3 As 277/2017 — Nejvyšší správní soud

10 A 51/2018- 65 - text  21 10 A 51/2018- [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobkyně 1: JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., IČO: 16902645, sídlem V Luhu 754/18, Praha, žalobkyně 2: DV Insolvence, v.o.s., IČO: 01929101, sídlem V luhu 754/18, Praha 4, obě zastoupeny: JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 26. 1. 2018, čj. MSP-51/2017-ORA-ROZ/3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně 1 a žalobkyně 2 (dále společně jen „žalobkyně“) se žalobou podanou dne 15. 3. 2018 domáhaly zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána, Ph.D. (dále též „ministr“) ze dne 26. 1. 2018, čj. MSP-51/2017-ORA-ROZ/3 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým zamítl rozklad žalobkyně 1 proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále též „ministerstvo“) ze dne 22. 9. 2017, čj. MSP 79/2017 OINS-SRIS/20 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím ministerstvo pozastavilo žalobkyni 1 podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, v rozhodném znění (dále jen „ZIS“) právo vykonávat činnost insolvenčního správce z důvodu vedeného trestního stíhání, zahájeného proti její osobě na základě usnesení policejního orgánu Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky ze dne 9. 6. 2017, čj. NCOZ-504-1836/TČ-2016-412202 (dále jen „usnesení o zahájení trestního stíhání“), pro jiný úmyslný trestný čin ohrožující důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce. Žalobkyně se žalobou současně domáhaly i zrušení Prvostupňového rozhodnutí. 2. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyním doručeno 5. 2. 2018. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 3. Ministr v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v části I. nejprve rekapituloval průběh správního řízení vedeného s oběma žalobkyněmi a shrnul výrok Prvostupňového rozhodnutí. Konstatoval, že rozklad byl podán včas. Následně na str. 3 a 4 Napadeného rozhodnutí reprodukoval námitky uvedené v rozkladu. Na str. 5 a dále potom ministr posoudil důvodnost rozkladu a vyjádřil se k jednotlivým námitkám. 4. Pokud jde o vyhodnocení, resp. přezkoumání usnesení o zahájení trestního stíhání, ministr s odkazem na judikaturu a odbornou literaturu uvedl, že takovéto usnesení zásadně jako jediný podklad pro zahájení řízení o pozastavení činnosti insolvenčního správce postačuje s tím, že věcné přezkoumávání tohoto usnesení by představovalo nepřípustné vměšování do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Ze stejného důvodu se ministerstvo ani ministr nemohly zabývat vyhodnocováním stížnosti žalobkyně 1 podané v trestním řízení proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání. 5. Ministr dále odmítl námitku, že ministerstvo považuje orgány činné v trestním řízení za neomylné, přičemž zdůraznil, že do doby rozhodnutí o stížnosti v rámci trestního řízení je na usnesení o zahájení trestního stíhání třeba aplikovat princip presumpce správnosti aktů státu, a tedy jej považovat za správné. Stížnost navíc neměla odkladný účinek a samo podání stížnosti nikterak nenaznačuje, jak o ní bude rozhodnuto. Z tohoto důvodu odmítl ministr i námitku předčasnosti Prvostupňového rozhodnutí, neboť z ničeho neplynulo, že by ministerstvo muselo vyčkat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o podané stížnosti. 6. K námitce týkající se zohlednění údajného účastenství žalobkyně 1 na šetřeném trestném činu Napadené rozhodnutí shrnulo, že účastenství není bez dalšího méně závažné než pachatelství, a tudíž okolností svědčící ve prospěch žalobkyně. 7. K namítanému zdůraznění uvedenému v Prvostupňovém rozhodnutí, že vyšetřování vede Národní centrála proti organizovanému zločinu, ministr s odkazem na toto rozhodnutí uvedl, že tím byla akcentována povaha šetřených skutků a působnost, tj. věcná příslušnost uvedeného policejního orgánu týkající se organizovaného zločinu, nikoliv jeho pojmenování samotné. 8. Pokud jde o nezohlednění zkušeností žalobkyně 1 v její prospěch, ministr se ztotožnil se závěry Prvostupňového rozhodnutí, podle nichž dopustí-li se předmětného úmyslného trestného činu zkušený insolvenční správce a advokát v jedné osobě, je míra ohrožení zákonem chráněného zájmu vyšší. 