Krajský soud v Hradci Králové 30 A 22/2022

Ředitelství silnic a dálnic ČR sídlem Na Pankráci 546/56, 145 05 Praha 4 zastoupeno advokátem JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. února 2022, č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-61, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 16. března 2022, č. j. MD-9333/2022-930/3,

Žalobcům bylo žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 2. 2022, č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-61 (dále jen „Mezitímní rozhodnutí“), výrokem I. odňato vlastnické právo k částem pozemků doposud zapsaných na LV č. xa, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště X, a to: k pozemku p. č. XB (oddělenému geometrickým plánem č. 154-117/2021 z pozemku p. č. XC potvrzeným dne 10. 1. 2022 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm X pod č. j. PGP 39/2022-605), p. č. XD (oddělenému geometrickým plánem č. 154-117/2021 z pozemku p. č. XE potvrzeným dne 10. 1. 2022 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm X pod č. j. PGP 39/2022-605), p. č. XF (oddělenému geometrickým plánem č. 154-117/2021 z pozemku p. č. XG potvrzeným dne 10. 1. 2022 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm X pod č. j. PGP 39/2022-605), p. č. XH (oddělenému geometrickým plánem č. 154-117/2021 z pozemku p. č. XCH potvrzeným dne 10. 1. 2022 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm X pod č. j. PGP 39/2022-605), to vše s tím, že vlastnické právo přechází na Českou republiku, s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství silnic a dálnic České republiky (dále jen „ŘSD ČR“).

Výrokem II. vyvlastňovací úřad (žalovaný) dále omezil vlastnické právo žalobců formou zřízení věcného břemene (služebnosti) realizací a umístěním přeložky VTI plynovodu na pozemcích p. č. XE, XCH, XG, v témže kat. území a shodně zapsaných jako pozemky vyvlastněné, v plošném rozsahu dle geometrického plánu č. 119-26/XG8 potvrzeného 4. 11. 2019 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm X pod č. j. PGP 980/XG9-605, s tím, že vyvlastnitelem služebnosti je společnost GasNet, s.r.o. a následně stanovil lhůtu 4 let od právní moci napadeného rozhodnutí, v níž má být zahájeno uskutečňování účelu vyvlastnění.

Všechny pozemky, kterých se napadené Mezitímní rozhodnutí týká, jsou nadále v rozsudku označovány jako „Předmětné pozemky“.

Žalobci se žalobou domáhali přezkoumání a zrušení uvedeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V podání označeném jako doplnění žaloby žalobci uvedli, že se domnívají, že proti výroku II. Mezitímního rozhodnutí je přípustné odvolání, a proto je podali. Ministerstvo dopravy rozhodlo o jejich odvolání rozhodnutím ze dne 16. 3. 2022, č. j. MD-9333/2022-930/3, tak, že toto se jako nepřípustné zamítá. Žalobci proto dle svých slov napadají žalobou Mezitímní rozhodnutí, ovšem ve znění posledně uváděného rozhodnutí Ministerstva dopravy.

V předmětné věci již krajský soud rozhodoval, a to konkrétně rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 30 A 22/2022 – 208, který nabyl právní moci dne 22. 5. 2022. Krajský soud v posledně uváděném rozsudku rozhodl ve výroku I. tak, že žaloba žalobců se zamítá a ve výrocích II. a III. rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Ke kasační stížnosti žalobců byl výše specifikovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2022, č. j. 30 A 22/2022 – 208, zrušen Nejvyšším správním soudem, konkrétně jeho rozsudkem ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2022. Nejvyšší správní soud dospěl ke kasační námitce žalobců vznesené až v kasační stížnosti k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného nebylo žalobcům, respektive jejich právní zástupkyni řádně doručeno. Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobcům doručováno do datové schránky jejich zástupkyně. Dle doručenky založené na č. l. 625 správního spisu žalovaný doručoval rozhodnutí a scany dvou geometrických plánů (č. 154-117/2021 a č. 119-26/2018). Výrok rozhodnutí žalovaného několikrát odkazuje na geometrické plány, které jsou přílohou rozhodnutí a upřesňují rozsah vyvlastňovaných nemovitostí. Bez těchto geometrických plánů není výrok dostatečně určitý a tudíž vykonatelný, a proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozhodnutí s přílohami mělo být žalobcům doručováno v souladu s § 24 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), nikoli datovou schránkou, protože konverze geometrického plánu je zákonem o elektronických úkonech výslovně vyloučena. Nejvyšší správní soud dále zavázal krajský soud svým závazným právním názorem v tom smyslu, že tento vyzve žalovaného k řádnému doručení žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že teprve po zákonném doručení rozhodnutí žalobcům jim začne plynout lhůta k podání žaloby, respektive k jejímu rozšíření o další žalobní body.

Následně bylo žalovaným žalobou napadené rozhodnutí doručováno žalobcům prostřednictvím jejich zástupkyně znovu. O tomto doručení byla krajskému soudu předložena kopie doručenky, která je založena na č. l. 259 soudního spisu. Z této plyne, že doručovaná písemnost byla žalobcům doručována fikcí (vhozením do schránky po marném uplynutí doby k jejímu vyzvednutí). Na předmětné doručence je uvedeno, že je doručována písemnost: písemnost č. j. 18688/MJ/2020-61 MP. Na doručence tak chybí údaj o tom, že byly doručovány i originály geometrických plánů či jejich úředně ověřené kopie [k tomu srov. § 13 odst. 1 písm. a) a § 16 odst. 6 zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství, ve znění pozdějších předpisů]. To, že nyní byla písemnost, tedy žalobou napadené rozhodnutí včetně úředně ověřených kopií dvou geometrických plánů doručována žalobcům správně – respektive v předmětné obálce, ze které je uvedená doručenka, však plyne z vyjádření žalobců, které bylo soudu zasláno dne 1. 10. 2022 (jde o doplnění žaloby datované dnem 30. 9. 2022, jak předvídalo výše specifikované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). V části I., prvním odstavci doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 je uvedeno, že: „Dne 5. 9. 2022 byla vložena do schránky advokátky žalobců zásilka obsahující shora uvedené rozhodnutí Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj (rozhodnutí žalovaného ze dne 9. února 2022, č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-61, pozn. krajského soudu), včetně připojených 2 geometrických plánů č. 119-26/2018 a č. 154-117/2021, vyhotovených společností Valbek, s.r.o. a ověřených Ing. Janou Segešovou, oprávněnou zeměměřičskou inženýrkou.“

Žalobci opětovně potvrdili převzetí, respektive řádnost doručení Mezitímního rozhodnutí včetně úředně ověřených kopií geometrických plánů, zaslaných poštou, ve své replice ze dne 20. 11. 2022 (k tomu srov. č. l. 336, první odstavec, soudního spisu).

Z výše uvedeného tak bez dalšího plyne, že žalobou napadené rozhodnutí včetně úředně ověřených kopií geometrických plánů byly žalobcům řádně doručeny a věc tak může být nyní opětovně projednána.

Žaloba žalobců stojí na řadě žalobních bodů, které jsou místy rozvedeny do více relativně samostatných, byť pojmově a účelově souvisejících celků, jak je ostatně podrobně popsáno níže.

V rámci prvního žalobního bodu žalobci namítali, že Mezitímní rozhodnutí bylo vydáno podjatým úřadem. Žalobci konkrétně v rámci dílčího žalobního tvrzení 1.1. v prvé řadě namítali podjatost celého úřadu, který rozhodnutí vydal. Tuto námitku vznesli a doložili ještě před rozhodnutím, avšak o námitce podjatosti nebylo dosud rozhodnuto. Nikdy totiž nebylo rozhodnuto o podjatosti nového ředitele Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj, Ing. Miroslava Vrby, MBA, od něhož se odvíjí podjatost všech jeho podřízených úředních osob, ačkoli žalobci uvedli nové skutečnosti a důkazy se k těmto skutečnostem vztahující, o nichž ještě rozhodováno nadřízeným úřadem – Ministerstvem dopravy - nebylo (viz níže specifikovaná dohoda úřadu s vyvlastnitelem o vyvlastňování pozemků pro silnice I. a II. třídy, jakož i s Ministerstvem průmyslu a obchodu o úhradě části kupních cen z těchto smluv státem). Žalobou napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno podjatou úřední osobou, což samo o sobě způsobuje nezákonnost, pro niž je třeba Mezitímní rozhodnutí zrušit.

Dílčím žalobním bodem 1.2. žalobci dokreslují podjatost žalovaného s tím, že námitka podjatosti vznesená žalobci dne 6. 4. 2021 byla odůvodněna porušením principu nestrannosti úřadu při stanovení lhůt účastníkům řízení, a to v důsledku ovlivnění žalovaného zástupcem osoby zúčastněné na řízení ŘSD ČR, tedy společností Valbek, jednající panem K.. K uvedené námitce žalobci odkázali na obsah podání ze dne 6. 4. 2021 a připojený důkaz, z něhož se podává, že pan K. žalovaného nikoli „informoval“, jak jeho jednání interpretovalo ministerstvo ve svém rozhodnutí z 11. 5. 2021, ale přímo „ovlivnil“, a to tak, aby termín jednání byl nařízen na datum ŘSD ČR vyhovující.

Z chronologie údajů o datu zahájení řízení 2. 6. 2020 a data, na kdy bylo jednání nařízeno – 7. 4. 2021, vyplývá, že stanovené datum ústního jednání jednoznačně porušuje 60 denní zákonnou lhůtu pro tento úkon. Ministerstvo dopravy se ve svém rozhodnutí o nevyloučení ředitelky úřadu snažilo zlehčit důvodnost vznesené námitky podjatosti tím, že zákon o vyvlastnění preferuje dohodu účastníků řízení a že vyvlastniteli šlo při „informování“ úřadu právě o možnost uzavření dohody se žalobci. Při této argumentaci však ministerstvo nevycházelo ze zjištěného stavu věci, neboť se nezeptalo na stanovisko žalobců, tedy zda i oni s datem ústního jednání násobně prodlouženým mimo rámec zákonných lhůt souhlasili, či nikoliv. Pokud by tak ministerstvo učinilo, zjistilo by, že žalobci by s jakýmkoli prodlužováním vyvlastňovacího řízení nesouhlasili, neboť je mají od počátku za nezákonné a zahájení řízení i jeho nepřiměřenou délku považují za nátlak, ve snaze přinutit je k dohodě vyhovující zájmům ŘSD ČR.

Je přitom nemyslitelné, aby se v soudním sporném řízení některý z účastníků řízení domluvil bez vědomí druhé strany se soudcem o tom, že nebude nařízeno jednání v zákonné lhůtě.

Dalším dílčím žalobním bodem, tj. dílčím žalobním bodem 1.3., žalobci dokreslovali podjatost žalovaného tím, že v žádosti o vydání Mezitímního rozhodnutí se vyvlastnitel nedomáhal vyvlastnění pozemku parc. č. XE, a to ani v části, neboť tento pozemek v návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí vůbec neuvedl; přesto žalovaný část pozemku parc. č. XE vyvlastnil. Žalovaný tak nejenom aktivistickým způsobem, ale současně i v rozporu s § 45 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), do výroku svého rozhodnutí uvedl jiná čísla pozemků, o jiných výměrách, než jaké údaje vtělil vyvlastnitel do svého návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí. Nyní znovu, opět bez žádosti vyvlastnitele, vyzval o své vlastní iniciativě, aby si nechal zpracovat nové geometrické plány, s novými čísly pozemků tak, aby byly způsobilé následného zápisu do katastru; s těmito novými geometrickými plány vyvlastňované ani před rozhodnutím vyvlastňovací úřad neseznámil. S jejich obsahem nebyli seznámeni ani v terénu zpracovatelem geometrického plánu, ač je to jeho povinností, byť toto bylo v rozporu se skutečností v doložce zpracovatele (společnosti Valbek) uvedeno. Geometrické plány byly žalobcům doručeny až spolu se samotným Mezitímním rozhodnutím, pročež je evidentní, že se k nim nemohli vyjádřit.

Vyvlastňovací úřad tak nejenom aktivistickým způsobem nadržujícím vyvlastniteli, ale současně i v rozporu s § 45 odst. 1, 2 správního řádu do výroku svého rozhodnutí uvedl jiná čísla pozemků, o jiných výměrách, než jaké údaje vtělil vyvlastnitel do svého návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí. Pokud měl vyvlastňovací úřad za to, že návrh trpí vadami, nemohl sám návrh na vyvlastnění opravovat, ale měl vyvlastnitele vyzvat, aby jej opravil. Jestliže by tak vyvlastnitel učinil, měl být opravený návrh zaslán vyvlastňovaným, aby bylo zřejmé, co je předmětem vyvlastňovacího řízení. Neučinil-li tak, zatížil úřad řízení i vadou mající za následek nesprávnost rozhodnutí o věci samé, když bylo rozhodnuto v rozporu s tím, co vyvlastnitel požadoval.

Podjatost žalovaného (nezákonné nadržování vyvlastniteli) pod dílčím žalobním bodem 1.4. žalobci spatřovali i v tom, že oba vyvlastnitele (ŘSD ČR i GasNet, s. r. o.) jak ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení, tak i v rámci samotného vyvlastňovacího řízení nepřípustně zastupovala společnost Valbek, s.r.o., jako „vinklář“.

Odkaz žalovaného na překonané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. XG7, č j. 7 As 335/2016-52, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se vztahuje k právní úpravě platné a účinné před novelou zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), tj. před vložením ustanovení § 52d, provedenou zákonem č. 258/2017 Sb., účinným od 1. 9. 2017. Právě ustanovení § 52d zákona o advokacii sjednotilo dosavadní roztříštěnost procesních řádů včetně správního řádu, a to tak, že ve shodě s úpravou provedenou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a ve shodě s § 2 zákona o advokacii vyloučilo možnost zastupování prováděnou „pokoutníky“, resp. „vinkláři“. Zastoupení ŘSD ČR společností Valbek, s.r.o. ve více procesních věcech (tj. ve 2 věcech vedených proti žalobcům a minimálně i v další věci vedené proti p. P.), stejně jako zastupování ŘSD ČR při vyhotovování a sjednávání kupních a jiných smluv, bylo žalobci tvrzeno a doloženo; přesto žalovaný s tímto nezákonným zmocněncem dále jednal, rozhodl a rozhodnutí mu doručil. Uvedený postup žalovaného v podobě nadržování zmocněnci ŘSD ČR je nezákonný.

V rámci dílčího žalobního bodu 1.5. žalobci dovozovali nadržování vyvlastnitelům, a z toho dle jejich názoru plynoucí podjatost žalovaného, i z jeho jednotlivých jednání, spočívajících konkrétně v tom, že žalovaný neprovedl dokazování při nařízeném jednání k nutnému rozsahu vyvlastnění, kdy žalobci opakovaně navrhli relevantní dokazovaní (vyžádanou - od ŘSD ČR či od společnosti Pragoprojekt - projektovou dokumentací zpracovanou k alternativnímu řešení okružní křižovatky a výslechem exministra Ing. Dana Ťoka). Žalovaný však takto nepostupoval, ač k tomu byl opakovaně zavázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným ve 3 jeho po sobě jdoucích rozhodnutích. Stejně tak se žalovaný neřídil závazným právním názorem Ministerstva dopravy, vysloveným v dané věci, dle něhož je třeba rozhodnout o vzájemném návrhu žalobců na rozšíření vyvlastnění pozemků parc. č. XG a XCH. Žalovaný ani nepředložil obsahově novou námitku podjatosti nadřízenému orgánu a věcně rozhodl, ač takový postup je správním řádem zakázán (§ 14 odst. 3 správního řadu); žalovaný tedy neměl vydávat konečné rozhodnutí tak, jak se tomu stalo v dané věci. Žalovaný opakovaně ignoroval závazné právní názory soudů (ESLP, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu) o způsobu stanovení náhrady za vyvlastnění daném mezinárodní smlouvou, ač jsou mu příslušné rozsudky známé a jsou přístupné a ověřitelné v jakémkoli informačním právním systému.

Dílčím žalobním bodem 1.6. žalobci namítali, že podjatost úřadu je dána i obchodněprávním vztahem mezi Krajským úřadem pro Královéhradecký kraj a ŘSD ČR, kdy mezi těmito subjekty byla uzavřena nepřípustná dohoda (popírající veřejné subjektivní právo o rovnosti všech majitelů půdy při ochraně vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod) o spolupráci mezi ŘSD ČR a oběma vyvlastňovacími úřady, jakož i třetími osobami (ve vztahu k žalobci se jednalo konkrétně o třetí osobu – společnost JUTA, a.s., jindy se jedná o jiné subjekty – příslušná města či zejména Královéhradecký kraj), která je kontinuální a trvající nejméně od roku 2014 až do současnosti. Předmětem této dohody je vyvlastňování soukromých osob pro účely staveb silnic a dálnic ve Východočeském kraji, se zavedením dvojích cen, kdy tržní ceny jsou vypláceny jen třetími osobami dle nerovných a neznámých kritérií některým vlastníkům půdy. Ostatním pak vyplácí ŘSD ČR ceny netržní, cca ve výši 1/3 až 1/2 skutečné tržní ceny, a to s (nezákonnou) argumentací, že právní předpisy České republiky vyšší ceny neumožňují, jakož i s pohrůžkou vyvlastnění za zcela minimální náhradu odpovídající ceně zemědělského pozemku (míněny ceny cca 18-35 Kč/1 m²), pokud vlastníci pozemky ŘSD ČR neprodají. Totožnou argumentaci, jako ŘSD ČR, pak uvádějí vyvlastňovací úředníci Královéhradeckého kraje, kteří v souladu s ní poté rozhodují.

Ke shora uvedeným tvrzením neprovedl žalovaný žádné dokazování, ač jsou mu všechny důkazy známé a přístupné, a to nejen v obsahu daného spisu, ale i ze souběžně probíhajícího řízení o vyvlastnění pozemku žalobce a) parc. č. XI. Žalobci nadto, a to oproti předchozí fázi řízení, před rozhodnutím vyvlastňovacího orgánu svá tvrzení doplnili, a nebylo možno vycházet ani z předchozích rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové či Nejvyššího správního soudu, neboť tyto soudy se nezabývaly a ani zabývat nemohly, vším, co bylo v dané námitce podjatosti nyní tvrzeno a prokazováno, neboť jednotlivé skutečnosti tuto podjatost prokazující se žalobci dozvěděli až po vydání zrušujícího rozhodnutí správního soudu – Krajského soudu v Hradci Králové. Žalobci se důkladněji seznámili se systémem „dvojích cen“ a praxí, kterou ŘSD ČR a Královéhradecký kraj a úředníci Krajského úřadu Královéhradeckého kraje při vyvlastňování pro stavby silnic a dálnic realizují, a k těmto novým tvrzením nabídli úřadu prakticky nevyvratitelné důkazy – tj. uzavřené smlouvy na tržní ceny vložené do katastru, dle nichž Královéhradecký kraj namísto ŘSD ČR některé pozemky určené pro stavby, které mohou být jen ve vlastnictví státu, za tržní ceny prokazatelně vykupuje.

Pro realizaci dané dohody Královéhradecký kraj dokonce vytvořil instituci – Centrum investic, rozvoje a inovací, která pro ŘSD ČR zajišťuje výkupy pozemků ve prospěch Královéhradeckého kraje, který dle smlouvy s ŘSD ČR pozemky zpětně převádí na stát – ŘSD ČR. To vše přitom činí při porušování zákona o majetku státu a předkupního práva státu. Nelze přitom považovat za správný názor: a/ že systém dvojích cen je v pořádku, protože Česká republika a Královéhradecký kraj jsou jinými subjekty a hospodaří s jinými prostředky, b/ že úředníci správních vyvlastňovacích orgánů vystupují jako orgány České republiky a Královéhradecký kraj je jiným subjektem.

Oba tyto závěry jsou totiž nezákonné, ba dokonce protiústavní, neboť ad a/ systém dvojích cen za vyvlastnění téhož majetku, ve stejném čase a lokalitě, tj. pozemků určených pro stavbu dálnic a silnic v Královéhradeckém kraji, odporuje principu rovnosti v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který je pro ochranu vlastnictví speciálně zakotven i v čl. 11 bod 1. Listiny, dle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Nutno přitom konstatovat, že tento systém, kdy se podle utajených pravidel vybraným osobám dostávalo řádově vyšších cen, zatímco jiným nikoliv, má v sobě zakomponovaný i výrazný korupční potenciál; ad b/ v majetkoprávních vztazích vznikajících v důsledku dohody o vykupování pozemků určených pro silnice I. a II. třidy, tj. nejen pro obchvat Solnice, Rychnova nad Kněžnou, Opočna, uzavřené mezi ŘSD ČR a Královéhradeckým krajem, jednají tytéž osoby, které jsou současně úředníky státu. Právě pro dvojjedinou roli týchž osob se nelze dovolávat skutečnosti, že v určitých situacích jednají jako úředníci státu a v jiných jako zaměstnanci právnické osoby -Královéhradeckého kraje, což plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu 14. 5. 2015, č. j. 7 As 202/2014-66.

Žalobci tvrzená a prokazovaná dohoda Královéhradeckého kraje, jeho úředníků, ŘSD ČR i přizvaných třetích osob (uzavření takové dohody ostatně správní úřad ani nerozporoval), proto zakládá důvod systémové podjatosti Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. Z procesu uzavírání smluv Královéhradeckým krajem na tržní ceny pozemků se totiž podává, že jen menší část prostředků na kupní ceny byla hrazena Královéhradeckým krajem, větší část však byla hrazena z dotace poskytnuté Ministerstvem průmyslu a obchodu. Takto se dostalo státem dotovaných kupních cen jen některým majitelům půdy, podle neznámého a neveřejného klíče v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I tato námitka dle žalobců osvědčuje systémovou podjatost úřadu Královéhradeckého kraje, jehož úředníci - nepochybně se znalostí způsobu financovaní oněch dotovaných kupních smluv ze strany státu - rozhodují v neprospěch žalobce i ostatních neprivilegovaných vyvlastňovaných přesně tak, jak jim bylo ze strany nejvyšších představitelů moci výkonné i ŘSD ČR předepsáno, tj. jako náhradu za vyvlastnění jim přiznávají jen zcela nepatrnou částku, byť jsou jim známá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o nároku vyvlastněných majitelů půdy na tržní cenu. Úřad sice tuto instrukci popírá, avšak jeho postup popsaný výše, zejména nerespektovaní pro tento úřad závazných nálezů Ústavního soudu, toto ovlivnění prokazuje.

Ze všech shora uvedených důvodů, o které se námitka podjatosti opírá, vyplývá, že rozhodnutí vydal vyvlastňovací úřad, který funguje spíše jako obchodní firma obstarávající záležitosti jiného - ŘSD ČR, jehož pokyny se řídí, při vyvlastňovacím procesu jedná v jeho zájmu a v jeho majetkový prospěch a proti zájmům neprivilegovaných vyvlastňovaných osob. Nejedná tedy nestranně a na základě práva. Tento úřad tak byl z rozhodování vyloučen ve smyslu § 14 správního řádu.

Druhým žalobním bodem žalobci namítali věcnou nepříslušnost odboru žalovaného.

Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, vydaného ve věci totožných účastníků řízení a v obdobné věci o vyvlastnění, týkající se sousedního pozemku žalobce a) p. č. XI, vyplývá, že činnost vyvlastňovacího úřadu byla zákonodárcem přičleněna do činnosti stavebního úřadu, a to ustanovením § 18 odst. 3 písm. b/ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Z organizačního řadu, jenž je veřejně dostupný na internetu, se podává, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje měl ke dni zahájení řízení – 2. 6. 2020 – Odbor územního plánovaní a stavebního řádu, jenž vykonával funkci stavebního úřadu; tomuto stavebnímu úřadu, kterému je a byla agenda vyvlastnění zákonem svěřena, ale spis v této věci nebyl po zahájení řízení přidělen. Až do února 2021 vykonával proto úkony v řízení nepříslušný Majetkový odbor. Jak vyplývá ze spisu, došlo k organizační změně a předaní věci Odboru dopravy a silničního hospodářství, kterému byla úzce svěřena jen taková agenda, aby pod ni spadala věc týkající se daného vyvlastňování žalobců, a jako úřední oprávněné osoby byli uvedeni JUDr. P. a Mgr. Bc. M. (nadto ačkoliv v rozhodnutí se uvádí, že věc vyřizuje JUDr. P., o samotném vyvlastnění rozhodl úředník Mgr. Bc. M., aniž se však z rozhodnutí podává důvod). I shora popsaná změna organizačního řádu zavdává důvodně pochybnosti o nepodjatosti úřadu, neboť příslušná organizační změna spočívající v předání věci mohla býti přijata z důvodu, aby o věci rozhodovala úřední osoba, o jejíchž názorech na vyvlastnění nebylo pochyb.

Ve třetím žalobním bodě žalobci namítají, že Mezitímní rozhodnutí je v rozporu s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, konkrétně čl. 6 odst. 1 věta první mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), s právem Evropské unie a s Ústavou České republiky. Žalobci uvedené tvrzení namítali už v rámci námitek vznesených v průběhu vyvlastňovacího řízení, žalovaný se však s tímto tvrzením nikterak nevypořádal.

Předmětný žalobní bod následně žalobci rozvádějí v tom smyslu, že argumentují aplikační předností Úmluvy (s ohledem na čl. 10 Ústavy) s tím, že aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály jako orgány povolanými autoritativně se vyslovovat k interpretaci mezinárodních smluv.

Právě podle čl. 10 Ústavy soudce či úředník správního orgánu musí, a to opět bez jakýchkoli derogačních účinků vůči zákonu či jeho jednotlivému ustanovení, přiznat aplikační přednost mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu, před zákonem. V případech konfliktu zákonného ustanovení s mezinárodní smlouvou takto soud či správní orgán rozhoduje bez dalšího nutného procesního postupu, tj. bez přerušení řízení a předložení věci k posouzení Ústavnímu soudu.

Ve smyslu ustanovení mezinárodního práva i Ústavy je institut vydání mezitímního rozhodnutí, na základě něhož by mohlo dojít nejprve k samotnému odnětí vlastnického práva a teprve po právní moci rozhodnutí by dále bylo rozhodováno o náhradě za vyvlastnění, ve vyvlastňovacím řízení neaplikovatelný. Tento institut totiž ignoruje právní úpravu vyplývající z mezinárodní Úmluvy o lidských právech, jež je součástí českého právního řádu (jakož i právního řádu EU, která k této mezinárodní Úmluvě přistoupila). Dodatkový protokol č. 1 mezinárodní Úmluvy, stejně jako čl. 11 odst. 4 Listiny totiž „stanoví něco jiného“, než ustanovení § 4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „liniový zákon“), tedy princip, že vyvlastnění je možné jen za náhradu; v konkrétní věci vyvlastnění pro liniovou stavbu za plnou (tržní) náhradu. Oproti tomu ustanovení § 4a liniového zákona neústavně umožňuje, aby správní orgán rozhodl pouze o vyvlastnění, aniž tuto náhradu stanoví, dokonce bez možnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí. V dalších odstavcích § 4a sice ukládá vyvlastniteli, aby po vyvlastnění vyvlastněnému poskytl „zálohu na náhradu“, avšak tato „záloha“ má být v minimální výši (vypočtená v ceně zemědělských pozemků dle znaleckého posudku vyvlastnitele) splatná pouze tehdy, nepodá-li vyvlastněný žalobu ke správnímu soudu či kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Z uvedeného plyne, že v případě, kdy se vyvlastňovaný brání vyvlastnění u příslušného soudu, což je Úmluvou i Ústavou zaručené právo, nedostane ničeho, popřípadě jakékoli plnění, které by se mu z titulu zálohy na vyvlastnění dostalo, by se podáním správní žaloby či kasační stížnosti stalo bezdůvodným obohacením. Oddělitelnost výroku o vyvlastnění a výroku o náhradě za vyvlastnění (jak to připouští úprava mezitímního rozhodnutí) není ústavně konformní s čl. 11 odst. 4 Listiny a s požadavky plynoucími z mezinárodních smluv (konkrétně zejména z Evropské úmluvy) a na ně navazující judikaturní činností Evropského soudu pro lidská práva.

Čtvrtým žalobním bodem žalobci napadají nedostatek aktivní legitimace ŘSD ČR (nyní v postavení osoby zúčastněné na řízení) k podání žádosti o vyvlastnění.

ŘSD ČR podalo návrh na vydání Mezitímního rozhodnutí, ačkoli zákon stanoví, že návrh na vydání mezitímního rozhodnutí může podat jen „oprávněný investor“. ŘSD ČR v příslušném seznamu „oprávněných investorů“ zcela nepochybně evidováno není. V rámci své argumentace správní orgán vytrhl ustanovení § 4a z celého kontextu liniového zákona, a odlišil žadatele o mezitímní rozhodnutí dle § 4a a žadatele o mezitímní rozhodnutí dle § 4c téhož zákona, k čemuž neuvedl žádný relevantní důvod, neboť na obě řízení „o mezitímním rozhodnutí“ je třeba aplikovat, pokud se týká aktivní legitimace navrhovatele, totožné požadavky.

Žalobci dále uvedli, že tuto námitku nezákonnosti opakovaně reprodukují takto: Předmětný střet zájmů mezi Českou republikou jako právnickou osobou, která je zastupovaná, a zástupcem (ŘSD ČR), je dán rozporem mezi tím, k čemu se stát mezinárodní Úmluvou zavázal, a tím, co ve skutečnosti prostřednictvím ŘSD ČR činí. Jinak řečeno: stát (jako zastoupený ve vyvlastňovacím řízení) se zavázal dodržovat mezinárodní právo upravující podmínky pro vyvlastnění a pro stanovení náhrady za vyvlastnění, avšak ŘSD ČR jako jeho zástupce tyto závazky úmyslně a výslovně popírá a vyvlastňuje podle svých vlastních výkladových norem, které se s mezinárodními závazky zcela míjí. Skutečnostmi prokazujícími tento úmysl jednat proti závazkům České republiky jsou postupy této organizace před zahájením řízení i v průběhu vyvlastňovacího řízení. Především ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení jsou to vlastní interní normy ŘSD ČR, kterými ŘSD ČR zavazuje znalce k ocenění vyvlastňovaných nemovitostí tak, aby výsledná cena, za níž bude ŘSD ČR nemovitosti vykupovat či vyvlastňovat, byla stanovena jako podhodnocená, tedy nikoliv tržní (obvyklá), která byla judikovaná ESLP, Ústavním soudem i Nejvyšším soudem České republiky jako správná pro stanovení náhrady za vyvlastnění pro potřeby silnic a dálnic. Touto judikaturou byla jako adekvátní uznaná náhrada poskytovaná vlastníku věci v souvislosti s vyvlastněním jako jedna z podmínek vyvlastnění, přičemž tato náhrada má být, dle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, vlastníku poskytnuta v souvislosti s pozbytím vlastnictví, nikoli až s časovým odstupem po složitých správních a soudních řízeních.

Pátým žalobním bodem žalobci napadají rozpor závěrů rozhodnutí s právní úpravou mezitímního rozhodnutí v dikci § 4a odst. 1 liniového zákona.

Žalobci tvrdí, že žalovaný rozhodl i v rozporu se samotnou úpravou § 4a liniového zákona. Jak plyne ze znění tohoto ustanovení, pro vydání takového rozhodnutí musí být splněny „podmínky pro vyvlastnění s výjimkou určení výše náhrady za vyvlastnění“. Je tedy nutno rozhodnout o všem, co bylo předmětem řízení, ať již k návrhu vyvlastnitele, tak i k návrhu vyvlastňovaných, vyjma výše náhrady za samotné vyvlastnění. Žalobci v řízení uplatnili vzájemné návrhy na rozšíření vyvlastnění, jakož i návrhy na stanovení nároku na náhradu na náhradní sjezd na zbylé pozemky vyvlastňovaných, jakož i nároky na náhradu za znalečné a odměnu advokátky, kteréžto rovněž nejsou ustanovením § 4a liniového zákona nikterak dotčeny. V této věci totiž k vyvlastnění žalobců došlo, pročež nároky vyvlastněného na náhradu za vyvlastnění, resp. za omezení vlastnického práva, vyplývají přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo nezbytně nutné toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly (shodně viz závěry Pléna Ústavního soudu z 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97).

