57 A 126/2018

Žalobce se žalobou ze dne 16. 10. 2018, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2018, č.j. PK-DSH/9171/18 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 18. 7. 2018, č.j. MMP/170831/18 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobce požaduje též zrušení prvoinstančního rozhodnutí.

Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 18. 9. 2016, pro porušení § 10 odst. 3 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč; žalobci byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Uvedeného přestupku se žalobce dopustil tím, že „jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. ŠKODA FABIA, RZ: X nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, kdy na podkladě Oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích Městské policie Plzeň, služebny-Bory, bylo zjištěno, že dne 9. 7. 2016 v 17:12:02 hodin v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Plaské ulice, v úseku mezi křižovatkami s ulicemi Studentská a Pode Dvory, ve směru jízdy z centra města, nezjištěný řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 20 km.h-1, když byla uvedenému vozidlu automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích naměřena rychlost jízdy 70 km.h-1 (při zvážení možné odchylky měřícího zařízení +/- 3 km.h-1), čímž porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 18. 9. 2016, kdy toto jednání vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona.“.

Žalobce žalobu odůvodnil patnácti žalobními body.

V první skupině žalobních bodů uvozené slovy „Omezení na způsobu platby určené částky“ žalobce uvedl, že je přesvědčen, že jej správní orgán omezil na způsobu úhrady určené částky. Správní orgán totiž žalobci určil, že určenou částku smí uhradit toliko převodem na účet, nebo v hotovosti na pokladně magistrátu. Dle § 163 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) daň lze platit a) bezhotovostním převodem z účtu vedeného u poskytovatele platebních služeb na příslušný účet správce daně, b) v hotovosti 1. prostřednictvím poskytovatele platebních služeb nebo poštovním poukazem na příslušný účet správce daně, 2. úřední osobě pověřené přijímat tyto platby, přičemž součet plateb na všechny druhy daně za jeden daňový subjekt nesmí v průběhu jednoho kalendářního dne u jednoho správce daně přesáhnout částku 500 000 Kč, 3. šekem, jehož proplacení je zajištěno poskytovatelem platebních služeb, 4. daňovému exekutorovi, jde-li o platbu při daňové exekuci, a 5. oprávněné úřední osobě, jde-li o platbu pořádkové pokuty, c) kolkovými známkami, stanoví-li tak zákon, d) přeplatkem na jiné dani. Pokud by žalobci byly poskytnuty všechny možnosti platby, jistě by došlo k rapidnímu zvýšení šance na včasnou úhradu. Výzva k úhradě určené částky byla nezákonná, neboť správní orgán nepřípustně omezil způsoby platby určené částky, oproti právům, které má každý dle § 163 odst. 3 daňového řádu. K tomu je nutno připustit, že určená částka sice není přímo daní, ale v otázce způsobu její úhrady je nutné subsidiárně z daňového řádu vyjít; v opačném případě by totiž patrně panovala naprostá svévole.

Ve druhé skupině žalobních bodů uvozené slovy „Obecní policie nebyla oprávněna k pořizování záznamu“ žalobce uvedl, že dále zastává názor, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s právními předpisy, a proto důkaz takto získaný nelze užít k dokazování. Měření bylo provedeno nelegálně, a proto nelze žalobce trestat. Důvodem je, že rychlost měřila obecní policie. Podle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit. Záznam byl přitom proveden právě stálým automatickým technickým systémem (což je ostatně podmínka projednatelnosti přestupku provozovatele vozidla), nicméně, obecní policie informaci o zřízení takového systému nezveřejnila. Při vykládání pro věc rozhodných právních předpisů v jejich vzájemných souvislostech lze dovodit jasný záměr zákonodárce, aby na jedné straně sice provozovatelé byli postihování za přestupky zjištěné za pomocí automatizovaných technických prostředků, na druhé straně zákonodárce stanovil určitý korektiv, a sice že o zřízení těchto prostředků musí obecní policie vhodným způsobem vyrozumět, patrně proto, že nelze připustit, aby účelem zřizování těchto prostředků byl „business obcí“, ale aby jím bylo zvyšování bezpečnosti silničního provozu, tedy především prevence, což odpovídá dikci § 79a zákona o silničním provozu. Z uvedeného důvodu lze činit závěr, že obecní policie nepostupovala v souladu s právním předpisem, důkaz získala ilegálně a měření provedla v rozporu s podmínkami, za kterých lze provádět.

V třetí skupině žalobních bodů uvozené slovy „Nedostatečné vymezení skutku – okamžité změření vs. úsek“ žalobce dále namítal, že správní orgán ve výroku rozhodnutí nevymezil, zda žalobce uznává vinným z jednorázového překročení rychlosti v jednom konkrétním místě, nebo zda je žalobce trestán za překročení nejvyšší dovolené rychlosti v určitém – delším – úseku. Žalobce je patrně trestán zcela nesprávně za překročení tempa rychlosti, překročení nejvýše průměrné rychlosti. Ve výroku přitom musí být protiprávní jednání popsáno. Dle názoru žalobce je zcela stěžejní, aby z výroku bylo seznatelné, zda je žalobce trestán za překročení nejvyšší dovolené rychlosti v jednom konkrétním místě, nebo je trestán za překročení nejvyšší dovolené rychlosti v několik set metrů dlouhém úseku. Žalobce zastává názor, že právní řád nezná přestupek spočívající překročení nejvyšší průměrné rychlosti v úseku.

