78 A 21/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 A 21/2025- 19 - text  12 78 A 21/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: X. P. B., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2025, č. j. CPR-38221-3/ČJ-2025-930310-V241, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 1. 12. 2025, č. j. CPR-38221-3/ČJ-2025-930310-V241, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 10. 2025, č. j. KRPH-96638-14/ČJ-2025-050022-SV. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložil žalobci správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území členských států“) v délce 1 roku, a to ode dne, kdy žalobce vycestuje z území členských států. Správní orgán I. stupně zároveň podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobci stanovil dobu k vycestování z území členských států do 29 dnů od právní moci daného rozhodnutí, přičemž vyslovil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující mu vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Současně se žalobce domáhal toho, aby soud žalované uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. V předmětné žalobě žalobce nejprve namítl, že správní orgány náležitě nezjistily skutečný stav věci ve smyslu § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jelikož důkladně zjistily všechny okolnosti svědčící v jeho neprospěch, avšak již opomněly zjistit skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Dále zmínil, že správní orgány porušily též § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť nedbaly, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu a byly šetřeny oprávněné zájmy dotčených osob – tj. žalobce a jeho dětí (konkrétně L. B., narozená X, občanka České republiky a K. M. B., narozený X, s trvalým pobytem na území České republiky). 3. Následně žalobce uvedl, že žalovaná nenapravila pochybení správního orgánu I. stupně a dostatečně se nevypořádala s otázkou přiměřenosti učiněného rozhodnutí, a to konkrétně stran proporcionality protiprávního jednání žalobce oproti dopadům do jeho rodinného a soukromého života. K tomu žalobce doplnil, že jediným jeho nezákonným jednáním je neoprávněný pobyt na území, nadto z důvodu toho, aby zůstal v osobním styku s dětmi. Dle žalobce ve věci ani nebylo řádně přihlédnuto k tomu, že je rodinným příslušníkem občanky Evropské unie (tj. dcery) podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, z čehož plynou jisté důsledky, přinejmenším pokud jde o § 119a odst. 2 téhož zákona a povinnost zkoumat přiměřenost dopadů vyhoštění do rodinného a soukromého života žalobce a jeho dětí. 4. Napadené rozhodnutí o správním vyhoštění je tedy dle žalobce nepřiměřené okolnostem případu, neboť velmi negativně dopadá do rodinného a soukromého života žalobce a jeho dětí. Správní orgány se přitom dle jeho tvrzení spokojily toliko s tím, že dceři žalobce je již více jak 21 let a nesdílí s ním společnou domácnost. Dále žalobce uvedl, že ačkoliv je s manželkou v rozvodovém řízení, přičemž mu tato aktuálně brání ve styku s dětmi, má s nimi silný vztah (resp. o ně pečoval), a tudíž je potřebný jejich vzájemný (pravidelný) kontakt. Dotčeným rozhodnutím tak dle žalobce dojde k závažnému omezení práv vyplývajících z postavení jeho nezletilého syna jako osoby chráněné čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, jakož i jeho dcery jako občanky České republiky. Vycestování žalobce z území v důsledku vydání napadeného rozhodnutí tudíž představuje nepřiměřený zásah do života žalobce a jeho dětí, který je též v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. 5. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pak žalobce shledal v tom, že žalovaná v jeho odůvodnění nesprávně poukázala na to, že shora jmenovaná dcera žalobce není občankou České republiky. Dále žalobce uvedl, že žalovaná fakticky neposoudila otázku souladu prvostupňového rozhodnutí s Úmluvou o právech dítěte, což také způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 6. Závěrem žalobce poukázal na to, že podle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění rodinnému příslušníku občana Evropské unie. Žalovaná nicméně ve věci pominula fakt, že žalobce naplňuje znaky rodinného příslušníka podle § 15a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců a postavení osoby oprávněné ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Vyjádření žalované 7. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Současně v úplnosti odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž dodala, že v postupu správních orgánů ve věci neshledala pochybení. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila a žalobce nesdělil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje. 9. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 10. Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. V souvislosti se samotným obsahem žalobní argumentace zdejší soud předně upozorňuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, ze kterého plyne, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020-70). 12. Soud se tedy ve světle citované judikatury nejprve zabýval posouzením přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, a to zejména v kontextu žalobcova obecného tvrzení o tom, že dle nesprávného hodnocení žalované dcera žalobce není občankou České republiky a dále, že žalovaná fakticky neposoudila otázku souladu prvostupňového rozhodnutí s Úmluvou o právech dítěte. 13. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu platí, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. 14. S odkazem na výše citované ustanovení správního řádu soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumateln