55 A 67/2019

Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 65, Praha 10

Městský úřad Příbram sídlem Tyršova 108, Příbram I. za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. B. B. spol. s r. o., IČO: X sídlem X zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Roubalem sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň

P. – s., a. s., IČO: X sídlem X o žalobách proti rozhodnutí žalovaného 1. ze dne 12. 6. 2019, č. j. 065598/2019/KUSK, závaznému stanovisku žalovaného 1. ze dne 30. 7. 2018, č. j. 099736/2018/KUSK, závaznému stanovisku žalovaného 2. ze dne 10. 5. 2019, č. j. MZP/2019/500/1071, rozhodnutí žalovaného 1. ze dne 10. 6. 2019, č. j. 076453/2019/KUSK, a rozhodnutí žalovaného 3. ze dne 6. 2. 2018, č. j. MeUPB 12001/2018,

Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 24. 8. 2019 se žalobkyně a) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného 1. ze dne 8. 10. 2018, č. j. 104312/2018/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta odvolání žalobkyně a), žalobce b) a dalšího odvolatele a potvrzeno rozhodnutí žalovaného 3. (dále též „stavební úřad“) ze dne 19. 11. 2018, č. j. MeUPB 105552/2018 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím bylo na žádost první osoby zúčastněné na řízení (dále jen „žadatelka“) rozhodnuto o umístění stavby dvou vrtaných studní na pozemku p. č. X v k. ú. P. (dále jen „stavba“; všechny dále uváděné pozemky se nacházejí v k. ú. P.). Dále se domáhala zrušení závazného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 30. 7. 2018, č. j. 099736/2018/KUSK (dále jen „stanovisko EIA“), závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí (dále též jen „ministerstvo“) ze dne 10. 5. 2019, č. j. MZP/2019/500/1071 (dále jen „potvrzující stanovisko EIA“), rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 6. 2. 2018, č. j. MeUPB 12001/2018 (dále jen „rozhodnutí o výjimce“), a rozhodnutí žalovaného 1. ze dne 10. 6. 2019, č. j. 076453/2019/KUSK (dále jen „odvolací rozhodnutí o výjimce“), jež byly vydány jako podkladové akty mj. pro řízení o umístění stavby. Věc byla zapsána pod sp. zn. 55 A 67/2019.

Žalobce b) se samostatnou žalobou podanou dne 4. 9. 2019, zapsanou pod sp. zn. 43 A 75/2019, rovněž domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. V rámci žaloby dále také žádal zrušení stanoviska EIA, potvrzujícího stanoviska EIA, rozhodnutí o výjimce a odvolacího rozhodnutí o výjimce. Na výzvu soudu žalobce b) podáním ze dne 7. 10. 2019 sdělil, že s ohledem na judikaturu, která neumožňuje zrušení rozhodnutí o výjimce a odvolacího rozhodnutí o výjimce, požaduje pouze jejich přezkoumání.

Usnesením ze dne 13. 12. 2019, č. j. 55 A 67/2019-91, soud spojil obě věci ke společnému projednání. Věc je tak dále vedena pod sp. zn. 55 A 67/2019.

Stanovisko EIA bylo jako souhlasné vydáno k posouzení vlivů provedení záměru betonárny B. B. spol. s r. o. – závod P. – snížení kapacity (dále jen „záměr“) na životní prostředí. Záměr spočívá ve vybudování betonárny v průmyslové zóně B. v P.. Sestává z několika stavebních objektů, zejména vlastní betonárny, betonových zásobníků, recyklačního zařízení, trafostanice, dvou studní s hlubokými vrty pro čerpání vody, retenční nádrže a čerpací stanice na naftu. Kapacita záměru je 20 000 m3 (tj. asi 46 000 tun) betonu za rok. Oznamovatelem záměru byla žadatelka. Potvrzujícím stanoviskem EIA ministerstvo potvrdilo stanovisko EIA.

Rozhodnutím o výjimce byla žadatelce povolena výjimka z nejmenší vzdálenosti studně od zdroje možného znečištění podle § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o obecných požadavcích na využívání území“). Výjimka se vztahovala na stavbu vrtané studny na pozemku p. č. X, která je umístěna ve vzdálenosti 11,8 m od pozemní komunikace na pozemku p. č. X. Odvolacím rozhodnutím o výjimce byla zamítnuta odvolání žalobkyně a) a žalobce b) proti rozhodnutí o výjimce jako nepřípustná, neboť nebyla podána účastníky řízení.

Žalovaný 1. v napadeném rozhodnutí uvedl, že odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí směřovalo i proti stanovisku EIA k záměru, jehož součástí je i umisťovaná stavba. Žalovaný 1. proto postupoval podle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a vyžádal si potvrzující stanovisko EIA. K odvolacím námitkám žalobkyně a) žalovaný 1. uvedl, že stavební úřad se s jejími námitkami vypořádal dostatečně i s ohledem na to, že některé z nich nesměřovaly vůči samotné stavbě vrtaných studní, ale celé betonárny. Řízení bylo přerušeno v souladu s § 45 odst. 2 správního řádu na nezbytnou dobu potřebnou k doložení rozhodnutí o výjimce a stanoviska EIA. Rozhodnutím o přerušení řízení z důvodu doplnění podkladů nemohli být jiní účastníci řízení než žadatelka dotčeni na svých právech. Stavební úřad je nejprve povinen shromáždit podklady a teprve poté oznamuje zahájení řízení účastníkům řízení. Odvolací námitka, že se společností E. – I. s. r. o. (IČO: X; dále jen „E. – I.“) nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, se nedotýká práv žalobkyně a). Není ani žádný důvod, proč by E. – I. měla být účastníkem řízení, neboť není vlastníkem sousední nemovitosti ani nedojde k ovlivnění stávajících vodních zdrojů. Stavební úřad měl dostatek podkladů pro určení okruhu účastníků, neboť vycházel z údajů katastru nemovitostí a evidence obyvatel. Stanovisko EIA a vyjádření Městského úřadu P. ze dne 15. 9. 2017, č. j. MeUPB 78925/2017/OZP/Wa, jsou dostatečnými podklady pro stavbu. K námitce, že studně nelze umisťovat v území, které je zdrojem možného znečištění vody, žalovaný 1. uvedl, že podle hydrogeologického posudku a vyhodnocení zkoušek z průzkumných vrtů byly provedeny rozbory vody a pro případ jejího použití pro pitné účely se doporučuje odběr vzorků k bakteriologickému rozboru. Územním rozhodnutím se stavba pouze umisťuje a až vodoprávní úřad stanoví podmínky čerpání vody pro daný účel. Není jasné, jak se kvalita vody ve studních dotýká vlastnického práva žalobkyně a). K námitce nerespektování odstupových vzdáleností a ochranných pásem žalovaný 1. uvedl, že pro stavbu studny, která je umístěna ve vzdálenosti 11,8 m od pozemní komunikace, byla rozhodnutím o výjimce povolena výjimka z § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Stavební úřad se nezabýval výjimkou pro studnu B-1, neboť pozemek p. č. X je v současné době veden jako trvalý travní porost. Tato studna nemá žádné ochranné pásmo. O tom, že podkladem napadeného rozhodnutí je rozhodnutí o výjimce, byla žalobkyně a) žalovaným 1. informována. Jde o samostatné rozhodnutí, a proto se žalovaný 1. odvoláním proti němu zabýval samostatně. Konečně žalovaný 1. uvedl, že stavebnímu úřadu nepříslušelo přezkoumávat stanovisko EIA. Pokud s ním žalobkyně a) nesouhlasila, lze je přezkoumat v odvolacím řízení, k čemuž došlo. K odvolacím námitkám žalobce b) žalovaný 1. uvedl, že směřují vůči stanovisku EIA a následně odcitoval část potvrzujícího stanoviska EIA, která se zabývala vlivem záměru na podzemní vody. Námitkami, které se týkají samotné betonárny, se žalovaný 1. nezabýval, neboť ta není předmětem řízení. Není zřejmé, jaká další závazná stanoviska žalobce b) požaduje přezkoumat. S rozhodnutím o výjimce žalobce b) seznámil a dal mu možnost se k němu vyjádřit. Jedná se však o samostatné rozhodnutí, které je pravomocné a nelze je přezkoumávat.