V čtvrté skupině žalobních bodů uvozené slovy „Změna předmětu řízení a nezákonnost výzvy k úhradě určené částky“ žalobce namítal, že správní orgán upřesnil předmět řízení, když místo spáchání údajných správních deliktů specifikoval ve výroku rozhodnutí prvého stupně nikoli jako úsek mezi křižovatkami ulic Studentská a Okounová, jak tomu činil do vydání rozhodnutí, ale jako úsek mezi křižovatkami ulic Studentská a Pode Dvory, aniž žalobce o upřesnění předmětu řízení vyrozuměl a umožnil mu se ke změně předmětu řízení vyjádřit. Tím došlo k porušení práv žalobce, neboť jako účastník řízení má právo vědět, co přesně je předmětem řízení, jako obviněný pak má rovněž právo na to být podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu [čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv]. K takovému závěru ostatně dospěl též Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č.j. 1 Afs 58/2009- 541: „Správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit jeho předmět, nedojde-li tímto úkonem k žádné procesní újmě na straně účastníků řízení. Upřesněním předmětu řízení nesmí dojít k jeho zásadnímu rozšíření nebo změně oproti jeho vymezení v oznámení o zahájení správního řízení. Správní orgán musí s upřesněním předmětu řízení řádně seznámit účastníky řízení a musí jim dát možnost se k němu vyjádřit. Jinak řečeno ve věcech správního trestání musí být takovýmto úkonem zachována totožnost skutku.“

Tato vada přitom není dle žalobce pouze formální. Žalobce totiž na základě dalšího údaje, a to údaje o délce měřeného úseku (530,2 m), měl za to, že správní orgán vydá rozhodnutí, kterým řízení o správním deliktu zastaví, neboť po ohledání původního úseku, ve kterém mělo dojít ke správním deliktům (tj. mezi křižovatkami Studentská a Okounová), pomocí aplikace dostupné na www.maps.google.com zjistil, že tento úsek měří pouze 510 metrů. Bylo tedy zřejmé, že buď se správní delikt nestal v místě, které bylo jako místo spáchání označeno v řízení (čemuž by ostatně napovídaly i neztotožnitelné snímky z měření), nebo je měřený úsek kratší, než jak se podává z ověřovacího listu (což by mělo za následek výrazné zkreslení měřené rychlosti v neprospěch řidiče, jakož i zánik ověření). Byl zde tedy zřejmý rozpor mezi délkou úseku, kde mělo ke správním deliktům dojít, a délkou měřeného úseku. Tento rozpor přitom byl zásadní, a to s ohledem na to, že použitý rychloměr funguje na principu úsekového rychloměru. Na základě těchto údajů tedy mohl žalobce legitimně nabýt dojmu, že „něco není v pořádku“ a že správní orgán nepřikročí bez dalšího k vydání rozhodnutí, případně že žalobce bude v dalším odvolacím řízení úspěšný, neboť tohoto rozporu si nepochybně povšimne odvolací správní orgán. Nastala však třetí situace, pro žalobce nepředpokládatelná, kdy správní orgán sice rozpor vyjasnil, avšak až v rozhodnutí prvého stupně, pročež žalobce nemohl toto upřesnění předmětu řízení reflektovat ve svých námitkách v prvním stupni. Žalobci rovněž bylo znemožněno ohledat měřený úsek, neboť o místu, kde má měřený úsek končit, se žalobce dozvěděl až z druhého rozhodnutí prvého stupně. Tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Není přitom pravdou, že by se jednalo pouze o bližší specifikaci místa. O bližší specifikaci místa by se jednalo tehdy, pokud by správní orgán nejprve uvedl, že přestupek byl spáchán v určité ulici, a následně by vymezil, u kterého čísla popisného byl spáchán. V takovém případě jde o bližší specifikaci místa. V posuzované věci však správní orgán místo protiprávního jednání vymezil jinak. Není pravdou, že by docházelo k upřesnění, když ulice Okounová a ulice Pode Dvory se nacházejí jinde, dokonce vyvstává otázka, na které ulici bylo ve skutečnosti měřeno. To je vidět prima facie z pohledu na mapu se zaznačeným umístěním ulic Okounová, Studentská a Pode Dvory:

Žalobce k tomu dále uvedl, že jediné odůvodnění, proč je taková změna přípustná, ze strany správního orgánu je, že „ulice Okounová, jež byla zprvu uváděna coby konečný bod měření, je součástí měřeného úseku, kdy se nachází pouze několik desítek metrů od ulice Pode Dvory“ (ve zbytku neobsahuje rozhodnutí příslušné pasáže správního rozhodnutí žádný konkrétní argument ani žádnou konkrétní úvahu). Správní orgán tedy tvrdí, že ulice Okounová není konečným bodem měření, ale je součástí měřeného úseku, který končí jinde. To však znamená, že žalobce byl ve skutečnosti potrestán za delší jednání, v delším úseku, aniž by o takové změně byl vyrozuměn. Nadto, v takovém případě i dle správního orgánu žalobce vůbec nemohl vědět, že je souzen za protiprávní jednání, ke kterému došlo v úseku mezi ulicí Okounová a Pode Dvory, a nemohl se k němu tím pádem vyjádřit. Dle žalobce jde o velmi šikovný trik správních orgánů, které v případě kilometr dlouhého měřeného úseku nejprve vymezí místo protiprávního jednání jako úsek dlouhý 150 metrů, procházející přesně středem obce, v důsledku čehož se účastník koncentruje na otázku, zda dané jednání ve vymezeném 150 metrů dlouhém úseku v centru obce bylo protiprávní, či nikoliv. Teprve následně – v rozhodnutí – pak žalobci sdělí, že jej vlastně potrestal i za téže jednání v dalším 850 metrů dlouhém úseku, který však již centrem obce neprochází, kdy zjišťování těchto skutečností však nebylo (ani ze strany správních orgánů, ani obviněného) předmětem nalézacího řízení, neboť v něm je prováděno dokazování v mezích sděleného obvinění. Pokud správní orgán vymezí místo jako delší úsek (nadto za poměrně značně komplikované situace, jak vyplývá z mapy), tak se v žádném případě nejedná o upřesnění předmětu řízení, ale o jeho změnu. Nicméně, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku, na který žalobce pod bodem 27 žaloby odkázal, i v případě upřesnění předmětu řízení musí správní orgán s tímto řádně seznámit účastníky a dát jim možnost se k němu vyjádřit.

Žalobce dále namítal, že nebyl řádně vyzván k úhradě určené částky, neboť i ve výzvě k úhradě určené částky bylo místo údajného protiprávního jednání definováno odlišně než ve výroku správního rozhodnutí. Zákonodárce jistě neuložil povinnost ve výzvě k úhradě určené částky uvést místo údajného protiprávního jednání nadarmo.

V páté skupině žalobních bodů uvozené slovy „Není odložení věci – nový přestupkový zákon“ žalobce uvedl, že zastává názor, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Dle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

Z citovaného ustanovení právního předpisu se tedy podává, že musí být alternativně splněna jedna ze dvou podmínek k tomu, aby mohlo být řízení o správním deliktu provozovatele vozidla vůbec zahájeno. Podmínka b) přitom naplněna nebyla a ani být nemohla – správní orgán totiž žádné řízení o přestupku ani nezahajoval, a tedy nemohlo být ani zastaveno. Podmínka a) také nebyla splněna. Správní orgán totiž věc neodložil, ve spise není založeno žádné usnesení ani jiný záznam o odložení věci. To je přitom obligatorním podkladem pro vedení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, jak dovodil Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 16. 1. 2018, č.j. 15A 129/2015-27: „Soud tedy konstatuje, že ve správním spise není obsažen žádný podklad, z něhož by soud mohl zjistit, zda vůbec a popřípadě podle jakého ustanovení zákona o přestupcích byla věc odložena. Soud nepřehlédl, že magistrát v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vzhledem k úmrtí pana Trochty přestupek dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích odložil. Uvedené konstatování magistrátu v odůvodnění jeho rozhodnutí však nemá oporu ve spise. Podstatný je přitom obsah spisu, jehož součástí musí být úřední záznam, z něhož plyne důvod odložení přestupkové věci. V případě, že by řízení o přestupku bylo skutečně odloženo dle výše uvedeného ustanovení zákona o přestupcích, znemožňovalo by to zahájení a vedení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Námitka je tedy důvodná, neboť důvod odložení řízení o přestupku nemá oporu ve spise, což zakládá vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ I kdyby takové usnesení existovalo, bylo by protiprávní, že žalobce nebyl vyrozuměn o tom, že by správní orgán usnesením věc přestupku odložil, a tedy by bylo nutné na něj hledět jako na neexistující, neboť nebylo doručeno.

Dle § 76 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) usnesení o odložení věci podle odstavců 1 a 2 se pouze poznamená do spisu. Správní orgán o odložení věci vyrozumí osobu přímo postiženou spácháním přestupku, je-li mu známa. Pokud by vyrozumění osoby podle věty druhé bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady, doručí je správní orgán veřejnou vyhláškou; ustanovení § 66 se nepoužije.

Žalobce byl nepochybně osobou přímo postiženou spácháním přestupku, neboť v důsledku spáchání přestupku řidičem je proti žalobci vedeno přestupkové řízení, a tedy je zřejmé, že spáchání přestupku řidičem žalobce přímo postihuje. Právě žalobci je dáváno za vinu, že nezajistil, aby tato podezřelá osoba dodržovala právní předpisy. Pokud by se podezřelá osoba (řidič vozidla) nedopustila svého jednání, pak by nebyl trestán ani žalobce. Správní orgán tedy měl povinnost žalobce vyrozumět o tom, že věc přestupku odložil (pokud by věc vskutku odložil). Dle názoru žalobce se nepochybně jedná o vadu řízení; je však nutné posoudit, zda mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, tj. zda dosahovala intenzity předvídané § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Dle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. soud zruší rozhodnutí pro vadu řízení, pokud tato mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Právní předpis tedy nevyžaduje, aby bylo postaveno najisto, že vytýkaná vada měla vliv na zákonnost rozhodnutí, postačí, že jej (potenciálně) mít mohla. Dle názoru žalobce tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Proti odložení věci se totiž ten, kdo má na věci právní zájem, může domáhat ochrany zásahovou žalobou. Nemusí se přitom jednat ani o poškozeného. Pokud by žalobce věděl, že správní orgán odložil věc přestupku, využil by – v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod – svého práva na soudní ochranu proti usnesení o odložení věci, které ho krátilo na svých právech, neboť tím přešla odpovědnost za protiprávní jednání, na základě § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, právě na žalobce. Momentem, kdy správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla proti žalobci, naopak tohoto práva žalobce pozbyl, neboť je-li zahájeno řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 125f, nelze již zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích (§ 125g odst. 1 zákona o silničním provozu). Jediným způsobem, kterak by mohla být zachována práva žalobce, by tedy byl případ, kdy by správní orgán vyrozuměl žalobce o odložení věci přestupku, aby žalobce mohl využít soudní ochrany a proti tomuto závěru se bránit. Proto byl žalobce krácen na svých právech, nebyl-li o odložení věci přestupku vyrozuměn. Přestupek tedy nebyl odložen, a už vůbec ne v souladu s právním předpisem, a tedy nelze činit závěr, že byla splněna podmínka pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť ta vyžaduje, aby věc přestupku byla odložena. Tím je ovšem nutno rozumět, aby věc přestupku byla odložena v souladu s právními předpisy. Je přitom zřejmé, že uvedená vada krátila žalobce na právech, zejména na právu domoci se zahájení řízení o přestupku proti skutečnému řidiči, a tím zprostit odpovědnosti sebe, neboť odpovědnost provozovatele za spáchaný správní delikt je subsidiární povahy vůči odpovědnosti řidiče za spáchaný přestupek.

V šesté skupině žalobních bodů uvozené slovy „Není odložení věci“ žalobce uvedl, že zastává názor, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

Z citovaného ustanovení právního předpisu se tedy podává, že musí být alternativně splněna jedna ze dvou podmínek k tomu, aby mohlo být řízení o správním deliktu provozovatele vozidla vůbec zahájeno. Podmínka b) přitom naplněna nebyla a ani být nemohla – správní orgán totiž žádné řízení o přestupku ani nezahajoval, a tedy nemohlo být ani zastaveno. Podmínka a) také nebyla splněna. Správní orgán totiž věc neodložil, ve spise není založeno žádné usnesení ani jiný záznam o odložení věci. To je přitom obligatorním podkladem pro vedení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, jak dovodil Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 16. 1. 2018, č.j. 15 A 129/2015-27: „Soud tedy konstatuje, že ve správním spise není obsažen žádný podklad, z něhož by soud mohl zjistit, zda vůbec a popřípadě podle jakého ustanovení zákona o přestupcích byla věc odložena. Soud nepřehlédl, že magistrát v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vzhledem k úmrtí pana T. přestupek dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích odložil. Uvedené konstatování magistrátu v odůvodnění jeho rozhodnutí však nemá oporu ve spise. Podstatný je přitom obsah spisu, jehož součástí musí být úřední záznam, z něhož plyne důvod odložení přestupkové věci. V případě, že by řízení o přestupku bylo skutečně odloženo dle výše uvedeného ustanovení zákona o přestupcích, znemožňovalo by to zahájení a vedení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Námitka je tedy důvodná, neboť důvod odložení řízení o přestupku nemá oporu ve spise, což zakládá vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ I kdyby takové usnesení existovalo, bylo by protiprávní, že žalobce nebyl vyrozuměn o tom, že by správní orgán usnesením věc přestupku odložil. Dle § 66 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) o odložení věci podle odstavců 1 až 3 se vydá usnesení, které se pouze poznamená do spisu. O odložení věci se vyrozumí osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku, jsou-li správnímu orgánu známy; správní orgán tyto osoby nevyrozumí, pokud by to bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady. Odložil-li správní orgán věc přestupku, byl o tom povinen vyrozumět osoby dotčené jednáním osoby podezřelé. Žalobce byl nepochybně dotčen jednáním osoby podezřelé (řidiče vozidla), když žalobci je dáváno za vinu, že nezajistil, aby tato podezřelá osoba dodržovala právní předpisy. Pokud by se podezřelá osoba (řidič vozidla) nedopustila svého jednání, pak by nebyl trestán ani žalobce. Správní orgán tedy měl povinnost žalobce vyrozumět o tom, že věc přestupku odložil (pokud by věc vskutku odložil). Dle názoru žalobce se nepochybně jedná o vadu řízení; je však nutné posoudit, zda mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, tj. zda dosahovala intenzity předvídané § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Dle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. soud zruší rozhodnutí pro vadu řízení, pokud tato mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Právní předpis tedy nevyžaduje, aby bylo postaveno najisto, že vytýkaná vada měla vliv na zákonnost rozhodnutí, postačí, že jej (potenciálně) mít mohla. Dle názoru žalobce tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Proti odložení věci se totiž ten, kdo má na věci právní zájem, může domáhat ochrany zásahovou žalobou. Nemusí se přitom jednat ani o poškozeného. Pokud by žalobce věděl, že správní orgán odložil věc přestupku, využil by – v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod – svého práva na soudní ochranu proti usnesení o odložení věci, které ho krátilo na svých právech, neboť tím přešla odpovědnost za protiprávní jednání, na základě § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, právě na žalobce. Momentem, kdy správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla proti žalobci, naopak tohoto práva žalobce pozbyl, neboť je-li zahájeno řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 125f, nelze již zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích (§ 125g odst. 1 zákona o silničním provozu). Jediným způsobem, kterak by mohla být zachována práva žalobce, by tedy byl případ, kdy by správní orgán vyrozuměl žalobce o odložení věci přestupku, aby žalobce mohl využít soudní ochrany a proti tomuto závěru se bránit. Proto byl žalobce krácen na svých právech, nebyl-li o odložení věci přestupku vyrozuměn. Přestupek tedy nebyl odložen, a už vůbec ne v souladu s právním předpisem, a tedy nelze činit závěr, že byla splněna podmínka pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť ta vyžaduje, aby věc přestupku byla odložena. Tím je ovšem nutno rozumět, aby věc přestupku byla odložena v souladu s právními předpisy. Je přitom zřejmé, že uvedená vada krátila žalobce na právech, zejména na právu domoci se zahájení řízení o přestupku proti skutečnému řidiči, a tím zprostit odpovědnosti sebe, neboť odpovědnost provozovatele za spáchaný správní delikt je subsidiární povahy vůči odpovědnosti řidiče za spáchaný přestupek.

V sedmé skupině žalobních bodů uvozené slovy „Absence formy zavinění ve výroku rozhodnutí“ žalobce uvedl, že dále zastává názor, že výrok správního rozhodnutí je nezákonný pro absenci konstatování formy zavinění. Dle § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Dle § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se kromě náležitostí podle správního řádu uvede forma zavinění u obviněného, který je fyzickou osobou. Z uvedeného se podává, že ve výroku rozhodnutí, ať již bylo řízení vedeno zákona o přestupcích, či zákona o odpovědnosti za přestupky, musí být obsažena forma zavinění. Forma zavinění však ve výroku rozhodnutí absentuje. Je tedy zjevné, že výrok rozhodnutí neodpovídá zákonným požadavkům na výrok správního rozhodnutí. Z výroku rozhodnutí vůbec nelze zjistit, zda vůbec žalobce jednal zaviněně, přičemž lze připustit, že mohl jednat i nezaviněně. Taková informace však musí být ve výroku rozhodnutí obsažena, neboť tak stanoví zákon. Žalobce doplňuje, že si je vědom skutečnosti, že pro odpovědnost za správní delikt není zavinění vyžadováno. Stejně tak mohou existovat přestupky, které je možné spáchat pouze úmyslně, nebo naopak pouze z nedbalosti (například tehdy, definuje-li správní orgán zvláštní skutkovou podstatu pro jednání z nedbalosti). To však nic nemění na tom, že správní orgán je povinen formu zavinění ve výroku rozhodnutí vymezit, neboť tak vyžaduje právní předpis. V daném případě mělo být zavinění vymezeno tak, že byl přestupek spáchán nezaviněně.

V osmé skupině žalobních bodů uvozené slovy „Nebylo měřeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy“ žalobce dále tvrdil, že nebyla splněna podmínka pro projednání protiprávního jednání jako správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť porušení pravidel silničního provozu nebylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Ze správních rozhodnutí není zřejmé, jak správní orgán dospěl k závěru, že použitý rychloměr je automatizovaným technickým prostředek používaným bez obsluhy (dále též „automat“). Správní orgán se nijak nezabýval tím, co to automat je, resp. jaké znaky musí určitá věc mít, aby se jednalo o automat. Správní orgán rovněž neuvedl, jakými znaky se vyznačuje použitý rychloměr. Proto pochopitelně neprovedl ani srovnání, zda znaky použitého rychloměru odpovídají definičním znakům automatu. Otázka, zda použitý rychloměr je automatem, je přitom zásadní, neboť se jedná o podmínku odpovědnosti za správní delikt dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Z tohoto důvodu by výše položené otázky měly být správním orgánem v odůvodnění jeho rozhodnutí přesvědčivě zodpovězeny. Jelikož tomu tak není, je rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán toliko učinil závěr, že se jedná o automat, ale nijak tento závěr neodůvodnil. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č.j. 9 As 12/2014-86: „Užil-li správní orgán ve svém rozhodnutí neurčité právní pojmy „vynálezecká činnost“ a „odborník“ (§ 6 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích), aniž náležitě objasnil obsah a význam těchto pojmů v rozsahu potřebném pro posouzení dané věci, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ Ke stejnému závěru pak dospěl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 1. 2016, č.j. 47 A 22/2013-34: „Výklad neurčitého právního pojmu (zde „potřebné znalosti a zkušenosti“) může být v rámci hierarchie veřejné správy usměrňován formou interních normativních instrukcí (vnitřním předpisem). Rozhodující je však vždy zákonná norma, jejíž součástí neurčitý právní pojem je a usměrnění interní normativní instrukcí nezbavuje správní orgán povinnosti neurčitý právní pojem interpretovat vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu a své úvahy, kterými se při výkladu tohoto pojmu řídil, uvést v odůvodnění svého rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004), třebaže lze připustit, že obecně platná argumentace může být nahrazena např. i odkazem na veřejně přístupný dokument, který zavedenou správní praxi veřejnosti vysvětluje.“ Správní orgán v tomto směru ani neprovedl žádné dokazování. Opět s odkazem na zásadu in dubio pro reo tak lze dojít k závěru, že lze předpokládat, že použitý rychloměr automatem nebyl – a tedy že podmínka projednatelnosti správního deliktu dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu nebyla splněna. Z těchto důvodů jsou napadená rozhodnutí nezákonná. Rozhodnutí správního orgánu je dle názoru žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z něj nelze seznat, na základě jakých skutečností dospěl správní orgán k závěru, že rychlost byla měřena automatem. Oporu pro svůj názor shledává žalobce v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2018, č.j. 29 A 6/2017-45: „Krajský soud přisvědčil hned první žalobcově námitce, dle které z rozhodnutí správního orgánu není zřejmé, jakým rychloměrem byla rychlost měřena, ani jak a na základě jakých skutečností dospěl správní orgán k závěru, že použitý rychloměr je automat. Ve správním spise nejsou založeny důkazy, o které by správní orgán mohl opřít svůj závěr, že se v daném případě ohledně použitého rychloměru jednalo o automat. Dle ustálené judikatury krajských soudů jsou takovými listinami zejména Ověřovací list Českého metrologického institutu, návod k použití rychloměru, Certifikát Českého metrologického institutu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, ve kterém by byl rychloměr definován. V rozhodnutí správního orgánu není uvedeno, jakým konkrétním rychloměrem byla rychlost žalobcova vozidla měřena, jaký rychloměr byl použit a fungoval při měření jako automat. Správní orgán tak ve svém rozhodnutí řádně nespecifikoval rychloměr, prostřednictvím kterého bylo protiprávní jednání žalobce zjištěno a zdokumentováno a který by splňoval zákonné požadavky. S ohledem na ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, který podmiňuje odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla mimo jiné tím, že porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatu, se jeví specifikace rychloměru jako zásadní. Označení použitého rychloměru (SYDO Traffic Velocity) však obsahuje pouze Oznámení podezření ze spáchání přestupku (Automatizované měření) Městské policie Chotěboř. Správní orgán označení rychloměru ve svém rozhodnutí neuvádí. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č.j. 9 As 12/2014-86, „soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum není možný, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.“ (obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2004, č.j. 1 As 10/2003-58, ze dne 27. 9. 2007, č.j. 5 As 32/2007-83, ze dne 17. 8. 2005, č.j. 4 As 8/2004-122 či ze dne 12. 6. 2012, č.j. 1 As 51/2012-242). Nejvyšší správní soud se pak k interpretaci neurčitého právního pojmu vyjádřil i v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č.j. 7 As 13/2007-56, kdy uvedl: „Správní orgán se musí při interpretaci neurčitého právního pojmu zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.“ V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu považuje krajský soud rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelné.“

V deváté skupině žalobních bodů uvozené slovy „Zavinění“ žalobce uvedl, že podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Podle § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017. Podle § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky pak platí, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Žalobce z výše uvedeného dovozuje, že znakem přestupku (tehdy správního deliktu) fyzické osoby nepodnikající podle § 125f zákona o silničním provozu bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 podle § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky též zavinění. Teprve dne 13. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále jen „zákon č. 183/2017 Sb.“), kterým bylo zavinění jakožto znak tohoto přestupku odstraněno. Žalobce z toho s ohledem na zásadu retroaktivity in mitius dovozuje, že tuto úpravu, která omezila odpovědnost nepodnikající fyzické osoby z objektivní na subjektivní, je nutné aplikovat nejen na správní delikty, které byly spáchány v období účinnosti této úpravy (tedy od 1. do 13. července 2017), ale též na správní delikty, které byly spáchány dříve, jelikož se jedná o úpravu pro obviněného prospěšnou, neboť velmi zásadně omezuje jeho odpovědnost. Retroaktivitu in mitius je přitom povinen respektovat také soud, ačkoliv ke změně došlo po právní moci napadených rozhodnutí. K takovému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č.j. 5 As 104/2013-46: „Rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“ K odstranění zavinění ze skutkové podstaty daného přestupku tedy došlo zákonem č. 183/2017 Sb., který nabyl platnosti dne 28. 6. 2017. Je pak sice pravdou, že v čl. CCLVII tohoto zákona je uvedeno, že tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2017. Takové určení účinnosti právního předpisu je však v rozporu s § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, dle kterého pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že pokud je vydán zákon s účinností stanovenou v rozporu s předepsanými pravidly, nabude zákon účinnosti podle obecné úpravy, a tedy 15. dnem od vyhlášení zákona. K nezákonnému určení účinnosti zákona tedy nelze přihlížet a je nutné dovodit, že účinnosti mohl tento zákon nabýt nejdříve 15. den po jeho vyhlášení, tj. 13. 7. 2017, protože pokud byla příslušná částka Sbírky zákonů rozeslána teprve dne 28. 6. 2017, nemohl zákon č. 183/2017 Sb. nabýt účinnosti ke dni 1. 7. 2017, jelikož by ze zákonné legisvakanční 15tidenní lhůty uplynuly pouze dva dny. Zákon sice připouští výjimku, ale pouze v případě, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, nicméně nic takového nebylo zákonodárcem tvrzeno nebo snad prokázáno, a nelze proto tuto výjimku aplikovat. Ke stejnému závěru je možné dojít na základě studia Legislativních pravidel vlády, čl. 9 odst. 4: Vyžaduje-li naléhavý obecný zájem, aby zákon nabyl účinnosti dnem jeho vyhlášení, uvedou se důvody, které k tomu vedou, v odůvodnění ustanovení o nabytí účinnosti zákona. V předmětném zákoně však žádné odůvodnění zkrácené legisvakanční lhůty nebylo. Žalobce proto požaduje, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a aby bylo provedeno nové řízení, v rámci kterého bude jeho odpovědnost posuzována s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je též zavinění. Žalobce totiž současně odmítá, že by údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení zákona o silničním provozu jeho vozidlem předešel (osobu, které vozidlo přenechával, poučil o nutnosti dodržovat pravidla provozu a vyžádal si od ní slib, že tyto bude respektovat), nicméně bezvýjimečné plnění povinnosti dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je fakticky nemožné a žalobce údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, neboť porušení pravidel provozu nemohl nijak rozumně zabránit, a přitom mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib dodrží.

V desáté skupině žalobních bodů uvozené slovy „Sankce – nesprávné zvážení institutu mimořádného snížení sankce“ žalobce uvedl, že dále zastává názor, že správní orgán provedl nesprávnou úvahu nad aplikací institutu mimořádného snížení sankce pokuty. Správní orgán provedl správní úvahu, avšak v rozporu se zákonem v této nezohlednil veškeré relevantní skutečnosti. Správní orgán totiž uzavřel tak, že nebyly shledány žádné výjimečné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že nápravy pachatele je možné dosáhnout uložením pokuty nižší. Dle § 44 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky pokutu lze uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout. Právní předpis tedy vyžaduje „důvodné očekávání“, že i uložení nižší pokuty povede k naplnění účelu trestu. V posuzované věci se přitom nejednalo jenom o „důvodný předpoklad“, ale tato skutečnost byla prokázaná, a to tím, že se jednalo o skutek z července 2016; žalovaný přitom rozhodoval v srpnu 2018, tedy o více než dva roky později, a za tyto dva roky se žalobce žádného dalšího přestupku nedopustil. Bylo tedy nade vší pochybnost prokázáno, že již samotné zahájení řízení vedlo provozovatele k tomu, aby napříště své vozidlo jednoduše nikomu nepůjčoval a tím ochránil zákonem chráněný zájem. Správní orgán tedy nezohlednil zcela zásadní skutečnost, a sice dobu, která uplynula mezi spácháním přestupku a vydáním rozhodnutí, která v tomto případě dokazovala, že žádné sankce již není zapotřebí, když je zjevné, že k nápravě pachatele postačilo jej „upozornit“ na to, že dané jednání je protiprávní, resp. že nese odpovědnost za jednání třetích osob. Pokud by správní orgán uvážil právě skutečnost, která mu byla známa, a sice dobu mezi spácháním přestupku a vydáním rozhodnutí, v kombinaci se skutečností, že mu bylo z úřední činnosti známo, že žalobce nebyl pro další porušení právního předpisu ani projednáván, pak by nepochybně dospěl k závěru, že důvody pro mimořádné snížení sankce pokuty dány byly.

V jedenácté skupině žalobních bodů uvozené slovy „Prekluse – jeden rok mezi rozhodnutím prvého stupně a rozhodnutím o odvolání“ žalobce konstatoval, že dále zastává názor, že vydané rozhodnutí je nezákonné, neboť odpovědnost za spáchaný správní delikt zanikla. Dle § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Z toho důvodu bylo nutné subsidiárně vycházet ze zákona o odpovědnosti za přestupky a užít na projednávanou věc jeho ustanovení.

Dle § 29 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby. Dle § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky promlčecí doba činí 1 rok. Dle § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal. Dle § 32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky se promlčecí doba přerušuje a) oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí o přestupku, c) vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání. V takovém případě počíná plynout promlčecí doba nová (§ 32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky).

Přestupek byl spáchán dne 9. 7. 2016. Jeden rok od jeho spáchání tak uplynul dne 9. 7. 2017. Správní řízení bylo zahájeno až v srpnu 2017, tedy již v době, kdy odpovědnost za přestupek zanikla. Nedošlo tedy ani k přerušení běhu preklusivní doby; řízení bylo zahájeno po jejím uplynutí. Dle přechodných ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, vyjádřených v § 112 odst. 1, odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Dle zákona o odpovědnosti za přestupky došlo k zániku odpovědnosti za spáchaný přestupek s ohledem na nutnost aplikace preklusivní doby v něm vyjádřené. Jde tedy nepochybně o pro žalobce příznivější situaci.

Dle § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Citované ustanovení zákona tedy do jisté míry vyvrací argumentaci žalobce. Dle názoru žalobce však není možné z přechodných ustanovení vycházet, neboť právní norma obsažená v § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je protiústavní. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Právě proto, že § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky se vztahuje k posouzení trestnosti protiprávního jednání, je nutno na takové ustanovení právního předpisu hledět jako na protiústavní, neboť stanoví-li právní norma ústavního zákona, že trestnost činu se posuzuje dle pozdějšího zákona, je-li pro pachatele příznivější, není možné vyloučit toto pravidlo „pouhým“ zákonem (tj. podústavním předpisem). Žalobce odkazuje na převzatou argumentaci k protiústavnosti § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, kterou z důvodu zachování přehlednosti žaloby přikládá k žalobě jako přílohu, avšak žádá soud, aby na tuto hleděl jako na žalobní argumentaci.

