15 A 212/2018

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2018, č. j. 4017/1.30/18-5, sp. zn. S7-2016-443, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti výrokům I., II., III., IV., IX., X., XI. a XII. rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 10. 4. 2018, č. j. 26302/7.30/16-68.

Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce shledán vinným, že neplnil povinnosti podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) nařízení vlády č. 406/2004 Sb., o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu (dále jen „nařízení vlády č. 406/2004 Sb.“), tím, že v průběhu kontroly správního orgánu prvního stupně vedené pod sp. zn. 17-2015-2396 a provedené v období od 24. 8. 2015 do 13. 7. 2016, na pracovišti žalobce, prostřednictvím předložené písemné dokumentace o ochraně před výbuchem – „Pravidla o zajištění ochrany před výbuchem při provozu výrobního zařízení v prostoru s nebezpečím výbuchu“ ze dne 10. 1. 2008 schváleného ředitelem Závodu chemických výrob pro společnost UNIPETROL RPA, s. r. o., ve které nebyla provedena od jejího vydání žádná změna a která neobsahuje ani odkaz na jiný dokument, neprokázal, že nejpozději do 13. 8. 2015 provedl posouzení rizika výbuchu podle § 3 nařízení vlády č. 406/2004 Sb. se zřetelem na pravděpodobnost výskytu zdroje iniciace, kterým je hořící plamen v kotli a horké povrchy v kotelně (objekt 8635), a neprokázal, že přijal preventivní a ochranná opatření k zajištění ochrany před tímto výbuchem v souladu s § 2 nařízení vlády č. 406/2004 Sb., čímž se účastník řízení dopustil přestupku právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. q) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, (dále jen „zákon o inspekci práce“).

Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce shledán vinným, že svým zaměstnancům na pracovišti na adrese: Záluží 1, 436 70 Litvínov, nejpozději do 13. 8. 2015, podle potřeb jimi vykonávané práce nezajistil dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zákoník práce“) a podle zvláštních právních předpisů, zejména formou seznámení s riziky, výsledky vyhodnocení rizik vyplývajících z poruchových stavů při běžném, ustáleném provozu a při řízení technologie jednotky propylenového okruhu nacházející se na tomto pracovišti. Konkrétně účastník řízení svým zaměstnancům nezajistil informace a pokyny o tom, které úkony automaticky zajišťuje řídicí systém, které úkony se provádějí ručně obsluhou a za jakých podmínek je možné bezpečně přejít z automatické regulace na ruční regulaci a jakým způsobem provádět bezpečné ruční řízení technologie až do přechodu na ustálený provozní stav. Dále žalobce svým zaměstnancům nezajistil informace a pokyny pro najíždění propylenového okruhu, řízení provozu, odstavování z provozu a pokyny pro řešení poruchových stavů na základě hodnocení rizik, a to konkrétně informace a pokyny pro regulaci tlaku v koloně DA-406, řízení výkonů topení ve vařácích kolony, pokyny pro manipulaci s regulačním ventilem na zásobníku refluxu FA 407, pokyny pro obnovení kondenzace po výpadku chladící vody a pokyny pro manipulaci a řízení provozu v situaci po otevření pojistných ventilů SV 04-253-1-4, v důsledku čehož nedodržel povinnost stanovenou v ustanovení § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, a dopustil se tak přestupku právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce.

Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce shledán vinným, že neplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 3 odst. 1 písm. n) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, (dále jen „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“), tím, že na jeho pracovišti na adrese: Záluží 1, 436 70 Litvínov, nebyly nejpozději do 13. 8. 2015, u tlakové nádoby stabilní – propylenové kolony DA  406, od výrobce Královopolská strojírna Brno, v. č. 23740, r. v. 1977, výfukové trubky pojistných ventilů Sempell VSE5, označení SV 04-253-1, SV 04-253-2, SV 04-253-3 a SV 04-2534, zachyceny podporami nebo závěsy tak, aby nedocházelo k namáhání pojistných ventilů reakcí při odfuku, jak je stanoveno v čl. 6.4 ČSN 69 0010-5-2, čl. 3.2.1.12 ČSN 13 4309-2 a v části A. čl. A.8 přílohy ČSN 13 4309-2 a v čl. 8.2.1.2. ČSN EN 764-7, přičemž u pojistných ventilů SV 04-253-1 a SV 04-253-2 byla pouze dělená příčná vzpěra ve středu sešroubovaná z úhelníku 100 x 100 mm mezi vstupním a výstupním potrubím přivařená k potrubí v místě za uzavírajícími ventily a u pojistných ventilů SV 04-253-3 a SV 04-253-4 byla přišroubovanou do nosných prvků potrubního mostu, čímž žalobce nezajistil upevnění, ukotvení nebo zajištění zařízení nebo jeho části vhodným způsobem, který je nutný pro bezpečný provoz a používání výše uvedeného zařízení a dopustil se tak přestupku právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce.

Výrokem IV. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce shledán vinným, že neplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., tím, že na pracovišti na adrese: Záluží 1, 436 70 Litvínov, nejpozději do 13. 8. 2015, nevybavil pojistné ventily Sempell VSE5, označení SV-04-253-1, SV-04-253-2, SV-04-253-3 a SV-04-253-4, provozní dokumentací dle ustanovení § 2 písm. f) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., když v průběhu této kontroly správním orgánem prvního stupně dne 3. 2. 2016 předložil jako průvodní dokumentaci těchto pojistných ventilů pouze náčrt označený č. SK 05255A-7 s data sheet od dodavatele technologie firmy LUMMUS, přičemž takto předložená dokumentace je nedostatečná s ohledem na to, že v ní chybí návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy a údržbu, čímž se dopustil přestupku právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce.

Výrokem IX. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce shledán vinným, že neplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 3 odst. 4 písm. f) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. tím, že na jeho pracovišti na adrese: Záluží 1, 436 70 Litvínov, nejméně dne 13. 8. 2015, bylo ochranné zařízení – kontaktní manometr 1PHH04253, umístěné ve spodku tlakové nádoby stabilní – propylenové kolony DA–406 vytápěné vařáky EA–424 A/B (výrobce Královopolská strojírna Brno, v. č. 23740, r. v. 1977), které má při přetlaku uzavírat topení vařáku na přívodu prací vody, chybně nastaveno na vypínací hodnotu tlaku 1,9 MPa, protože nebyly zohledněny hodnoty tlakových ztrát a změny tlakové diference mezi spodkem a hlavou propylenové kolony, a z tohoto důvodu nesplňovalo technické požadavky na blokování a jištění propylenové kolony stanovené normovou hodnotou podle ustanovení čl. 5.1.4 ČSN 69 0010-5.2, čímž se dopustil přestupku právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce.

Výrokem X. prvostupňového rozhodnutí byl žalobce shledán vinným, že nedodržel povinnost stanovenou v ustanovení § 102 odst. 3 zákoníku práce tím, že na jeho pracovišti na adrese: Záluží 1, 436 70 Litvínov, nejpozději do dne 13. 8. 2015, nevyhodnotil riziko vzniku kmitání – klepání tzv. chatteringu pojistných ventilů Sempell VSE5, označení SV 04-253-1, SV 04-253-2, SV 04-253-3 a SV 04-253-4, tlakové nádoby stabilní – propylenové kolony DA–406 od výrobce Královopolská strojírna Brno, v. č. 23740, r. v. 1977, a nepřijal opatření k jeho odstranění, když kmitání pojistných ventilů vedlo, na výše uvedeném pracovišti účastníka řízení dne 13. 8. 2015, ke ztrátě integrity propylenového okruhu, a to v místě vstupní příruby pojistného ventilu SV 042531, a k úniku propylenu, který se smísil se vzduchem a vytvořil mrak plynu, přičemž tento mrak se dále šířil ke kotelně (objekt 8635), kdy nejprve došlo k jeho postupnému prohořívání a později k výbuchu a následnému požáru, v důsledku čehož byli bezprostředně ohroženi na životě zaměstnanci účastníka řízení, čímž se dopustil přestupku právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce.

