5 Azs 20/2016 — Nejvyšší správní soud

29 A 3/2017- 37 - text 7 pokračování 29A 3/2017 Číslo jednací: 29A 3/2017 - 37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobce A. A., nar. ..., státní příslušnost Kamerun, t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, zast. Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem AK se sídlem v Praze 10, Sevastopolská 378/16, proti žalovanému Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, HradecKrálové, Věkoše 416, o zajištění cizince, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. dubna 2017, čj. KRPH-36614-32/ČJ-2017-050022 t a k t o : I. Žaloba se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Dne 16. 4. 2017 vydal žalovaný správní orgán rozhodnutí, kterým rozhodl o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců; dobu zajištění dle § 125 odst. 1 téhož zákona stanovil na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Ve včasné žalobě žádal žalobce o ustanovení advokáta, tento pak žalobu řádně doplnil. Jako žalobní námitka je uplatněno nedostatečné vyhodnocení možnosti uplatnění zvláštních opatření ve věci žalobce, s odkazem na ust. §§ 123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Žaloba dále konstatuje znění odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvádí, že žalovaný vycházel při posouzení možnosti využití zvláštních opatření fakticky pouze z té skutečnosti, že žalobce nevycestoval v době po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, dále se žalovaný nijak nezabýval specifickými okolnostmi jeho případu, což žalobce dává do souvislosti s nezákonností tohoto rozhodnutí. Žalovaný vycházel z jakési fikce žalobcovy nespolehlivosti, pramenící z toho, že žalobce nevycestoval z území ČR v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, aniž by vyhodnotil, že žalobce s žalovaným v průběhu správního řízení spolupracoval, neodmítl výpověď a poskytl potřebnou součinnost k zdárnému dokončení správního řízení. Smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, k níž byly členské státy povinny přistoupit nejpozději do 24. 12. 2010 a právní předpis členského státu upravující danou problematiku tak musí být vždy vykládán po tomto datu souladně se smyslem, cíli a požadavky této směrnice. V tomto smyslu žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011 a ze dne 28. 3. 2012, čj. 3 As 30/2011, jejichž závěry lze shrnout tak, že pouze v případě, že výkon rozhodnutí o navrácení formou vyhoštění může být s ohledem na posouzení každé konkrétní situace ohrožen jednáním dotčené osoby, může být cizinec zbaven svobody zajištěním. Přitom realizace vyhoštění musí být prováděna prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření, žalobce odkazuje např. i na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. 4. 2011 ve věci C-61/11 PPU Hassen El Dridi, alias Karim Soufi, body 34 a 39. Žalobce pobýval po uplynutí doby k vycestování na zdejším území kratší dobu, nijak se neskrýval a s žalovaným v průběhu řízení spolupracoval, proto považuje rozhodnutí ve věci za paušalizované a tedy nepřihlížející k jeho osobní situaci. Takový postup, dle jeho přesvědčení, odmítá i novější rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2016, učiněné pod čj. 5 Azs 20/2016. Konečně, např. uložení zvláštního opatření ve formě pravidelného hlášení se orgánům policie bylo jistě možné realizovat v případě žalobce a z uvedeného důvodu považuje proto napadené rozhodnutí ve věci za nezákonné. Pro toto pochybení žalovaného pak navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí, nařízení ústního jednání ve věci nežádá. Na náhradě nákladů řízení žalobce vyčíslil náklady právního zastouení ve výši 8.228,- Kč. Dne 26. 5. 