V dané věci však tyto podmínky naplněny nebyly, neboť nebyl vyřešen rozsah vyvlastnění, s vyvlastňovanými nebylo řádně jednáno o dobrovolném vyvlastnění a nebylo rozhodnuto o jiných náhradách (než finančních) požadovaných žalobci (tj. o formě náhrady v podobě náhradního sjezdu), jakož i o akcesorických nákladových náhradách za znalečné a odměnu advokátky.

Ohledně nevyřešeného rozsahu vyvlastnění – dílčí žalobní bod 5.1. - správní orgán pochybil, pokud pominul, že vyvlastňovaní v řízení řádně uplatnili nárok na rozšíření vyvlastnění na celé pozemky p. č. XG, XCH, a rozhodl i v rozporu s (pro něj závazným) právním názorem odvolacího správního orgánu, tj. v rozporu s rozhodnutím Ministerstva dopravy České republiky ze dne 8. 3. 2021, č. j. Typ MD-4859/2021-930/3, MD/4859/2021/925, dle něhož žalovaní uplatnili nárok na vyvlastnění celého pozemku p. č. XCH řádným návrhem. V rozporu s uvedeným názorem odvolacího správního orgánu správní orgán nerozhodl o celém uplatněném nároku vyvlastňovaných na rozšíření vyvlastnění, neboť současně s návrhem na rozšíření vyvlastnění na celý pozemek p. č. XCH byl uplatněn i nárok na rozšíření vyvlastnění na celý pozemek p. č. XG, a napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl pouze o cca 2/3 pozemku p. č. XCH a cca o 1/2 pozemku p. č. XG. Zbylý předmět řízení vymezený návrhem na rozšíření vyvlastnění o další cca 1/3 pozemku p. č. XCH a cca 1/2 pozemku p. č. XG zůstal rozhodnutím nevypořádán. Je tak zřejmé, že ani samotná dikce ustanovení § 4a liniového zákona nedovolovala žalovanému, aby Mezitímní rozhodnutí vydal, neboť výše náhrady za vyvlastnění ke dni jeho rozhodnutí nebyla jedinou spornou otázkou řízení.

Žalobci dále zopakovali skutkové důvody, pro které vůči ŘSD ČR v postavení vyvlastnitele požadovali rozšíření vyvlastnění na celé pozemky parc. č. XG a XCH. Uvedli, že dle Mezitímního rozhodnutí by mělo dojít k vyvlastnění pouze prostřední části těchto nemovitostí, zatímco žalobci by si měli ponechat části postranní, rozdělené plánovanou stavbou na dvě nesouvisející části. Žalobci, v souladu s ustanoveními zákona o vyvlastnění (§ 4 odst. 3) a liniového zákona (§ 3b odst. 8), však ze strany ŘSD ČR navrhované dělení pozemků odmítli jako nezákonné, neboť předmětné pozemky č. XG a XCH nelze dělit na 3 části, na prostřední určený pro stavbu a na 2 postranní tzv. zbytkové pozemky, a to pro jejich značně zhoršenou přístupnost a současnou právní nemožnost zřídit věcné břemeno napříč vyvlastněnou částí pod budoucím mostem. Doposud byly celé pozemky u Labe přístupné z veřejné komunikace I/37 a dále přes zemědělské pozemky jiných majitelů na základě dohody o tzv. výprose. Po realizaci stavby však nebudou pozemky č. XG a XCH směrem od Heřmanic přístupné vůbec, i právní předpisy ke stavebnímu zákonu připouštějí dělení pozemků jen tehdy, jsou-li nově vzniklé pozemky přístupné z veřejné komunikace (viz § 121 písm. b/ vyhlášky č. 503/2006 Sb.); podle platného územního plánu, stejně jako podle nově projednávaného územního plánu obce Hořenice, jsou oba předmětné pozemky součástí biokoridoru RK 1262; nejedná se o ornou půdu, má být zatravněná a zalesněná (což již ke dni rozhodnutí byla), s tím, že cílovým stavem je listnatý les. Zalesnění je třeba provést v režimu agrolesnictví, tj. max. 100 ks stromů na 1 ha nebo v podobě lesa zvláštního určení. S přihlédnutím k současnému stavu obou pozemků i stavu cílovému je zřejmé, že po rozdělení by oba označené zbytkové pozemky nebylo možno v souladu s územním plánem užívat, neboť takto malé pozemky k zalesnění nejsou vhodné. Jako nepřípustné (pokud není správním orgánem povoleno jinak, což splněno nebylo) je totiž zakázáno dělení pozemků pod 1 ha (viz § 12 odst. 3 zák. č. 289/1995 Sb., o lesích). Po rozdělení pozemků p. č. XG a p. č. XCH na „zbytkové pozemky“, které budou mít rozlohu cca 1 000 m² a 5300 m², již nebudou minimální výměře pozemků dle zákona o lesích ani přibližně odpovídat. Nadto je třeba od celkové využitelné plochy odečíst jejich zatížení podzemní kanalizací. Jsou tak dány podmínky ustanovení § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění, tj. že by oba zbytkové pozemky č. XG a XCH nemohly být v souladu se svým určením (jako les) užívány vůbec, resp. by mohly být užívány jen s nepřiměřenými obtížemi.

Žalobci dále ve vztahu k problematice rozdělení pozemků p. č. XCH a p. č. XG doplnili, že úřad přijal skutkově vadný a nezákonný závěr, dovozuje-li, že pozemky žalobců budou po realizaci stavby silnice (bude-li provedena podle dokumentace, která odpovídá územnímu rozhodnutí), stejně dostupné, jako je tomu doposud. Není tomu tak. Jak vyplývá z územního rozhodnutí, které je podkladem rozhodnutí úřadu, celé stavbou dotčené území rozkládající se směrem od silnice I/37 až po řeku Labe, které bylo dosud volně přístupné jak ze strany od obce Hořenice, tak i ze strany od obce Heřmanice, má být plánovanou stavbou rozděleno na 2 navzájem neprostupné časti. Tuto skutečnost dokonce ŘSD ČR ještě ve fázi jednání předcházející zahájení řízení před správním orgánem uznalo, s tím, že jelikož část pozemku p. č. XCH za plánovanou silnici směrem k Heřmanicím bude pro žalobce nedostupná, byla zahrnuta do směny (viz plánek založený samotným ŘSD ČR na čl. 4 rozhodnutí, včetně k němu uvedené legendy: „Obr. č. 1-záborový elaborát č. 2.1, kde jsou zakresleny dotčené pozemky ke směně“, s tím, že do výměry „odmítnutých pozemků“ u Labe byly zahrnuty jen ty, které jsou na straně „hořenické“). Ohledně části pozemku p. č. XCH na straně „heřmanické“ (o níž vyvlastňovací úřad nerozhodl, byť rozhodnout k návrhu vyvlastňovaných na rozšíření vyvlastnění měl) tedy došlo mezi účastníky k dílčí dohodě, od níž nebylo odstoupeno a ani nebyla jinak zrušena; tuto dílčí dohodu však žalovaný vůbec nevzal v potaz a bez jakéhokoli dokazování dospěl k závěru, že žádná dohoda uzavřena nebyla.

Pokud se týká pozemků p. č. XG a XCH na straně „hořenické“, které vyvlastňovací úřad zatížil zřízením věcného břemene, i v tomto zaujal vyvlastňovací úřad nezákonné právní názory. Jednak otočil důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení žalobců, že stávající plynovod zřízený státem na pozemku právních předchůdců žalobců v 70. letech minulého století je černou stavbou. Nejsou to však oni, kdo narušili dlouhodobý stav věcí, které se odehrály v době minulé, když žalobci nikdy nenavrhovali, aby byl nelegálně zřízený plynovod z jejich pozemku odstraněn. Naopak jsou to ŘSD ČR a soukromá společnost GasNet, s.r.o., kteří požadují změnit dosavadní pokojný stav překopáním pozemků žalobců a zřízením nového plynovodu, který komerční subjekt – společnost GasNet s.r.o. chce nadále využívat ke svým ziskům, na úkor žalobců. Byly to tedy obě osoby zúčastněné na řízení, které měly prokázat, že dosavadní plynovod je stavbou legální a plánovaná stavba je jen jeho přeložkou.

V rámci dílčího žalobního bodu 5.2. žalobci zrekapitulovali vybraná rozhodnutí evropských soudů, tedy Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie, jejichž výkladová pravidla jsou pro soudy České republiky závazná (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. US 310/05), jednoznačně upřednostňují uplatnění všech s vyvlastněním v širším smyslu souvisejících nároků v jednom řízení, což ve svém důsledku z logiky věci znamená, že o takovýchto žalobních požadavcích má rozhodnout již správní orgán, který je v českém právním řádu namísto soudů oprávněn rozhodovat o vyvlastnění. Jakákoli absence navrhovaných výroků je tak vadou způsobující nepřípustné oddalování rozhodnutí o náhradách pro osoby, které o svůj majetek ve veřejném zájmu přišly. Je tak zřejmé, že civilní soud v řízení podle časti V. o. s. ř. by měl jen opravovat chybné závěry správních orgánů, nikoliv však jejich činnost zcela nahrazovat. Správní orgán přitom v dané věci vůbec nerozhodl o třech samostatných požadavcích žalobců, které se přitom ale netýkají výše náhrady za samotné vyvlastnění pozemků. Tedy správní orgán nerozhodl, ač tak učinit měl, o těchto žalobci rovněž uplatněných žádostech: a/ o vzájemném návrhu na rozšíření vyvlastnění, b/ o návrhu na nepeněžitou náhradu (náhradní sjezd), c/ o akcesorických nákladových nárocích (znalečné, odměna advokáta). Tyto požadavky zcela pominul, ač tak dle dikce zákona mohl učinit právě jen stran nároku na náhradu za samotné vyvlastnění pozemků. Toliko tato náhrada (požadavek na ni) může být ve smyslu § 4a liniového zákona posuzována samostatně v jiném řízení, naopak o oněch třech výše zmíněných požadavcích byl správní organ povinen rozhodnout. Je třeba zdůraznit, že se tak mělo stát samostatnými výroky rozhodnutí ohledně každé zmíněné žádosti, nikoli jen zmínkou v odůvodnění.

Šestým žalobním bodem žalobci namítali, že s nimi nebylo řádně jednáno o dobrovolném vyvlastnění.

Žalobci uvedli, že ani z geneze tvrzení žadatele o vyvlastnění uvedených v žádosti o vyvlastnění a ani z tvrzení a důkazů připojených žalobci nevyplývá skutkový závěr učiněný správním orgánem, který uzavřel, že „důvodem k odmítnutí návrhů kupních smluv byla a/neshoda na výši kupní ceny, b/ požadavek vyvlastňovaných na směnu pozemků“ (viz str. 13 až 14 Mezitímního rozhodnutí). O návrzích kupních smluv se totiž nikdy nejednalo, protože již od počátku bylo jasné, že kupní smlouvy jsou pro vyvlastňované nepřijatelné, protože návrh kupní smlouvy byl vypracován na základě vadného znaleckého posudku. Jediným východiskem z nastalé situace ohledně Předmětných pozemků bylo, a vyvlastňovaní mají za to, že v tomto učinili vstřícné gesto vůči požadavkům ŘSD ČR, pozemky směnit a otázku náhrady za vyvlastnění neřešit. Při jednání o směně pozemků se stala sporným bodem jen problematika rozsahu vyvlastnění pozemků p. č. XG a XCH, v níž se však původní neshoda o rozsahu vyvlastnění postupně vyvíjela, a to až do dosažení úplné shody v únoru 2021. Proč od té doby ŘSD ČR s žalobci nejedná o konkrétním textu smlouvy, když již není o rozsahu vyvlastnění žádný spor, nebylo správním orgánem objasněno. Ani otázka finančního vyrovnání za směněné pozemky, byť by zůstala sporná, není důvodem pro neuzavření smlouvy o směně. Zákon o vyvlastnění s touto situací totiž výslovně počítá v § 11. Pokud by tedy zůstala spornou otázka finančního vyrovnání, což nebylo ze strany ŘSD ČR nikterak potvrzeno, neboť na poslední podání žalobců k „vyúčtovací“ problematice ŘSD ČR vůbec nereagovalo (viz dopis advokátky žalobců z 25. 2. 2021 v reakci na dopis JUDr. J. z ŘSD ČR), mohla by i tak být směnná smlouva uzavřena. Jednání o směnné smlouvě tedy nebyla nikdy uzavřena a žalobci i v průběhu vyvlastňovacího řízení očekávali uzavření smlouvy, jejíž všechny podstatné náležitosti byly souhlasně předjednány. Ze shora uvedeného vyplývá, že vyvlastňovací úřad vydáním napadeného rozhodnutí zasáhl do dosud neuzavřeného kontraktačního procesu mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovanými v rozporu s § 3 odst. 1 větou druhou zákona o vyvlastnění.

V pořadí sedmým žalobním bodem žalobci napadali Mezitímní rozhodnutí a proces jemu předcházející pro nesplnění dalších podmínek pro zahájení řízení o nuceném vyvlastnění.

Žalobci ve svých námitkách proti vyvlastnění, na jejichž obsah odkázali a učinili je součástí žaloby, poukazovali na četné chyby a zneužívající ujednání v návrzích smluv (smlouvy kupní i smlouvy o věcném břemenu), které jim byly zaslány jako nutná podmínka pro pokus o dobrovolné vyvlastnění. V souvislosti s těmito chybami a zneužívajícími ujednáními žalobci namítali a prokazovali, že návrhy obou smluv byly neplatné, a to jak relativně, tak i absolutně.

Z námitek dále plynou celkem tři dílčí žalobní body dále rozvádějící žalobní bod výše uvedený.

Dílčím žalobním bodem 7.1. žalobci napadali skutečnost, že návrh kupní smlouvy (smlouva č. E-xa/Ho) ze dne 5. 9. XG9, který jim byl doručen, byl absolutně neplatný.

Předmětný návrh smlouvy totiž nevymezoval převáděné pozemky ani v souladu s jejich platným katastrálním označením na LV č. xa řenice a ani v souladu s (údajně) zpracovanými geometrickými plány.

Geometrické oddělovací plány nebyly vyvlastňovaným nikdy doručeny a do jejich dispozice se dostaly jen neověřené, nezákonně pořízené fotokopie částí geometrických plánů uvedené v posudku Bc. A. M.. Jeden z pozemků, specifikovaný v kupní smlouvě parc. č. XJ, orná půda o výměře 744 m², není evidován jako vlastnictví žalobců. Řádnou specifikaci převáděných nemovitostí nelze zjistit ani z posudku Bc. A. M. ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, na který smlouva odkazuje, neboť i tento posudek ve svých závěrech oceňuje neexistující pozemek parc. č. XJ, orná půda.

Právní jednání vyvlastnitele uvedené v kupní smlouvě, vztahující se k Předmětným pozemkům, je tak pro jejich nedostatečnou identifikaci a absenci připojených geometrických plánů, jakož i pro zjevnou vadnost v jejich označení (neexistující pozemek parc. č. XJ, orná půda), absolutně neplatné, konkrétně dle § 588 zákona č. 89/XG2 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V tomto případě je geometrický plán nezbytnou součástí listiny obsahující jednání týkající se převodu reálného dílu dosavadního pozemku jako samostatné věci, neboť zakreslení uvedené části na tomto plánu, potvrzeném střediskem geodézie, umožňuje též identifikovat pozemek jako samostatnou věc, která je předmětem právního úkonu. Geometrický plán musí být vždy součástí listiny o smlouvě týkající se převodu nemovitostí. Není-li geometrický plán spojen s vkladovou listinou, nesplňuje listina podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/XG3 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), náležitosti listiny pro zápis do katastru nemovitostí.

Otázce nutnosti spojení geometrického plánu s listinou ve vkladovém řízení se v minulosti věnovaly rozsudky několika krajských soudů, které byly publikovány v odborné literatuře komentující předchozí právní úpravu i právní úpravu současnou, a lze je proto považovat i nadále za využitelné. Pokud netvoří listina a geometrický plán v okamžiku podání návrhu na vklad jeden celek, jedná se o neodstranitelný nedostatek a katastrálnímu úřadu nezbývá, než návrh na vklad zamítnout (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 30 Co 162/99, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 33 Ca 27/97). Chybějící geometrický plán nelze dodatečně (po podání návrhu na vklad) k věcné listině připojit, jelikož pro zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je rozhodující skutkový a právní stav ke dni jeho podání, nikoliv k datu jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 44 Ca 78/97). Tento geometrický plán však k návrhům kupních smluv připojen nebyl a uvedený nedostatek nemohl být ve smyslu shora uvedeného zhojen ani připojeným posudkem Bc. A. M..

