2 As 41/2009 — Nejvyšší správní soud

17 A 96/2011- 39 - text 8 Pokračování 17A 96/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobkyně D.R., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Rooseveltova 16, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. září 2011, č.j. DSH/12242/11, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í D.R., (dále jen „žalobkyně“) řídila dne 18.4.2011 motorové vozidlo tovární značky Hyundai 130, registrační značky (dále jen „RZ“) X. Při silniční kontrole provedené kolem 8:30 hod. v Plzni, v Borské ulici, u autosalonu Šmucler, hlídka Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství Plzeň, Dopravního inspektorátu Plzeň-město (dále jen „PČR“) zjistila, že žalobkyně řídila motorové vozidlo, aniž byla držitelkou řidičského oprávnění, neboť po ukončení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel již nezažádala o jeho vrácení. Předložený řidičský průkaz jí byl zadržen. Hlídka PČR sepsala oznámení přestupku, které se spisovým materiálem následně zaslala Magistrátu města Plzně (dále jen „magistrát“). Ten přípisem ze dne 10.5.2011 oznámil žalobkyni zahájení řízení o přestupku podle § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) porušením ust. § 3 odst. 3 písm. a) zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Po provedeném ústním jednání dne 17.6.2011, v jehož úvodu žalobkyně udělila do protokolu plnou moc Mgr. Zdeňku Honzíkovi, a při kterém byla seznámena se všemi podklady pro vydání rozhodnutí, vydal magistrát dne 12.7.2011 pod čj. MMP/076220/11 rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí magistrátu“), kterým žalobkyni uznal vinnou z porušení ust. § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu a z naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, neboť dne 18.4.2011 v době okolo 08:30 hod. řídila v Plzni na pozemní komunikaci Borské ulice motorové vozidlo tov. zn. Hyundai, RZ: X, ačkoli nebyla držitelkou řidičských oprávnění pro žádnou ze skupin. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12-ti měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobkyni byla rovněž uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč. Předmětné rozhodnutí magistrát podrobně odůvodnil. V podaném odvolání žalobkyně především vytýkala magistrátu nesprávnou aplikaci právních norem. Podle ust. § 92 odst. 7 zákona o silničním provozu splňuje-li žadatel o řidičské oprávnění nebo rozšíření řidičského oprávnění všechny podmínky uvedené v ust. § 82 odst. 1, má právní nárok na udělení řidičského oprávnění. Žalobkyně tedy v době spáchání přestupku byla držitelkou příslušných oprávnění pro řízení motorového vozidla, neboť pro to byly splněny všechny podmínky. Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „žalovaný“) rozhodl rozhodnutím vyhotoveným dne 12.9.2011 a vydaným dne 14.9.2011 pod čj. DSH/12242/11 (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Výrok odůvodnil mimo jiné tím, že žalobkyni byla rozhodnutím magistrátu čj. MMP/127174/09 ze dne 23.2.2010 uložena i sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 měsíce. Vzhledem k tomu došlo dle ust. § 94a zákona o silničním provozu k pozbytí řidičského oprávnění. V ust. § 94a odst. 2 téhož zákona je uvedeno, že do pěti pracovních dnů ode dne právní moci rozhodnutí dle odst. 1 je držitel řidičského průkazu, kterému byla tato sankce uložena, povinen odevzdat řidičský průkaz. V citovaném odst. 1 není stanovena žádná výjimka, která by umožňovala žalobkyni ponechat si v době zákazu činnosti, resp. po uplynutí zákonné lhůty pěti pracovních dnů v držení řidičský průkaz. Tím, že tak žalobkyně učinila, tedy ačkoliv byla řádně upozorněna na povinnost vzniklou jí ze zákona, tuto nerespektovala, způsobila svým jednáním pro sebe mnohem závažnější následek spočívající v řízení bez řidičského oprávnění, jelikož si vzhledem k neznalosti zákona o silničním provozu nepožádala o vrácení řidičského oprávnění. Žalovaný dále uvedl, že pro odpovědnost za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti. Povinnost žádat si po skončení sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel v případě, kdy chce osoba být opětovně držitelem řidičského oprávnění, je zakotvena v ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu. V něm je uvedeno, že po skončení sankce či trestu zákazu činnosti či po upuštění od zbytku těchto sankcí po uplynutí jejich poloviny, rozhodne o vrácení řidičského oprávnění obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění. Z tohoto ustanovení tedy jednoznačně vyplývá závěr, že byť k pozbytí řidičského oprávnění dochází automaticky, vrácení řidičského oprávnění je podmíněno podáním žádosti a doložením zákonem stanovených podkladů. Pokud by žalobkyně v souladu s poučením o vzniku povinnosti odevzdat řidičský průkaz takto postupovala a následně si šla řidičský průkaz vyzvednout, musela by před jeho navrácením požádat o vrácení řidičského oprávnění, kdy právní mocí tohoto rozhodnutí by se opětovně stala držitelkou řidičského oprávnění a mohla by řídit motorová vozidla. Žalovaný dále uvedl, že námitky žalobkyně směřující na ust. § 92 odst. 7 zákona o silničním provozu jsou v daném případě zcela bezpředmětné, neboť žalobkyní zmiňované ustanovení se zabývá udělením či rozšířením řidičského oprávnění nikoliv vrácením řidičského oprávnění dle ust. § 102 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný poznamenal, že z textu posledně označeného ustanovení též vyplývá za splnění zákonem stanovených podmínek nárok na vrácení řidičského oprávnění. Vzhledem k tomu, že však podmínky pro vrácení řidičského oprávnění splněny nebyly, nemohlo být žalobkyni vráceno řidičské oprávnění, tedy v době silniční kontroly nebyla prokazatelně držitelkou řidičského oprávnění. V daném případě žalobkyni nezprošťuje odpovědnosti z přestupku skutečnost, že správní orgán s ní nezahájil správní řízení z důvodů neodevzdání řidičského průkazu v zákonné lhůtě od právní moci rozhodnutí, jímž byla mimo jiné uložena i sankce zákazu činnosti. Žalobkyně jakožto řidička motorového vozidla je povinna znát zákon o silničním provozu, přičemž neznalost zákona žalobkyni neomlouvá. K námitce o nesourodosti a nepřiměřenosti sankcí mezi přestupky dle ust. § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 a ust. § 22 odst. 1 písm. e) bod 2 přestupkového zákona a zvýhodnění osob, které řídí v době zákazu činnosti, oproti těm, které splňují všechny požadavky a mají právní nárok na udělení řidičského oprávnění, čímž je myšlena i situace, že trest zákazu činnosti byl vykonán a toliko nebylo požádáno o vrácení oprávnění, žalovaný uvedl, že skutkovou podstatu přestupku dle § 22 odst. 1 písm. e) bod 2 přestupkového zákona naplní osoba, která byť je držitelem řidičského oprávnění (dosud nebylo rozhodnuto o přestupku jako takovém), tak jsou splněny podmínky pro uplatnění institutu zadržení řidičského průkazu. V takovém případě je zjevné, že daná osoba je způsobilá k řízení motorových vozidel, neboť dosud řidičské oprávnění nepozbyla (aplikována zásada presumpce neviny), zatímco osoba, která pozbyla řidičské oprávnění vzhledem k uložené sankci zákazu činnosti, již byla pravomocně uznána vinnou z přestupku, tedy se stala nezpůsobilou k řízení motorového vozidla. V případě přestupku spáchaného žalobkyní byla žalobkyni na základě pravomocného rozhodnutí o přestupku uložena sankce zákazu činnosti, tedy pozbyla řidičské oprávnění, čímž se stala nezpůsobilou k řízení motorového vozidla, tedy je nebezpečnost jednání vyšší než u výše zmiňovaného případu, kdy řídí osoba v době, kdy má zadržený řidičský průkaz, avšak dosud nepozbyla řidičské oprávnění. Žalovaný shrnul, že přezkoumal napadené rozhodnutí a proces, který jeho vydání předcházel, z hlediska souladu s právními předpisy a neshledal žádné pochybení magistrátu. Magistrát zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž vyhověl požadavku ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Proto odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně včasnou žalobu. Domáhala se jí zrušení napadeného rozhodnutí, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a uložení povinnosti žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalobkyn