19 Co 323/2013 — Nejvyšší správní soud

62 A 50/2023- 61 - text pokračování 8 62 A 50/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci žalobce: MÍR, stavební bytové družstvo sídlem Bedřichovická 1199/21, Brno zastoupený JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem sídlem Příkop 6, Brno proti žalovanému: Státní pozemkový úřad sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 za účasti: 1. Mgr. L. J. bytem X 2. Ing. E. V. bytem X zastoupena JUDr. Janou Peclovou, advokátkou sídlem Zábrdovická 15/16, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2023, č. j. SPU 138645/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Dne 18. 12. 1992 uplatnili M. P., M. F., J. V., P. V. a MUDr. R. V. u Pozemkového úřadu města Brna (nyní Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj) nárok na vydání zemědělského majetku podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku („zákon o půdě“), k pozemku p. č. X role, zapsaného v knihovní vložce 5265 pozemkové knihy pro k. ú. X, o výměře 2442 m2. K 21. 4. 1947 vlastnili předmětný pozemek sourozenci A., F. a J. V., každý k id. 1/3 nemovitosti. Po smrti původních vlastníků zdědili pozemek jejich potomci, kteří uplatnili návrh na vydání majetku (s výjimkou C. V.). 2. V roce 2004 bylo na návrh žalobce k pozemkům p. č. XA, p. č. XB, p. č. XC, p. č. XD, p. č. XE a p. č. XF v k. ú. X (odpovídajícím části pozemku p. č. X) zapsáno duplicitní vlastnictví. Následně se žalobce u soudů v občanském soudním řízení domáhal určení, že je vlastníkem dotčených pozemků. Žalobě bylo nejprve vyhověno, nicméně po zásahu Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 2426/2015-423, byla žaloba na určení zamítnuta, což potvrdil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 7. 6. 2017, č. j. 19 Co 323/2013-466. 3. Pozemkový úřad po skončení řízení před civilními soudy aktualizoval okruh restituentů a do účastníků řízení zahrnul rovněž žalobce, který se v řízení dovolával postavení povinné osoby. Poté dne 19. 12. 2022 pod č. j. SPU 459409/2022 rozhodl, že se návrh zamítá, jelikož předmětný pozemek v rozhodném období nepřešel do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil argumentaci pozemkového úřadu. II. Žaloba 4. Žalobce v podané žalobě namítá, že správní orgány chybně vycházely z předpokladu, že pokud nebyl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, nemůže být povinnou osobou ve smyslu zákona o půdě. S účinností občanského zákoníku z roku 1950 došlo k opuštění intabulačního principu a převody nemovitostí po tomto datu již nepodléhaly vkladu do pozemkové knihy. Intabulační princip byl obnoven až k 1. 1. 1993 v souvislosti s novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 264/1992 Sb. Je tak logické, že se doklady svědčící o vlastnickém právu žalobce ve sbírce listin katastrálního úřadu nemohly nacházet, neboť kupní smlouva byla uzavřena v roce 1962. 5. Neobstojí tedy argumentace žalovaného, že bylo povinností socialistických organizací zasílat na příslušné úřady převodní listiny. Absence takového doručení nevyvolávala žádné právní účinky, proto v praxi dané listiny zpravidla orgánům geodézie zasílány nebyly. Po vzniku katastru nemovitostí trvala obnova sbírky listin řadu let, přičemž právě nedoložené právní vztahy byly důvodem právní úpravy, která jako povinnou přílohu návrhu na vklad vyžadovala nabývací titul [§ 4 odst. 4 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb.]. 6. Žalobce zaslal správnímu orgánu I. stupně nejpozději dne 10. 10. 2017 souhrn listin (mj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 26 C 305/2008), který rekapituluje právní osudy části předmětného pozemku. Dále z něj vyplývá, že se žalobce z titulu právního nástupnictví stal vlastníkem předmětného pozemku. 7. Striktní závěry žalovaného by v obecné rovině vedly ke znemožnění restitucí jako takových, neboť veškeré restituční tituly odpovídající § 6 odst. 1 zákona o půdě reagovaly na stav, který byl často protiprávní; to se týká zejména právních úkonů učiněných v tísni navozené státem (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu publikované pod č. 477/2005 Sb.). Podle žalobce smyslem § 5 odst. 1 zákona o půdě nebylo omezit restituce pouze na případy, ve kterých došlo k přechodu vlastnického práva na stát v souladu s tehdy platnými předpisy. Oporu pro tento závěr lze nalézt v § 6 odst. 1 písm. k) a p) zákona, které zakládají restituční titul z důvodu kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a v případě převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu. Sama existence citovaných ustanovení zpochybňuje dogmatické lpění žalovaného na § 5 zákona o půdě podpořeném trváním na stavu zápisu v katastru nemovitostí. 