Třeba proto uzavřít, že ze strany vyvlastnitele jsou zaslané kupní smlouvy (jde obsahově o jednu kupní smlouvu, avšak zasílanou každému ze žalobců zvlášť – pozn. krajského soudu) neplatné jak pro neurčitost a nesrozumitelnost, tak i z důvodu, že neobsahují jako nutnou nedílnou součást geometrický plán (§ 567, § 48 katastrálního zákona). Od jejich doručení tedy nemohla běžet zákonná lhůta pro přijetí návrhu ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění či ve smyslu liniového zákona.

Zároveň jde v případě smluv předkládaných ŘSD ČR o smlouvy adhézní ve smyslu § 1798 o. z., tyto tak obsahují pro žalobce znevýhodňující ustanovení, a to: ujednání čl. IV. bod 4.4 o nepřevzetí „ekologických závazků“ státem a o povinnosti žalobců k náhradě za jejich odstranění; ujednání čl. IV. bod 4.1 o povinném prohlášení žalobců, že na pozemcích neváznou žádná práva či povinnosti se stanovenou sankcí za toto porušení vyplývající z práv na odpovědnosti za vady (pozn.: toto ujednání ŘSD ČR do návrhu vtělilo, ačkoli mu je nepochybně známo, že na pozemku parc. č. XCH byla v minulosti státem vybudována stavba vysokotlakého plynovodu, nyní ve vlastnictví společnosti GasNet, s. r. o.); ujednání čl. VI. bod 6.1.2, o povinnosti žalobců vyklidit pozemky ve stanovené lhůtě a o smluvní pokutě ve výši 0,5% denně za každý den prodlení s nesplněním této povinnosti, oproti tomu za nedodržení povinnosti ze strany vyvlastnitele zaplatit náhradu za vyvlastnění se žádná pokuta nesjednává – viz bod III. 3.3 smlouvy; ujednání o splatnosti kupní ceny ve lhůtě 60 dnů ode dne vyrozumění o vkladu vlastnického práva – viz bod III. 3.3 smlouvy, přičemž rozhodnutí o tom, zda a kdy bude návrh na vklad podán, je ponecháno jen na vůli ŘSD ČR.

Výše uvedená ustanovení uvedená v kupní smlouvě, jdoucí nad rámec ustanovení vyvlastňovacího zákona, jež žalobce jako slabší smluvní stranu znevýhodňují oproti postavení ŘSD ČR, způsobují neplatnost návrhu kupní smlouvy, čehož se žalobci tímto dovolávají.

Dílčím žalobním bodem 7.2. žalobci napadají nesplnění podmínek ani pro nucené zatížení pozemku pro věcné břemeno – přeložku plynovodu, ve prospěch společnosti GasNet, s.r.o. Žalobcům nebyl doručen řádný návrh smlouvy o zřízení věcného břemene s přesně specifikovaným umístněním a rozsahem věcného břemene. Návrh smlouvy vůbec neuvádí, jakým způsobem se dospělo k závěru, že navrhované omezení vlastnického práva žalobců přeložkou plynovodu činí 96 m (délková míra). Uvedený údaj o rozsahu vyvlastnění – 96 běžných metrů – je pak v absolutním rozporu s později doručeným posudkem Bc. A. Mikuláše a s návrhem na vyvlastnění i s návrhem na vydání Mezitímního rozhodnutí, kde se uvádí vyvlastnění pro společnost GasNet, s. r. o. z pozemkové parcely č. XE v rozsahu 271 m², z pozemkové parcely č. XCH v rozsahu 76 m², z pozemkové parcely č. XG v rozsahu 99 m², celkem 446 m², aniž by bylo vysvětleno, jak se k uvedeným různým výměrám oproti smlouvě dospělo. V bodě 1 přílohy vyhlášky č. 357/XG3 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), je stanoveno, kdy lze rozsah věcného břemene k části pozemku vymezit bez jeho vytyčení v terénu. Toto zjednodušení je možné pouze v případech, pokud lze rozsah určit (definovat) vzdáleností od zaměřeného liniového nebo bodového prvku, nebo prvku, jehož poloha v terénu je evidována v katastru nebo doložena kopií geodetické části dokumentace skutečného provedení stavby v rozsahu stanoveném bodem 16.2 písm. c) přílohy katastrální vyhlášky. Projektová dokumentace, na jejímž základě byl geometrický plán Ing. J. S. č. 119/26/2018 zpracován, tyto náležitosti nesplňuje. Žalobcům proto mělo být umožněno se před uzavřením příslušné smlouvy seznámit s projektovanou částí zatížení příslušného pozemku v terénu, což však v této věci splněno nebylo; pokud by byli k plánovanému zatížení při ohledání pozvaní, s umístněním věcného břemene by rozhodně nesouhlasili s tím, že samotný stávající plynovod na pozemku umístěný, od něhož se má přeložka plynovodu realizovat, je stavbou bez řádného stavebního povolení a tuto stavbu plynovodu je třeba nejprve legalizovat. Geometrický plán Ing. J. S. č. 119/26/2018, zpracovaný při porušení práv vlastníků pozemku a bez zohlednění informací o nepovolené stavbě plynovodu, byl proto pořízen v rozporu se zákonem a podzákonným právním předpisem, a tedy je neplatný.

Nadto od doručení posudku Bc. A. M. ze dne 19. 5. 2020 do dne 2. 6. 2020 - podání žádosti o vyvlastnění – pak zjevně nemohla 90 či 60 denní lhůta ani uběhnout. Podání návrhu na vyvlastnění tak bylo učiněno předčasně, bez naplnění této zákonné podmínky.

Dílčím žalobním bodem 7.3. žalobci napadali skutečnost, že jim byl zaslán s kupní smlouvou posudek Bc. A. M. ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, tento posudek však nelze považovat za posudek znalecký ve smyslu zákona o znalcích a tlumočnících.

Jakýkoli znalec pro daný obor – ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti – měl pro zápis do seznamu znalců splňovat podmínky i v období do 31. 12. 2020 dle § 4 zák. č. 36/67 Sb. ve spojení s Instrukcí Ministerstva spravedlnosti ČR – Příloha č. 10 k instrukci č. j. 26/2017-OJD-ORG/32, tj. podmínku magisterského vysokoškolského vzdělání ekonomického (popř. stavebního) směru, zároveň byla vyžadována 10letá odborná stavební praxe po ukončení vysokoškolského studia. Vysokoškolské kvalifikační předpoklady pro činnost znalce vyžadovaly i předchozí právní předpisy. Je otázkou, zda Bc. A. M. je skutečně zapsán jako znalec, neboť zjevně tyto (základní) kvalifikační podmínky nesplňuje.

Žalobci dále uvedli, že zjevná pochybení, která ze znaleckého posudku na ocenění Předmětných pozemků vyplývají, neodpovídají údajné odbornosti znalce. Je třeba vzít v úvahu, že znalecký posudek do 31. 12. 2020 nebylo možno podat v elektronické formě. Tudíž i na jakékoli kopii znaleckého posudku by mělo být zřetelné, že je posudek znalcem podepsán, opatřen úřední pečetí a je svázán (§ 8 a § 13 zák. č. 36/67 Sb. a § 13 vyhl. č. 37/67 Sb.), což v posudku z 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, absentuje. Dlužno dodat, že se nejedná o náhodné pochybení, ale o opakovanou vadu posudku, neboť i posudek pro p. E. P. na ocenění jím vlastněné nemovitosti není podepsán, opatřen úřední pečetí a není řádně svázán. Opakované pochybení znalce v těchto povinnostech je přestupkem ve smyslu § 25a odst. 1 písm. f) zákona č. 36/67 Sb.

Nadto byl žalobcům zaslán s kupní smlouvou posudek Bc. Alexandra Mikuláše ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, který má dle zadání oceňovat pozemky parc. č. XK, XL, XM a XN, avšak dle jeho závěrů (Tabulka č. 3 - stanovení obvyklé ceny pozemku) jsou oceněny pozemky parc. č. XK, XL, XK5 a XJ. Z fotokopií neověřených geometrických plánů, které jsou v posudku částečně uvedeny, vyplývá, že ze stávajících parcel mají být vyčleněny pozemky parc. č. XK, XL, XK5, XO a XN. Tato zmatečnost a neurčitost posudku jej činí obsahově nepoužitelným.

Žalobci dále poukázali na podjatost znalce a z toho plynoucí nezpůsobilost znaleckého posudku jako důkazu, na základě něhož by mohla být učiněna jakákoli skutková zjištění. Ve smyslu shora uváděných ustanovení podal Bc. A. M. znalecký posudek ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, jako znalec podjatý, tj. závislý na ŘSD ČR či společnosti Valbek, k jejichž zadání byl posudek zpracován. Jak je výslovně uvedeno v bodě 4. posudku, znalec při své znalecké činnosti nevycházel jen z platných právních předpisů, jak mu ukládá zákon a znalecký slib, ale opíral se o „interní sdělení ŘSD, Příkazy ŘSD a další pokyny pro provedení ocenění“.

Porušení principu nestrannosti při znalecké činnosti Bc. A. M. vyplývá především z jeho ekonomické závislosti na ŘSD ČR, které mu zadává znalecké posudky buď přímo, anebo prostřednictvím společností provádějících na základě smlouvy tzv. inženýring při výstavbě silnic a dálnic pro ŘSD ČR, jako jsou společnosti Valbek, s.r.o., Pragoprojekt, a.s., popřípadě další.

Důsledkem shora popsané podjatosti znalce Bc. A. M. tedy je, že se znalec řídil instrukcemi ŘSD ČR, cenu za vyvlastnění stanovil podhodnoceně a při ocenění se nezabýval tím, zdali jím stanovená cena je skutečně cenou tržní, jak ji ve smyslu judikatury ESLP vymezuje judikatura Ústavního soudu ČR v nálezech sp. zn. II. ÚS 1135/14 a sp. zn. I. ÚS 1904/14, které jsou závazné pro každého, tedy i ŘSD ČR, znalce Bc. A. M. i pro správní orgány – viz čl. 89 Ústavy. Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1904/14 právní větou, která zní „V případě vyvlastňování pro potřebu výstavby silnic je v rozumném poměru k hodnotě majetku v zásadě pouze plná náhrada ve výši tržní ceny“, vymezil, že každý návrh kupní smlouvy musí být doprovázen znaleckým posudkem se stanovenou tržní cenou, tj. cenou, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění.

Důsledkem shora popsaných obsahových vad znaleckého posudku a podjatosti znalce je, že posudek nelze použít. Vady spočívající ve vypracování posudku podjatým znalcem odstranit nelze. Žalobci ke všem svým výše uvedeným tvrzením nabídli důkazy, kterými se však žalovaný odmítl zabývat.

Správní organ neodstranil ani jimi dříve specifikované formální vady posudku spočívající v absenci znalecké doložky, které sice nemohou byt samy o sobě kasačním důvodem, jak stanovil Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 10 As 365/2021, avšak stále se jedná o vady, o jejichž odstranění se měl správní orgán pokusit při slyšení znalce A. M. - viz též závěry Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, dle nichž „Soud nesmí ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 věty čtvrté o.s.ř. upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného posudku.“ Ze shora uvedených důvodů plyne, že závěr vyvlastňovacího úřadu, že znalecký posudek, dle něhož byla stanovena cena v kupní smlouvě, nebyl podán znalcem podjatým, je nezákonný.

Konečně osmým žalobním bodem žalobci napadají skutečnost, že žalovaný ve vyvlastňovacím řízení neprokázal veřejný zájem na vyvlastnění. I tento žalobní bod je následně de facto rozčleněn do více dílčích částí.

V první dílčí části osmého žalobního bodu (dílčí žalobní bod 8.1.) žalobci namítají ryze neprokázání veřejného zájmu na vyvlastnění Předmětných pozemků v průběhu vyvlastňovacího řízení (tento deficit se potom odráží v obsahu Mezitímního rozhodnutí).

Žalobci v námitkách proti vyvlastnění namítali, že vyvlastnitel v dané věci opírá návrh na vyvlastnění toliko o územní rozhodnutí, které Předmětné pozemky zahrnuje. Nikterak však nezdůvodňuje, proč pro předchozí úsek dálnice byla vypracována nová projektová dokumentace (patrně společností Pragoprojekt či Valbek), která posunuje kruhový objezd, na nějž obchvat Jaroměře navazuje, o několik metrů dál tak, aby nezasahoval na pozemek parc. č. XI ve vlastnictví žalobce a). Pokud by tak bylo v dalším řízení vedeném před Městským úřadem Jaroměř, o vyvlastnění pozemku parc. č. XI, prokázáno, že kruhový objezd bude situován jinde, je zřejmé, že na něj nemůže navazovat nová silnice I/33 obchvatu Jaroměře tak, jak je prezentováno vyvlastnitelem v daném řízení. Není tedy vůbec jisté, zda musí dojít k vyvlastnění všech Předmětných pozemků, jak je uvedeno v žádosti o vyvlastnění, popř. zda nepostačí, aby byly vyvlastněny v jiném rozsahu. Odkázali přitom na právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho rozsudku ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 6 As 171/2020, konkrétně pod body 73. - 74.

K uvedeným námitkám se vyvlastňovací úřad již výslovně nevyjádřil tak, jako v minulém rozhodnutí, tedy že by rozsudek Nejvyššího správního soudu zkritizoval a uzavřel, že se jím řídit nebude. Fakticky však opětovně svými obšírnými úvahami a citacemi z jiných rozsudků soudů popřel svoji vázanost rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, vydaným přímo v dané věci. Je jen jediný důvod, kdy by mohl správní orgán nerespektovat závazný právní názor soudu, tedy odchylná skutková situace. Touto situací však nemůže být zneužití práva, pokud díky nedodržení předchozího závazného právního názoru v souběžně probíhající věci správní orgán umožnil, aby ŘSD ČR na pozemku parc. č. XI část dálnice postavilo. K uvedenému žalobci odkazují na jednu ze základních právních zásad římského práva, dle níž „z bezpráví právo vzejít nemůže“. Stavba na pozemku parc. č. XI totiž proběhla za situace, kdy ještě nebylo definitivním způsobem před Nejvyšším správním soudem dořešeno, zda je vyvlastnění pozemku parc. č. XI přípustné, či nikoliv. Správním orgánem tvrzený veřejný zájem neprokazuje ani argumentace nedořešeným vyvlastněním, o kterém totiž má dle shora citované judikatury ESLP rozhodnout s konečným důsledkem nezávislý soud. Nerozhodl-li tedy v poměrech České republiky dosud o vyvlastnění pozemku č. XI Nejvyšší správní soud, nelze definitivně konstatovat, že veřejný zájem zde převažuje nad soukromým.

Žalobci tvrdili, že žalovaný neprovedl dokazování 3 dokumentacemi či jinými výstupy ze smluv, které označili ke svým tvrzením, že Osoba zúčastněná na řízení ŘSD ČR má jiné řešení stavby napojení dálnice D 11 stavba 1107 na silnici I/37, než stavbou okružní křižovatky, která je umístěna na pozemku parc. č. XI ve vlastnictví žalobce a). Dle slov žalobců Osoba zúčastněná na řízení (ŘSD ČR) předložila jen 2 výstupy z označených smluv a tvrdí, že nic jiného nemá; toto tvrzení je zjevně nepravdivé, neboť jinak by ŘSD ČR nemohlo z veřejných prostředků zaplatit zpracovateli – společnosti Pragoprojekt, a.s. cca 500 000 Kč za nový projekt a jinak by nemohl v lednu XG8 mít v televizním projevu tehdejší ministr Ing. Daň Ťok vystoupení, v němž uvedl, že Osoba zúčastněná na řízení (ŘSD ČR) dálniční sjezd přeprojektovala, a tudíž si žalobce a) může svůj pozemek parc. č. XI nerušeně dál užívat, protože ŘSD ČR jej nepotřebuje. Totéž potvrdil v dalším televizním pořadu statutární zástupce ŘSD ČR Ing. R. M.. Dle názoru žalobců ŘSD ČR tuto jimi tvrzenou projektovou dokumentaci zatajuje. Uvedenou projektovou dokumentaci si mohl žalovaný vyžádat například i od společnosti Pragoprojekt, a. s., či její obsah zjistit výslechem Ing. Dana Ťoka, který o ní v televizi hovořil. Žalovaný tak nemohl dát závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu zadost.

Je tak na ŘSD ČR, aby pravdivost slov svého exministra dopravy Ing. Dana Ťoka a dalšího ministra dopravy JUDr. Vladimira Kremlíka, jimž je třeba přikládat váhu skutkově prověřené informace o tom, že stavba okružní křižovatky byla přeprojektována tak, aby nezasahovala na pozemek (p. č. XI) žalobce a), vyvrátilo. Důkazní břemeno tak zatěžuje ŘSD ČR, jež je povinno prokázat své tvrzení, že žádné „přeprojektovaní“ neexistuje, tedy že ministr dopravy Ing. Dan Ťok, JUDr. Vladimir Kremlík i současný generální ředitel Ing. M. ve veřejnoprávní televizi uváděli nepravdivé informace, a proč. Mělo by proto být i objasněno, za co tedy bylo (dle smlouvy ze dne 16. 5. 2016, s názvem D11 1107 Smiřice- Jaroměř, IČ pro SP pro dočasné řešení MÚK Jaroměř-sever na I/37, OK na T (I/33xI/37 – viz www.hlidacstatu.cz ) z majetku státu oněch 0,5 mil. Kč vyplaceno akciové společnosti Pragoprojekt, když ne za ono přeprojektování, tedy za tu (v časové posloupnosti první) projektovou dokumentaci, kterou se ŘSD ČR zdráhá předložit.

Dílčím žalobním bodem 8.2. žalobci napadali skutečnost, že žalovaný se nezabýval a řádně nezhodnotil jejich námitku, že Osoba zúčastněná na řízení (ŘSD ČR) pozemky, či alespoň některé, nevyvlastňuje pro stavbu silnic a dálnic, ale k doposud skrytým účelům.

Všechny vyvlastněné pozemky, údajně vyvlastňované pro stavbu silnic či dálnic, jsou totiž okamžitě po jejich vyvlastnění již po řadu let zatěžovány nezákonně vedenou exekucí exekutorkou JUDr. J. F.. K uvedené námitce vyvlastňovací úřad uvedl, že Osoba zúčastněná na řízení 2) nemůže uvalenou exekuci ovlivnit, což není pravdivé, neboť má k dispozici řadu právních instrumentů, počínaje návrhem na zastavení exekuce, přes stížnosti k exekutorské komoře a Ministerstvu spravedlnosti. Žádnou z těchto možností nevyužívá, ačkoli je exekuce vedena již od roku 2014, což svědčí o zájmu Osoby zúčastněné na řízení 2) na jejím průběhu z důvodů se stavbou silnic a dálnic nesouvisejících. K této námitce se správní orgán řádně nevyjádřil a z tohoto pohledu je jeho rozhodnutí opět nepřezkoumatelné.

Dílčím žalobním bodem 8.3. žalobci namítali, že není dán veřejný zájem ani na omezení vlastnického práva věcným břemenem zřízeným ve prospěch společnosti GasNet, s.r.o., tedy ve prospěch soukromého komerčního subjektu, v jehož prospěch nebylo ani žádáno o vydání stavebního povolení. K uvedenému tvrzení se opět odkazuje na obsah námitek proti vyvlastnění. Je tak namístě dovodit, že buď bude stavba plynovodu opět prováděna tzv. „na černo“, což je zjevně v rozporu s veřejným zájmem, anebo prováděna vůbec nebude, což znamená, že věcné břemeno není potřeba. Nadto je nutno zdůraznit a poukázat na článek 11 odst. 4 Listiny základních prav a svobod, z něhož vyplývá, že vyvlastnění ve prospěch soukromého subjektu ústavně zakotveno není, pročež jen výjimečně může být naplněn veřejný zájem na takovém vyvlastnění. Žalobci se přitom v minulosti obraceli na právního předchůdce současného vlastníka – společnost RWE, aby bylo vyjasněno, jaké právní tituly mu umožňují umístění plynovodu na jejich nemovitostech. Na tento dopis nebylo nikdy odpovězeno. V daném případě přitom nic nebránilo tomu, aby se tento komerční soukromý subjekt obrátil na vyvlastňované s tím, aby byla záležitost jeho plynovodu vyřešena dohodou, což neučinil. Za této situace, kdy vyvlastnitel neprojevil jakoukoli snahu o nápravu dosavadních právních vztahů s vlastníky pozemků, na kterých má umístěný plynovod umožňující mu realizovat vlastní komerční aktivity, by bylo proti dobrým mravům, aby mu stát prostřednictvím související stavby silnice zajišťoval další bezplatné užívání nově vybudované přeložky plynovodu. Uvedený rozpor s dobrými mravy taktéž vylučuje, aby na vyvlastnění věcného břemene ve prospěch společnosti GasNet, s.r.o. byl dán veřejný zájem.

Dne 21. 3. 2022 žalobci krajskému soudu zaslali podání označené jako „Věc: doplnění žalobních tvrzení, důkazů a odkazů na právní názory“. Přílohou uvedeného podání žalobců byl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021 - 59, a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16. 3. 2022, č. j. MD 9333/2022-930/3.

S odkazem na dikci § 4a odst. 1 liniového zákona a bod 6. Přílohy k liniovému zákonu uvedli, že plynovod, kterého se týká Mezitímní rozhodnutí, není vyjmenovaný v příloze k tomuto zákonu a současně není součástí stavby silnice I/33 – obchvat Jaroměře. K tomuto tvrzení, že předmětný plynovod není součástí stavby silnice I/33, žalobci odkazují na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený ve věci stavebního povolení, které bylo vydáno jen pro stavbu silnice I/33 - obchvat Jaroměře a které se přeložky předmětného plynovodu netýká s tím, že se jedná o samostatnou stavbu. Ač sami žalobci v odvolání proti tomuto povolení, v žalobě vedené před Krajským soudem v Ostravě i v kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu argumentovali tím, že stavba plynovodu - resp. jeho přeložky, pro niž jsou vyvlastňováni, je související stavbou se stavbou předmětné silnice, a proto měla být posuzována v rámci jednotného stavebního povolení, není tomu tak, o čemž svědčí zejména kategorický názor Nejvyššího správního soudu uvedený v rozhodnutí ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021-59, bod 31., jenž odkázal na ustanovení § 14 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, z něhož plyne, že: „Součástmi ani příslušenstvím dálnic, silnic a místních komunikací dále nejsou inženýrské sítě, energetická, telekomunikační, tepelná a jiná vedení včetně sloupů těchto vedení, pokud neslouží výlučně vlastníkovi dotčené komunikace, reklamní tabule a poutače všeho druhu, stánky a jiná pojízdná nebo přenosná prodejní zařízení.“ Proto kasační stížnost žalobců zamítl. Na tuto přeložku stávající „černé stavby“, která na pozemcích žalobců nikdy neměla být situována, není tedy vydáno ani stavební povolení umožňující její provedení, neboť žádný jiný stavební úřad se touto přeložkou plynovodu nezabýval a nezabývá. Z uvedeného vyplývá, že § 4a liniového zákona, který umožňuje vydat tzv. mezitímní rozhodnutí o vyvlastnění jen pro zcela specifické stavby, se na danou přeložku černé stavby plynovodu vůbec nevztahuje, a i z tohoto důvodu nemělo být napadené rozhodnutí o vyvlastnění věcných břemen touto formou rozhodnutí vydáno.

Dále žalobci citovali doslovně dikci § 4a liniového zákona a uvedli, že podle § 4b téhož zákona pro stavby energetické infrastruktury neuvedené v příloze k tomuto zákonu se použije § 4a odst. 1 a 3 až 8 obdobně.

Z těchto ustanovení, tedy z § 4a a § 4b liniového zákona - zejména viz neuvedení odstavce 2. ve výčtu ustanovení v § 4b - se podává, že zákonodárce nestanovil nepřípustnost odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí o vyvlastnění pozemků tvořících energetickou infrastrukturu. Současně platí, jak je výše uvedeno, že předmětná přeložka plynovodu není dle závěrů Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021, ani související stavbou se stavbou dopravní infrastruktury - stavbou I/33 – Jaroměř obchvat. Je tedy zřejmé, že zákonodárce v ustanovení § 4b liniového zákona žádnou výluku z obecného ustanovení (§ 81 odst. 1 správního řádu) o právu podat odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu nestanovil. Žalobci proto měli důvodné pochybnosti o tom, zda byli správně poučeni o nepřípustnosti podaného odvolání proti celému mezitímnímu rozhodnutí, a podali k Ministerstvu dopravy odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí; tento odvolací správní orgán však jejich odvolání zamítl, a to při ignorování závěrů Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 10 As 460/2021, které mu jsou nepochybně známy, neboť Ministerstvo dopravy bylo účastníkem řízení vedeného před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 As 460/2021. Oproti názoru Nejvyššího správního soudu tedy dovodil, že stavba předmětného plynovodu je stavbou související se stavbou dopravní infrastruktury silnice I/33 a pranic mu v tomto závěru nevadilo, že na tuto stavbu přeložky plynovodu tentýž úřad odmítl stavební povolení současně s povolením stavby silnice I/33 vydat. Závěr ministerstva, který pro účely řízení o vydání stavebního povolení dovozuje, že předmětná přeložka vysokotlakého plynovodu není související stavbou se stavbou silnice I/33, zatímco pro účely vydání mezitímního rozhodnutí související stavbou je, je tak zjevně zmatečný, nezákonný a odporující judikatuře Nejvyššího správního soudu. Žalobci proto specifikují svoji žalobu tak, že ji podávají, a to pokud se týká vyvlastnění jejich pozemků v rozsahu věcných břemen, proti mezitímnímu rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. KUKHK–18688/MJ/2020-61, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 16. 3. 2022, č. j. MD-9333/2022-930/3.

Po zrušení rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 4. 2022, č. j. 30 A 22/2022 – 208, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93, žalobci v zákonem zachované lhůtě (k tomu srov. odstavec č. 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93) podali doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 (na č. l. 263 – 281 soudního spisu). V tomto žalobci zopakovali a místy i nově rozvedli svá dosavadní žalobní tvrzení.

Pod bodem II. doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 žalobci namítali nezákonnost geometrických plánů způsobující nicotnost rozhodnutí žalovaného.

Žalobci v této souvislosti uvedli citace řady ustanovení, konkrétně § 48 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), § 16 odst. 2 zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství, ve znění pozdějších předpisů, § 49 odst. 3 katastrálního zákona, § 89 vyhlášky č. 357/2013 Sb., a § 90 odst. 2 vyhlášky č. 357/XG3 Sb. Dále uvedli, že z citovaných ustanovení katastrálního i zeměměřičského zákona, jakož i z prováděcí katastrální vyhlášky vyplývá, že je zákonnou povinností zhotovitele geometrického plánu, aby vlastníci nemovitostí byli k vytyčení pozemků písemnou pozvánkou přizváni a s vytyčením seznámeni při ústním jednání a s výsledky měření nové hranice byli následně seznámeni i formou doručení kopie dokumentace.

Aby zhotovitelem vytvořený geometrický plán, který dle výroku rozhodnutí má tvořit nedílnou součást veřejné listiny - rozhodnutí správního orgánu, splňoval náležitosti veřejné listiny, musí být zákonným způsobem ověřen, přičemž ověřovatel (zde Ing. J. S.) musí současně potvrdit, že zhotovitel geometrického plánu dodržel zákonem předepsaný postup, včetně obligatorního seznámení vlastníků s novou hranicí jejich pozemků. Ověřovatelka Ing. J. S. však svým povinnostem nedostála. Povinností ověřovatelky bylo totiž do ověřovací doložky s názvem: „S průběhem a označením nových navrhovaných nebo změněných hranic byli dosavadní vlastníci v terénu seznámeni“, zaznamenat „jméno a příjmení osoby, která byla seznámena s průběhem a označením hranic pozemků, místo (název obce) a datum seznámení s průběhem a označením hranic pozemků.“ Tuto informaci však neuvedla a ani uvést nemohla, neboť by se jednalo o informaci nepravdivou, proto do geometrického plánu č. 154-117/2021, v rozporu se zněním § 16 odst. 2 zák. č. 200/1994 Sb. a § 89 odst. 2 Přílohy katastrální vyhlášky Ing. S. uvedla nepravdivý a především irelevantní údaj: „dřevěným kolíkem“. V případě geometrického plánu č. 119-26/2018 zákonem stanovený povinný údaj o obeslání a přizvání žalobců jako vlastníků pozemku k ústnímu jednání, k němuž se vyměřovalo věcné břemeno, neuvedla vůbec. Listiny vydané k tomu povolaným orgánem veřejné moci (zde ověřovatelkou Ing. J, S,) lze považovat za veřejné listiny jen tehdy, jestliže splňují zákonem předepsané náležitosti. Mezi tyto náležitosti patří i zákonem předepsané konstatování: zde konstatování o tom, kteří vlastníci pozemků byli s průběhem a označením nových hranic seznámeni, kde a kdy se tak stalo. Shora uvedené tedy znamená, že listiny - geometrické plány č. 154-117/2021 a č. 119- 26/XG8, na nichž byla nezákonná ověřovací doložka připojena, nemohou být veřejnou listinou. Tyto ověřovací doložky totiž trpí takovými vadami, že se na ně hledí, jako by veřejnými listinami nebyly (§ 567 o. z.). Oba geometrické plány nemohly být proto součástí vyvlastňovacího rozhodnutí, které se tím, že k němu byly připojeny, stalo nevykonatelným, a tedy nicotným. K této nicotnosti rozhodnutí je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (§ 78 odst. 1 správního řádu). Žalobci nebyli ke geometrickému vytyčení jejich pozemků nikdy pozváni. Nebyli tedy pozváni ani ke zpracování geometrického plánu, jež tvoří součást vyvlastňovacího rozhodnutí nynějšího, ale ani toho předchozího, či ke zpracování částí geometrických plánů, které byly chaoticky okopírované v posudku Bc. A. M,. Žalobcům tedy nikdy nebylo umožněno, ač to je zákonnou povinností vytyčovatele nových pozemků uvedených v geometrickém plánu, jakož i ověřovatele tohoto plánu, vznést námitky a připomínky k chybnosti dělení. Nikdy, tj. ani následně nebyli s výsledky zeměměřičské činnosti seznámeni tak, jak stanoví katastrální zákon a provádějící vyhláška (§ 90 odst. 2 kat. vyhlášky). Přesto tento geometrický plán Ing. Jana S, jako úřední osoba potvrdila a byl ŘSD ČR předložen v řízení tak, aby tvořil součást výroku rozhodnutí. Nadto žalobcům byly v předchozí fázi řízení ze strany ŘSD ČR a poté i vyvlastňovacím úřadem zaslány různé verze neověřených kopií geometrických plánů zpracovaných společností Valbek, které se ale navzájem liší a odporují si. Geometrický plán Ing. S. č. 154-117/2021, jenž tvoří „přílohu“ (správně mělo být uvedeno „součást“) napadeného vyvlastňovacího rozhodnutí z 16. 3. 2022, se také liší, a to nejen čísly nově vznikajících nemovitostí, ale i geometrickým určením pozemků, a to oproti geometrickému plánu, který mají žalobci v dispozici jako součást návrhu kupní smlouvy. Již v námitkách proti vyvlastnění uváděli žalobci svoje výhrady k vytyčení pozemků, které trvají dodnes. Na tyto námitky bylo v žalobě odkazováno, námitky byly připojeny k žalobě a jsou součástí správního i soudního spisu, přesto k nim správní orgán a ani soud při předchozím projednání věci a řádně nepřihlédly.

V uvedeném bodě doplnění žaloby žalobci následně zopakovali svá dosavadní žalobní tvrzení výše rozepsaná jako dílčí žalobní bod 7.2.