Z žaloby plyne, že žalobkyně a) odvíjí žalobní legitimaci od vlastnictví pozemku p. č. X [dále jen „pozemek žalobkyně a)“] sousedícího s pozemkem, na němž má být umístěna předmětná stavba.

Žalobkyně a) namítla, že se žalovaný 1. nezabýval její odvolací námitkou, že zahájení řízení nebylo procesně správně oznámeno. Územní řízení je navazujícím řízením podle § 3 písm. g) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů“), které se podle § 9b tohoto zákona považuje za řízení s velkým počtem účastníků. Vedení navazujícího řízení se zveřejňuje veřejnou vyhláškou. Veškeré písemnosti, tedy i prvoinstanční a napadené rozhodnutí, bylo třeba doručit veřejnou vyhláškou, k čemuž nedošlo. To mělo vliv na informovanost vlastníků pozemků a dotčené veřejnosti, jejichž práva byla dotčena.

Dále namítla, že v řízení nebylo jako s účastníky jednáno se všemi vlastníky pozemků na nichž se nacházejí existující vrty a studně, zejména se společností E. – I., která je vlastníkem pozemku p. č. X. Vrt na tomto pozemku je od stavby vzdálen několik desítek metrů. Dojde k zásahu do kvality vody, čímž jsou dotčena práva vlastníka vrtu. Účastenství nelze omezovat jen na přímé sousedy. Žalovaný 1. se mýlí v tom, že nemohla být dotčena práva žalobkyně a), neboť bylo zasaženo do jejího práva na řádný průběh řízení. Byla oslabena oponentní argumentace a znemožněno předložení dalších podkladů nutných k řádnému zjištění skutkového stavu. Podle žalobkyně a) žadatelka rovněž nepředložila řádnou žádost, neboť nespecifikovala okruh účastníků řízení.

Dále namítla, že se žalovaný 1. nevypořádal s námitkou, že před oznámením zahájení řízení nelze činit žádné procesní úkony, včetně přerušení řízení. Oznámení o zahájení řízení bylo vydáno až více než jeden rok poté, co byla podána žádost. Argumentace žalovaného 1., že před oznámením zahájení řízení je nejprve nutno shromáždit poklady, je nesprávná, neboť je v rozporu s § 44 a § 47 správního řádu. Podáním žádosti je řízení zahájeno, neprodleně poté musí být zahájení oznámeno a až pak lze činit procesní úkony, které se oznamují účastníkům. Není přípustné, aby usnesení o přerušení řízení nebylo doručeno ostatním účastníkům, neboť se dotýká jejich procesních práv. Opačná úvaha žalovaného 1. je v rozporu se závěry stavebního úřadu, který k námitce žalobkyně a) ohledně nedostatečných podkladů žádosti uvedl, že usnesení o přerušení řízení nikdo nenapadal.

Rovněž namítla, že před oznámením zahájení řízení bylo vydáno rozhodnutí o výjimce. To nebylo součástí správního spisu a žalovaný 1. je musel vyžádat v průběhu odvolacího řízení, čímž bylo zasaženo do práva žalobkyně a) na seznámení se s podklady rozhodnutí. Správní orgány nevedly spis v souladu s § 17 správního řádu.

Dále namítla, že dne 28. 5. 2019 doručila žalovanému 1. doplnění odvolání, jehož přílohou byly výsledky průzkumných prací a hydrologických zkoušek z roku 2019 na pozemku žalobkyně a). Žalovaný 1. se s těmito podklady v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal, ačkoliv v jejich světle nemůže stanovisko EIA obstát. V rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu rovněž neumožnil, aby se s nimi seznámili ostatní účastníci řízení.

Dále žalobkyně a) namítla, že žalovaný 1. nesprávně posoudil její námitku ohledně zákazu umisťovat studny v prostředí, které je zdrojem možného znečištění podle § 24a vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Podle žalobkyně a) je podstatné, že studně jsou umisťovány na území průmyslové zóny B., kde je navíc plánována výstavba a provoz betonárny. Obojí je zdrojem znečištění a bude mít vliv na kvalitu vody. Žalobkyně a) má zájem na tom, aby se jímáním podzemní vody na sousedním pozemku nešířil kontaminační mrak na její pozemek. Žalovaný 1. v této souvislosti nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť nepřihlédl k žalobkyní a) předloženým podkladům, které vyvracejí nepravděpodobnost šíření kontaminačního mraku.

Žalobkyně a) nesouhlasí s vypořádáním odvolací námitky, podle níž podklady rozhodnutí měly obsahovat projektovou dokumentaci celé stavby betonárny. Studny jsou součástí stavby betonárny, k níž jako k celku bylo vydáno stanovisko EIA. V případě, že by mělo být umístění studní posuzováno samostatně, nelze takové stanovisko EIA použít. Stavebně technická dokumentace předložená v procesu posuzování vlivů musí být totožná s podklady pro umisťování studní, jinak by při realizaci mohlo dojít k nepřípustným změnám s dopady na podzemní vodu a šíření kontaminace. Je také nutno řádně posoudit odstupové vzdálenosti a přípustnost umístění studní s ohledem na betonárnu jako zdroj znečištění. Pro samostatné umístění studní mělo být provedeno samostatné posouzení vlivů na životní prostředí.

Dále žalobkyně a) namítla, že se žalovaný 1. nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, podle nichž měl být proveden průzkum všech dostupných vrtů a studní v delším časovém úseku a že umístěním stavby dojde k vyčerpání předpokládaného bezpečného limitu odběru podzemních vod. Podle § 24a vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území lze studny umisťovat jen v takové poloze, aby nebyla ovlivněna vydatnost sousedních studní. Fakticky dojde k situaci, kdy žádná jiná osoba nebude moci studnu zřídit.

Dále namítla, že správní orgány měly samy posoudit, zda se stanovisko EIA zabývá námitkami žalobkyně a) a zda nevychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu nebo nesprávného právního posouzení. Nesouhlasila s názorem správních orgánů, že jim je nepřísluší zpochybňovat.

Dále namítla, že nejsou správné závěry obou stanovisek EIA o tom, že záměr neovlivní šíření znečištění podzemních vod chlorovanými uhlovodíky. Žalobkyně a) na svém sousedním pozemku provedla průzkumné práce a hydrodynamické zkoušky na nově vybudovaném vrtu PV1. V podzemní vodě byly zjištěny chlorované uhlovodíky s převahou tetrachlorethenu (PCE) v koncentracích vyžadujících sanační zásah. Podle upřesňujícího matematického modelu proudění podzemních vod a transportu kontaminantů z února 2019 dochází k šíření kontaminace směrem od kontaminačního mraku přes pozemek betonárny na pozemek žalobkyně a), přičemž případné nové jímání podzemních vod by šíření kontaminantů mohlo urychlit. Stanovisko EIA tedy vychází z nesprávného předpokladu, že geologické rozhraní představuje nepropustnou bariéru, která brání šíření kontaminantů z oblasti staré ekologické zátěže směrem k betonárně. Ani toliko malým odběrem vody v dotčené lokalitě nebude zabráněno šíření znečištění.

Konečně žalobkyně a) uplatnila žalobní bod týkající se rozhodnutí o výjimce. Namítla, že se žalovaný 1. v napadeném rozhodnutí nezabýval jejími námitkami proti rozhodnutí o výjimce, neboť namísto toho vydal odvolací rozhodnutí o výjimce, jímž zamítl její odvolání proti rozhodnutí o výjimce jako nepřípustné. Dle jejího názoru je řízení o výjimce navazujícím řízením podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů, neboť jím je v podstatě rozhodováno o umístění stavby. Žalovaný 1. postupoval nesprávně při oznamování a doručování v tomto navazujícím řízení, čím byla žalobkyně jako účastník řízení o výjimce zkrácena na svých procesních a hmotných právech. Podle žalobkyně a) nemohlo být rozhodnutí o výjimce vydáno před vydáním stanoviska EIA, neboť do té doby nelze posuzovat umístění stavby. Rozhodnutí o výjimce je také nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje žádné odůvodnění, proč studnu nelze umístit v souladu se zákonnými odstupovými vzdálenostmi.

Žalobce b) v žalobě namítl, že se žalovaný 1. nezabýval jeho odvolacími námitkami, které se týkaly vad stanoviska EIA, a pouze odcitoval část potvrzujícího stanoviska EIA. Žalovaný 1. měl konfrontovat odvolací námitky žalobce b) s obsahem potvrzujícího stanoviska EIA. K tomu žalobce b) odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 As 17/2016 – 44, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, č. j. 30 A 57/2012 – 84 (všechna citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

Dále žalobce b) namítl, že stanovisko EIA není relevantním podkladem, neboť se primárně zabývá dopadem betonárny na životní prostředí. V opačném případě měl žalovaný 1. vypořádat i odvolací námitky žalobce b) proti betonárně. Záměr je realizován salámovou metodou, neboť došlo k umístění studní, aniž by byla stanovena nějaká omezení (např. ochranná pásma) s tím, že není třeba zohledňovat vlivy budoucí betonárny. V řízení o umístění betonárny pak může být argumentováno, že studně byly umístěny bez jakýchkoliv limitů.

Dále žalobce b) namítl, že stavba byla umístěna v rozporu s § 24a odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Studny jsou umístěny v areálu průmyslové zóny, kde se nacházejí pozemky a areály, které jsou zdrojem znečištění. Území je zasaženo kontaminací chlorovanými uhlovodíky. Na pozemek bude navíc umístěna betonárna, která bude zdrojem znečištění. Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť si měly vyžádat stavebně technickou dokumentaci betonárny. Studny měly být umístěny při dodržení maximálních odstupových vzdáleností od hranic sousedních pozemků, aby byl eliminován dopad provozů v průmyslovém areálu, a měly být stanoveny odstupové vzdálenosti pro další stavební objekty samotné betonárny. Zejména studna B-1 neměla být umístěna jen 7,6 m od pozemku p. č. X, neboť má být využit k průmyslové výrobě. Skutečnost, že tento pozemek je veden jako trvalý travní porost, není rozhodná, neboť je určen k umístění průmyslového provozu společnosti T. A., spol. s r. o. (IČO: X; dále jen „T. A.“).

Další žalobní bod žalobce b) se týkal kapacity záměru betonárny. Dokumentace vlivů záměru na životní prostředí (dále jen „dokumentace“) předpokládá výrobu betonu při maximálním výkonu, avšak podkladové studie vycházejí z průměrných či žadatelkou předvídaných omezených hodnot. Vlivy záměru musí být posouzeny ve vztahu k jeho skutečné maximální kapacitě. Záměr je schopen vyvolat i negativnější vlivy, než jsou předpokládány dokumentací. Následná omezení jsou z hlediska posouzení vlivů irelevantní, neboť mohou být překračována a sankce již nedokáží zabránit vzniku negativních vlivů na životní prostředí. Technický výkon betonárny je 100 m3 betonu za hodinu, z čehož plyne, že při jedenáctihodinovém denním provozu činí maximální denní produkce 1 100 m3 a roční produkce 275 000 m3 betonu. Výrobcem garantovaný výkon betonárny Stetter HN2,25 je dokonce 104 m3/hod. Záměr již byl dříve posuzován a bylo vydáno nesouhlasné stanovisko, přičemž jediným rozdílem byla navrhovaná kapacita 30 000 m3/rok namísto nynějších 20 000 m3/rok. Využití maximální kapacity záměru odpovídají i jeho další parametry, jako je rozsah zastavěnosti pozemku p. č. X, objemy zásobníků kameniva a cementu, výkon trafostanice a nádrž pohonných hmot s objemem 8 m3. Podle stanoviska EIA zahraniční vlastník neprovozuje betonárny s menším míchacím jádrem než 2,25 m3, z čehož plyne jeho výlučný zájem na provozu při maximálním výkonu. Při kapacitě 275 000 m3/rok bude k odvozu betonu nutný vyšší denní počet jízd domíchávačů a vyšší objem navezeného materiálu. Dokumentace počítá s dopravou betonových směsí nákladními vozidly o objemu 8 m3, nejobvyklejšími objemy jsou však 4 m3 až 6 m3. Nemohou proto obstát údaje o počtu mytí aut, hlukové a prachové studie a dopady dopravního zatížení. O celkové kapacitě záměru svědčí i to, že má na základě výsledku zjišťovacího řízení významný vliv na životní prostředí a že se jedná o stacionární zdroj vyjmenovaný v příloze č. 2 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“). Nesouhlasí s názorem, že ve stavebním povolení lze stanovit podmínky provozu záměru, neboť tím by byl popřen účel posouzení vlivů. Pokud jsou v rámci posouzení vlivů shledány negativní vlivy, nelze v navazujících řízeních pokračovat. Podle žalobce b) měla být posouzena vedle nulové varianty i varianta s maximální kapacitou záměru a limitní varianta, tj. s maximálním technickým výkonem 55 m3/hod.

Dále žalobce b) uplatnil různorodé námitky, které se týkaly vlivu záměru na vody. Namítl, že rozsah zastavěnosti pozemku betonárny má vlivy na vodní poměry, zejména odtok srážkových vod a absorpční poměry. Podle žalobce b) je rovněž nepřijatelné, že přepad ze záchytné nádrže, která bude obsahovat kontaminovanou vodu z provozu záměru, bude vsakován do země. Jakékoliv odpadní vody naruší kvalitu podzemních vod. Dále žalobce b) namítl, že případná ekologická havárie čerpací stanice nebo z nákladní dopravy bude mít závažné důsledky na podzemní vodu s ohledem na její vysokou hladinu a komunikační schopnost se širokým okolím. Hrozí kontaminace srážkových vod a při delších přívalových deštích i P. potoka.

Dále žalobce b) uplatnil několik námitek, které se vztahují k technickému řešení záměru. V dokumentaci je jako recyklační zařízení – mycí plocha zmíněn podzemní monolitický objekt bez bližší specifikace a vyhodnocení jeho dopadů na podzemní a dešťové vody. V dokumentaci dále není uvedeno, jakým způsobem bude realizován odlučovač lehkých kapalin u čerpací stanice a jak bude nakládáno s vodou po procesu odloučení. Dokumentace rovněž předpokládá založení stavby na pilotách, ale není uvedena jejich hloubka, rozsah narušení podloží, důsledky vibrací a dopady na podzemní vody. V území se přitom nachází tektonická porucha. Podle dokumentace dále mají mít zásobníky výšku 20 metrů, což představuje nepřípustný zásah do charakteru krajiny, který v dokumentaci není řešen.

Dále žalobce b) namítl, že z rozptylové studie plyne překročení ročních imisních limitů pro benzo[a]pyren. V nárůstu navíc nejsou zohledněny kumulativní vlivy dalších záměrů. Je irelevantní, že příspěvky vyvolané provozem záměru jsou nízké. Překročení imisních limitů nelze připustit ani v případě, že k němu dojde toliko nevýrazným způsobem. K tomu žalobce b) odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 10 Ca 62/2009 – 122.

