5 Afs 9/2009 — Nejvyšší správní soud

75 Ad 2/2013- 45 - text Pokračování 6 75Ad 2/2013 75Ad 2/2013-45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: P. K., bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 376/1, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.6.2011, č.j. 2011/23487-421, o doplatek hmotného zabezpečení t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3.6.2011, č.j. 2011/23487-421, kterým bylo rozhodnutí Úřadu práce v Děčíně (dále jen „úřad práce“) ze dne 14.12.2008, č.j. 2014/1998-F2/6-Kal, zrušeno a správní řízení o doplatek hmotného zabezpečení podle § 54 odst. 1 a 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31.12.2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), bylo pro uplynutí prekluzivní lhůty zastaveno. V žalobě zrekapituloval dosavadní průběh řízení a parafrázoval obsah svého odvolání, který učinil součástí své žaloby s tím, že s argumenty v odvolání uvedenými se žalovaný nevypořádal, a proto by se s nimi měl vypořádat soud. Poukázal na celou řadu procesních chyb, kterých se dle jeho názoru dopustil úřad práce, zejména podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Tím úřad práce zmařil jeho možnost provést kontrolu toho, jaké podklady si opatřil. V dané věci by se totiž zaměřil na to, zda-li se ve spisu nachází korespondence mezi ním a úřadem práce od okamžiku doručení jeho podání ze dne 18.4.2001 a v období bezprostředně následujícím. Rozhodnutí úřadu práce nevyhovuje ani ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť vzhledem k tomu, že úřad práce neshromáždil veškeré podklady potřebné pro vydání rozhodnutí, nemohl uvést ani jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Podání ze dne 18.4.2001 bylo doručeno úřadu práce dne 20.4.2001. Pokud by úřad práce postupoval v souladu se zákonem, umožnil by žalobci nahlédnout do dokladů a následně by žalobce navrhl provést dokazování podáním ze dne 18.4.2001, podacím lístkem ze dne 19.4.2001 a doručenkou, které se nachází v držení žalobce. Žalobce navrhl provedení dokazování spisem Úřadu práce v Děčíně, pobočka Rumburk, ohledně kontroly dodržování pracovněprávních a mzdových předpisů v Domově důchodců v Krásné Lípě. Dále navrhl provedení dokazování dopisem úřadu práce ze dne 18.12.2003, sp. zn. 0202032, jímž byl požádán o zaslání dokladů. V tomto dopisu je uvedeno, že bude rozhodnuto o tom, v jaké výši měl nárok na hmotné zabezpečení v době od 20.4.1998. Dále navrhl dokazování dopisem ze dne 4.1.2004 a přílohou k dopisu úřadu práce ze dne 18.12.2003, sp. zn. 0204032. Výmluvu úřadu práce, že vyčkával na rozhodnutí soudů, považuje žalobce za naivní. Úřad práce měl konat a nikoliv vyčkávat, až ke konání bude vyzván soudy. Jestliže úřad práce provedl takový úkon, který se provádí až po zahájení správního řízení, tj. začal opatřovat podklady pro vydání rozhodnutí, tak pak již nelze po několika letech tvrdit, že nárok je promlčen. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s názorem Městského soudu v Praze, že samotné zaslání žaloby žalobcem úřadu práce bez dalšího neznamená zahájení správního řízení ve věci nároku na doplatek hmotného zabezpečení. Městský soud v Praze neznal skutkový stav věci, tj. to, že správní řízení bylo již zahájeno. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se zastavením správního řízení. Pokud žalovaný tvrdí, že nárok žalobce uplynul marně v listopadu 2003, tak měl ve svém rozhodnutí i vyložit, z jakého důvodu v této lhůtě správní orgány o věci nerozhodly a rozhodly o ní až v roce 2010, respektive v roce 2011. Žalobce považuje takové jednání za nemravné. O zákonné zastavení správního řízení by se jednalo v takovém případě, kdy by právo na doplatek hmotného zabezpečení bylo uplatněno až v roce 2004 a později, ale o takovou situaci se nejedná. Dokonce i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 19.8.2003, č.j. 29 Co 258/2003-55, jímž bylo úřadu práce de facto uloženo vydat rozhodnutí, nabylo právní moci ještě před uplynutím pětileté lhůty. Touto žalobou se žalobce dožaduje právního názoru k otázce, k tíži koho půjde takovéto obstrukční jednání správních orgánů. V poslední době byla vydána celá řada rozsudků soudů vyšších stupňů včetně Ústavního soudu zabývajících se nemravným uplatněním promlčecích lhůt. V daném případě s přihlédnutím ke všem okolnostem je nutno uplatnění prekluze nutno považovat za nezákonné, respektive nemravné. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 305/2006 řešilo jinou situaci, kdy neuplatnění prekluze by vyznělo v neprospěch občana České republiky. Stejně tak je naprosto nepřijatelné srovnání s přestupkovým řízením, kdy velmi krátkou prekluzivní lhůtou je sledováno rychlé vyřízení přestupku. S přihlédnutím ke všem okolnostem by soud měl vyslovit právní názor, že právě s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, k nesprávnému procesnímu postupu správních orgánů, nemůže lhůta plynout právě po dobu takového obstrukčního jednání správních orgánů. Jestliže zákonodárce nezakotvil do právní úpravy, že lhůta neplyne pod dobu řízení o dávce, tak určitě jenom proto, že předpokládal, že během tříleté lhůty lze rozhodnout o všech i sporných řízeních. To se asi stalo, a proto zákonodárce změnil lhůtu na pět let. Žalobce je přesvědčen, že správní orgány přistoupily k nemravnému výkladu právních předpisů úmyslně v domnění, že jejich úmyslný nemravný výklad právních předpisů neodhalí. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě zrekapituloval dosavadní průběh řízení a navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný odkázal na ustanovení § 90 odst. 4 správního řádu, z něhož vyplývá, že pokud žalovaný dojde k závěru, že existuje skutečnost odůvodňující zastavení řízení, bez dalšího tak učiní, aniž by se vypořádával s jednotlivými odvolacími námitkami. Vzhledem k tomu, že žalovaný důvod k zastavení řízení shledal, a to prekluzi nároku žalobce, nezabýval se dalšími námitkami. Podpůrčí doba uplynula žalobci dne 20.10.1998. Nárok na dopřiznání a doplacení hmotného zabezpečení s ohledem na ustanovení § 54 odst. 5 zákona o zaměstnanosti zanikl nejpozději marným uplynutím 5 let od dne, kdy měl žalobce nárok na výplatu poslední části hmotného zabezpečení. Nárok žalobce zanikl v listopadu 2003. V roce 2011 již tedy není možné žalobci přiznat a doplatit hmotné zabezpečení ve výši odpovídající správnému potvrzení zaměstnavatele, protože tento nárok zanikl. Na podporu svých závěrů odkázal žalobce na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 305/2006. Nárok dle právního názoru uvedeného v tomto usnesení zaniká uplynutím 5 let bez ohledu na skutečnost, kdy byl uplatněn. Z uvedeného důvodu je zcela irelevantní požadavek žalobce na „dohledání korespondence z roku 2001,“ neboť nemá žádný vliv na běh prekluzivní lhůty. Žalovaný poukázal na znění ustanovení § 54 odst. 4, § 55 odst. 4 a § 56 odst. 4 zákona o zaměstnanosti a dále uvedl, že pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že lhůta stanovená v ustanovení § 56 odst. 4 zákon o zaměstnanosti je prekluzivní, pak s ohledem na totožnou konstrukci zmiňovaných ustanovení zákona o zaměstnanosti je i lhůta v ustanovení § 54 odst. 4 prekluzivní. Žalovaný tedy nemohl postupovat ve věci jinak, než vydat žalobou napadeného rozhodnutí. Při ústním jednání žalobce odkázal na obsah žaloby a navrhl provedení důkazu dopisem ze dne 1. 6. 2009 adresovaným Úřadu práce v Děčíně, označeným: „K výzvě Úřadu práce v Děčíně ze dne 27. 5. 2009, č.j. 2014/1998-F2/5-Kal.“, dále plnou mocí pro zastoupení Úřadu práce v Děčíně JUDr. Františkem Zaorálkem ze dne 17.12. 2003 a výzvou k doplnění podání podle § 37 odst. 2 zák.č. 500/2004 Sb., správního řádu Úřadu práce v Děčíně ze dne 27. 5. 2009 adresovanou žalobci. Závěrem navrhl vyhovění žalobě s tím, že předpokládal, že se bude úřad práce zabývat již po zaslání žaloby ze dne 18.4.2001 tím, že mu nesprávně přiznal hmotné zabezpečení. Měl za to, že v dané věci učinil vše potřebné pro ochranu svého nároku. Žalovaný se z jednání řádně omluvil. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí dílu prvního hlavy druhé zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout tolik