7 Ads 419/2018 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 24/2025- 32 - text  13 19 Ad 24/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou v právní věci žalobkyně: X. X., narozená dne X bytem X zastoupena advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25/1292, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 9. 2025, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 9. 2025, č. j. X, jímž byly zamítnuty námitky proti prvostupňovému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 19. 5. 2025, č. II, č. j. X, byla pro nesplnění zákonných podmínek vyplývajících z nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 622/2004 Sb.“), zamítnuta žádost žalobkyně o příplatek ke starobnímu důchodu. II. Žalobní body 2. Žalobkyně zdůraznila, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2024 sp. zn. Nt 2503/2024, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, č. j. 10 To 104/2024-172, byla podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), vyslovena její účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k zbavení osobní svobody od X do X. 3. Žalobkyně nesouhlasila s právním hodnocením žalované, poukázala na rozdíly od situace řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 18. 5. 2021, č. j. 3 Ads 108/2018-29, kdy zemřelý manžel žadatelky byl rehabilitován, neboť byl jako dítě násilně vysídlen ze svého domova; předmětem rehabilitace byl akt násilného vysídlení, nikoli následné zbavení osobní svobody v nějakém specificky stanoveném období, takže ani nebylo z čeho příplatek k důchodu vypočítat. Žalobkyně naproti tomu byla prokazatelně zbavena osobní svobody násilnou internací, a to v přesně vymezeném období. 4. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 1995, sp. zn. Tzn 7/95 ve věci F. O., osoba, která se ukrývala před zatčením, nebyla nezákonně zbavena osobní svobody ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Žalobkyně se však nikde neskrývala, byla násilně zbavena osobní svobody a byla rehabilitována podle § 33 odst. 2 citovaného zákona. 5. K případu žalobkyně je spíše přiléhavý rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2024, č. j. 64 Ad 9/2024-43, ve věci žadatele, jemuž žalovaná odpírala příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., a to z obdobného důvodu – že mu žádná újma na důchodu nevznikla (viz též judikaturu, na kterou se v tomto rozsudku odkazuje, zejména nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 1916/07). 6. Žalobkyně splňuje všechny podmínky pro přiznání příplatku podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení č. 622/2004 Sb.: Je státním občankou České republiky, byla v době mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989 nezákonně zbavena osobní svobody, byla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a pobírá starobní důchod z českého důchodového pojištění. 7. Úvahy žalované o tom, jaká byla intenzita „represe státních orgánů“ a jaké dopady tato represe měla na žalobkynin důchod, je právně nevýznamná. Žalovaná není oprávněna stanovovat pro přiznání příplatku k důchodu svá vlastní kritéria, ani jej odpírat kvůli naprosto nesrovnatelným případům. 8. Podle nálezu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000: „Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.“ Podle nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03: „Účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb. (…) označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.“ Podle nálezu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05: „Ústavní soud pouze poukazuje na svoji judikaturu, týkající se problematiky rehabilitací a restitucí, podle níž ne vždy lze napravit všechny křivdy způsobené za minulého režimu. O to více však musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná je, byla orgány k tomu povolanými učiněna.“ Podle nálezu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05: „Pro odstranění jakýchkoli pochybností Ústavní soud konstatuje, že vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je třeba, při jejím posuzování, ctít účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem.“ Podle nálezu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07: „Projevem právního formalismu ba až cynismu – zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem – je to, pokud je jednotlivec sice fakticky uznán za politického vězně, avšak vzápětí je mu toto postavení odňato, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky ,politický vězeň‘ podle příslušného zákona.“ Obdobně viz nález ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1916/07. Podle nálezu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další; soudy nemohou zklamat legitimní očekávání ve vztahu k poškozeným. 9. Žalobkyně zdůraznila, že stupeň represe byl pro ni zdrcující, neboť během její internace byl dne X popraven její otec (odsuzující rozsudek pak byl v roce X zrušen) a internaci musela snášet v nezdravém prostředí, přičemž část doby byla oddělena i od své matky, když ta byla ve vyšetřovací vazbě ve věznici v Praze-Ruzyni. 10. V replice pak žalobkyně poukázala na to, že žalovaná tvrdí, že není se žalobkyní ve sporu o záměr dotčených úprav, resp. samotný cíl odškodnění, a že odmítá dogmaticky gramatický výklad zákona ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07, nicméně to fakticky svými rozhodnutími popírá, když nárok žalobkyně odmítá. Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle nichž náleží tento příplatek za celé období nezákonného zbavení osobní svobody, a to bez kladení dalších podmínek (rozsudky ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 Ads 15/2006-49, ze dne 25. 4. 2007, č. j. 6 Ads 80/2006-39, ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 Ads 121/2006-42, ze dne 25. 10. 2007, č. j. 6 Ads 7/2007-36). III. Vyjádření žalované 11. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že není se žalobkyní ve sporu o samotný cíl odškodnění. Žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07, a jeho závěry, že pro naplnění účelu rehabilitačních předpisů v maximální možné míře skutečně musí teleologický přístup k výkladu práva převážit nad výkladem čistě dogmaticky gramatickým. Nicméně je stále nutné rozlišovat materiální výklad a chápání práva a na straně druhé výklad nepřípustně extenzivní. Zákonodárce v rámci rehabilitačních předpisů zcela jistě nemohl zamýšlet ani aspirovat na všeobjímající nápravu veškerých křivd spáchaných v minulosti, třebaže následky těchto křivd mají negativní důsledky přetrvávající i do současnosti. 12. Není v možnostech žalované, aby právní předpisy jakožto správní orgán vykládala a aplikovala na základě historicko-teleologického výkladu, tedy jinými slovy ve smyslu přirozeného (nadpozitivního) práva. Tuto úlohu zastává Ústavní soud a žalovaná si nemůže dovolit podobnou ingerenci vůči moci výkonné, neboť z jejího postavení a úloh svěřených systémem státní moci pro ni platí toliko ústavní normativ vázanosti státní správy zákony (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). 13. Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3104/12, jasně vyslovil, že nelze zcela přehlížet kritéria stanovená zákonem o soudní rehabilitaci k přiznání nároku na odškodnění, přičemž z preambule předpisu, jakož i jeho základních ustanovení, lze vysledovat, že poškozenou osobou je primárně osoba odsouzená za blíže vymezené protiprávní činy v pevně stanoveném rozhodném období. Ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci pak představuje jistou modifikaci požadavku existence pravomocného odsuzujícího rozsudku, když umožňuje přiznat účastenství na soudní rehabilitaci i těm osobám, které byly nezákonně zbaveny osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 zákona o soudní rehabil