Dále žalobce b) namítl, že rozptylová a akustická studie se při posuzování vlivů dopravy omezily jen na vytížení ulic E., O. a H., ale není v nich zvažována ulice Č. A., ačkoliv se doprava po ní jeví jako nejrychlejší. Není reálné, že předpokládané rozložení dopravy bude bezvýjimečně dodrženo, zejména v případech omezení dopravy v ulici E.. Z webových stránek žadatelky plyne, že skutečný dopravní proud při expedici betonu bude odlišný. Neexistuje žádné omezení, které by žadatelce bránilo využívat ulici Č. A.. Omezení dopravy v ulici P. není podstatné, neboť při využití domíchávačů a dalších dopravních prostředků do 3,5 t jde o nejvýhodnější dopravní cestu.

Dále žalobce b) namítal vady akustické studie. Podle žalobce b) nelze přehlížet existenci staré hlukové zátěže. Akustická studie také opomíjí kumulativní vlivy, zejména bagatelizuje dopady plánované betonárny Míchací centrum P., která je parametry srovnatelná se záměrem. V případě nárůstu společné dopravy dojde k překročení hlukových limitů. Studie pomíjí jiné ulice než ulici O. a také oblast kruhového křížení této ulice s ulicí E.. Nebyla vyhodnocena kumulace záměru s jinými záměry, které se týkají pozemních komunikací, a to z hlediska změn dopravního proudu v P. a zvýšené poptávky po betonu. Žadatelka navíc sama uvádí, že nemá k dispozici údaje o místech dodávek betonu v rámci města P. a okolí, což znamená, že se dokumentace s kumulací záměru s jinými záměry nevypořádala. Na tom nic nemění ani tabulka na str. 28 dokumentace, která obsahuje vyhodnocení kumulace. Není zřejmé, z jakého hlediska byla kumulace posuzována a o jaké informace a vstupy se posouzení opíralo. Akustická studie je nepřezkoumatelná, neboť neobsahuje žádná měření akustického tlaku a vychází pouze ze statistik bez uvedení ověřitelných vstupních údajů.

Další skupina námitek žalobce b) se týkala zejména vlivů stavby (studní) na podzemní vody. Při dlouhodobém čerpání nelze vyloučit zachycení okraje oblasti znečištěné chlorovanými uhlovodíky. Byla prokázána komunikace mezi vrty B-1 až B-3 a kontaminovanými prostory. Šíření kontaminace z kontaminačního mraku je odborně předpokládáno při odběru vody 2 l/s po dobu dvou po sobě následujících dnů. Vrty B-1 a B-3 jsou každý schopen produkovat vodu s vydatností 3 l/s. Maximální odběry jsou v dokumentaci uváděny ve výši 3 l/s, což je způsobilé k narušení kontaminačního mraku. Podle žalobce b) je nutno provést zkušební nepřetržité čerpání po dobu 24 měsíců. Tato délka je potřebná vzhledem k charakteru podloží, u kterého se změny projevují s časovým zpožděním. Je nutno monitorovat chování kontaminačního mraku ve všech ročních obdobích. Vrty nejsou vybaveny zařízením, které by objektivně zaznamenávalo odběr vody. Napojení na vodovodní řad není v zájmu žadatelky, neboť by bylo možné kontrolovat objem spotřebované vody, a tedy i dodržování výrobních kapacit. Kontaminace podzemních vod je způsobilá negativně ovlivnit systém ekologické stability.

Další námitky žalobce b) se vztahovaly k vlivům záměru na faunu a flóru. Existující ekosystém na pozemku záměru bude zlikvidován, což bude mít vliv na okolní faunu a flóru. V důsledku výšky zásobníků se také změní poměry oslunění. Na okolních pozemcích byl botanickým a zoologickým průzkumem zjištěn výskyt několika chráněných druhů. To nelze bagatelizovat a je třeba proto provést dlouhodobý biologický průzkum po dobu minimálně 24 měsíců. Argumentace, že ochrana podobných lokalit není nutná pro přežití druhů, je nesprávná, neboť pomíjí ochranu proti jejich rušení podle § 50 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“).

Dále žalobce b) uplatnil žalobní bod, jímž brojil proti rozhodnutí o výjimce. Namítl, že byl účastníkem řízení o rozhodnutí o výjimce, neboť jde o navazující řízení podle § 3 písm. g) bodu 13 zákona o posuzování vlivů. Odvolání žalobce b) bylo proto žalovaným 1. nesprávně zamítnuto jako nepřípustné. Stavební úřad ani žalovaný 1. v řízení o rozhodnutí o výjimce nepostupovali podle § 9b zákona o posuzování vlivů. Rozhodnutí o výjimce bylo v rozporu s § 9a odst. 3 zákona o posuzování vlivů vydáno, aniž by jeho podkladem bylo stanovisko EIA. Nebylo také vydáno v dohodě nebo se souhlasem dotčených orgánů. Byl nutný souhlas orgánu ochrany přírody a závazné stanovisko vodoprávního úřadu podle § 104 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Žalobce b) též namítl, že rozhodnutí o výjimce je nepřezkoumatelné, neboť neuvádí žádné důvody pro povolení výjimky. Žalobci b) ani nebylo doručeno.

Konečně žalobce b) namítl, že stavba nerespektuje odstupové vzdálenosti 15 metrů od sousedních pozemků. S totožnou námitkou se žalovaný 1. v napadeném rozhodnutí nevypořádal.

Žalovaný 1. ve vyjádření k žalobě žalobkyně a) uvedl, že stavba sice byla posuzována jako dílčí část záměru podle zákona o posuzování vlivů, ale žalovaný 1. vzhledem k charakteru stavby usoudil, že nebylo důvodné doručovat veřejnou vyhláškou, neboť se řízení netýkalo velkého počtu účastníků. K námitce ohledně účastenství společnosti E. – I. žalovaný 1. odkázal na napadené rozhodnutí a doplnil, že přesahuje rozsah podle § 89 odst. 3 a 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Z § 86 odst. 4 stavebního zákona plyne, že stavební úřad neměl povinnost oznamovat zahájení řízení předtím, než byla žádost o vydání územního rozhodnutí kompletní. Řízení o rozhodnutí o výjimce je samostatným řízením. S rozhodnutím o výjimce byli účastníci řízení seznámeni v odvolacím řízení. K námitce, že se nevyjádřil k nově doplněným podkladům, žalovaný 1. konstatoval, že se jednalo o podklady, které měly být uplatněny v průběhu posuzování stavby z hlediska vlivů na životní prostředí a nemohly být relevantní pro rozhodnutí žalovaného 1. Námitkou nemožnosti umisťovat studně v území, které je zdrojem možného znečištění, se zabýval a své úvahy opřel o hydrogeologický posudek, který vycházel z výsledků zkoušek z průzkumných vrtů. Neexistují žádné důkazy, které by prokázaly kontaminaci prostředí. Žalovaný 1. trvá na tom, že projektová dokumentace betonárny neměla být podkladem v řízení o umístění studní. Z hydrogeologického posudku plyne, že vydatnost okolních studní nemůže být vzhledem k jejich vzdálenosti ovlivněna. Řízení o rozhodnutí o výjimce není navazujícím řízením podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů.

Ve vyjádření k žalobě žalobce b) žalovaný 1. uvedl, že řízení o umístění stavby nebylo navazujícím řízením podle zákona o posuzování vlivů, neboť studně o hloubkách 28 m a 70 m nepodléhají ani zjišťovacímu řízení. Podmínky stanoviska EIA také nebyly převzaty do prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce b) byl účastníkem územního řízení na základě zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále žalovaný 1. uvedl, že řízení o umístění stavby je návrhové a správní orgány nemohou návrh žadatelky rozšířit či zúžit. Zákon nestanoví, že každá studna musí mít ochranné pásmo. Z odstupových vzdáleností podle § 24a odst. 2 a 3 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území lze povolit výjimku. V řízení o udělení výjimky je okruh účastníků stanoven správním řádem, a nikoliv stavebním zákonem. Jejím udělením nedojde k zásahu do zájmů ochrany přírody a krajiny. Žalovanému 1. nepříslušelo přezkoumávat obsah stanoviska EIA.