Výrokem XI. prvostupňového rozhodnutí byla žalobci uložena podle ustanovení § 30 odst. 2 písm. d) zákona o inspekci práce a za použití ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen „zákon o přestupcích“) pokuta ve výši 1 400 000 Kč s tím, že je splatná u Celního úřadu pro Ústecký kraj na účet vedený u České národní banky, číslo účtu X, konstantní symbol X, variabilní symbol X (identifikační číslo), a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Výrokem XII. prvostupňového rozhodnutí byla žalobci uložena povinnost podle ustanovení § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení nahradit paušální částkou náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

Výrokem I. žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný změnil výrok I. prvostupňového rozhodnutí tak, že za text: „podle § 3“ se vkládá text: „odst. 1 písm. b)“. Dále byl tímto výrokem zrušen výrok I. prvostupňového rozhodnutí ve věci spáchání přestupku tím, že účastník řízení neplnil povinnosti podle § 6 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 406/2004 Sb., tím, že neprokázal, že přijal preventivní ochranná opatření k zajištění ochrany před výbuchem v souladu s § 2 uvedeného nařízení vlády č. 406/2004 Sb., a pro shora uvedenou část skutku bylo řízení zastaveno. Ve zbývající části pak byl výrok I. prvostupňového rozhodnutí potvrzen.

Výrokem II. žalobou napadeného rozhodnutí bylo odvolání proti výroku II. prvostupňového rozhodnutí zamítnuto a předmětný výrok prvostupňového rozhodnutí byl potvrzen.

Výrokem III. žalobou napadeného rozhodnutí bylo odvolání proti výroku III. prvostupňového rozhodnutí zamítnuto a předmětný výrok prvostupňového rozhodnutí byl potvrzen.

Výrokem IV. žalobou napadeného rozhodnutí byl výrok IV. prvostupňového rozhodnutí zrušen a řízení bylo zastaveno.

Výrokem V. žalobou napadeného rozhodnutí bylo odvolání proti výroku IX. prvostupňového rozhodnutí zamítnuto a předmětný výrok prvostupňového rozhodnutí byl potvrzen.

Výrokem VI. žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný změnil výrok X. prvostupňového rozhodnutí tak, že text: „a nepřijal opatření k jeho odstranění, když kmitání pojistných ventilů vedlo, na výše uvedeném pracovišti účastníka řízení dne 13. 8. 2015, ke ztrátě integrity propylenového okruhu, a to v místě vstupní příruby pojistného ventilu SV 04-253-1, a k úniku propylenu, který se smísil se vzduchem a vytvořil mrak plynu, přičemž tento mrak se dále šířil ke kotelně (objekt 8635), kdy nejprve došlo k jeho postupnému prohořívání a později k výbuchu a následnému požáru“ se vypouští. Dále byl tímto výrokem zrušen výrok X. prvostupňového rozhodnutí ve věci spáchání přestupku tím, že účastník řízení nedodržel povinnost stanovenou v § 102 odst. 3 zákoníku práce tím, že „nepřijal opatření k jeho odstranění“, a pro shora uvedenou část skutku bylo řízení zastaveno. Ve zbývající části pak byl výrok X. prvostupňového rozhodnutí potvrzen.

Výrokem VII. žalobou napadeného rozhodnutí byl změněn výrok XI. prvostupňového rozhodnutí tak, že výše uložené pokuty se snižuje a účastníku řízení se ukládá pokuta ve výši 1 200 000 Kč. Ve zbývající části pak byl výrok XI. prvostupňového rozhodnutí potvrzen.

Výrokem VIII. žalobou napadeného rozhodnutí bylo odvolání proti výroku XII. prvostupňového rozhodnutí zamítnuto a předmětný výrok prvostupňového rozhodnutí byl potvrzen.

Žalobce svou žalobou napadal výroky I., II., III., V., VI., VII. a VIII. žalobou napadeného rozhodnutí.

Současně se žalobce domáhal i zrušení prvostupňového rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení.

Žalobce v žalobě popsal mimořádnou událost (únik a výbuch propylenu), ke které došlo v jeho objektu dne 13. 8. 2015. Právě v souvislosti s touto mimořádnou událostí byla u žalobce zahájena kontrola správním orgánem prvního stupně, na základě které bylo zahájeno správní řízení završené žalobou napadeným rozhodnutím. Kontrola však nebyla zahájena za účelem šetření příčin mimořádné události, ale za účelem prověření, zda žalobce dodržuje své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k bezpečnosti práce a bezpečnosti provozu technických zařízení.

Žalobce poukázal na skutečnost, že správní orgány vycházely při rozhodnutí ve věci především ze znaleckého posudku Fakulty bezpečnostního inženýrství Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava č. 5/2015 ze dne 31. 3. 2016 (dále jen „znalecký posudek FBI VŠB“) a jeho dodatku č. 5/2016 ze dne 15. 12. 2016 (dále jen „dodatek ke znaleckému posudku FBI VŠB“). Tomuto posudku však žalobce vytýkal řadu vad.

Žalobce považoval předmětný posudek za nepřezkoumatelný, neboť dle žalobce z předmětného posudku v mnohých případech nelze seznat, jakou cestou znalec dospěl ke svým závěrům. Tuto skutečnost žalobce zejména vztahoval k závěrům o příčině vzniku mimořádné události a otázce posouzení případných konstrukčních nedostatků pojistných ventilů VSE. Dále žalobce namítal, že znalec neměl ke zpracování posudku k dispozici kompletní dokumentaci. Dále žalobce poukázal na nekritický způsob získávání podkladových materiálů k otázce možnosti iniciace výbuchu na průhledítkách do spalovacích prostorů kotlů, kdy se znalec spolehl pouze na „sdělení energetika, který tam byl“, že na povrchu průhledítka může být tak 500–600 ºC. Znalecký posudek Ústavu kriminalistiky a kriminológie však uváděl, že naměřená teplota na průhledítkách byla nejvyšší při kořeni průhledítka, a to 350,5 ºC, což je přibližně o 105 ºC nižší teplota, než je teplota vznícení propylenu (455 ºC). Dále žalobce zpochybňoval i závěr obsažený v posudku, že vodní clony mohly ovlivnit průběh mimořádné události. Dále žalobce poukazoval na to, že v předmětném posudku se znalec vyjadřoval ke skutečnostem, které nebyly předmětem dotazu zadavatele posudku, a vyjadřoval se i k otázkám právním, což mu však nepřísluší. Žalobce poukázal na skutečnost, že na předmětné nedostatky znaleckého posudku poukazoval již v průběhu správního řízení, ale správní orgány na tyto námitky dostatečně nereagovaly.

Dále žalobce poukázal na skutečnost, že v předmětném řízení bylo zkoumáno několik znaleckých posudků. Kromě výše zmíněného posudku to byly i Znalecký posudok Ústavu kriminalistiky a kriminológie č. 3/2017 ze dne 6. 7. 2017 a znalecký posudek Havárie polypropylénové jednotky v Unipetrolu Litvínov, a. s. vypracovaný znaleckou organizací České vysoké učení technické v Praze, Fakulta strojní, v období 20. 1. 2016 až 25. 3. 2016. Závěry těchto posudků jsou dle žalobce často rozdílné. Těmito rozdíly se však správní orgány dle žalobce nezabývaly. Žalobce poukázal na to, že na uvedené skutečnosti poukazoval ve svém odvolání a žalovaný se s nimi v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal.