Dále uvedli, že nový geometrický plán připojený k rozhodnutí č. 154-117/2021 ve vztahu k pozemkům parc. č. XCH a XG, XP, XF a XH neodpovídá svým geometrickým určením předchozímu geometrickému plánu, který jim byl doručen spolu s návrhem kupní smlouvy, a že neodpovídá platnému územnímu plánu vymezujícímu novou silnici I/33 – obchvat Jaroměře. Již vizuálním náhledem na nově vznikající pozemek parc. č. XH oproti dříve označenému pozemku v geometrickém plánu vymezujícímu pozemek parc. č. XQ a č. XR lze zjistit, že se s geometrickým vytýčením předmětného pozemku „hýbalo“, což je nepochybně zřejmé i ze souřadnic pro zápis nového pozemku do katastru, kde jsou uvedeny jiné souřadnice a body. Proto i z geometrického plánu č. 154-117/2021 oproti předchozímu geometrickému plánu vyplývají i jiné výměry nově vzniklých pozemků; zatímco dřívější geometrický plán uváděl u pozemku parc. č. XŘ rozměry 1051 m², nový plán u pozemku parc. č. XP uvádí rozměr 1080 m², totéž platí i ohledně dříve vyvlastněného pozemku parc. č. XR, který měl rozměry 773 m², zatímco nově vyvlastněný pozemek parc. č. XH má rozměry již jen 744 m². Totéž platí i ohledně pozemku parc. č. XG, kde se rozměry také liší. Rozměry nových nemovitostí sice nejsou závazným údajem pro katastr, mají ale značný význam pro stanovení náhrady za vyvlastnění, neboť tato se vypočítává právě z rozměrů vykupovaných/vyvlastňovaných částí pozemků. Nebylo-li z kupní smlouvy, která odkazovala na 2 rozporné geometrické plány, zjistitelné, kolik metrů čtverečních má být vlastně vykoupeno/vyvlastněno, je tím dána neurčitost celkově navrhované ceny, kterou nelze nikterak rozklíčovat.

Žalobci též ve vztahu ke geometrickému plánu rozdělujícímu jejich pozemky nemohli namítat, že je dána zjevná nesprávnost údajů v katastru v označení druhu pozemku, ve smyslu bodu 1., 2. přílohy ke katastrální vyhlášce, tj. že se již nejedná o ornou půdu, ale - v případě pozemku parc. č. XC se jedná o druh stavebního pozemku: ostatní plocha - silnice, která na tomto pozemku byla v mezidobí bez jakéhokoli občanskoprávního titulu vybudována koncem roku 2021 - také ve vztahu k dalším pozemkům parc. č. XE, XG a XCH nemohli namítat změnu druhu pozemku ke dni zpracování geometrického plánu, kdy z nich byla zejména odvezena orná půda a došlo k pokácení stromů, provedeny geologické sondy a archeologické práce, apod. I tyto pozemky se staly nejpozději do konce roku 2021, tj. ještě před vyhotovením geometrického plánu přiloženého k rozhodnutí, jiným druhem pozemku: ostatní plocha – jiná plocha. U všech pozemků se tak z hlediska oceňovacích předpisů jedná o pozemky stavební.

Dále žalobci zopakovali svá dosavadní žalobní tvrzení obsažená pod žalobním bodem 8.3. žaloby. Dále doplnili, že u geometrického plánu vymezujícího věcné břemeno je též zjevné, že se jedná o geometrický plán zastaralý. Tím, že se se samotnou stavbou v mezidobí, tj. od roku 2018, „hýbalo“, došlo též ke změnám v polohovém a geometrickém určení pozemků, které mají být břemenem zatížené. Již vizuálním náhledem na nově vznikající pozemek parc. č. XH (oproti dříve označenému pozemku v geometrickém plánu vymezujícímu pozemek parc. č. XQ či parc. č. QR), je patrné, že plynovod nemůže vést trasou vymezenou v tomto plánu, protože by zasahoval do silnice obchvatu I/33.

Pod bodem III. doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 žalobci uvedli, že došlo k chybnému posouzení jejich námitky podjatosti vyvlastňovacího úřadu.

Žalobci v zásadě zopakovali žalobní tvrzení výše podrobně rozvedená v jednotlivých dílčích žalobních bodech pod žalobním bodem 1. Žalobci však i dále zdůraznili, že vliv politické sféry (tudíž důvod systémové podjatosti, ale i podjatosti konkrétní úřední osoby), je v jejich kauze deklarován dopisem bývalého ministra Karla Havlíčka, který žádal bývalou ministryni spravedlnosti Marii Benešovou o kárné potrestání žalobce za to, že se domáhal ceny tržní a za tímto účelem požadoval, aby ŘSD ČR dodržovalo závazné nálezy Ústavního soudu vztahující se k stanovení náhrady za vyvlastňování. Ve věci je dán i další důkaz o výrazném zájmu politika a přímého nadřízeného jmenovaných rozhodujících úředníků, který vznikl až po vydání napadeného rozhodnutí. Z veřejné prezentace stávajícího hejtmana Mgr. Martina Červíčka totiž vyplývá, že bezprostředně po vydání napadeného rozsudku vyjádřil potěšení nad vyvlastněním žalobců a zároveň (vykřičníkem akcentované) poděkování „právníkovi, který se tímto problémem na krajském odboru dopravy zabýval“. Uvedeným úředníkem je míněn Mgr. Bc. D. M., který řízení proti žalobci samotnému, popřípadě proti žalobcům vede a jako úředník tohoto odboru vydává i vyvlastňovací rozhodnutí. Tato veřejná prezentace hejtmana zapadá do kontextu dříve uplatněných tvrzení a důkazů o podjatosti tohoto úředníka a jeho nadřízených a prokazuje, proč pro vyvlastňování pro potřeby silnic a dálnic byl na krajském úřadu nesystémově vyčleněn právě úředník Mgr. Bc. D. M..

Bod bodem IV. doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 žalobci opětovně, tedy stejně jako výše v žalobním bodě 4., napadají fakt, že Osoba zúčastněná na řízení 2) ŘSD ČR nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žádosti o vydání rozhodnutí o vyvlastnění. Svou argumentaci v daném směru žalobci vedou přes nedodržení závazných veřejně-právních norem vymezujících účastenství na straně vyvlastnitele – státu a rozpor s nálezem Ústavního soudu (k tomu blíže viz doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022).

Pod bodem V. doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 žalobci pouze zopakovali dosavadní žalobní tvrzení stran toho, že vyvlastňovací úřad, který žalobou napadené rozhodnutí vydal, nebyl věcně příslušný. Pod bodem VI. doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 žalobci opětovně namítali nezákonnou absenci dalších výroků v rozhodnutí o vyvlastnění (obdobně jako výše v žalobním bodě č. 5.2.).

Bod bodem VII. doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 žalobci namítali chybné závěry skutkové i právní týkající se vzájemného návrhu na rozšíření vyvlastnění (výše žalobní bod č. 5.1.).

Uvedli, že žalovaný i soud, aniž provedli jakékoli dokazování (soud ani obrázkem z rozhodnutí KÚKHK, na který odkazuje), uzavřeli, že žalobci neprokázali důvodnost svého návrhu na rozšíření vyvlastnění o tzv. zbytkové pozemky, které jim mají náležet po rozparcelování jejich původně velké plochy u Labe o rozměrech cca 8000 m² (pozemky parc. č. XG a parc. č. XCH), kdy po umístění dálnice jim mají zbýt 2 postranní pozemky. Přitom: a/ ani jeden z nich nesplňuje svoji malou plochou možnost užívání v souladu s územním plánem, tj. jako louka a les s budoucím využitím jen jako les, přičemž vzrostlé stromy na nich již byly, či mají být v důsledku stavby vykáceny, b/ ani jeden z nich nebude mít zachován dosavadní přístup ze zemědělských pozemků heřmanických, c/ pouze zbytkový pozemek parc. č. XCH bude mít omezený přístup ze strany hořenické, přičemž však žalobci budou mít po realizaci stavby možnost přístupu jen na základě práva tzv. výprosy od ostatních vlastníků, nikoliv však po vlastních pozemcích tak, jak tomu bylo dosud, d/ plochy těchto zbytkových pozemků mají být zatíženy rozsáhlými věcnými břemeny vysokotlakého plynovodu (pozemek parc. č. XCH) či podzemní kanalizací s usazovací nádrží na vodu ze silnice (zbytkový pozemek parc.č. XP), které – z povahy těchto věcných břemen – budou vlastníky trvale omezovat v hospodářském využití a představují i snížení jejich užitkové a finanční hodnoty.

Žalobcům mají být ponechány ve vlastnictví postranní, navzájem nepropojené pozemky vzniklé z původního velkého pozemku, užitkově i finančně znehodnocené, přičemž jeden z nich - parc. č. XP - bude za daného stavu věci zcela nepřístupný a druhý jen ztíženě, úřad ani soud předestřené komentářové názory na danou věc bez vysvětlení neaplikovaly. Pravdou přitom je, a uvedené žalobci tvrdili po celé řízení nejen o vyvlastnění pozemku, ale i v řízení stavebním, že vlastní stavbou a přepažením zemědělských pozemků mezi obcemi Hořenice a Heřmanice stavbou silnice I/33 se možnosti přístupu žalobců k vlastnímu majetku zásadně a podstatně změnily, o čemž svědčí kromě již uvedených tvrzení a důkazů listiny, jež se nově dostaly žalobcům do dispozice a jsou navrhovány též k důkazu, a to: a/ návrh nájemní smlouvy od ŘSD ČR, datovaný dnem 21. 4. 2022, kterým nyní (poté, kdy ve stavebním řízení opakovaně tvrdilo, že má přístup ke stavbě zajištěn „jinak“, aniž se stavební úřady a správní soudy zajímaly „jak“), přiznalo, že žádnou cestu ke stavbě zajištěnou nemá. Bezprostředně poté, kdy se svými tvrzeními o „jiném“ přístupu ke stavbě ve stavebním řízení uspělo, zřídilo si bez jakéhokoli oprávnění přes pozemky žalobců provizorní cestu, kterou dodatečně zlegalizovalo smlouvou ze dne 1. 8. 2022. Z uzavřené smlouvy lze mít za prokázané, že jinak než přes onu provizorní cestu přes pozemky žalobců se na pozemky označené parc. č. XC, XE, XCH a č. XG dostat nelze. Dále žalobci poukazovali na rozhodnutí o zahájení pozemkových úprav, dle něhož Státní pozemkový úřad (SPÚ) z vlastního veřejnoprávního rozhodnutí zahrnul předmětné pozemky parc. č. XE, XC, XG a XCH do pozemkových úprav jako pozemky nepřístupné, k nimž není cesta, kterou je nutno nově vybudovat (viz připojený plán pozemkových úprav, dle nichž mají být pozemky parc. č. XC, XE, XG a XCH teprve po provedených pozemkových úpravách spojeny s veřejnou cestou doplňkovou cestou DC 13). A v neposlední řadě žalobci poukázali na rozhodnutí Ministerstva dopravy v této věci, ze dne 15. 8. 2022, které konstatovalo, že jednání mezi stranami stále probíhají a které vyvlastňovacímu orgánu KÚKHK vytklo, že nevedl účastníky řízení k dohodě. Žalobci v této souvislosti uvádějí, že ŘSD ČR v současné době opětovně oslovilo jejich právní zástupkyni ve věci možné dohody o směně všech nerozdělených pozemků, přičemž paradoxně největší komplikací těchto jednání je právě napadené vyvlastňovací rozhodnutí správního orgánu, které jednoduché dohodě o směně pozemků brání.

Pod bodem VIII. doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 žalobci namítali nesplnění podmínek pro zahájení samotného řízení o vyvlastnění (zcela obdobně jako výše v žalobním tvrzení č. 6) a pod bodem IX. doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 žalobci namítali nesplnění podmínek pro zahájení vyvlastňovacího řízení v podobě doručení platného návrhu kupních smluv se znaleckým posudkem (obdobně jako v žalobních bodech uvedených výše pod č. 7.1. a 7.3.). V této souvislosti žalobci odkazují na relevantní právní úpravu a závazné právní názory Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky.

Konečně v poslední části doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022, konkrétně pod bodem X. žalobci opětovně namítají, že nebyla prokázána potřeba vyvlastnění pozemku (výše uvedené žalobní body č. 8.1. a 8.2.).

Žalobci poukazovali na to, že dle veřejných prohlášení ministra dopravy Dana Ťoka a R. M. není pozemku žalobce pro stavbu kruhové objezdu zapotřebí, tedy zůstává sporné, zda je potřeba pro obchvat Jaroměře vyvlastňovat ty pozemky žalobců, které na onen kruhový objezd údajně navazují. Nejvyšší správní soud ve dvou kasačních rozhodnutích zavázal nižší soud i správní úřady provést k tomu dokazování a jeho výsledky zhodnotit. Krajský soud sice věnoval tomuto problému poměrně dlouhou část svého (později Nejvyšším správním soudem zrušeného) rozhodnutí, nicméně závěrům Nejvyššího správního soudu nebylo učiněno zadost, naopak tyto byly pominuty a rozhodující stavební (projektová) dokumentace předmětem dokazování nebyla, a to ani ve fázi řízení před Krajským úřadem v Hradci Králové (ten si ji nevyžádal, a proto ani ve spise nebyla), ani v řízení před soudem.

Toto procesní selhání soudu (a před tím krajského úřadu), včetně opětovně použitého závěru o pouhém „politickém projevu“ Ing. Dana Ťoka v televizi, který Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku výslovně označil jako nepřípustně bagatelizující, je jen další vadou, pro kterou napadené rozhodnutí nemůže obstát. Na tom nic nemění ani s krajským soudem v podstatě shodné závěry uvedené (v souběžně vedeném řízení) v rozsudku z 16. 6. 2022 sp. zn. 4 As 1/2022, v němž senát Nejvyššího správního soudu v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu i předchozími stanovisky dvou jiných senátů téhož soudu bez bližšího vysvětlení zopakoval formulaci o politické proklamaci bývalého člena vlády (v rozhodné době ovšem Ing. Ťok ministrem dopravy byl), přičemž, aby obešel povinnost předložit za popsaného stavu věc rozšířenému senátu (§ 17 soudního řádu správního), vyfabuloval vhodný skutkový stav, když porovnal existující projektovou dokumentaci s tou, kterou neviděl, neboť ji ŘSD odmítá předložit s tvrzením, že neexistuje, byť na její zhotovení uzavřelo dne 16. 5. XG6 smlouvu se společností Pragoprojekt, a.s. za 168.432 Kč, a ta předložená ŘSD ČR mu z toho vyšla lépe. Krajský úřad i soud (a shodně i NSS ČR v rozsudku 4 As 1/2022) v podstatě toliko spekulují o tom, že ministr Ťok mohl hovořit jen o nějaké provizorní či dočasné variantě, ačkoli z jednoznačného prohlášení ministra se nic takového nepodává a s ohledem na znění dodatku ke třetí smlouvě (viz doložená smlouva ze dne 16. 5. XG6 s dodatkem ze dne 30. 11. XG6), dle kterého je prodloužen termín plnění akciové společnosti Pragoprojekt k doložení projektové dokumentace z důvodu nedodání podkladů ze strany objednatele (ŘSD ČR), se nabízí logická časová souslednost, tedy že právě o této projektové dokumentaci nabízející trvalé řešení křižovatky na T v lednu roku XG8 hovořil ministr Ťok ve veřejnoprávní televizi. Objasnění věci jediným možným způsobem, totiž tak, že se na to soud zeptá v průběhu svědecké výpovědi, se snaží za každou cenu zabránit. Lze doplnit, že výslech tohoto svědka žalobci navrhovali ve fázi řízení před správním orgánem již v roce XG9.

Před jednáním soudu dne 24. 11. 2022 zaslali žalobci krajskému soudu ještě repliku na níže popsaná vyjádření žalovaného a Osoby zúčastněné na řízení 2), konkrétně tedy repliku ze dne 20. 11. 2022. K této doložili a navrhli provést k důkazům další listiny (k tomu srov. č. l. 325 – 337 soudního spisu). S jednotlivými důkazními návrhy se potom krajský soud vypořádává níže.

