloba není důvodná. Tvrdí-li žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, pak toto své tvrzení nikterak nekonkretizuje, tedy neuvádí, v jaké otázce, jež by byla napadeným rozhodnutím řešena, a ve vztahu k jakému závěru se mu důvodů rozhodnutí nedostává. Podle zdejšího soudu napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným není, neboť je z něj jasně patrno, že žalobcově žádosti nelze vyhovět primárně z toho důvodu, že rozhodnutí žalovaného ve věci samé ukládající pokutu jsou platná, a tedy není „přeplatku“, z něhož by se žalobce mohl domáhat úroku. Jasně je z napadeného rozhodnutí patrno, že právě tato skutečnost sama o sobě zakládá důvod pro zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení prvostupňového rozhodnutí, které pro žalobce fakticky znamená nevyhovění jeho žádosti o úroky ze zaplacené pokuty za dobu, po kterou nemohl s částkou odpovídající pokutě disponovat. To je tedy závěr přezkoumatelný. Při posuzování důvodnosti žaloby je třeba vyjít z pravidla podávaného z § 75 odst. 1 s.ř.s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodoval dne 22.2.2011, a tedy k tomuto datu je skutkový i právní stav určující. Proto je irelevantní to, zda případný „přeplatek“ na pokutě existoval dříve, než žalovaný rozhodoval, stejně jako je irelevantní to, zda takový „přeplatek“ vznikl poté, co žalovaný o žalobcově žádosti napadeným rozhodnutím rozhodoval. Pak tedy nemůže být určující, zda „přeplatek“ existoval či nikoli v době podání žádosti, o níž žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodoval (tedy v době, než byl rozsudek zdejšího soudu zrušující rozhodnutí žalovaného o pokutě následně zrušen Nejvyšším správním soudem), ani nejsou určující děje následné, k nimž došlo po vydání napadeného rozhodnutí, jak jimi ve svých podáních v průběhu řízení před zdejším soudem argumentuje žalobce. Zdejší soud pochopitelně vnímá to, že procesní situace vyvolaná opakovaným rušením rozhodnutí žalovaného, jímž byla pokuta uložena a podle něhož byla pokuta také vybrána, a rušením takových zrušujících rozhodnutí kasačním soudem je z pohledu vracení pokut a jejich opakovaného placení procesně problematická, a tato problema