8. Správní orgány měly k dispozici listiny svědčící o vlastnickém právu právních předchůdců žalobce, které zakládají jeho postavení jako povinné osoby. Rozhodly však způsobem, který odporuje zákonu. 9. V předcházejícím soudním řízení soud rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 62 A 24/2019-32, uložil správním orgánům vypořádat se s námitkou přechodu vlastnického práva na stát beze změny zápisu v evidenci nemovitostí. Na straně 15 napadeného rozhodnutí žalovaný vyložil, že § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě dopadá jen na případy, kdy stát nebo právnická osoba byl evidován jako vlastník, ovšem ve sbírce listin nebyla založena nabývací listina. Tento výklad je dle žalobce extrémně zužující a nezákonný. Činí z restitučního titulu procesní nástroj k odstranění chyb ve stavu zápisu v katastru analogicky k § 24 a 36 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona. Současně podmiňuje vynucený, resp. nezákonný přechod vlastnického práva na stát v rozhodném období zápisem v evidenci, resp. v katastru nemovitostí. 10. Záměrem žalobce není domoci se výroku, že rodina V. není vlastníkem nemovitostí, jak mylně tvrdí žalovaný. Žalobce v odvolání uváděl, že má zájem na zřízení věcného břemena ve prospěch vlastníků bytových jednotek, tj. bývalých členů družstva, jejichž byty se nacházejí v domech postavených na sporných pozemcích. Důvodem, pro který byly oprávněné osoby připraveny o své vlastnické právo k pozemkům, byla družstevní bytová výstavba. Současní vlastníci bytových jednotek již pro odstup času nemohou nést jakoukoliv odpovědnost za odnětí vlastnického práva oprávněným osobám. To však nemění nic na tom, že je třeba zajistit nerušený výkon vlastnických práv v podobě volného přístupu k bytovým domům umístěným na řešených pozemcích. Žalobce je srozuměn s určujícím výrokem, že oprávněné osoby jsou vlastníky daných pozemků. Požadoval však, aby správní orgán postupem podle § 9 odst. 5 zákona o půdě zřídil věcné břemeno. 11. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na svém stanovisku setrval i v replice k vyjádření žalovaného. III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení 12. Žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplňuje, že žalobce v žalobě účelově pominul, že soudy zamítly jeho návrh na určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 7. 6. 2017, č. j. 19 Co 323/2013-466, uvedl, že pozemek p. č. XG v k. ú. X nikdy nepřešel do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby ve smyslu zákona o půdě. Všichni tři původní vlastníci pozemku zemřeli a pozemek zdědili jejich potomci. Kontinuita vlastnictví je jasně zřejmá z výpisu z listu vlastnictví. 13. Zřízení věcného břemena nebylo možné, neboť správní orgány dospěly k závěru, že v předmětné věci došlo pouze ke znemožnění užívání pozemků vlastníky v důsledku zastavění, nikoliv k převodu vlastnictví na stát. Není pravdivé tvrzení žalobce, že socialistické organizace nezasílaly listiny příslušným orgánům k zaznamenání do evidence nemovitostí. 14. Souhlasí s prvostupňovým orgánem, že citace stanoviska pléna Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. žalobcem je vytržena z kontextu. Ze stanoviska je zřejmý smysl Ústavního soudu vyřešit vztah mezi obecnými a restitučními předpisy, nikoliv zpochybňovat právní stav a vnášet nejistotu do vlastnických vztahů. Při výkladu právních předpisů nelze opomenout jejich cíl a je třeba akceptovat principy uznávané demokratickými státy. Účelem restitučního zákona bylo zmírnit nebo napravit majetkové křivdy, nikoliv založit křivdy nové a vytvořit nový nabývací titul pro stát. 15. Navrhl proto žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 16. Osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřily. IV. Posouzení věci soudem 17. Žaloba není důvodná. 18. Stěžejní námitkou podané žaloby je nesouhlas žalobce se závěrem správních orgánů, že jej nelze považovat za povinnou osob