2017 reagoval na žalobní námitky žalobce správní orgán písemným vyjádřením, v němž zdůrazňuje, že mimořádnost institutu zajištění cizince mu je známa, odkazuje na znění ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, s tím, že institut zvláštních opatření vychází z požadavků, obsažených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen návratová směrnice). Odkazuje na její čl. 15 odst. 1, podle něhož může členský stát zajistit státního příslušníka třetí země jen tehdy (a za současného splnění dalších ve směrnici vymezených podmínek), jestliže nemohou být v konkrétním případě „účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření“. Podle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců pak o druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie, která posuzuje, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění. Při svém rozhodování je pak policie povinna posoudit dvě podmínky, které z uvedeného ustanovení plynou, a to, zda je cizinec schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření za účelem vycestování a současně, zda neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Žalovaný připomíná, že obě podmínky musí být splněny kumulativně, pro neuložení zvláštního opatření pak postačuje, pokud není splněna jedna z nich. V tomto směru žalovaný plně odkazuje na závěry rozhodnutí NSS ze dne 20. 3. 2014, čj. 7 Azs 8/2014. Žalovaný ve svém vyjádření rekapituluje skutková zjištění, z nichž vycházel pro svůj závěr, že v případě žalobce by nebylo uložení zvláštního opatření dostačující a připomíná, že 15. 4. 2017 byl žalobce kontrolován v rámci pobytové kontroly, dle § 167 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců byl žalobce vyzván k prokázání své totožnosti, předložil neplatný cestovní doklad státního příslušníka Kamerunu č. 02/SEI/646857. Doklad byl platný do 3. 12. 2015, žalobce nedisponuje platným vízem, či povolením k pobytu, po výzvě k předložení takového dokladu uvedl, že takový nemá, v minulosti žádal ČR o udělení mezinárodní ochrany, tato udělena nebyla. Prověrkou v informačních systémech policie ve smyslu § 158 zákona č. 326/1999 Sb. a § 71 zákona č. 325/1999 Sb. bylo zjištěno, že žalobce je veden v Evidenci nežádoucích osob od 23. 4. 2013 do 7. 7. 2017. Z uvedených důvodů byl žalobce dne 15. 4. 2017 v 15,40 hod. zajištěn dle ust. § 27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., neboť o zajištění cizince podle odst. 1 policista bez zbytečného odkladu informuje orgán, který rozhoduje o ukončení pobytu na území ČR nebo o správním vyhoštění. Po využití oprávnění dle ust. § 35 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., byl žalobce eskortován na Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Odboru cizinecké policie Hradec Králové, k provedení dalších úkonů. Správní orgán s cizincem na základě uvedených zjištění dne 16. 4. 2017 zahájil dle ust. § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států EU dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9, §§ 119 odst. 1 písm. b) bod 2 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., neboť mařil výkon správního rozhodnutí, při pobytové kontrole se prokázal cestovním dokladem, který je neplatný z důvodů uplynutí doby platnosti v něm vyznačené a pobýval na území bez víza, ač k tomu není oprávněn nebo bez platného povolení k pobytu. Ve věci žalobce dne 15. 4. 2017 započalo Oddělení dokumentace správního orgánu s úkony ve smyslu ust. § 158 odst. 1 trestního řádu v rámci postupu policejního orgánu před zahájením úkonů trestního řízení, k prověření skutečností nasvědčujících tomu, že žalobcem mohl být spáchán přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ust. § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Věc je vedena samostatně pod čj. KRPH-36878/TČ-2017-050020. Žalovaný poté uvádí, že v případě řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je rozhodnutí o zajištění prvním úkonem ve věci, správní orgán žádné důkazní řízení nekoná a vychází pouze ze skutečnosti, které jsou mu známy, či které vyšly během řízení najevo. Je nesporné, že cizinec pobýval vědomě v době platného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění z členských zemí Evropské unie, po skončení platnosti svého cestovního dokladu a bez platného víza nebo povolení k pobytu, na zdejším území. Žalovaný připomíná tři formy zvláštních opatření ve smyslu § 123b) zákona o pobytu cizinců (jak soud uvádí posléze jeho znění) a k možnému oznámení adresy cizincem uvádí, že žalobce nemá dle záznamů v informačních systémech MV a PČR v současné době na území ČR přihlášku k pobytu na žádné konkrétní adrese, v průběhu výpovědi dne 16. 4. 2017 k dotazu, kde během svého pobytu na území bydlel, uvedl, že někdy navštěvoval přátele. K dotazu, kde bude bydlet do svého vycestování z České republiky, uvedl, že toto ješ