Druhým důvodem, pro který je dle názoru žalobce nutné vycházet z preklusivních lhůt stanovených § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky, je, že jednání žalobce bylo dříve kvalifikováno jako správní delikt provozovatele vozidla. Na správní delikt provozovatele vozidla se vztahovala úprava preklusivních lhůt dle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu, toho času účinného. V průběhu řízení však nabyla účinnosti novela zákona o silničním provozu č. 183/2017 Sb., kterou byla zavedena skutková podstata přestupku provozovatele vozidla postihující identické protiprávní jednání. Na přestupek provozovatele vozidla se vztahuje úprava preklusivních lhůt dle § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky. Existují tedy dvě odlišné skutkové podstaty – skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a skutková podstata přestupku provozovatele vozidla. Každá z těchto skutkových podstat disponuje vlastní úpravou preklusivních lhůt, přičemž pro žalobce, jakožto pachatele, je příznivější, aby byl postižen za přestupek provozovatele vozidla, neboť preklusivní lhůty, které se na tento váží, jsou pro něj příznivější. Právě z toho důvodu nelze zvažovat preklusivní lhůty správního deliktu provozovatele vozidla, neboť žalobce měl být postižen za odlišnou skutkovou podstatu, a sice skutkovou podstatu přestupku provozovatele vozidla, na nějž se vztahuje úprava preklusivních lhůt dle § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalobce měl přitom právo, v souladu s § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, být potrestán za takový přestupek (delikt), který je pro něj příznivější. S ohledem na skutečnost, že bylo-li by jednání žalobce kvalifikováno jako „přestupek provozovatele vozidla“, byla by věc nepochybně promlčena, jednalo se o pro žalobce příznivější skutkovou podstatu. Žalobce tedy měl být potrestán za „přestupek provozovatele vozidla“, na který jsou aplikovány preklusivní lhůty dle § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky, a tedy odpovědnost žalobce zanikla.

Třetím důvodem je, že zákon o silničním provozu nestanovil žádnou lhůtu k projednání věci. Zákon o silničním provozu stanovil dvouletou subjektivní lhůtu k zahájení řízení a čtyřletou objektivní lhůtu k zahájení řízení. Proto žalobce zastává názor, že na věc bylo nutné aplikovat ustanovení o preklusi dle zákona o odpovědnosti za přestupky a hledět na skutek jako na promlčený ke dni 9. 7. 2017. Ostatně, správní orgán měl, s ohledem na skutečnost, že ke dni rozhodování žalovaného nadále neexistovala v platném právním řádu skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla, na posuzované protiprávní jednání hledět jako na přestupek provozovatele vozidla, a vycházet proto z úpravy preklusivních dob dle zákona o odpovědnosti za přestupky. Ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky by pak ani nebylo relevantní posuzovat, neboť by správní orgán neposuzoval správní delikt provozovatele vozidla, jeho preklusivní lhůty byly upraveny v zákoně o silničním provozu, ale přestupek provozovatele vozidla, tj. jiný typ deliktu, jehož preklusivní lhůty jsou upraveny v zákoně o odpovědnosti za přestupky.

Na věc pak lze nahlížet optikou zásady retroaktivity in mitius, vedoucí ke stejnému závěru.

Žalobce v této souvislosti odkazuje na recentní rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 28. 2. 2018. č.j. 73 A 54/2017-37: „Změnou právní úpravy správního trestání v průběhu řízení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27 a uvedl, že: „…nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová úprava stanoví mírnější sankce za stejné jednání (například nižší výměru pokuty).“ Skutkovou podstatu porušení povinnosti provozovatele vozidla nová právní úprava převzala, pouze terminologicky upravila pojmosloví, což je pouze výrazem trestní politiky státu, neboť i „Rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce“ (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27). Dle přechodných ustanovení, konkrétně dle znění § 112 odst. 1 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí se na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, jako na přestupky podle tohoto zákona. Porovnáním znění skutkových podstat před a po účinnosti zákona č. 250/2016 (o odpovědnosti za přestupky) dospěl soud k závěru, že došlo pouze ke změně terminologické. Jedním z důvodů pro přistoupení k této změně bylo především to, že právní úprava přestupků byla obsažena zejména v zákoně č. 200/1990 Sb., který představoval úplnou kodifikaci obecné části přestupkového práva. Zákon vymezil pojem přestupek, zavinění a jeho formy, věk a příčetnost jako podmínky deliktní způsobilosti fyzických osob (tj. způsobilosti k protiprávnímu jednání), některé okolnosti vylučující protiprávnost, důvody zániku odpovědnosti za přestupek apod. Pokud jde o zvláštní část přestupkového práva, byl zákon č. 200/1990 Sb. jen částečnou kodifikací skutkových podstat přestupků. Skutkové podstaty přestupků a sankce za ně byly a jsou i nadále obsaženy také v jiných zákonech. Skutkové podstaty správních deliktů byly obsaženy v početné řadě jiných zákonů, v nichž byla jako pachatel označena právnická nebo podnikající fyzická osoba, tedy fyzická osoba, která porušila právní povinnost při podnikání nebo v přímé souvislosti s ním. To znamená, že jiného správního deliktu se mohla dopustit právnická nebo podnikající fyzická osoba, zatímco přestupku se dopouštěla pouze fyzická osoba nepodnikající. Jiné správní delikty postrádaly obecnou úpravu (to znamená, že pro ně neexistoval právní předpis upravující podmínky odpovědnosti, jako tomu bylo v případě přestupků). Naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla zůstalo z pohledu správního práva trestným. Pouze z důvodu terminologického sjednocení a zjednodušení právní úpravy správního trestání jsou nadále správní delikty považovány za přestupky bez toho, aby předmětné chování provozovatele vozidla přestalo být sankcionováno a považováno za protizákonné. Analogicky lze v této souvislosti odkázat i na novelu trestního zákona č. 40/2009, která založila kategorizaci soudně trestných jednání na bipartici - zločin a přečin a jíž bylo opuštěno od do té doby používaného pojetí jednotného deliktu. Pojem trestného činu byl zachován jako nadřazený termín, ovšem nadále se používají pouze termíny zločin a přečin (případně zvlášť závažný zločin). Tato skutečnost však neměla za následek, že by jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu, který je nově nazýván přečinem či zločinem, nebylo považováno za trestné. Ke shodnému postupu přistoupil zákonodárně i v rámci novely správního trestání, kdy naopak přešel k pojetí jednotného deliktu, a to přestupku. Žalobce k této námitce dále uvedl, že by měl být trestán za přestupek provozovatele vozidla, neboť úprava přestupků je pro pachatele příznivější, především z důvodu kratších prekluzivních lhůt pro zánik odpovědnosti, než u správního deliktu. Se závěrem, že je i v rámci správního trestání nutno aplikovat úpravu pro pachatele příznivější se zdejší soud plně ztotožňuje. Dle přechodných ustanovení, konkrétně ustanovení § 112 odst. 1, věty druhé, zákona o odpovědnosti za přestupky, se odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Stejně jako přechodná ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky je koncipována i časová působnost trestního zákona v § 2 odst. 1, neboť trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. K dané problematice se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46. „Je-li soud nadán úplnou kasační pravomocí nejen z hlediska nezákonnosti správního rozhodnutí, vadného řízení, ale i nedostatečnosti skutkových zjištění, je zřejmé, že i hmotněprávní posouzení věci musí odpovídat aktuálnímu právnímu stavu v době jeho rozhodování. Plná jurisdikce se tedy uplatní jak co do jejího obsahu, tak co do času. Na tom nic nemění fakt, že by soud nenahrazoval svým výrokem správní rozhodnutí (s výjimkou moderace), ale na příznivější změnu zákona by reagoval prostým kasačním výrokem bez stopy výtky vůči správnímu orgánu I. a II. stupně, ovšem se závazným právním názorem k aplikaci a interpretaci hmotného práva na správním orgánem správně zjištěný (či soudem doplněný) skutkový stav. Důležité ovšem je, aby soud měl povinnost zkoumat, zda nedošlo ke změně zákona, bez ohledu, jestli to žalobce učiní předmětem svých žalobních námitek.“ Podobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27. Nejvyšší správní soud dovodil, že povinnost použít pozdější, pro pachatele příznivější právní úpravu, mají v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny jak správní orgány, tak soudy: „Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudně postižitelnými) delikty, a delikty, které stíhají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu […] Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním.“ Podle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, odpovědnost právnické osoby za správní delikt zanikla, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle § 29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí jeden rok a počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy byl přestupek spáchán. Nejpozději zanikne po třech letech od spáchání přestupku, a to za předpokladu, že dojde k přerušení jejího běhu. Pro posouzení trestnosti určitého přestupku (dříve správního deliktu) je rozhodující právní úprava účinná v okamžiku rozhodování krajského soudu (k tomu blíže Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2017, 4 As 6/2017-50). Zkrácení promlčecí (v obecné právní terminologie vhodněji prekluzivní) lhůty pro projednání určitého deliktu poukazuje na záměr zákonodárce určité jednání dekriminalizovat, respektive po uplynutí určité lhůty netrvat na jeho potrestání. Taková právní úprava je pro osobu, která se měla vytýkaného jednání dopustit, nepochybně výhodnější. Tento závěr sdílí i odborná literatura (srov. PRÁŠKOVÁ, Helena. Základy odpovědnosti za správní delikty. V Praze: C. H. Beck, 2013. Právní instituty, s. 92). Ke, pro žalobce, příznivější právní úpravě krajský soud přihlédl z úřední povinnosti, v souladu se závěry uvedenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46. Řízení o přestupku provozovatele vozidla bylo zahájeno dne 6. 3. 2017 doručením příkazu ze dne 6. 3. 2017, č. j. 221778/2016-7, tj. ve lhůtě jednoho roku od dne spáchání přestupku (22. 7. 2016). Proti příkazu podal žalobce odpor a v řízení bylo pokračováno. Dne 22. 6. 2017 bylo řízení přerušeno z důvodu vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku (v té době správního deliktu). Přerušením řízení počíná běžet nová, tříletá promlčecí doba. Promlčecí, pro žalobce příznivější, doba ke dni rozhodování soudu neuplynula a nedošlo k zániku odpovědnosti žalobce za přestupek. Námitce žalobce, že skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla v době rozhodování žalovaného neexistovala a je zde úprava pro žalobce příznivější a z tohoto důvodu nemohl být žalobce za vytýkané chování potrestán, není důvodná.“

Ve věci posuzované Krajským soudem v Brně tedy nebyly dány důvody pro zrušení rozhodnutí, neboť nedošlo k uplynutí preklusivní doby ani při posuzování jejího běhu optikou nové právní úpravy. Krajský soud však jednoznačně vyjádřil a odůvodnil, proč je nutné aplikovat preklusivní lhůty stanovené novou právní úpravou i na správní delikt provozovatele vozidla, k jehož spáchání a zahájení řízení o něm došlo před účinností nového zákona o přestupcích. Krajský soud takový závěr přitom učinil vypořádajíc § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, na který žalovaný odkazuje. Na okraj pak žalobce uvádí, že Krajský soud v Brně v závěru citovaného rozsudku nesprávně uvedl, že přerušením řízení počíná běžet nová, tříletá promlčecí doba, je však zjevné, že se jedná pouze o vadu v psaní, když jde o přestupek, za nějž lze uložit sankci, jejíž horní hranice nepřevyšuje 100.000 Kč [§ 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky].

V dvanácté skupině žalobních bodů uvozené slovy „Absence zjištění formy zavinění řidiče“ žalobce uvedl, že dále zastává názor, že rozhodnutí je nezákonné, neboť správní orgány nepostavily najisto, neprokázaly, ba ani netvrdily, že by protiprávní jednání řidiče bylo zaviněné. Dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu provozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 odpovídá, pokud porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona. Znakem přestupku je pak i jeho zavinění (§ 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky). Zavinění není zkoumáno v případě provozovatele vozidla (§ 125f odst. 3 zákona o silničním provozu). Nicméně, provozovatel je odpovědný jen za takové jednání řidiče, které vykazuje znaky přestupku, přičemž přestupek je ze své povahy zaviněné protiprávní jednání. Z toho důvodu je možné žalobce trestat pouze tehdy, bylo-li jednání (nezjištěného) řidiče zaviněné; ať již v nedbalosti, nebo v úmyslu. Nicméně, pokud jednání řidiče zaviněné nebylo, pak ani provozovatele není možné trestat, neboť takové jednání nevykazuje znaky přestupku. Správní orgány však netvrdily, neodůvodnily a neprokázaly, že by jednání řidiče bylo zaviněné, ať už ve formě úmyslné, či alespoň nedbalostní. Z toho důvodu nelze činit jednoznačný závěr, že jednání řidiče bylo zaviněné, a tedy že vykazuje znaky přestupku. Není-li však odůvodněno a postaveno najisto zavinění, jde o nezákonnost rozhodnutí, neboť nelze činit jednoznačný závěr, že jde o jednání, vykazující znaky přestupku. Jak konstatoval Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 23.