Žalobce dále namítal ve vztahu k výroku I. žalobou napadeného rozhodnutí, že povinnost prokázat posouzení rizika výbuchu prostřednictvím písemné dokumentace, jejíž porušení je žalobci kladeno za vinu, § 6 nařízení vlády č. 406/2004 Sb. neobsahuje. Neexistuje-li ustanovení, které by stanovilo povinnost prostřednictvím dokumentace prokázat posouzení rizika výbuchu, nelze pak žalobce vinit z porušení takové neexistující povinnosti. Dle žalobce skutek, tak jak byl popsán ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce, resp. není porušením povinnosti podle § 6 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 406/2004 Sb.

Žalobce i přes výše uvedené trval na tom, že provedl posouzení rizik výbuchu se zřetelem na pravděpodobnost výskytu iniciace, kterým je hořící plamen v kotli a horké povrchy v kotelně v souladu s nařízením vlády č. 406/2004 Sb., a přijal i příslušná preventivní a ochranná opatření. Trval rovněž na tom, že uvedené skutečnosti jsou obsaženy v dokumentaci o ochraně před výbuchem, kterou v souladu s nařízením č. 406/2004 Sb. žalobce zpracoval. Správní orgány při posouzení dokumentace vycházely pouze z obsahu Pravidel o zajištění ochrany před výbuchem při provozu výrobního zařízení v prostoru s nebezpečím výbuchu ze dne 10. 1. 2008. Žalobce nepopírá, že tato pravidla neobsahují informaci o tom, že provedl posouzení rizika výbuchu se zřetelem na pravděpodobnost výskytu zdroje iniciace, kterým je hořící plamen v kotli a horké povrchy v kotelně (objekt 8635). Ovšem uvedená pravidla tvoří pouze část dokumentace podle nařízení vlády č. 406/2004 Sb. Pro posouzení předmětné otázky je nutné prozkoumat dokumentaci celou. Přestože žalovaný předložil další dokumenty tvořící dle jeho názoru dokumentaci dle nařízení vlády č. 406/2004 Sb., správní orgán prvního stupně se těmito dokumenty vůbec nezabýval s poukazem, že předložené dokumenty neobsahují informaci o tom, že jsou součástí dokumentace dle nařízení vlády č. 406/2004 Sb., případně neobsahují odkaz na toto nařízení a nejsou vzájemně provázány odkazy. Žalobce trval na tom, že za dokumentaci o ochraně proti výbuchu ve smyslu nařízení vlády č. 406/2004 Sb. je nutné považovat všechny dokumenty, které žalobce při kontrole předložil. Z žádného právního předpisu dle žalobce nevyplývá povinnost či požadavek, aby jednotlivé dokumenty dokumentace o ochraně proti výbuchu byly propojeny vzájemnými odkazy, ani není stanovena povinnost vést písemný seznam o tom, které dokumenty jsou součástí dokumentace o ochraně proti výbuchu. Jediným formálním požadavkem je požadavek písemné formy. Posoudit, zda určitý dokument tvoří součást dokumentace o ochraně proti výbuchu, je nutné podle obsahu dokumentů. Žalobce trval na tom, že jím předložená dokumentace obsahovala posouzení rizik s ohledem na možný vznik výbušné atmosféry i existenci zdrojů iniciace, které jsou způsobilé výbuch této atmosféry iniciovat. Skutečnost, že dokumentaci o ochraně proti výbuchu u žalobce tvořilo více dokumentů, potvrdili při výsleších i svědci.

Žalobce trval na tom, že posouzení kotle a horkých povrchů v kotelně (8635) jako možného zdroje iniciace požáru bylo prokázáno předložením požárního řádu pro výrobnu etylenová jednotka, platného od 5. 6. 2014 (dále jen „požární řád“). Žalobce trval na tom, že požár a výbuch jsou si velice blízké, neboť jednou z příčin požáru bývá výbuch, a naopak následkem výbuchu bývá požár. Požární řád se zabývá tedy jak požárním nebezpečím, tak i nebezpečím výbuchu. Žalobce poukázal na skutečnost, že v kotelně (objekt 8635) se nachází jediný možný zdroj iniciace, kterým jsou parní kotle BF 1201 A a BF 1201 B. V požárním řádu žalobce identifikoval mimo jiné jako nebezpečné situace úniky plynných a kapalných hořlavin ze zařízení do okolního prostoru a jako nebezpečná místa jsou mimo jiné uvedeny i horké povrchy parních kotlů BF 1201 A a BF 1201 B. Rovněž v části 5 požárního řádu je jako nebezpečná látka uveden propylen s uvedením teploty vzplanutí, teploty vznícení, koncentrační meze výbušnosti apod. Mezi zdroji zapálení jsou v požárním řádu vyjmenovány i horké povrchy parních kotlů BF 1201 A a BF 1201 B. Žalobce trval na tom, že možný průnik výbušné atmosféry do blízkosti parních kotlů BF 1201 A a BF 1201 B hodnotil a přijal k nim preventivní opatření. Žalobce zdůraznil, že parní kotle hodnotil jako celek (tedy jak horké povrchy, tak i otevřený plamen), neboť horké povrchy a plamen se nacházejí téměř ve stejném místě. Oddělené hodnocení těchto zdrojů iniciace by bylo dle žalobce nadbytečné a požadavek takového posouzení považuje za přepjatý formalismus. Žalobce tedy trval na tom, že rizika se zřetelem na pravděpodobnost výskytu zdroje iniciace, kterým je hořící plamen v kotli a horké povrchy v kotelně (objekt 8635) řádně posoudil.

Následně se žalobce obsáhle zabýval otázkou přijetí preventivních a ochranných opatření ve vztahu k pravděpodobnosti výskytu zdroje iniciace, kterým je hořící plamen v kotli a horké povrchy v kotelně (objekt 8635) a jejich efektivnosti.

Dále žalobce namítal, že došlo k nesprávnému hodnocení výpovědí svědků. Konkrétně svědek M. uvedl, že opatření proti výbuchu jsou obsažena i v navazující dokumentaci, přičemž uvedl několik dokumentů, které tyto informace obsahují – mimo jiné i požární řád. Svědek rovněž konstatoval, že Pravidla zajištění ochrany před výbuchem tvoří pouze dílčí část celé dokumentace. Za dokumentaci podle nařízení vlády č. 406/2004 Sb. je podle svědka nutno považovat i navazující dokumentaci. K výpovědi svědka V. žalobce uvedl, že nebyl nikdy vyzván, aby vyjmenoval konkrétní dokumenty tvořící dokumentaci podle nařízení vlády č. 406/2004 Sb. Proto nelze dovozovat, že na tuto otázku nebyl schopen odpovědět.

Dále žalobce poukázal na skutečnost, že údajné vady dokumentace o ochraně proti výbuchu neodhalila kontrola provedená správním orgánem prvního stupně v roce 2014. Ve vyjádření ev. č. DST-7.00/9756/2014/15.7 vydaném správním orgánem prvního stupně je uvedeno, že k předložené dokumentaci nemá zvláštních připomínek. Tato skutečnost je dle žalobce v rozporu s principem právní jistoty. K tvrzení správního orgánu prvního stupně, že při kontrole v roce 2014 nemohl konstatovat, že v dokumentaci není identifikována pravděpodobnost výskytu určitých zdrojů iniciace, když nebyl na pracovišti žalobce, kde by úřední osoba mohla nabýt informaci, kde se určité zdroje iniciace či určitá rizika fakticky nacházejí, žalobce namítl, že správní orgán prvního stupně mohl zahájit kontrolu k ověření skutečností uvedených v předložené dokumentaci, popřípadě mohl konstatovat, že dokumentaci nemůže posoudit.

Dále žalobce nesouhlasil s vyslovením viny dle výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Žalobce trval na tom, že není povinen zpracovávat a předávat informace a pokyny podle § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce zaměstnancům v písemné formě. Žalobce trval na tom, že řízení bylo zaměřeno výhradně na to, zda byly pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zpracovány písemně a nikoli k tomu, zda byly pokyny a informace zaměstnancům uděleny. Přičemž však svědci ve svých výpovědích uváděli, že pokyny byly udělovány i ústně.

Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí poukázal na údajnou nepřipravenost zaměstnanců žalobce na situaci, jejímž prvotním impulzem byla podle závěrů žalovaného odstávka vody, kterou žalovaný nepovažuje za nepředvídatelnou situaci, či situaci, na kterou by se nebylo možné připravit. Žalobce však poukázal na skutečnost, že zásadní nebyla samotná odstávka vody, ale skutečnost, že obsluha vodáren o manipulaci s potrubím chladící vody a možném snížení jejího množství neinformovala obsluhu etylenové jednotky. Obsluha proto s možností dočasného snížení dodávek chladící vody nepočítala, což na počátku ovlivnilo zjišťování příčin zvyšování tlaku v koloně. To však nebylo způsobeno nepřipraveností zaměstnanců, ale chybou v komunikaci. To nemůže být považováno za důkaz nepřipravenosti obsluhy. Závěr o nepřipravenosti jeho zaměstnanců na mimořádnou událost je nesprávný, neboť takto rozsáhlá mimořádná událost s tak významnými materiálními dopady dosud v jeho provozu nikdy v minulosti nevznikla. O tom svědčí i skutečnost, že předmětná mimořádná událost byla největší průmyslovou havárií v Evropě v roce 2015.

Žalobce namítal nesprávné hodnocení výpovědí svědků. Například v případě svědka V. byla jeho výpověď hodnocena pouze jako obecná netýkající se poskytování konkrétních pokynů a informací, jejichž nezajištění je žalobci kladeno za vinu. Ovšem žalobce trval na tom, že svědkovi dotaz na konkrétní pokyny a informace nebyl položen. Žalobci tedy bylo kladeno k tíži, že svědek V. vypovídal obecně, přestože od správních orgánů nedostal konkrétní dotaz.

Dále žalobce namítal, že správní orgány nesprávně dospěly k závěru, že zaměstnancům jsou k práci poskytovány pouze technologické pokyny a nikoli pokyny týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Žalobce trval na tom, že posouzení, zda se jedná o technologický pokyn či pokyny týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je otázkou právní, kterou by si měl vyhodnotit správní orgán s ohledem na obsah pokynů a nikoli svědkové. Žalobce zdůraznil, že svědek M. vypověděl, že jako vedoucí směny udílí svým podřízeným pokyny týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rovněž svědek B. uvedl, že denní pokyny obsahují i pokyny týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Žalobce dále namítal, že se správní orgány nevypořádaly s jeho námitkou týkající se nesprávného hodnocení havarijních karet. Žalobce trval na tom, že správní orgány neměly hodnotit obsah havarijních karet na základě výpovědí svědků, ale měly je zhodnotit samy. Žalovaný pak pouze konstatoval, že s havarijními kartami byli seznámeni pouze vedoucí směny/operátoři. Z rozhodnutí však nevyplývá, jak k tomuto závěru dospěl. Dále žalobce uvedl, že z tohoto konstatování vyplývá, že žalovaný dospěl k závěru, že havarijní karty obsahují pokyny pro řešení havarijních stavů a přinejmenším někteří zaměstnanci s nimi byli seznámeni. Tento závěr však žalovaný nepromítl do svého rozhodnutí.

Žalobce namítal, že správní orgány nesprávně vyhodnotily výpověď svědka M. Dle žalobce není zřejmé, proč dovodily, že postupy uvádění do provozu nejsou pokyny týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť i technologické pokyny mohou být pokyny bezpečnostními. Dále poukázal na výpověď svědka Ch., zdůraznil, že z jeho výpovědi nelze dovodit, že by pokyny byly předávány pouze zaměstnancům kontraktora. Uvedený svědek rovněž uvedl, že informace jsou předávány jak při školení, tak formou mimořádného pokynu. Poukázal rovněž na to, že svědek B. uvedl, že denní pokyny obsahují i upozornění na rizika, jsou-li známa, a že v havarijních kartách je popsáno, co může nastat a jaké to má řešení. Svědek M. dle žalobce vypověděl, že jako vedoucí směny udílí svým podřízeným pokyny týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Svědek M. dle žalobce uvedl, že v případě havárie udílí pokyny týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vedoucí směny. S těmito výpověďmi se dle žalobce žalovaný nedostatečně vypořádal.

Žalobce dále zdůraznil, že technologické pokyny mohou být současně i bezpečnostními pokyny, pokud mají zajistit ochranu života a zdraví pracovníků. Každý pokyn je nutno posuzovat dle jeho obsahu. Správní orgány dovodily, že pokyny poskytované zaměstnancům byly technologické pokyny. Nezabýval se však již otázkou, zda tyto pokyny dle obsahu nemohly být i pokyny bezpečnostními.

K výroku III. prvostupňového rozhodnutí žalobce uvedl, že trvá na tom, že konstrukční provedení uchycení pojišťovacích ventilů bylo provedeno podle původního projektu výstavby etylenové jednotky a dodatečné konstrukční změny provedené v roce 1984. Trval na tom, že upevnění pojistných ventilů VSE odpovídá předpisu pro montáž a údržbu těchto ventilů. Žalobce zdůraznil, že pojistné ventily VSE byly při mimořádné události spuštěny poprvé za celou dobu provozu zařízení. Do toho okamžiku byly pouze opakovaně kontrolovány a servisovány, a to v předepsaném rozsahu a intervalech. Nedocházelo tedy k opotřebování pojistných ventilů VSE ani nebylo možné získat zkušenosti s jejich provozem. Žalobce neměl žádné konkrétní údaje, ze kterých by vyplývalo, že by jeho výpočty z roku 1984 či celkové projektové řešení pojistných ventilů byly nevhodné. Žalobce trval na tom, že nařízení vlády č. 378/2001 Sb. neukládá povinnost přezkoumat všechna zařízení a jejich design podle aktuálních nejnovějších poznatků vědy a techniky. Dle jeho názoru je nutno § 3 písm. n) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. vykládat tak, že je nutné zajistit, aby byly řádně upevněny všechny součásti zařízení, které mají být upevněny dle designu zařízení a průvodní dokumentace od výrobce. Splnění této povinnosti žalobce prokázal.

Žalobce uvedl, že správní orgány dospěly k závěru, že porušil § 3 písm. n) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., který ukládá povinnost upevnit, ukotvit nebo zajistit zařízení nebo jeho části vhodným způsobem za podmínky, že je to nutné pro bezpečný provoz zařízení. Přitom z převážné části vyšly z povinnosti zakotvené v § 102 odst. 5 písm. e) zákoníku práce. Žalobce však trval na tom, že povinnost podle § 102 odst. 5 písm. e) zákoníku práce, tedy povinnost nahrazování nebezpečných technologií, výrobních a pracovních prostředků, surovin a materiálů méně nebezpečnými nebo méně rizikovými v souladu s vývojem nejnovějších poznatků vědy a techniky, je samostatnou a svébytnou povinností, která nepředstavuje obecný axiom, podle něhož se mají řídit všechny ostatní povinnosti zaměstnavatele. Naopak dle žalobce jde o jednu z povinností, která svojí povahou doplňuje povinnost podle § 3 písm. n) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. povinností toto zařízení také upravovat a vylepšovat v souladu s posledními poznatky. Případný závěr o porušení § 102 odst. 5 písm. e) zákoníku práce tak nemůže být kvalifikován jako porušení § 3 písm. n) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. Dále žalobce zdůraznil, že porušení § 102 odst. 5 písm. e) zákoníku práce nebylo ze strany správních orgánů vytýkáno, ani nebylo v tomto směru vedeno dokazování. Žalobce trval na tom, že i kdyby (po řádném provedení dokazování) správní orgány dospěly k závěru, že došlo k porušení uvedeného ustanovení, není možné z porušení této povinnosti vyvozovat porušení § 3 písm. n) nařízení vlády č. 378/2001 Sb.