Žalobci v replice rozšířili svá žalobní tvrzení o nový žalobní bod, ve kterém uváděli, že žalobou napadené rozhodnutí je zatíženo zmatečnostní vadou, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

Žalobci dne 10. 9. 2022 a dne 20. 9. 2022 poté, kdy jim byl doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný v této věci, a kdy zjistili, že Nejvyšší správní soud ani správní soud tento předmětný rozsudek katastru nezaslaly, chtěli v souladu s jeho závěry splnit svoji oznamovací a vkladovou povinnost dle § 37 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona, neboť z rozsudku vyplývá, že byli kontinuálně až do 4. 9. 2022 řádnými vlastníky předmětných nemovitostí p. č. XC, XE, XG a XCH, zapsaných v k. úz. Hořenice, resp. že jejich vlastnické právo k nemovitostem p. č. XE, XG a XCH nebylo do dne 4. 9. 2022 omezeno žádným věcným břemenem. Implicitně přitom rozsudek Nejvyššího správního soudu uvádí, že původně provedený vklad do katastru je nezákonný – viz bod 17. tohoto rozsudku.

I Osoba zúčastněná na řízení 2) poté podala znovu návrh na vklad dle řádně doručeného vyvlastňovacího rozhodnutí, a to podáním doručeným KÚ- KHK KP Náchod dne 22. 9. 2022. Ani žalobci a ani Osoba zúčastněná na řízení 2) nebyli ale se svými vkladovými návrhy úspěšní. Žalobcům bylo vráceno jejich podání jako bezpředmětné (tedy bez rozhodnutí) s tím, že rozsudek Nejvyššího správního soudu není řádnou vkladovou listinou dle § 15 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona a že ani dle § 67 odst. 6 katastrální vyhlášky nelze vklad provést, neboť rozsudkem Nejvyššího správního soudu nedošlo ke zrušení nebo odložení právní moci nebo vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu, které bylo podkladem zápisu (viz 2x dopis katastrálního úřadu o bezpředmětnosti podání žalobců). Osoba zúčastněná na řízení 2) nebyla s návrhem na vklad úspěšná z důvodu litispendence a vkladové řízení bylo pravomocně zastaveno, s argumentem, že vklad vyvlastnění a omezení vlastnického práva již byl proveden dle dřívějšího návrhu dne 25. 5. 2022, s právními účinky ke dni 25. 2. 2022 (viz 2x usnesení o zastavení řízení). V katastru nemovitostí je tak v rozporu se skutečným stavem věci nezákonně zapsáno, že od 25. 2. 2022 do 4. 9. 2022 se části předmětných pozemků p. č. XE, XC, XG a XCH nacházely ve vlastnictví ČR – s právem hospodaření ŘSD ČR, ačkoli ve skutečnosti a v souladu s právem byly v tuto dobu ve vlastnictví žalobců. Jak plyne z postupu a z rozhodnutí katastrálního úřadu, tuto nezákonnost nelze novým návrhem na vklad odstranit.

V replice žalobci dále odkázali na rozklad, který podali proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, který rozhodoval o námitce podjatosti žalovaného (k tomu srov. č. l. 329 – 331 soudního spisu). Ve vztahu k tomuto rozkladu uvedli, že jej činí součástí svých žalobních tvrzení.

S ohledem na kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93, žalobci poukazovali na to, že ani v průběhu kontraktačního procesu jim nebyly nikdy řádně doručeny úředně ověřené kopie (či originály) geometrických plánů, a proto návrh kupní smlouvy, který jim byl zasílán, nemohl být řádným právním úkonem, s nímž by byly spojeny jakékoli právní účinky (de facto žalobní bod 7.1.).

V neposlední řadě v replice ze dne 20. 11. 2022 žalobci opětovně zdůraznili, že jejich primární snahou bylo Předmětné pozemky směnit. Žalobci se ohradili proti tvrzení Osoby zúčastněné na řízení 2), že nabízeli hospodářsky nevyužitelné pozemky oproti vysoce kvalitním pozemkům ve vlastnictví státu. Problematiku směny nadto opětovně otevřel právník Osoby zúčastněné na řízení 2), a to v září roku 2022, kdy kontaktoval zástupkyni žalobců. Žalobci opětovně uvedli, že ze strany Osoby zúčastněné na řízení 2) nebylo reagováno na jejich e-mail ze dne 26. 2. 2021, kontraktační proces tak řádně neprobíhal a dosud dle názoru žalobců neskončil. Osoba zúčastněná na řízení 2) tak dle názoru žalobců nevedla kontraktační proces řádně, nereagovala na poslední e-mail žalobců (ze dne 26. 2. 2021) a nyní opětovně vyvolává diskuzi ohledně směny pozemků (uvedená tvrzení souvisejí se žalobním bodem 6, jak je specifikován výše).

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil ve svém podání doručeném soudu dne 7. 6. 2021, ve kterém uvedl, že žaloba je nedůvodná a navrhl její zamítnutí v celém rozsahu.

V rámci své procesní obrany v zásadě zopakoval tvrzení, která jsou součástí Mezitímního rozhodnutí a kterými jsou vypořádávány zejména námitky uplatněné žalobci v průběhu vyvlastňovacího řízení.

Žalovaný se nejprve vyjádřil k prvnímu žalobnímu bodu, tedy tomu, že je ve věci vyloučen pro podjatost. Upřesnil, že námitku podjatosti vznesenou žalobci před vydáním Mezitímního rozhodnutí postoupil k rozhodnutí Ministerstvu dopravy, které o věci zatím nerozhodlo. Žalovaný však i tak mohl o věci rozhodnout, neboť pokud by bylo následně rozhodnuto o námitce podjatosti kladně, respektive této by bylo vyhověno, je možné správní rozhodnutí zrušit například v přezkumném řízení. Rovněž zdůraznil, že opakovaným, v podstatě již roky vznášeným námitkám žalobců stran tvrzené podjatosti nebylo nikdy správními orgány ani soudy vyhověno a není pro to důvod ani nyní (o námitce podjatosti již v mezidobí, tedy po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu, Ministerstvem dopravy rozhodnuto bylo – k tomu srov. níže – pozn. krajského soudu).

Pokud jde o druhý žalobní bod a tam uvedená tvrzení žalobců, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný odbor úřadu (žalovaného), žalovaný uvedl, že rovněž tato žalobní námitka je nedůvodná. Vyložil v té souvislosti dikci § 1 odst. 1 správního řádu a zdůraznil, že tam uvedené znamená, že např. obecní úřady a krajské úřady (coby orgány ÚSC) vykonávají zákonem svěřené agendy v oblasti vrchnostenské veřejné správy – pravidla pro oblast školství, zdravotnictví, životního prostředí, stavební agendu. V jednotlivých gesčních zákonech jsou pak tyto správní orgány nazývány pro účely výkonu té které agendy např. orgán ochrany přírody a krajiny, stavební úřad atd. Byť jde o různé názvy, jde o označení jednoho a téhož správního orgánu (obecního či krajského úřadu). Pokud jde o žalobci tvrzenou skutečnost, že Mezitímní rozhodnutí bylo podepsáno jinou osobou, než je tam uvedená osoba věc vyřizující, je třeba uvést, že jde o aplikaci čl. 5 odst. 5 Podpisového řádu Krajského úřadu Královéhradeckého kraje. JUDr. P. prozatím nedisponuje zkouškou zvláštní odborné způsobilosti pro výkon dané agendy, z tohoto důvodu bylo žalobou napadené rozhodnutí podepsáno Mgr. Bc. D. M., který požadavky na odbornou kvalifikaci splňuje.

Pokud jde o rozpor úpravy Mezitímního rozhodnutí s mezinárodní smlouvou, právem EU a Ústavou, žalovaný odkázal na obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18, kterým byla deklarována ústavnost právní úpravy mezitímního rozhodnutí v § 4a liniového zákona. Dále se v krátkosti vyjádřil k postupu za situace, kdy je ve věci rozhodováno tzv. mezitímním rozhodnutím. Zdůraznil, že žalobci se domnívají, že by jim v případě vyvlastnění měla náležet náhrada jako za stavební pozemky, neboť na těchto má být stavěno a z toho důvodu jsou vyvlastňovány. Pokud je ale vyvlastňovaný pozemek ornou půdou a právě v důsledku stavby, pro kterou se vede vyvlastňovací řízení, bude pozemek využíván jinak (jako pozemek, na němž bude umístěna veřejně prospěšná stavba podrobená veřejnému užívání), nehraje plánovaný způsob využití při určení náhrady za vyvlastnění jakoukoli roli. Uvedené plyne z dikce § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění. Účelem vyvlastnění není, aby vyvlastňovaní (žalobci) obdrželi až extrémní majetkový prospěch z toho důvodu, že na jejich doposud zemědělsky užívaném pozemku má být provedena stavba, pro kterou je vyvlastňovací řízení vedeno, ale poskytnutí náhrady za nemovitost dle způsobu jejího stávajícího způsobu využití (náhrada má kompenzovat újmu za ztrátu vlastnictví k nemovitosti dle jejího stávajícího způsobu užívání a má např. vyvlastňovaným umožnit, aby si pořídili adekvátní nemovitost srovnatelných parametrů). Dále žalovaný odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 405/2012 Sb., kterým byl novelizován již zmíněný § 10 zákona o vyvlastnění a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2759/21, kde je uvedeno, že znalecký posudek zpracovaný v tam projednávané věci, který obsahoval ocenění zemědělských pozemků jako pozemků stavebních, byl v rozporu s § 3b odst. 2 liniového zákona.

K námitce žalobců, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu s vlastní právní úpravou mezitímního rozhodnutí o vyvlastnění, žalovaný odkázal na dikci § 4a odst. 1 liniového zákona a § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Uvedl, že dle těchto ustanovení rozhodoval. Žalovaný zdůraznil, že se neztotožňuje s tím, že by návrh na rozšíření vyvlastnění byl z procesního hlediska žádostí. Dále na konkrétních příkladech uvedl, proč se domnívá, že žalobci tvrzená konstrukce je chybná. Požadavek (nikoli žádost) žalobců na rozšíření předmětu vyvlastnění se procesně vyřizuje jako námitka řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 6 A 68/2015). S touto námitkou se žalovaný rovněž vypořádal na stranách 13 a násl. žalobou napadeného rozhodnutí. Ohledně námitky žalobců, že mělo být výrokově rozhodnuto ve věci sjezdu na pozemky žalobců, žalovaný odkázal na strany 12 – 13 Mezitímního rozhodnutí a pokud jde o žalobci nárokovanou odměnu advokátky a náhrady za znalecký posudek zpracovaný k zadání žalobců, o kterých mělo být rovněž rozhodnuto, žalovaný odkázal na odstavce 107 – 117 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109. Zároveň odkázal na dikci § 79 odst. 3 správního řádu a to, že znalecký posudek žalobců byl zpracován chybně (o čemž byli informováni), neboť oceňoval zemědělské pozemky jako stavební.

K žalobním bodům, kterými žalobci namítali, že s nimi nebylo řádně jednáno o dobrovolném vyvlastnění a že nebyly splněny ani další podmínky pro zahájení řízení o nuceném vyvlastnění, žalovaný uvedl, že otázka ceny (výše náhrady za odnětí a omezení vlastnického práva) je dle samotných žalobců důvodem, proč dobrovolně nepřistoupili na nabídku vyvlastnitele a je dle žalovaného s podivem, že žalobci nyní tato svá tvrzení sami zpochybňují. K tomu žalovaný odkázal na vyjádření žalobce a) publikované https://zdopravy.cz/rsd-opet-nema-pozemky-pro-obchvat-jaromere-soud-zrusil-vyvlastneni-parcely-soudce-89612/. Z tohoto žalovaný obsáhleji citoval.

Žalovaný zdůraznil, že to, že se žalobcům nelíbila výše náhrady, kterou měli v souladu s právem obdržet, nemůže být překážkou pro konstatování závěru spočívajícího v tom, že vyvlastnitel splnil všechny právem požadované povinnosti před podáním žádosti o vyvlastnění. V podrobnostech opětovně odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Důvody pro neuzavření smluv navržených vyvlastniteli byly výlučně zcela odlišné požadavky žalobců, nikoli snad to, že by tyto obsahovaly chyby tvrzené nyní (po několika letech). Pokud jde o to, že smlouvy předložené žalobcům měly být smlouvy tzv. adhézní, odkázal žalovaný na odstavce 130 – 132 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161.

Pokud jde o tvrzení žalobců, že pan Ing. A. M. nevyhotovil znalecký posudek, na základě kterého by bylo možné vůbec uvažovat o jednání o návrzích smluv, neboť tento dle jejich názoru trpí řadou faktických a i právních chyb, žalovaný odkázal na str. 16 a násl. svého rozhodnutí. Zdůraznil, že pokud by znalec ocenil pozemky jako stavební (jak si žalobci představují), žádné námitky by proti němu nevznášeli. Pokud jde o zápis osob do seznamu znalců, zde není žalovaný oprávněn přezkoumávat úkony Krajského soudu v Hradci Králové. V dalším žalovaný odkázal i na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109, konkrétně jeho odstavec 156. Stejně tak žalovaný odkázal na „Zprávu o trhu s půdou“ dostupnou na www.farmy.cz, ze které plyne, že průměrná tržní cena zemědělské půdy v roce 2021 činila 29,4 Kč/m². Žalobci však (jak plyne z obsahu správního spisu) nevyhovovala cena zemědělských pozemků dle posudku Ing. M., dle kterého byly pozemky oceněny částkou 25 Kč/m² (orná půda) a 49 Kč/m² (pozemek se stromy). Žalobci založili do správního spisu již dříve smlouvy, dle kterých byla částka 400 – 800 Kč/m². Je tak zřejmé, že dohoda o ceně mezi žalobci a vyvlastniteli nebyla možná. Dále žalovaný vyslovil nesouhlas s názorem Krajského soudu v Hradci Králové vysloveným v jeho rozsudku ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021, že na znaleckých posudcích znalce Ing. M. chyběly znalecké doložky. Žalovaný zdůraznil, že tyto jsou dle dikce zákona potřebné pro účely dokazování ve správním či civilním soudním řízení, znalecké posudky ale byly předloženy žalobcům v průběhu kontraktačního procesu, tedy za situace, kdy neprobíhalo žádné řízení. I pokud by však posudky doložky měly obsahovat a neměly je, jde pouze o formální nedostatek, který nemůže být důvodem pro nezákonnost celého na to navazujícího vyvlastňovacího procesu.

K poslednímu žalobnímu bodu žalobců žalovaný uvedl (nad rámec Mezitímního rozhodnutí), že stavba „D11 Smiřice – Jaroměř“ je od 17. 12. 2021 v užívání. A to včetně napojení na silnici I/37. Představa žalobců, že se domohou toho, že tato křižovatka bude odstraněna a dálnice uzavřena, a to jen proto, že údajně nebyly posouzeny jiné varianty dopravního napojení (což není pravda), je zcela iluzorní. Pokud se tedy žalobou napadené rozhodnutí vypořádává s uvedenou otázkou tak, že popisuje tento faktický i právní stav jako takový, který brání o jakýchkoli jiných variantách uvažovat, nelze na tomto závěru ničeho měnit.

Stran námitky absence veřejného zájmu na přeložce plynovodu, který je ve vlastnictví osoby soukromého práva, a námitky, že přeložka plynovodu není stavbou dopravní infrastruktury, žalovaný odkázal na § 12 písm. a) liniového zákona [dále rovněž viz § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb.]. Fakt, že plynovod není součástí silnice (a z hlediska stavebního práva jej nepovoluje speciální stavební úřad ve věcech pozemních komunikací), tak z hlediska vyvlastňovacího řízení nemá žádný význam, neboť se jedná o jeho přeložku, která je právě pro stavbu silnice nezbytná.

Žalovaný se dále vyjádřil rovněž k doplnění žaloby žalobců ze dne 30. 9. 2022, konkrétně ve svém podání ze dne 26. 10. 2022. V tomto odkázal na své výše učiněné podání k žalobě (původní procesní obranu) a rovněž opětovně odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí.