Žadatelka ve vyjádření k žalobě žalobkyně a) uvedla, že žaloba je nepřípustná v části, kterou je napadáno rozhodnutí o výjimce, odvolací rozhodnutí o výjimce, stanovisko EIA a potvrzující stanovisko EIA. Závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí není samostatným správním rozhodnutím. Lze se proti němu bránit v rámci odvolání v navazujících řízeních, popř. podnětem k přezkumnému řízení. K tomu žadatelka odkázala na rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2015, č. j. 7 As 16/2015 – 76, a na usnesení zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 51 A 5/2019 – 8. Soudní přezkum závazného stanoviska je podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2866/15 (nálezy Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz/), možný až v rámci žaloby proti konečnému rozhodnutí. Žalovaný 1. byl povinen se stanoviskem EIA při svém rozhodování důsledně řídit. Žalobkyně a) neuvedla, v čem spatřuje dotčení svých práv tímto stanoviskem. Usiluje o posouzení odborné skutkové otázky správním soudem, což s ohledem na koncepci správního soudnictví není přípustné. Všechny námitky žalobkyně a) byly v posudku podle zákona o posuzování vlivů řádně vypořádány.

Ve vyjádření k žalobě žalobce b) žadatelka uvedla, že argumentace žalobce b) se zakládá na tom, že žadatelka nebude plnit podmínky stanovené správními rozhodnutími, což dopředu nelze předpokládat. Žadatelka je podle § 73 odst. 2 správního řádu vázána pravomocnými rozhodnutími. V případě, že by žadatelka podmínky nerespektovala, může žalobce b) podat podnět k zahájení řízení z moci úřední podle § 132 stavebního zákona. Nelze se naopak bránit preventivní žalobou. Dále žadatelka uvedla, že aktivní žalobní legitimace dotčené veřejnosti podle § 9d zákona o posuzování vlivů není bezbřehá. Z čl. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice o posuzování vlivů“) plyne, že environmentální právnické osoby mohou napadat jen zákonnost, a nikoliv správnost rozhodnutí. V žalobě také musí být specifikován konkrétní veřejný zájem, který žalobce chrání, a ustanovení hmotného a procesního práva, která měla být porušena.

Žalobkyně a) v replice k vyjádření žalovaného 1. uvedla, že okruh účastníků i nutnost doručování veřejnou vyhláškou je stanovena § 3 písm. g) a § 9b zákona o posuzování vlivů. Žalovanému 1. nepřísluší posuzovat důvodnost. Související odvolací námitku žalovaný 1. nevypořádal. Neoznámení zahájení řízení je podstatnou vadou řízení, která zakládá důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí, k čemuž žalobkyně a) odkázala na rozsudek NSS ze dne 7. 8. 2013, č. j. 3 As 77/2012 – 35. Žalovaný 1. nespecifikuje, jak námitky žalobkyně a) týkající se okruhu účastníků překračují rozsah podle § 89 odst. 3 a 4 stavebního zákona. Argumentace žalovaného 1., že by zahájení řízení nemělo být neprodleně oznámeno účastníkům, nemá oporu v zákoně. Dále žalobkyně a) uvedla, že její doplnění odvolání ze dne 28. 5. 2019 včetně příloh je nutno považovat za opomenutý důkaz, neboť se s ním žalovaný 1. v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal. Odvolací správní orgán rozhoduje podle skutkového stavu v době vydání svého rozhodnutí a nemůže přehlížet skutečnosti, které mají vliv na posouzení žádosti. Žalobkyní a) předložené důkazy svědčí o tom, že studně jsou umisťovány v území, v němž byla zjištěna kontaminace podzemní vody chlorovanými uhlovodíky. Není zřejmé, na jaký hydrogeologický posudek žalovaný 1. odkazuje, neboť není součástí správního spisu. Zmiňuje se o něm toliko stanovisko EIA. Konečně žalobkyně a) uvedla, že netvrdila, že by rozhodnutí o výjimce bylo územním rozhodnutím, ale že se jím v podstatě rozhoduje o umístění stavby, neboť je nezbytné pro vydání napadeného rozhodnutí. Řízení o rozhodnutí o výjimce bylo proto navazujícím řízením podle § 3 písm. g) bodu 13 zákona o posuzování vlivů.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 19. 10. 2017 podala žadatelka žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby vrtané studny B-1 o hloubce 28 m a vrtané studny B-3 o hloubce 70 m na pozemku p. č. X v k. ú. P.. K žádosti doložila mj. závazné stanovisko Městského úřadu P., odboru životního prostředí, jako vodoprávního úřadu, ze dne 15. 9. 2017 vydané podle § 104 odst. 9 vodního zákona, podle něhož k umístění stavby nebyly vzneseny připomínky. Vodoprávní úřad toliko poznamenal, že k navazujícímu stavebnímu a vodoprávnímu řízení je třeba doložit stanovenou dokumentaci a žádost na předepsaném formuláři. Usnesením ze dne 13. 11. 2017 stavební úřad řízení přerušil, neboť předložená žádost neměla předepsané náležitosti, a výzvou z téhož dne žadatelku vyzval k předložení rozhodnutí o povolení výjimky z obecných požadavků na výstavbu.

Dne 6. 2. 2018 bylo vydáno rozhodnutí o výjimce, kterým byla žadatelce povolena výjimka z § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Výjimka se vztahovala na stavbu vrtané studny na pozemku p. č. X, která je umístěna ve vzdálenosti 11,8 m od pozemní komunikace na pozemku p. č. X. V odůvodnění stavební úřad uvedl, že povolením výjimky se neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob ani sousední pozemky či stavby. Účel sledovaný obecnými požadavky na využívání území bude dosažen i řešením podle povolené výjimky.

Vyrozuměním ze dne 19. 4. 2018 stavební úřad účastníkům [včetně žalobkyně a)] podle § 65 odst. 2 správního řádu sdělil, že se v řízení pokračuje. V podání ze dne 27. 4. 2018 žalobkyně a) mj. namítla, že se v dané věci jedná o navazující řízení, přičemž žadatelka nepředložila závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Usnesením ze dne 5. 6. 2018 stavební úřad řízení opět přerušil z důvodu nedostatků žádosti a výzvou z téhož dne žadatelku vyzval k předložení tohoto závazného stanoviska.

Podáním ze dne 31. 5. 2018 žalobce b) stavebnímu úřadu oznámil, že podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny vstupuje do územního řízení o umístění stavby.

Dne 31. 8. 2018 žadatelka doložila stanovisko EIA (ze dne 30. 7. 2018). Jeho předmětem je záměr nazvaný „Betonárna B. B. spol. s r. o. – závod P. – snížení kapacity“, který spadá pod přílohu č. 1 kategorii II bod 41 zákona o posuzování vlivů. Záměr spočívá ve vybudování betonárny v průmyslové zóně B. v P.. Sestává z několika stavebních objektů, zejména vlastní betonárny (s obchodním názvem Stetter HN2,25), betonových zásobníků, recyklačního zařízení – mycí plochy, trafostanice, dvou studní s hlubokými vrty pro čerpání vody, retenční nádrže a čerpací stanice na naftu. Objem míchačky na čerstvý beton je 2,25 m3 a hodinová kapacita udávaná výrobcem 100 m3. Kapacita záměru je 20 000 m3 (cca 46 000 tun) betonu za rok. Průměrná denní produkce betonu činí 80 m3 betonu; maximální denní produkce 560 m3 betonu.

Oznámením ze dne 11. 10. 2018 stavební úřad účastníkům řízení (včetně obou žalobců) oznámil zahájení územního řízení. Oznámení bylo doručováno účastníkům jednotlivě.

