4 Azs 149/2004 — Nejvyšší správní soud

77 A 2/2022- 115 - text  16 77 A 2/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobce: A. Z., X, st. příslušnost X, V ČR pobytem X zastoupený JUDr. Martinem Janákem, advokátem, se sídlem Sedláčkova 212/11, 301 00 Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 12. 2021, č. j. MV-184558-4/SO-2021, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 4. 11. 2021, č. j. MV-149640-4/SO-2021, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 466,50 Kč, a to k rukám zástupce žalobce, JUDr. Martina Janáka, advokáta. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 14. 12. 2021, č. j. MV-184558-4/SO-2021 (dále též jen: napadené rozhodnutí), kterým žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 8. 2021, č. j. OAM-1587-22/ZR-2021 (dále též jen: rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Tímto rozhodnutím jednak byla žalobci dle § 46e odst. 1 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též jen: ZPC) zrušena jeho zaměstnanecká karta, neboť se dopustil výkonu nelegální práce, jednak mu byla dle § 46e odst. 2 ZPC stanovena lhůta k vycestování 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Věcným důvodem pro toto rozhodnutí bylo zjištění správního orgánu I. stupně, podle něhož byl žalobce od 4. 6. 2020 do 3. 8. 2020 přidělován svým zaměstnavatelem Alliance of Work Agency SE (dále též jen: AWA) k uživateli Daikin Industries Czech Republic s.r.o. (dále též jen: Daikin) na základě uzavřeného písemného pokynu, čímž došlo k porušení podmínek, za nichž mu byla vydána zaměstnanecká karta, resp. za kterých bylo učiněno oznámení o změně zaměstnavatele. Žalobce byl dle názoru správního orgánu I. stupně oprávněn vykonávat práci pouze pro zaměstnavatele HANNO CZ s.r.o. (dále též jen: HANNO), později pro AWA, ale nikoli pro uživatele. Obsah žaloby 2. Žalobce má napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné, přičemž navrhuje, aby jej soud zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil celkem 3 šířeji koncipované žalobní body. 3. V žalobním bodě nazvaném „Nedostatek pravomoci OAMP/Komise“ žalobce analyzoval příslušnost správního orgánu I. stupně a žalované k posouzení otázky, zda se dopustil výkonu nelegální práce. Dospěl přitom k závěru, že ani správní orgán I. stupně ani žalovaná nebyly příslušné k rozhodnutí, zda se dopustil výkonu nelegální práce, a nebyly si ani oprávněny si o této otázce učinit samostatně úsudek. V souladu s § 141 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též jen: zákon o zaměstnanosti) je v této otázce příslušný rozhodovat pouze Státní úřad inspekce práce, respektive oblastní inspektorát práce v rámci zahájeného a řádně vedeného přestupkového řízení. Dle § 69 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, je třeba do doby nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku hledět na žalobce jako na osobu, která se výkonu nelegální práce nedopustila. 4. Žádné, byť nepravomocné, rozhodnutí orgánu inspekce práce, kterým by byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku ve smyslu § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, přitom nebylo nikdy orgánem inspekce práce vydáno. Pokud správní orgán I. stupně, a posléze i žalovaná, došel k závěru, že se žalobce dopustil výkonu nelegální práce, je napadené rozhodnutí v důsledku takového závěru nezákonné, jelikož správní orgány obou stupňů překročily svou zákonnou pravomoc. Postup správních orgánů v projednávané věci shledává žalobce v rozporu s ústavním principem legality výkonu veřejné moci, podle něhož orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje. 5. V žalobním bodě nazvaném „Negace výkonu nelegální práce“ žalobce nejdříve popřel, že by se výkonu nelegální práce dopustil. Vyložil, že mu byla udělena zaměstnanecká karta dle § 42g ZPC s platností od 20. 8. 2019 do 19. 8. 2021, a to k zaměstnavateli MS-TEK Trade s. r. o. Dne 9. 3. 2020 správní orgán I. stupně kladně vyřídil žádost/oznámení žalobce o změně zaměstnavatele, ke společnosti HANNO na pracovní pozici montážní dělníci ostatních výrobků, s místem výkonu práce okresy Tachov, Rokycany, Plzeň-sever, Plzeň-jih, Plzeň-město, Klatovy, Domažlice, vedenou v Evidenci volných pracovních míst (dále též jen: EVPM) pod číslem 17848020759. Žalobce byl od 30. 3. 2020 zaměstnán ve společnosti HANNO. 6. Společnosti HANNO a AWA uzavřely dne 8. 4. 2020 smlouvu o koupi části závodu, která byla dne 9. 4. 2020 založena do sbírky listin HANNO a AWA. V rámci převodu obchodního závodu došlo mj. k převodu některých zaměstnanců HANNO (mezi něž patřil i žalobce) na AWA, čímž došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dle § 338 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též jen: zákoník práce). Společnost AWA coby zaměstnavatel řádně oznámila dne 9. 4. 2020 přechod práv a povinností v souvislosti s převodem části závodu Úřadu práce ČR, Krajské pobočce v Plzni. Žalobce pak nad rámec svých zákonných povinností oznámil správnímu orgánu I. stupně, že došlo k přechodu práv a povinností v souvislosti s převodem části závodu. Toto oznámení bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 17. 4. 2020. 7. Z ustanovení § 42 g odst. 7 ZPC vyplývá, že držitel zaměstnanecké karty je povinen oznámit správnímu orgánu změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnaní na další pracovní pozici u téhož nebo jiného zaměstnavatele nejméně 30 dnů před takovou změnou. Žalobce jako držitel zaměstnanecké karty nebyl v tomto případě povinen oznámit změnu zaměstnavatele, neboť se v daném případě o změnu zaměstnavatele nejednalo. Šlo totiž o právní nástupnictví ve smyslu § 338 zákoníku práce za stálého a nepřerušovaného trvání pracovního poměru. Žalobce tak byl na základě zaměstnanecké karty oprávněn být zaměstnán i nadále na pracovním místě specifikovaném jako montážní dělníci ostatních výrobků ve společnosti AWA, na kterou přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. 8. Žalobce nesouhlasí s právním názorem žalované, dle kterého přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v případech, kdy k němu dochází mezi zaměstnavatelem, který není agenturou práce, a zaměstnavatelem, který naopak agenturou práce je, skýtá určitá specifika. Podle žalované je nutné při takovém přechodu zodpovědět otázku, zda dochází k převzetí zaměstnanců do kmenové části nového zaměstnavatele – agentury práce (pracovní činnost bude vykonávána přímo pro nástupnického zaměstnavatele), nebo naopak do jeho zprostředkovatelské části (pracovní činnost bude vykonávána skrze přidělení pro uživatele). Dojde-li k převzetí zaměstnanců do kmenové části, a má-li agentura k tomu odpovídající prostředky a prostory, držitel zaměstnanecké karty v takovém případě není povinen oznámit změnu zaměstnavatele. To však neplatí v případě přechodu do zprostředkovatelské části. Původní pracovní místo, na které byla vydána zaměstnanecká karta (případně učiněno oznámení) a které se stalo předmětem přechodu práv a povinností, nikdy nebylo v EVPM vymezeno jako pracovní místo, v rámci kterého by bylo možné přidělování zaměstnance k uživateli. Žalobce má za to, že rozlišování toho, zda v rámci převodu závodu dochází převzetí (přechodu) zaměstnance do kmenové či zprostředkovatelské části nového zaměstnavatele – agentury nemá oporu v žádném právním předpise. Žalovaná nesprávně dovozuje, že v případě, kdy žalobce přecházel do tzv. zprostředkovatelské části nového zaměstnavatele, byl jako držitel zaměstnanecké karty povinen oznámit změnu zaměstnavatele. Takové oznámení v případě, kdy je nabyvatel závodu agentura práce, však § 42g odst. 7 ZPC výslovně zapovídá. Žalobce nebyl povinen oznámit změnu zaměstnavatele, neboť ke změně zaměstnavatele v daném případě nedošlo, jednalo se o právní nástupnictví ve smyslu § 338 zákoníku práce za stálého nepřerušeného trvání pracovního poměru. 9. Žalobce dále podotkl, že skutečnost, zda bude v rámci pracovního místa docházet k přidělování k uživateli, nepatří mezi základní vymezení volného pracovního místa, jelikož se nejedná o základní informaci o stanovených pracovních podmínkách dle § 37 zákona o zaměstnanosti. Takový závěr žalované v napadeném rozhodnutí je nesprávný a nezákonný. Ani formulář (tiskopis) Hlášenka volného pracovního místa neobsahuje žádnou kolonku, do které by mohl být vyplněn údaj o tom, zda se jedná o volné pracovní místo, na které bude docházet k přidělování k uživateli. Dle žalobce závěr žalované, jež současně uznává, že systém evidence volných pracovních míst má své nedostatky a hlášenka volného pracovního místa nemá zákonem stanov