9. Jestliže v rozkladu bylo namítáno, že Česká advokátní komora (dále jen „ČAK“) neshledala důvod pro pozastavení výkonu advokacie žalobkyni 1, ministr konstatoval, že ministerstvo se v Prvostupňovém rozhodnutí nedopustilo svévolné úvahy, když vysvětlilo, že se jeho kritéria a kritéria ČAK mohou lišit s ohledem na zájem chráněný zákonem a požadavky kladené na obě profese, a svá kritéria v rámci správní úvahy v Prvostupňovém rozhodnutí řádně uvedlo a odůvodnilo. Podle Napadeného rozhodnutí pak nebylo povinností ministerstva obstarat pro řízení rozhodnutí ČAK ve věci žalobkyně 1. 10. K další námitce ministr odmítl, že by ministerstvo bylo povinno ve svém rozhodnutí rozvádět úvahy ohledně vlivu plynutí času na ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce obecně pro všechny případy, ale pouze tento aspekt vzít v potaz v posuzovaném případě. To podle názoru ministra bylo Prvostupňovým rozhodnutím řádně zdůvodněno a s ohledem na konkrétní okolnosti případu shledáno, že časový odstup od spáchání inkriminovaného jednání není zásadní. 11. Na závěr Napadeného rozhodnutí ministr uzavřel tím, že „jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, jichž se měl účastník (tj. žalobkyně 1, pozn. soudu) dopustit, vzhledem k povaze konkrétních okolností a zároveň vzhledem k závažnosti spáchaných skutků, ohrožuje zákonem chráněné zájmy § 10 odst. 1 písm. a) ZIS. Výkon funkce insolvenčního správce během tohoto probíhajícího trestního stíhání by tak s sebou nesl výrazné pochyby ohledně nestrannosti insolvenčního správce, hrozila by ztráta důvěry v řádnost všech insolvenčních řízení a vrhalo by to pochybnosti na celý stav insolvenčních správců, neboť trestní stíhání tohoto charakteru by mohlo být spojováno s výkonem činnosti všech insolvenčních správců (srov. rozsudek NSS sp. zn. 4 As 7/2006-73).“. Ministr neshledal ani jiné zákonné důvody pro zrušení Prvostupňového rozhodnutí. III. Žaloba 12. Žalobkyně rozdělily žalobní námitky do pěti žalobních okruhů. 13. Pod prvním žalobním okruhem namítaly, že žalobkyně 1 svým jednáním neohrozila důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce. Žalobkyně odkázaly na svá podání ve správním řízení před vydáním Prvostupňového rozhodnutí a na stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle jejich názoru z obsahu usnesení neplynou vzhledem k jeho nízké kvalitě skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o takové míře ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce, že by bylo nutné výkon funkce insolvenčního správce žalobkyni 1 pozastavit. 14. Dále pod druhým žalobním okruhem uvedly žalobkyně, že ministr a ministerstvo se v daném případě nedostatečně vypořádali s otázkou ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce a jeho míry. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, čj. 11 A 34/2017 - 85 odkazovaný v Napadeném rozhodnutí žalobkyně došly k závěru, že z tohoto rozsudku neplyne, že by správní orgány nemusely usnesení o zahájení trestního stíhání hlouběji zkoumat při vyhodnocení podmínky míry ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce a jeho míry. Pro vnímání trestního stíhání ze strany veřejnosti a třetích nezúčastněných osob ve vztahu k výkonu činnosti insolvenčního správce bylo podle nich nezbytné posoudit i otázku důvodnosti daného trestního stíhání. 15. Žaloba v této části poukázala též na to, že žalobkyně 1 při nahlížení do spisu zjistila, že i když byla stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ministerstvu zasílána, není součástí správního spisu. Takovým postupem měli ministr i ministerstvo porušit správní zásadu individualizace, která jim dle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) ukládá, aby při rozhodování zohlednili okolnosti daného případu. Jako důkaz navrhly, aby žalovaný tuto stížnost předložil. 16. Žalobkyně uvedly, že ve svých podáních nepožadovaly, aby správní orgány přezkoumávaly otázku viny žalobkyně 1, nýbrž upozorňovaly na vnitřní rozpory v usnesení o zahájení trestního stíhání, když podle jejich názoru odůvodnění usnesení nepodporuje závěry obsažené v jeho výrokové části, což mělo podle žalobkyň být velmi důležité pro posuzování míry ohrožení důvěry v řádný výkon funkce insolvenčního správce. Ministr a ministerstvo ale místo toho zcela odmítli usnesení jakkoli hl