K výroku IX. prvostupňového rozhodnutí žalobce uvedl, že trvá na tom, že funkce kontaktního manometru 1PHH04253 je regulační a nikoli ochranná, neboť se jedná o zařízení, jehož účelem je regulovat běžný provoz a fungování zařízení. Ochrannými zařízeními jsou pojistné ventily VSE, které mají za cíl zabránit havárii v případě, že běžnými regulačními zařízeními není možné zajistit bezpečný a ustálený provoz. Žalobce připustil, že nelze vyloučit, že by regulační zařízení nemohlo mít ve svém důsledku i ochranou funkci, ovšem primární určení každého zařízení určuje jeho správné nastavení. Žalobce trval na tom, že kontaktní manometr 1PHH04253 jako zařízení mající regulační funkci byl nastaven zcela správně a v souladu se všemi právními předpisy na hodnotu, která byla předepsána výrobcem. Nastavení vypínací hodnoty na nižší hodnotu by znamenalo nesprávné fungování etylenové jednotky při vysokých venkovních teplotách. Nebylo by totiž možné zajistit kondenzaci propylenu během letního období. Na stejnou hodnotu byl předmětný manometr nastaven více než 30 let provozu předcházejícího mimořádné události ze dne 13. 8. 2015.

Žalobce uvedl, že při mimořádné události nedosáhla hodnota tlaku vypínacího tlaku kontaktního manometru 1PHH04253 z důvodu úniku plynného propylenu v jiné části zařízení etylenové jednotky. Nesepnutí kontaktního manometru bylo dle žalobce s největší pravděpodobností způsobeno vývojem tlakových poměrů po ztrátě integrity zařízení, a nikoli nezohledněním tlakových ztrát a změny tlakové diference mezi spodkem a hlavou propylenové kolony. Správní orgány nezkoumaly správnost nastavení daného manometru při standardním provozu zařízení, ale posuzovaly jej na základě naprosto nestandardní a ojedinělé situace, kdy došlo k narušení integrity zařízení a následné změně tlakových poměrů v zařízení. Žádná norma nestanoví povinnost zohledňovat při nastavování zařízení nepředvídatelné mimořádné situace, při kterých dojde ke ztrátě integrity zařízení a k náhlému navýšení tlaku, který způsobí změnu tlakových poměrů v zařízení. Skutečnost, že žalobce po mimořádné události změnil svoji praxi v nastavování manometru 1PHH04253, neznamená, že bylo toto zařízení dne 13. 8. 2015 nastaveno nesprávně. Rovněž nelze dle žalobce dovozovat ze skutečnosti, že manometr při mimořádné události nesepnul, protože nebylo dosaženo nastaveného spínacího tlaku, že by toto zařízení bylo nesprávně nastaveno, a to právě s ohledem na existenci mimořádných okolností, se kterými nebylo možné pro běžný provoz počítat. Dle žalobce se správní orgány nezabývaly řádně otázkou, zda byl manometr nastaven správně či nikoli.

K výroku X. prvostupňového rozhodnutí žalobce uvedl, že rizikem chatteringu se zabýval a hodnotil jej, a to s ohledem na změnu rozměru potrubí v roce 1984. Namítl, že žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce je trestán za své protiprávní jednání ke dni 13. 8. 2015 a nikoli za celou dobu provozu etylenové jednotky, ovšem tento závěr žalovaného neodpovídá výroku X. prvostupňového rozhodnutí, který žalovaný bez dalšího potvrdil. V uvedeném výroku je totiž žalobci vytýkáno, že „nejpozději do 13. 8. 2015 nevyhodnotil riziko kmitání – klepání, tzv. chatteringu“. Pokud žalobce o riziku chatteringu věděl, hodnotil jej a reagoval na něj výměnou potrubí, pak je dle žalobce jednoznačné, že nespáchal přestupek tak, jak je definován ve výroku X. prvostupňového rozhodnutí, podle kterého toto riziko žalobce nikdy nehodnotil.

Žalobce dále trval na tom, že riziko vzniku chatteringu pro něho bylo nepředvídatelné. Předvídatelnost určitého rizika nemůže být dle žalobce slučována s povědomím o jeho existenci. Pouhé konstatování o tom, že žalobce o určitém riziku věděl, není dostatečné pro závěr, že toto riziko pro něho bylo i předvídatelné. Není tedy možné spojovat teoretickou vědomost a znalost jevu chattering s objektivní možností žalobce identifikovat možnost selhání pojistných ventilů VSE. Možnost vzniku jevu chattering na konkrétním pojistném ventilu je dle žalobce závislá na celé řadě okolností, které objektivně nebylo možné ve vztahu k pojistným ventilům VSE vytvořit v laboratorních podmínkách. Testování pojistných ventilů VSE v reálném provozu je nemyslitelné, neboť by v zařízení musel být úmyslně vyvolán stav bezprostředně hrozící vážné havárie. Žalobce zdůraznil, že jednotlivé pojistné ventily VSE 1, 2 a 3 se při samotné mimořádné události chovaly odlišně.

Žalobce trval na tom, že riziko chatteringu ve svém provozu vyhodnotil, přijal proti jeho vzniku opatření (změna průměru potrubí) a nemohl předvídat, že se toto opatření ukáže jako nedostatečné.

K výši uložené pokuty uvedl žalobce, že žalobou napadeným rozhodnutím došlo ke snížení uložené pokuty z částky 1 400 000 Kč na částku 1 200 000 Kč. Dle žalobce míra snížení pokuty není odpovídající skutečnosti, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí zastavil řízení pro jeden přestupek ze šesti zcela a u dalších výroků zastavil řízení ohledně některých skutků. Dle žalobce došlo k zastavení řízení přibližně pro 30 % řízení. Došlo i k redukci přitěžujících okolností. Ovšem pokuta byla snížena pouze o 14 %. Toto snížení pokuty dle žalobce neodráží množství a závažnost přitěžujících okolností, k nimž žalovaný nepřihlížel, ani množství a závažnost přestupků, pro které (jejich části) bylo řízení zastaveno.

K přitěžující okolnosti, že poskytnutí pokynů a informací zaměstnancům mohlo vést k zabránění mimořádné události či snížení jejích škodlivých následků žalobce namítal, že příčinou mimořádné události nebyly nesprávné kroky obsluhy etylenové jednotky a při jejím zvládání nedošlo k pochybením obsluhy. Neposkytnutí dostatečných informací zaměstnancům je již skutkovou podstatou podle výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Započtení téže skutečnosti současně jako přitěžující okolnosti by bylo nepřípustným dvojím trestáním za týž skutek.

Dále žalobce namítal, že nesprávné ukotvení výfukového potrubí ventilů nemůže být považováno za naplnění skutkové podstaty přestupku a současně za přitěžující okolnost. Současně poukázal na skutečnost, že v předmětném řízení nebylo prokazováno, že by údajné řádné neupevnění výfukových trubek bylo příčinou chatteringu pojistných ventilů VSE. Proto nelze tuto skutečnost dle žalobce považovat za přitěžující okolnost počítanou mu k tíži.

Ve vztahu k posuzování přitěžujících okolností žalobce ještě namítl k tvrzení, že nesprávné nastavení kontaktního manometru 1PHH04253 vedlo k tomu, že se nepodílel na snižování tlaku, a tedy došlo k nadměrnému namáhání pojistných ventilů VSE, že provedené dokazování nebylo vedeno ke zjištění míry namáhání pojistných ventilů VSE či zda jejich namáhání bylo příčinou chatteringu. Zdůraznil, že správní orgány setrvávaly na tom, že předmětné řízení bylo vedeno za účelem zjištění porušení právních předpisů na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a nikoli za účelem zjištění příčin nebo průběhu mimořádné události.

Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí. Trval na tom, že rozhodnutí je řádně odůvodněno a že o stavu věci nejsou důvodné pochybnosti a bylo provedeno správné právní posouzení. Dále žalovaný uvedl, že předmětem kontroly nebylo sice zjišťování příčin mimořádné události, ale dodržování povinností vyplývajících z příslušných právních předpisů. Nicméně dle žalovaného porušení právních předpisů mohlo mít významný podíl na vzniku mimořádné události.

K poukazům na nedostatky znaleckého posudku FBI VŠB žalovaný uvedl, že právní hodnocení věci prováděly správní orgány a nikoli znalec. Správní orgány pak při rozhodování vycházely nejen z tohoto posudku, ale hodnotily všechny podklady rozhodnutí, které byly v průběhu kontrolního a správního řízení shromážděny, a to včetně Znaleckého posudku Ústavu kriminalistiky a kriminológie č. 3/2017 ze dne 6. 7. 2017 a Znaleckého posudku ČVUT zpracovaného v období 20. 1. 2016 až 25. 3. 2016. Žalovaný poznamenal, že správní řád nezná institut vyloučení podkladu rozhodnutí. Dále uvedl, že správní orgány vypracování znaleckých posudků nezadávaly, což nevylučuje, aby inspektor oblastního inspektorátu práce, vycházejíc z podkladů shromážděných v průběhu kontrolního řízení, dospěl v určitých otázkách ke stejným závěrům jako jiná osoba.

K námitce týkající se právní kvalifikace přestupku vymezeného ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí odpovídá povinnosti definované v § 6 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 406/2004 Sb. Podle uvedeného ustanovení má zaměstnavatel povinnost zpracovávat písemnou dokumentaci o ochraně před výbuchem v návaznosti na výsledky posuzování rizika výbuchu podle § 3 nařízení vlády č. 406/2004 Sb., přičemž touto dokumentací se podle tohoto ustanovení prokazují skutečnosti uvedené v § 6 odst. 1 nařízení vlády č. 406/2004 Sb. pod písmeny a) až f). Zaměstnavatel nemá možnost prokázat tyto skutečnosti jinak než prostřednictvím dokumentace o ochraně před výbuchem.

Žalovaný trval na tom, že dokumentace o ochraně před výbuchem byla v daném případě posuzována nejen po formální stránce, ale i po stránce materiální. Žalovaný trval na tom, že nekonstatoval, že doklady předložené žalobcem netvoří součást dokumentace o ochraně před výbuchem pouze z toho důvodu, že nejsou provázány odkazy. Žalovaný pouze uvedl, že mezi předloženými doklady nejsou odkazy. Žalovaný uvedl, že v žalobou napadeném rozhodnutí se výslovně zabýval vedle Pravidel o zajištění ochrany před výbuchem i obsahem dalších předložených dokumentů a výslovně se vyjadřoval k těm, jejichž obsah se dané věci týkal. Žádnou z předložených dokumentací dle žalovaného žalobce neprokázal, že posoudil riziko výbuchu se zřetelem na pravděpodobnost výskytu zdroje iniciace, kterým je hořící plamen v kotli a horké povrchy v kotelně (objekt 8635).

Žalovaný zdůraznil, že danou skutečnost žalobce neprokázal ani požárním řádem. Ze strany žalobce nedošlo k hodnocení pravděpodobnosti výskytu zdrojů iniciace (plamen a horké povrchy v kotelně), nebylo posuzováno, zda se jedná o zdroje, které se vyskytují trvale, či zřídka. Žalobce v žalobě poukazuje na plnění své povinnosti posouzení rizika výbuchu, neprokazuje však provedení posouzení rizik i se zřetelem na pravděpodobnost výskytu zdroje iniciace.

Žalovaný poukázal na skutečnost, že považuje za bezpředmětné zabývat se otázkou přijatých preventivních opatření, když ve vztahu ke skutku týkajícímu se přijetí opatření bylo řízení zastaveno.

Ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí žalovaný uvedl, že jejich hodnocení bylo provedeno dostatečným způsobem. Porušení povinnosti dle § 6 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 406/2004 Sb. bylo dle žalovaného dostatečně prokázáno prostřednictvím předložené dokumentace o ochraně před výbuchem.

Ve vztahu k výroku II. prvostupňového rozhodnutí žalovaný trval na tom, že byly hodnoceny pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci udělované písemně i ústní formou.

K argumentaci týkající se nepřipravenosti zaměstnanců na mimořádnou událost žalovaný uvedl, že správní orgány nepovažují odstávku chladící vody za nepředvídatelnou situaci. Z vyjádření žalobce je přitom zřejmé, že nebyl na tuto situaci připraven, když s eventualitou snížení dodávek chladící vody zaměstnanci žalobce nepočítali.

K poukazu žalobce, že pojistné ventily se při mimořádné události spustily poprvé, nemohlo docházet k jejich opotřebení, žalovaný uvedl, že rozhodnutí se týkalo používání a opotřebení upevnění výfukových trubek a nikoli samotných pojistných ventilů. Pokud jedna věc (podpora a závěsy výfukových trubek) působí na jinou věc (aby se nehýbala), je používána, neboť určitou silou na věc působí, což vede k únavě materiálu apod.

Dále žalovaný uvedl, že sám žalobce si svým vnitřním předpisem N 11 021 Bezpečnostní pojistná zařízení proti nadměrnému tlaku v článku 4 stanovil, že jeho vedoucí zaměstnanci postupují podle předpisů uvedených v čl. 11, kde je uvedena i ČSN 69 0010. Podle čl. 6.4 věty druhé a třetí ČSN 69 0010-5.2 musí být výfuková trubka zachycena podporami nebo závěsy, aby nenamáhala pojistný ventil, a reakce z výfukové trubky nesmějí být přenášeny na pojistný ventil.

K námitce týkající se právní kvalifikace přestupku ve výroku III. prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce byl shledán vinným z porušení § 3 odst. 1 písm. n) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., protože výfukové trubky pojistných ventilů nebyly zachyceny podporami nebo závěsy tak, aby nedocházelo k namáhání pojistných ventilů reakcí při odfuku. Odkazem na § 102 odst. 5 písm. e) zákoníku práce byly pak ze strany žalovaného vypořádány poukazy žalobce na to, že před třemi desítkami let jednal adekvátně.

K námitkám týkajícím se správného nastavení manometru žalovaný uvedl, že manometr jako regulační zařízení byl v den mimořádné události nastaven na výšku tlaku 1,9 MPa, při němž mělo dojít k odstavení topení ve vařácích. Manometr však nesepnul, přičemž došlo rovnou k aktivaci pojistných ventilů jakožto bezpečnostního systému, když bylo dosaženo tlaku, při němž se otevírají pojistné ventily. Ztráta integrity (roztěsnění) následovala až po dosažení tlaku, při němž se aktivovaly pojistné ventily.

Ve vztahu k výroku X. prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že zabývání se jedinou možnou příčinou vzniku rizika chatteringu v roce 1984 žalobce nezbavuje povinnosti ve smyslu § 102 odst. 3 zákoníku práce soustavně hodnotit rizika, a to, když je trestán za své protiprávní jednání právě ke dni 13. 8. 2015. Dle žalovaného je z výroku rozhodnutí i odůvodnění zřejmé, že je žalobce trestán za své protiprávní jednání dne 13. 8. 2015, neboť právě dne 13. 8. 2015 neměl toto riziko vyhodnoceno.

K otázce předvídatelnosti chatteringu žalovaný uvedl, že nemá za to, že by k hodnocení rizik bylo vždy nutno provádět faktické zkoušky. Rizika jsou zjistitelná z uspořádání pracoviště či podkladů, jejichž obsah odpovídá uspořádání daného pracoviště, dále z technických norem či listinných podkladů.

K otázce výše uložené pokuty žalovaný uvedl, že považuje snížení pokuty za adekvátní, a to navzdory matematickému zhodnocení provedenému žalobcem. Dle žalovaného správní uvážení o výši pokuty není exaktní vědou.

Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které setrval na svých závěrech obsažených v žalobě. Opakovaně zdůraznil, že z rozhodnutí správního orgánu musí být zřejmé, z jakého důvodu se správní orgány přiklonily k určitému závěru a závěry musí být podložené a zdůvodněné. Lakonické konstatování, že správní orgán dospěl k závěru odlišnému, je v případě odborných otázek, pro které byl zpracován znalecký posudek nebo svědeckých výpovědí, kdy svědci vypovídají o tom, co vnímali svými smysly, neudržitelné. Dále žalobce trval na tom, že není možné na jedné straně tvrdit, že se příčinou mimořádné události správní orgány nezabývaly, a současně tvrdit, že porušení určité povinnosti mohlo mít na vznik mimořádné události vliv.

Žalobce dále uvedl, že se nedomáhal, aby znalecký posudek FBI VŠB byl vyloučen z podkladů rozhodnutí, ale namítá, že je vadný a není možné z něj vycházet. Žalobce namítal, že správní orgány neřešily řádně rozpory ve znaleckých posudcích např. ve vztahu k otázce předvídatelnosti chatteringu či efektivitě vodních clon. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že v trestním řízení, pro které byl původně znalecký posudek FBI VŠB vyhotoven, bude zkoumána otázka podjatosti prof. RNDr. Danihelky CSc., který se na vyhotovení posudku podílel.

Žalobce dále konstatoval, že mu není jasné, z čeho žalovaný dovozuje, že zaměstnanci žalobce nebyli připraveni na výpadek chladící vody. Samotná skutečnost, že došlo k mimořádné události, není důkazem nepřipravenosti zaměstnanců. Dle žalobce primární příčinou mimořádné události nebyly nesprávné kroky obsluhy.

Žalobce setrval na tom, že výfukové trubky pojistných ventilů byly uchyceny v souladu s průvodní dokumentací od výrobce. O nedostatečnosti uchycení nemohl žalobce objektivně vědět a nedopustil se tedy přestupku, který mu je kladen za vinu ve výroku III. prvostupňového rozhodnutí.

K problematice manometru 1PHH04253 žalobce zdůraznil, že byl nastaven na tlak, který předepsal a navrhl licensor v původním designu etylenové jednotky. Tlak v patě kolony se za normálního provozního stavu liší od tlaku na vstupu do pojistných ventilů o tlakovou ztrátu kolony DA-406, tlakovou ztrátu v potrubí od hlavy kolony do vstupu na pojistné ventily a hydrostatický tlak daný elevací, tedy rozdílem výšky mezi umístěním pojistných ventilů a místem měření tlaku na patě kolony (umístění předmětného manometru). Žalobce dodržoval přesný technologický postup a zohlednil tlakové ztráty a změny tlakové diference mezi spodkem a hlavou propylenové kolony. V okamžiku, kdy byl nuceně zastaven tok plynného propylenu z důvodu ztráty jeho kondenzace, nemohla v koloně ani potrubí vznikat tlaková ztráta prouděním, která byla s největší pravděpodobností licensorem promítnuta do nastavení otevíracího tlaku pojistných ventilů. Příčinou toho, že nedošlo k sepnutí kontaktního manometru 1PHH04253 dle žalobce nebylo nezohlednění tlakových ztrát, ale skutečnost, že v důsledku mimořádné provozní situace přestalo v potrubí docházet k tlakovým ztrátám. Zohlednění tlakových ztrát při nastavení kontaktního manometru tak bylo v podstatě příčinou jeho nesepnutí, nikoli naopak, jak tvrdí žalovaný.

Ve vztahu k posouzení rizika chatteringu žalobce zdůraznil, že vyhodnotil toto riziko v roce 1984 a zjištěnou příčinu rizika odstranil. Vzhledem k tomu, že zákoník práce ukládá povinnost rizika vyhledávat soustavně a nikoli opakovaně, je potřeba posoudit věc dle žalobce tak, že od roku 1984 měl žalobce toto riziko vyhodnocené pro každý následující den.

Ve vztahu k výši pokuty žalobce uvedl, že si je vědom toho, že určení výše pokuty není exaktní vědou, ale její určení nesmí být svévolné a musí být náležitě a přezkoumatelně odůvodněno. Žalobce si je vědom toho, že matematické vyjádření míry snížení pokuty a počtu přitěžujících okolností nebo přestupků, které odpadly, nemusí zcela korespondovat. Zcela jistě však dle jeho názoru nesmí být bez náležitého vysvětlení ve zjevném nepoměru. Žalovaný však dle žalobce žádné vysvětlení pro vodítka, kterými se řídil při svém správním uvážení, neposkytl.

Ve vyjádření ze dne 27. 1. 2020 žalobce odkázal na Stanovisko za společnost E2G z listopadu 2019. Z uvedeného stanoviska dle žalobce vyplývá, že nestabilita pojistných ventilů (chattering) je velice komplikovaný jev a ani v dnešní době nejsou známy všechny příčiny takové nestability. Ačkoliv byla postupem času zpracována různá doporučení, jak tomuto jevu zabránit nebo možnost jeho výskytu alespoň minimalizovat, následně se vždy ukázalo, že dané doporučení není dostatečné a že ani jeho plná aplikace nemůže nestabilitu pojistných ventilů zcela vyloučit. Zdůraznil, že v uvedeném stanovisku je konstatováno, že až teprve v roce 2015 (tedy v roce posuzované mimořádné události) byla v 6. vydání normy API 520 část II uvedena zmínka o možné hlavní příčině nestability ventilů, a to o akustické interakci. Vzhledem k tomu, že tento jev a jeho příčiny jsou nadále předmětem vědeckého zkoumání, nebyly doposud zveřejněny úplné a konečné metodiky či jiné pokyny, jak tomuto jevu předcházet. Zdůraznil, že dle názoru odborníků publikovaného v uvedeném stanovisku žalobce nemohl předpokládat riziko vzniku chatteringu, neboť přestože aplikoval projektová kritéria nestability PRG, nedošlo k odhalení nedostatku, jenž byl kořenovou příčinou havárie. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobce trval na tom, že riziko vzniku chatteringu pro něho bylo nepředvídatelné.