Prvoinstančním rozhodnutím ze dne 19. 11. 2018 byla stavba umístěna. Plyne z něj, že podmínky stanoviska EIA nebyly převzaty, neboť se netýkají předmětu řízení a budou uplatněny ve stavebním řízení. K námitkám žalobkyně a) stavební úřad dále uvedl, že řízení bylo přerušeno z důvodu doplnění žádosti o stanovisko EIA a žádný z účastníků se proti usnesení o přerušení neodvolal. Společnost E. – I. není účastníkem řízení. Podkladem rozhodnutí bylo stanovisko EIA i stanovisko Městského úřadu P. ze dne 15. 9. 2017 a další stanoviska či vyjádření nejsou potřeba. Výjimka z § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území pro stavbu studny, která je vzdálena 11,8 m od pozemní komunikace na pozemku p. č. X, byla povolena rozhodnutím o výjimce. Pro studnu B-1 nebyla výjimka třeba, neboť pozemek p. č. X je veden jako trvalý travní porost. Stavebnímu úřadu nepřísluší zpochybňovat stanovisko EIA. Posledně uvedené stavební úřad zopakoval k námitkám žalobce b).

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí a současně i rozhodnutí o výjimce podali oba žalobci odvolání. V odvolacím řízení si žalovaný 1. přípisem ze dne 11. 2. 2019 od ministerstva vyžádal potvrzení nebo změnu stanoviska EIA. V potvrzujícím stanovisku EIA ministerstvo k odvolacím námitkám uvedlo, že kapacita 20 000 m3 je ve stanovisku EIA jasně deklarovaná a je základním limitem, který bude převzat do všech navazujících správních řízení. Nejedná se o maximální technicky dosažitelnou kapacitu. V dokumentaci byly vyhodnoceny vlivy denního provozu záměru pro průměrnou i maximální kapacitu, včetně vlivů dopravy. Maximální roční kapacita bude vždy dodržena. Původní nesouhlasné stanovisko bylo dříve vydáno k záměru, který měl kapacitu výroby 30 000 m3, došlo tedy k jejímu snížení o 30 %. Retenční nádrž nebude obsahovat kontaminovanou vodu, neboť bude před nátokem umístěn odlučovač ropných látek. Samostatné vsakování je vyloučeno z důvodu nízké propustnosti hornin, navrženo je proto vybudování odpařovacího/vsakovacího objektu, jehož velikost teprve bude upřesněna. Objekt recyklačního zařízení – mycí plochy tvoří uzavřený okruh a veškeré technologické odpadní vody tak budou využívány k výrobě betonových směsí. Vlivy záměru na krajinu jsou řešeny v kapitole D.I.8 dokumentace. Záměr je plánován do centrální části průmyslové zóny, která se postupně zastavuje objekty různých výšek a architektonického řešení a nachází se zde i vzrostlá zeleň. Sila budou technicky provedena jako subtilní konstrukce s barevně nevýrazným nátěrem. V krajině budou mnohem méně patrná, než objekty skladů a obdobných hal, které jsou již v území umístěny. Nenacházejí se zde ani žádné předměty ochrany podle zákona o ochraně přírody a krajiny.

Dále ministerstvo konstatovalo, že imisní limity pro znečišťující látky nebudou s výjimkou ročního imisního limitu pro benzo[a]pyren překračovány. Vypočtené příspěvky záměru k imisním koncentracím benzo[a]pyrenu pak jsou zcela zanedbatelné. V rozptylové studii byly popsány i kumulativní vlivy na ovzduší z dosud nerealizovaného záměru Míchací centrum P.; imisní příspěvky obou betonáren jsou taktéž zanedbatelné. Dopravní trasy pro dovoz surovin a expedici betonu jsou stanoveny podmínkami č. 19 a č. 20 stanoviska EIA pro provoz záměru. Podle podmínky č. 21 je pak žadatelka povinna provést taková opatření, aby byly dodržovány. Akustická studie se zabývala i kumulací vlivů s případnými dalšími záměry, včetně Míchacího centra P.. Možnosti odbytu betonu jsou limitovány přepravní vzdáleností, a proto nelze související dopravu z obou betonáren jednoduše sčítat. Výpočet dalšího možného zvýšení dopravy tak byl proveden do hodnoty hygienického limitu 70 dB jako možné rezervy v dopravní obslužnosti. Překročení tohoto limitu by nastalo při navýšení vyšším než 450 nákladních vozidel, což se nepředpokládá. V akustické studii byla vypočtena stará hluková zátěž. Podkladem akustické studie bylo i místní sčítání dopravy, nikoliv jen statistická data.

Ministerstvo dále uvedlo, že vlivy na povrchové a podzemní vody jsou podrobně vyhodnoceny v kapitole D.I.4. dokumentace. Jsou zde navržena opatření k ochraně vod – např. limity pro odebírané množství podzemních vod tak, aby nedošlo k ovlivnění hladiny v okolních objektech a k rozšíření znečištění chlorovanými uhlovodíky. Je navržen monitoring kvality podzemních vod za účelem včasné indikace nárůstu koncentrací chlorovaných uhlovodíků a jejich šíření vlivem čerpání. Možné negativní vlivy by mohly být vyvolány neomezeným čerpáním podzemních vod. Byl navržen maximální odběr vod, který zaručí, že nedojde k ovlivnění okolních vodních zdrojů. Záměr neovlivní šíření znečištění podzemích vod chlorovanými uhlovodíky: hlavním důvodem je geologické rozhraní (posun geologických vrstev vůči sobě), které leží mezi znečištěním podzemních vod a pozemkem betonárny a brání šíření znečištění ve směru k betonárně. Stěžejní je také relativně malý dlouhodobý průměrný odběr podzemních vod. Stanovení míry kvantitativního a kvalitativního ovlivnění hydrogeologických poměrů v širším okolí záměru bylo předmětem průzkumných hydrogeologických prací a následně ověřeno numerickým modelováním. Součástí dokumentace jsou proto přílohy č. 4A až č. 4E, tj. sada 5 hydrogeologických studií, které podrobně hodnotí hydrogeologické poměry a modelují interakci záměru a zjištěného kontaminačního mraku. Podmínky, které byly na základě modelových scénářů doporučeny v příloze č. 4E, jsou součástí stanoviska EIA pod č. 11 až 15. Tato studie rovněž uzavírá, že jakákoliv interakce záměru s kontaminačním mrakem se nepředpokládá a jeví se jako nepravděpodobná, byť ji nelze vyloučit. Proto jsou nastavena taková opatření, která eliminují možné negativní vlivy.

Konečně ministerstvo uvedlo, že podle dokumentace bude záměrem dotčeno antropogenně silně zatížené území bez přítomnosti přírodních nebo přírodě blízkých biotopů. Mimo zastavěné plochy se zde vyskytují zejména druhově chudé travní porosty s nízkou biologickou hodnotou. V dotčeném území nebyl zaznamenán výskyt žádného zvláště chráněného druhu. Nejsou předpokládány negativní vlivy záměru na rostliny a živočichy a biologickou rozmanitost. Podmínka č. 5 stanoviska EIA stanoví, že před zahájením stavby bude proveden biologický průzkum a v případě nálezu zvláště chráněných druhů bude postupováno podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stanovisko EIA je podkladem pro umístění stavby, neboť posouzený záměr betonárny sestává i ze dvou hlubokých vrtů pro čerpání vody; jeho podmínky č. 15 se týkají právě odběru vod; a v odůvodnění byly vyhodnoceny vlivy na povrchovou a podzemní vodu. Rovněž dokumentace popisuje v kapitole B.6. stavební objekt SO – 08 – Studny a v kapitole B.II.2 uvádí, že zásobování betonárny je projektováno ze dvou vrtaných studní. Vlivy studní na životní prostředí byly posouzeny.

Žalovaný 1. přípisem ze dne 20. 5. 2019 účastníky informoval o potvrzujícím stanovisku EIA a poskytl jim sedmidenní lhůtu k vyjádření.