Žalovaný se zejména ohradil vůči tomu, že by výše uváděné geometrické plány, na které poukazuje žalobce, způsobovaly nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud by žalobou napadené rozhodnutí bylo nicotné, zcela jistě by toto bylo deklarováno již Nejvyšším správním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 10 As 169/2022 (ve kterém byl zrušen již dříve vydaný rozsudek v této věci, neboť nicotnost je vada, ke které jsou soudy povinny přihlédnout i bez návrhu). Žalovaný rovněž zdůraznil, že zápis práv plynoucích z Mezitímního rozhodnutí do katastru nemovitostí má toliko deklaratorní povahu, přičemž obavy žalobců o to, zda je žalobou napadené rozhodnutí takovým podkladem pro zápis, které splňuje zákonné požadavky na takový úkon katastrálního úřadu, není okolností, kterou se mohou správní soudy v rámci předmětného řízení zabývat – proti takovému případnému úkonu katastrálního úřadu se lze totiž bránit samostatnými procesními postupy. Dále žalovaný odkázal na relevantní právní úpravu stran potvrzení geometrického plánu a uzavřel, že je nepochybné, že právním předpisem určený správní orgán posoudil právním předpisem stanoveným způsobem náležitosti obou geometrických plánů a uzavřel, že tyto splňují veškeré na ně kladené požadavky.

V neposlední řadě se žalovaný ohradil vůči tvrzení žalobců, že je to právě on, kdo brání v uzavření dohody ohledně Předmětných pozemků. Žalovaný zdůraznil, že jednání mezi vyvlastniteli a žalobci se vedla od poloviny roku 2019 a dohodu lze uzavřít i v průběhu soudního řízení, respektive po zahájení řízení vyvlastňovacího. K tomu ale ze strany žalobců nedochází.

ŘSD ČR jako osoba zúčastněná na řízení (ve vyvlastňovacím řízení v postavení jednoho z vyvlastnitelů) podala rovněž vyjádření. Podáním doručeným krajskému soudu dne 20. 4. 2022 se ŘSD ČR vyjádřilo k věci samé s tím, že navrhuje žalobu v celém rozsahu zamítnout. ŘSD ČR se připojilo k procesní obraně žalovaného a odkázalo, potažmo citovalo klíčové pasáže z žalobou napadeného Mezitímního rozhodnutí.

Osoba zúčastněná na řízení 2) připomněla nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/18, kterým byl zamítnut návrh skupiny senátorů na zrušení částí liniového zákona. Ústavní soud tak potvrdil ústavní konformitu úpravy obsažené v liniovém zákoně, na jejímž základě bylo vydáno i Mezitímní rozhodnutí, přičemž se pochopitelně zabýval i otázkou závazků a výkladu relevantních mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (tj. včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

K problematice veřejného zájmu na vyvlastnění v nezbytném rozsahu Osoba zúčastněná na řízení 2) zdůraznila, že žalovaný vyhověl požadavkům Nejvyššího správního soudu a podrobně se zabýval otázkou existence veřejného zájmu a jeho převahy nad zájmy vyvlastňovaných na zachování jejich dosavadních práv (zejm. viz str. 35 až 41 Mezitímního rozhodnutí). Stejně tak se podrobně zabýval otázkou potřebnosti vyvlastňovaných pozemků pro realizaci účelu vyvlastnění na základě doplněného spisového materiálu (viz str. 43 až 47 Mezitímního rozhodnutí). Žalovaný přitom dospěl k závěru o naplnění podmínek pro vyvlastnění. Rovněž i krajský soud v daných skutkových a právních poměrech již shledal naplnění podmínek vyvlastnění, a to v rámci rozsudku sp. zn. 30 A 91/2021 (kdy byl posuzován účel vyvlastnění spočívající v realizaci předmětné okružní křižovatky SO 112, od čehož žalobci dovozují nepřípustnost vyvlastnění posuzovaného i ve shora označeném řízení).

Na závěru žalovaného vyjádřenému v Mezitímním rozhodnutí a závěru nadepsaného soudu v jeho rozsudku sp. zn. 30 A 91/2021 přitom ničeho nemění ani žalobci odkazovaná smlouva ze dne 16. 5. 2016, k jejímuž předložení nadepsaný soud vyzval ŘSD ČD a tato smlouva byla založena do spisu.

Jak je patrné z jejího obsahu (i názvu), předmětem poskytovaných služeb byl toliko návrh dočasného řešení v rámci stavby „D11 1107 Smiřice – Jaroměř“ (nikoliv tedy stavby „I/33 Jaroměř – obchvat“, která je řešena ve shora označené věci) – dočasné náhrady okružní křižovatky (plánované jako trvalé řešení) za stykovou křižovatku ve tvaru T (zvažovanou jako dočasné řešení pro mitigaci očekávaných obstrukcí žalobců, aby tím nedošlo k průtahům při budování úseku dálnice „D11 Smiřice – Jaroměř“ a jeho následném užívání). Provizorní řešení dočasně nahrazující plnohodnotnou okružní křižovatku dočasnou stykovou křižovatkou přitom již bylo žalovaným posuzováno v rámci varianty I a varianty II (viz str. 44 a 45 Mezitímního rozhodnutí).

Jak přitom poznamenal žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, otázka umístění okružní křižovatky SO 112 již byla v jiných řízeních pravomocně vyřešena (a potvrzena zdejším soudem rozsudkem sp. zn. 30 A 91/2021), přičemž předmětná okružní křižovatka již byla dokonce vybudována a úsek dálnice „D11 Smiřice – Jaroměř“ (v jehož rámci byl právě řešen i stavební objekt SO 112) je již v užívání (včetně napojení na silnici I/37). Teoretická otázka možnosti jiného napojení, a tedy i vedení trasy stavby „I/33 – obchvat Jaroměře“, je tak zjevně vyřešena (je přitom třeba zdůraznit, že předchozí soudní rozhodnutí nekonstatovala možnost jiného řešení, ale „toliko“ žalovanému vytknula nedostatečné posouzení předmětné otázky ke konkrétním námitkám a tvrzením žalobců – to však v rámci Mezitímního rozhodnutí bylo napraveno vyčerpávajícím způsobem). Ani argumentace smlouvou ze dne 16. 5. 2016 nemění ničeho na závěrech žalovaného v Mezitímním rozhodnutí – jedná se toliko o formální argument, kterým se žalobci pokoušejí zvrátit náležitě odůvodněné Mezitímní rozhodnutí (nedůvodnost této námitky jim přitom musela být patrná, neboť předmětná smlouva je veřejně dostupná – zejm. v Registru smluv; žalobci přitom ve své argumentaci ponechali uvedenou vyšší finanční částku vztahující se k jiné smlouvě – i jejich aktuální námitka je tak toliko formálním, obecným argumentem, který věcně nemůže zvrátit závěry žalovaného v Mezitímním rozhodnutí).

Námitku absence veřejného zájmu žalobci ještě namítají ve vztahu k vyvlastnění spočívajícímu ve zřízení věcného břemene (pro realizaci přeložky plynovodu) pro vyvlastnitele GasNet, s.r.o., tedy ve prospěch soukromého komerčního subjektu, přičemž zároveň namítají, že stávající plynovod je postaven tzv. „na černo“. Předně, vyvlastňovací legislativa nevylučuje, aby vyvlastnitelem byl i soukromý a komerční subjekt – stěžejním kritériem je existence veřejného zájmu na realizaci účelu vyvlastnění (tj. účelu, pro který jsou získávána předmětná práva). Je zcela běžné, že k vyvlastnění dochází ve prospěch soukromých a komerčních subjektů (zejména právě síťových společností). V posuzované věci je předmětný účel vyvlastnění (tj. realizace veřejně prospěšné dopravní stavby „I/33 – obchvat Jaroměře“) ve veřejném zájmu, přičemž přeložka stávajícího plynovodu je vyžadována právě v souvislosti s realizací této dopravní stavby, jak vše žalovaný v Mezitímním rozhodnutí řádně zhodnotil.

Nedůvodná je přitom i argumentace žalobců stran údajné nelegálnosti předmětného plynovodu, jak se s touto námitkou žalovaný taktéž řádně vypořádal, a to i odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, na jehož základě tak břemeno tvrzení a důkazní stíhala žalobce, kteří těmto svým procesním povinnostem nedostáli, a tedy s předmětnou obecnou námitkou ani nemůžou být úspěšní: „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.“ V daných poměrech tak žalovaný postupoval správně, když vyšel z presumpce legálního zřízení i vlastnictví plynovodu, jehož přeložka byla také předmětem vyvlastňovacího řízení. Ve zbytku obsahu procesního vyjádření Osoby zúčastněné na řízení 2) odkazuje krajský soud na č. l. 159 – 164 soudního spisu.

Osoba zúčastněná na řízení 2) se vyjádřila rovněž k doplnění žaloby žalobců ze dne 30. 9. 2022. Primárně odkázala na své již v řízení učiněné procesní podání, stejně tak odkázala na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznila rovněž, že podstatná část doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 obsahuje již několikrát vyřčená žalobní tvrzení, která žalobci opakují v soudních řízení před soudy různých stupňů. Osoba zúčastněná na řízení 2) zdůraznila, že některá žalobní tvrzení, se kterými žalobci přicházejí i v tomto řízení již byla uplatněna v řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 91/2021. O těchto námitkách tak již bylo s konečnou platností (v neprospěch žalobců) rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 As 1/2022 – 66, a ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2187/22.

Všechny předmětné geometrické plány byly potvrzeny Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm X. Pokud by snad nesplňovaly předepsané náležitosti, nemohly by být katastrálním úřadem potvrzeny (a následně by ani nedošlo k přepsání vlastnických práv v katastru nemovitostí katastrálním úřadem na základě Mezitímního rozhodnutí, k čemuž již taktéž došlo). V námitkách žalobců stran tvrzeného nepřizvání k vytyčení hranic pozemků přitom absentuje jakýkoliv možný zásah do veřejných subjektivních práv žalobců – dle jejich argumentace jim jejich případná účast měla toliko umožnit vznášet námitky, které mohli a primárně i měli uplatňovat ve vyvlastňovacím řízení, což také činili (a činí tak i v rámci soudního přezkumu). Případná účast žalobců na vytyčení hranic pozemků je ve světle jejich žalobních tvrzení irelevantní – k žádnému jinému výsledku ani průběhu řízení by to nevedlo. Pro úplnost je třeba poukázat na skutečnost, že geometrický plán č. 154-117/2021 byl vypracován z formálních důvodů, kdy po zrušení původního mezitímního rozhodnutí muselo dojít k novému přečíslování vyvlastněných pozemků dle regulí katastru nemovitostí, aby bylo možné jejich případné vyvlastnění novým rozhodnutím (tj. Mezitímním rozhodnutím), jak vyplývá i z odůvodnění Mezitímního rozhodnutí. Nedůvodná a zavádějící je i námitka žalobců, že by geometrický plán č. 154-117/2021 snad neměl odpovídat předchozímu geometrickému plánu, který byl žalobcům doručován spolu s návrhem kupní smlouvy.

Žalobci nesprávně argumentují údaji z geometrického plánu č. 114-44/2017, přestože k relevantním pozemkům byl rozhodný až následný geometrický plán č. 119-26/2018 (reflektující změnu územního rozhodnutí), kterému odpovídá i nynější geometrický plán č. 154-117/2021, který je součástí Mezitímního rozhodnutí. Konkrétně tak ve vztahu k vyvlastněnému pozemku parc. č. XH (dříve pod parc. č. XN), který výslovně zmiňují žalobci v doplnění žaloby, předmětem kontraktačního procesu a následného vyvlastňovacího řízení byla vždy část původního pozemku (parc. č. XCH) o rozloze 744 m² , jak je patrné zejména ze znaleckého posudku č. 4684/261/2019 včetně jeho příloh a navazujícího návrhu kupní smlouvy, žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení, oznámení o zahájení řízení, původního mezitímního rozhodnutí. Tomuto (tj. vyvlastnění části pozemku o rozloze 744 m²) přitom odpovídá právě i geometrický plán č. 154-117/2021, na jehož základě bylo vydáno Mezitímní rozhodnutí. Argumentace žalobců je tak záměrně zavádějící. Paradoxně v této souvislosti přitom žalobci vytýkají, že došlo ke zmenšení rozlohy předmětného oddělovaného (a posléze vyvlastňovaného) pozemku – namísto 773 m² dle geometrického plánu č. 114-44/XG7 totiž bylo v celém kontraktačním procesu a následně vyvlastňovacím řízení postupováno ve vztahu k oddělované části pozemku o rozloze 744 m² (dle geometrického plánu č. 119-26/XG8 a aktuálního geometrického plánu č. 154-117/2021).

Zmiňovaný výrok hejtmana Královéhradeckého kraje Mgr. Martina Červíčka žalobci překrucují a zveličují – nejedná se o důkaz tvrzené podjatosti ani v tomto směru nezavdává žádné opodstatněné pochyby. Kdokoliv, kdo řeší a rozhoduje předmětnou kauzu, která je bezesporu složitá, letitá a vyznačuje se velkým množstvím námitek žalobců (které jsou často donekonečna stále opakovány, ačkoliv již byly dříve autoritativně vypořádány), si zaslouží poděkování a obdiv. Pochopitelně ani nelze vytýkat čelnímu představiteli kraje, že vyjádřil potěšení nad tím, že předmětný úředník žalovaného vydal v této komplikované a mediální kauze rozhodnutí, které obstálo před pečlivým přezkumem správního soudu. Konstrukce žalobců, že zmíněný hejtman je nadřízeným předmětných úředních osob, je přitom zavádějící – v čele krajského úřadu totiž stojí ředitel, nikoliv hejtman.

Žalobci nově ještě argumentují návrhem ŘSD ČR na uzavření nájemní smlouvy datovaným 21. 4. 2022. Ani tato věc však ničeho nemění na dosavadních závěrech žalovaného a soudu. Žalobci přehlížejí, že se jedná o problematiku tzv. dočasných záborů pro realizaci předmětné stavby (a nikoliv záborů trvalých, které jsou realizovány odkupy nemovitostí či zřizováním věcných břemen, případně vyvlastněním), a to v souladu se záborovým elaborátem, který tvoří součást dokumentace k územnímu rozhodnutí. Žalobci předmětné vytrhávají z kontextu a zkreslují – cílem předmětných dočasných záborů není zajištění údajně jediného možného přístupu ke zbývajícím pozemkům žalobců, ale umožnění realizace stavby. Je zřejmé, že při realizaci stavby silnice je nezbytné dočasné využití nejbližšího okolí pro takovou stavební činnost (zejm. pro přejezdy stavební techniky a její manipulaci). Není překvapením, že pro realizaci stavby je vyžadována nikoliv jen plocha, na které bude stavba trvale umístěná, ale také plocha okolní (v omezenějším rozsahu a pouze dočasně – a proto formou dočasných, nikoliv trvalých záborů). Vzhledem k tomu, že potřebnost takových okolních pozemků je pouze dočasná, pochopitelně nelze v tomto směru postupovat cestou vyvlastňovacího řízení.

Je navíc nutno zdůraznit, že jen těžko bylo možno požadavkům žalobců vyhovět, byly-li jejich nároky postavené na kategorickém přesvědčení, že vyvlastňované pozemky by měly být oceňovány jako stavební. Na věci ničeho nemění ani neuzavření směnné smlouvy. Předně tato otázka byla řešena až po uplynutí lhůty, kterou zákon poskytuje oběma stranám pro snahu o nalezení dohody v rámci kontraktačního procesu, takže nelze v tomto směru ničeho vytýkat ve vztahu k otázce naplnění podmínky vyvlastnění dle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve spojení s § 5 zákona o vyvlastnění, resp. § 3a a § 3b liniového zákona. Konečně Osoba zúčastněná na řízení 2) uvedla, že potřebnost vyvlastnění a převaha veřejného zájmu stran žalobci sporovaného řešení napojení již byla jednoznačně vyřešena (k tomu opětovně srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 As 1/2022 – 66, a ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2187/22).

Ve věci se dne 26. 4. 2022 konalo jednání soudu, kterého se účastnili žalobce a) spolu se svou zástupkyní, pověřený zaměstnanec žalovaného a zástupce ŘSD ČR v postavení osoby zúčastněné na řízení. Z jednání byla omluvena žalobkyně b) a Osoba zúčastněná na řízení 1). Účastníci řízení, jejich zástupci a Osoba zúčastněná na řízení 2) setrvali na svých dosavadních stanoviscích a odkazovali na svá dosud ve věci učiněná podání.