Ve vyjádření ze dne 13. 4. 2023 žalobce namítal promlčení přestupku, který mu byl kladem za vinu výrokem I. prvostupňového rozhodnutí. S poukazem na zrušení § 112 odst. 2 zákona o přestupcích žalobce trval na tom, že ve vztahu k zániku odpovědnosti za přestupek bylo nutné využít původní ustanovení zákona o inspekci práce obsažené v § 36 odst. 2, kde bylo stanoveno, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Žalobce trval na tom, že vědomost o potenciálním přestupku, který byl vyčítán žalobci ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí, musel správní orgán prvního stupně i s přihlédnutím ke skutečnosti, že s příslušnou dokumentací se příslušný správní orgán seznámil již v roce 2014 v průběhu prováděné kontroly, nabýt nejpozději v den mimořádné události, tedy 13. 8. 2015. S ohledem na výše uvedené dle žalobce subjektivní lhůta pro zahájení řízení o přestupku uplynula nejpozději dne 13. 8. 2016. Řízení o předmětném přestupku bylo se žalobcem ovšem zahájeno až 2. 11. 2016, kdy mu bylo doručeno oznámení o zahájení správního řízení. Dle názoru žalobce bylo o předmětném přestupku tedy v daném případě rozhodováno po zániku odpovědnosti za tento přestupek.

Právní zástupce žalobce při jednání soudu přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení a ve znění repliky a dalších vyjádření žalobce.

Pověřená pracovnice žalovaného ve vyjádření při jednání soudu odkázala zejména na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a závěry obsažené v předchozích rozhodnutích soudů v dané věci. Dále uvedla, že výsledky z předchozích kontrol nemůžou mít žádný vliv na závěry o spáchání přestupku na základě následné kontroly. K námitce prekluze zdůraznila, že prvostupňový orgán ani žalovaný nemají kompetence zabývat se důvody vzniku mimořádných událostí. Proto nelze od skutečnosti, že k mimořádné události došlo, odvozovat běh prekluzivní lhůty pro zahájení řízení o přestupcích na úseku bezpečnosti práce.

Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Primárně se soud zabýval námitkou zániku odpovědnosti za přestupek, kterým shledal správní orgán prvního stupně žalobce vinným ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí. V průběhu vedení řízení o předmětném přestupku nabyl účinnosti zákon o přestupcích. Proto pro posouzení běhu lhůty k zániku odpovědnosti za předmětný přestupek bylo nutné přihlédnout i k přechodným ustanovením tohoto zákona.

V § 112 odst. 1 zákona o přestupcích je uvedeno, že na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Odstavec 2 uvedeného ustanovení, ve kterém byl původně upraven zvláštní způsobem běh lhůty k zániku odpovědnosti za přestupky byl nálezy Ústavního soudu zrušen.

Při posouzení otázky zániku odpovědnosti za předmětný přestupek bylo tedy nutné vycházet z právní úpravy týkající se zániku odpovědnosti za daný delikt platné v době zahájení správního řízení. Touto úpravou bylo ustanovení § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce. V tomto ustanovení je uvedeno, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Úprava zániku odpovědnosti za daný přestupek obsažená v zákoně o přestupcích totiž není pro žalobce výhodnější, neboť tříletá promlčecí doba [jde o přestupek ve smyslu § 30 písm. b) zákona o přestupcích, za který zákon stanoví sazbu pokuty jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč] se dle § 32 odst. 2 zákona o přestupcích přerušuje mimo jiné oznámením o zahájení řízení o přestupku, vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným. Objektivní lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek je pak dle zákona o přestupcích pětiletá.

Žalobce zpochybňoval dodržení subjektivní roční lhůty. Zásadní pro posuzovanou věc tedy je, kdy se správní orgán prvního stupně o spáchání daného přestupku dozvěděl. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí bylo žalobci kladeno za vinu, že neplnil povinnosti podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) [původně i podle písmene b), ale tato část byla žalobou napadeným rozhodnutím zrušena] nařízení vlády č. 406/2004 Sb. tím, že v průběhu kontroly OIP vedené pod sp. zn. 172015-2396 a provedené v období od 24. 8. 2015 do 13. 7. 2016 na pracovišti žalobce, žalobce prostřednictvím předložené písemné dokumentace o ochraně před výbuchem neprokázal, že nejpozději do 13. 8. 2015 provedl posouzení rizika výbuchu podle § 3 nařízení vlády č. 406/2004 Sb. se zřetelem na pravděpodobnost výskytu zdroje iniciace, kterým je hořící plamen v kotli a horké povrchy v kotelně (objekt 8635).

Z výše uvedeného vymezení skutku jednoznačně vyplývá, že žalobci bylo kladeno za vinu, že v době vedení kontroly neprokázal řádné posouzení rizika výbuchu ke dni 13. 8. 2015. Z uvedeného dle soudu vyplývá, že tohoto skutku se žalobce mohl dopustit pouze v době konání předmětné kontroly. Je nutno vycházet z toho, že předmětné listinné doklady mohl žalobce doložit po celou dobu vedení kontroly, a proto dle soudu za okamžik, kdy mohlo být postaveno na jisto, že je skutečně nepředloží je nutno považovat až ukončení kontroly vydáním protokolu o kontrole. Protokol o předmětné kontrole č. j. 5343/7.42/16-1 byl vydán dne 24. 5. 2016. Přestože řízení o kontrolních zjištěních pak dále pokračovalo projednáním žalobcových námitek, soud považuje vydání protokolu o kontrole za okamžik, kdy správní se správní orgán prvního stupně dozvěděl o předmětném deliktním jednání žalobce. Od jeho vydání tedy běžela subjektivní jednoroční lhůta k zahájení řízení o předmětném přestupku. Dle soudu tedy k zániku odpovědnosti za přestupek, kterým shledal správní orgán žalobce vinným ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí v důsledku běhu času nedošlo. K zániku odpovědnosti za přestupky nedošlo ani v případě ostatních přestupků, které byly žalobci kladeny za vinu.

Dále se soud zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Na tomto místě musí soud poznamenat, že v předmětné věci již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 15 A 212/2018-125. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že ustanovení čl. 5.1.4. věta první ČSN 69 0010-5.2 zakotvuje, že ochranné zařízení musí sepnout po dosažení nejvyššího pracovního přetlaku nádoby, ale že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů není seznatelné, jaký tento nejvyšší pracovní přetlak v daném případě ke dni 13. 8. 2015 byl, a že byl jiný než 1,9 MPa. V této skutečnosti spatřoval soud nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Dále soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že existuje rozpor mezi výrokem o přestupku, kterým bylo žalobci kladeno za vinu, že nejpozději do dne 13. 8. 2015 nevyhodnotil riziko vzniku kmitání – klepání tzv. chatteringu a odůvodněním rozhodnutí. Zatímco dle soudu z výroku vyplývalo, že žalobce uvedené riziko do dne 13. 8. 2015 nikdy nevyhodnotil, z odůvodnění vyplývalo, že v roce 1984 k vyhodnocení tohoto rizika došlo, ale správní orgány shledávaly ke dni 13. 8. 2015 toto vyhodnocení za nedostatečné. V tomto rozporu shledával soud vadu řízení spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 15 A 212/2018-125, podal žalovaný včasnou kasační stížnost, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 6 As 312/2021-38.

Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval: „Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že v rozhodnutích správních orgánů není obsaženo žádné odůvodnění závěru, že nastavení vypínací hodnoty na manometru na vypínací hodnotu tlaku 1,9 MPa bylo chybné a že bylo nutné se výslovně zabývat konkrétní hodnotou nejvyššího pracovního přetlaku, resp. že byl jiný než 1,9 MPa.

Již správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí vysvětlil, že hodnota podle čl. 5.1.4 ČSN 69 00105.2 je normovou hodnotou, která vyjadřuje technický požadavek, jemuž měla žalobkyně přizpůsobit nastavení blokovací hodnoty tlaku; nejde o přesnou hodnotu tlaku, na kterou má být kontaktní manometr nastaven (str. 68 rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Dále je v odůvodnění rozhodnutí