Dne 28. 5. 2019 bylo žalovanému 1. doručeno doplnění odvolání žalobkyně a) z téhož dne, která k němu doložila dvě přílohy: Vyhodnocení hydrodynamických zkoušek na vrtu PV-1 z ledna 2019 (dále jen „vyhodnocení zkoušek z ledna 2019“) a Matematický model proudění podzemních vod a transportu kontaminantů z února 2019 (dále jen „matematický model z února 2019“). Žalobkyně a) namítala, že potvrzující stanovisko EIA se nevypořádalo s jejími odvolacími námitkami. Dále obdobně jako v žalobě uvedla, že na svém pozemku provedla hydrodynamické zkoušky na vrtu PV-1. Podle vyhodnocení zkoušek z ledna 2019 zde byly zjištěny chlorované uhlovodíky s převahou tetrachlorethenu (PCE). Matematický model z února 2019 vyvrací závěry stanoviska EIA o neexistenci interakce mezi dotčenou lokalitou a kontaminačním mrakem. Dochází k šíření kontaminace přes pozemek betonárny a pozemek žalobkyně a).

Žalovaný 1. dále doplnil podklady o rozhodnutí o výjimce, o čemž přípisem ze dne 30. 5. 2019 vyrozuměl účastníky řízení, a dal jim možnost se ve lhůtě tří dnů vyjádřit.

Odvolacím rozhodnutím o výjimce ze dne 10. 6. 2019 žalovaný 1. zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí o výjimce jako nepřípustná. V odůvodnění uvedl, že odvolání byla podána osobami, které nejsou účastníky řízení. Rozhodnutí o výjimce se týká pozemku p. č. X, který je pozemní komunikací. Účastníkem je pouze navrhovatel a vlastník tohoto pozemku. Vlastnická práva žalobkyně a) nemohla být rozhodnutím o výjimce zasažena.

Napadeným rozhodnutím ze dne 12. 6. 2019 žalovaný 1. zamítl odvolání žalobců a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

Důkazy navržené žalobci v žalobách soud neprováděl pro jejich nadbytečnost, neboť se jedná o listiny, které jsou součástí správních spisů. Seznámení se s obsahem správního spisu podle judikatury nevyžaduje provádění dokazování (srov. např. rozsudky NSS ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, nebo ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). Soud rovněž neprovedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí ze dne 26. 9. 2019 označený druhou osobou zúčastněnou na řízení, neboť byl navržen k prokázání skutečnosti, která není relevantní pro věc samu (k prokázání postavení osoby zúčastněné na řízení). Z obdobných důvodů soud neprovedl důkaz výpisem ze spolkového rejstříku a obsahem sbírky listin navržené žalobcem b).

Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného 1., jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). K námitce žadatelky, že žalobkyně a) se nedomáhá zrušení napadeného rozhodnutí, soud konstatuje, že žalobkyně a) na výzvu soudu upravila petit odpovídajícím způsobem. Tento postup nelze považovat za nepřípustné rozšiřování žaloby po uplynutí žalobní lhůty (§ 71 odst. 2 věta s. ř. s.), neboť jím byla odstraněna vada žaloby spočívající v rozporu mezi označením napadeného rozhodnutí, žalobními body a petitem.

Soud dospěl k závěru, že žaloby jsou v části, kterou se žalobci domáhali zrušení napadeného rozhodnutí, důvodné. O žalobách soud rozhodl bez jednání, neboť postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s a napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Soud v prvé řadě předesílá, že správním soudům přísluší posuzovat i odborné skutkové otázky. Opačný názor žadatelky nemá oporu v právních předpisech ani judikatuře. Soudní přezkum zásadně musí probíhat v režimu tzv. plné jurisdikce (§ 77 odst. 2 s. ř. s.; a to i ve stavebních věcech, viz bod 29 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2019, č. j. 1 As 436/2017  43), což znamená, že správní soudy nejsou ve skutkových otázkách omezeny tím, co nalezl správní orgán (srov. již rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 – 99, publ. pod č. 1275/2007 Sb. NSS). To samozřejmě platí i pro odborné skutkové otázky, k jejichž řešení lze, je-li to nutné, případně vyžádat odborné vyjádření nebo přibrat znalce (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 5. 2015, č. j. 7 As 69/2014 – 50, publ. pod č. 3252/2015 Sb. NSS).

Před samotným posouzením žalobních bodů se soud dále zabýval rozsahem aktivní věcné legitimace žalobců: tedy tím, jaké žalobní body je každý z nich oprávněn uplatnit.

Pokud jde o věcnou legitimaci žalobkyně a), z judikatury NSS plyne, že žalobě lze vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit pouze v případě, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech. To lze dovodit z § 65 odst. 1 s. ř. s., o nějž se opírá její aktivní procesní legitimace, která se do věcné legitimace promítá (srov. zejména body 27 a 28 rozsudku NSS ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 61/2010 – 98). Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu není [s výjimkou žalobní legitimace podle § 66 s. ř. s., která však žalobkyni a) nesvědčí] koncipována jako žaloba ve veřejném zájmu. Žalobkyně a) se proto nemůže dovolávat práv třetích osob (srov. např. bod 21 rozsudku NSS ze dne 3. 10. 2019, č. j. 9 As 198/2019 – 29). Správní soudnictví také zásadně neslouží k obecnému dozoru nad zákonností postupů orgánů veřejné správy (srov. bod 34 rozsudku NSS ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 325/2017 – 41), nýbrž k ochraně veřejných subjektivních práv žalobců (§ 2 s. ř. s.; viz např. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2008, č. j. 8 As 46/2007 – 98 či bod 34 usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, publ. pod č. 1764/2009 Sb. NSS). Právě uvedené samozřejmě platí i pro žalobní body procesního charakteru. Žalobkyně a) tedy není ani oprávněna namítat, že třetí osoby byly zkráceny na svých procesních právech. Z judikatury dále plyne, že rozsah toho, co je žalobce oprávněn v žalobě namítat, je determinován jeho postavením ve správním řízení, tj. důvodem jeho účastenství v územním řízení, resp. tím, jaká jeho veřejná subjektivní práva mohla být vydáním napadeného správního rozhodnutí dotčena (srov. obdobně zejm. bod 33 rozsudku ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013 – 56, či rozsudek ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007  83). V projednávané věci byla žalobkyně a) účastníkem územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, neboť je vlastníkem sousedního pozemku p. č. X. V souladu s § 89 odst. 4 větou druhou stavebního zákona žalobkyni a) příslušely námitky toliko v rozsahu, v němž mohlo být přímo dotčeno její vlastnické právo. I v soudním řízení je proto věcná legitimace žalobkyně a) omezena je na ty žalobní body, které se týkají účinné ochrany jejího vlastnického práva (viz obdobně rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2017, č. j. 7 As 114/2017 – 92).

Ani věcná legitimace žalobce b) není neomezená. Žalobce b) rovněž není oprávněn podat žalobu ve veřejném zájmu podle § 66 s. ř. s., neboť jeho aktivní legitimace (procesní, a tedy i věcná, viz bod 27 výše citovaného rozsudku ve věci sp. zn. 1 As 61/2010) se také zakládá na § 65 odst. 1 s. ř. s. To plyne z § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů, podle kterého „[d]otčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2 se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení a napadat hmotnou nebo procesní zákonnost tohoto rozhodnutí. Pro účely postupu dle věty první se má za to, že dotčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2 má práva, na kterých může být rozhodnutím vydaným v navazujícím řízení zkrácena.“ Citované ustanovení vytváří domněnku, že environmentální právnické osoby [ve smyslu § 3 písm. i) bodu 2 zákona o posuzování vlivů] mají práva, na kterých mohou být zkrácena rozhodnutím vydaným v navazujícím řízení. To je důležité z hlediska § 65 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobce musí tvrdit, že byl rozhodnutím zkrácen na svých právech. Jednalo-li by se o žalobu ve veřejném zájmu podle § 66 odst. 4 s. ř. s., byla by tato konstrukce zbytečná. Subjekty oprávněné k jejímu podání totiž zásadně žádná vlastní práva nebrání. Podpůrně lze poukázat i na to, že původní návrh zákona č. 39/2015 Sb. (kterým byl § 9d do zákona o posuzování vlivů vložen), výslovně žalobu dotčené veřejnosti koncipoval jako žalobu ve veřejném zájmu, zatímco ve schválené podobě tomu tak není (viz Bahýľová, L., a kol. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, komentář k § 9d). Zákonodárce tedy zjevně od původního záměru ustoupil. I žalobce b) se proto může domáhat toliko ochrany svých veřejných subjektivních práv (srov. bod 57 rozsudku NSS ze dne 11. 10. 2019, č. j. 4 As 202/2019 – 87) a nikoliv práv třetích osob či přezkumu objektivní zákonnosti napadeného rozhodnutí.

Lze tedy částečně souhlasit s žadatelkou, že aktivní věcná legitimace environmentálních právnických osob není bezbřehá. Žadatelka se nicméně mýlí v tom, že by podmínkou aktivní procesní legitimace žalobce b) bylo tvrzení konkrétního porušeného veřejného zájmu či zákonných ustanovení. Nic takového zákon o posuzování vlivů ani směrnice o posuzování vlivů nestanoví. V prvé řadě platí, že možnosti uvedené v čl. 11 odst. 1 písm. a) a b) směrnice o posuzování vlivů jsou alternativní, a nikoliv kumulativní. Členské státy si tedy mohou zvolit, zda soudní přezkum podmíní dostatečným zájmem nebo namítáním porušování práva (srov. body 38 a 40 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 5. 2011, Trianel, C-115/09, dále jen rozsudek ve věci Trianel, dostupný na https://curia.europa.eu/). V českém právu je aktivní legitimace postavena na tvrzení porušení práva (viz výše), nikoliv na dostatečném zájmu. Žalobce b) proto již z tohoto důvodu nemusí konkretizovat veřejné zájmy, které chrání. Z čl. 11 odst. 3 směrnice o posuzování vlivů dále plyne, že pro účely čl. 11 odst. 1 písm. a) této směrnice je zájem jakékoli nevládní organizace, která splňuje požadavky uvedené v čl. 1 odst. 2 této směrnice, pokládán za dostatečný. To znamená, že nemusí činit nic pro to, aby prokázala, že dostatečný zájem má, a automaticky jí náleží aktivní legitimace. Nelze přitom připustit, aby státy, které zvolí kritérium porušování práva, měly více prostoru pro upírání aktivní legitimace než členské státy, které zvolí kritérium dostatečného zájmu (viz body 65 až 67 stanoviska generální advokátky ve věci Trianel). Jinými slovy bez ohledu na to, jakou možnost si členský stát zvolí, mohou se vybrané nevládní organizace domáhat přezkumu rozhodnutí soudem (srov. body 42, 45 a 55 až 57 rozsudku ve věci Trianel). V kontextu českého práva to znamená, že pokud environmentální právnická osoba splní podmínky podle § 3 písm. i) bodu 2 zákona o posuzování vlivů, je podle § 9d tohoto zákona ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s. bez dalšího aktivně legitimována k podání žaloby proti rozhodnutí vydanému v navazujícím řízení (svědčí jí aktivní procesní legitimace). Nemusí předložit žádná tvrzení o tom, že rozhodnutím vydaným v navazujícím řízení byla porušena její práva, či dokonce o jaká konkrétní práva jde. To by bylo v mnohých případech nemožné, neboť spolky nejsou nositeli práva na příznivé životní prostředí (pouze mohou za podmínek vymezených nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, chránit právo na příznivé životní prostředí svých členů; viz též obdobnou argumentaci v bodech 46 a 47 rozsudku ve věci Trianel). Právě proto, jak již bylo uvedeno výše, stanoví § 9d odst. 1 věta druhá zákona o posuzování vlivů fikci možného zkrácení práv environmentálních právnických osob, což samo o sobě k založení procesní legitimace podle § 65 odst. 1 s. ř. s. postačuje. Ustanovení § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů tedy soudu ukládá považovat žalobce b) za osobu, jejíž práva napadeným rozhodnutím mohla být zkrácena, aniž by totéž musela znova v žalobě tvrdit. Jinak řečeno, domněnka podle § 9d odst. 1 věty druhé zákona o posuzování vlivů nahrazuje nutnost plausibilního tvrzení o dotčení právní sféry žalobce b).

Pokud žadatelka dále argumentuje, že žalobce b) není oprávněn namítat nesprávnost napadeného rozhodnutí, lze říci, že se tím rozsah soudního přezkumu oproti jiným žalobcům nijak neliší. Důvodem pro zrušení rozhodnutí jsou totiž vždy buď nezákonnost, nebo vady předcházejícího řízení, tedy porušení hmotněprávních či procesních právních předpisů (a to i v případě překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití, viz např. Šimíček, V., Potěšil, L.: Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014. komentář k § 78). Ostatně, pro soudní ochranu práv vyplývajících z práva Evropské unie platí zásady rovnocennosti a efektivity. To znamená, že procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení vnitrostátní povahy, a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Unie (srov. bod 43 rozsudku ve věci Trianel). Žadatelka ani konkrétně nepoukazuje, který z žalobcem b) uplatněných bodů se týká toliko věcné správnosti napadeného rozhodnutí.

Při vlastním vypořádání žalobních bodů se soud nejprve zabýval těmi, které uplatnil každý ze žalobců sám, a poté společně těmi, které uplatnili v obdobné podobě oba. U každého přitom (alespoň implicitně) zkoumal, zda jsou k jeho uplatnění žalobci věcně legitimováni.

Žalobkyně a) předně namítla, že oznámení o zahájení řízení mělo být podle § 9b zákona o posuzování vlivů zveřejněno veřejnou vyhláškou. Ve shodě se žalobkyní a) je nutno nejprve konstatovat, že řízení před žalovaným 1. a stavebním úřadem skutečně bylo navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů, a to na základě přechodného ustanovení čl. II bodu 12 zákona č. 225/2017 Sb. Jednalo se o územní řízení v případě stavebního záměru, u nějž byl proces posuzování vlivů na životní prostředí zahájen před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2018). Jak totiž plyne ze správního spisu, předmětem územního řízení bylo umístění dvou studní, které byly součástí záměru „Betonárna B. B. spol. s r. o. – závod P. – snížení kapacity“, u nějž proběhlo posuzování vlivů na životní prostředí. Oznámení záměru bylo příslušnému úřadu podáno již 5. 6. 2015 (viz str. 8 stanoviska EIA), čímž došlo k zahájení zjišťovacího řízení (§ 7 odst. 3 věta první zákona o posuzování vlivů), a tedy i celého procesu posuzování vlivů na životní prostředí.

Za navazující řízení je přitom nutno považovat i řízení, v němž se rozhoduje pouze o umístění části záměru. To lze dovodit za pomocí argumentu od většího k menšímu (a maiori ad minus), neboť aplikují-li se pravidla týkající se navazujících řízení na celý záměr, tím spíše je třeba je aplikovat i na jeho jednotlivé části. Ostatně, pokud by tomu tak nebylo, bylo by možné se režimu navazujícího řízení jednoduše vyhnout účelovým rozdělením záměru na více částí. K témuž výsledku vede i systematický výklad, neboť § 3 písm. m) zákona o posuzování vlivů výslovně počítá s tím, že jeden záměr může být projednáván po částech či etapách ve více navazujících řízeních. Konečně také odborná literatura uvádí, že „[p]ravidla o navazujícím řízení, resp. povoleném záměru se analogicky aplikují rovněž na záměr povolovaný po částech nebo etapách“ (srov. Dvořák, L.: Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí: komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2018, komentář k § 3).

K argumentaci žalovaného 1. ve vyjádření k žalobě žalobce b) lze doplnit, že žalovaný 1. směšuje kritéria pro určení, zda záměr podléhá posouzení vlivů, s definicí navazujících řízení. Příloha č. 1 zákona o posuzování vlivů pouze stanoví obligatorně a fakultativně