46 A 4/2026 – Městský soud v Praze

46 A 4/2026- 23 - text 6 46 A 4/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobce: proti žalovanému: O. K. státní příslušnost: Ukrajina bytem X. zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D. se sídlem Praha 2, Blanická 1008/28 Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 20. 1. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0266344/DO-2026, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 20. 1. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0266344/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 20. 1. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0266344/DO-2026. III. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč, a to do rukou jeho zástupce JUDr. Jiřího Pokorného, Ph.D, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 20. 1. 2026, evidované pod sp. zn. OAM-0266344/DO-2026, jakožto nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). 2. Ke skutkovým okolnostem případu žalobce uvedl, že se ke dni zahájení ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022 krátkodobě nacházel v Thajsku z důvodu přípravy na soutěž v bojových uměních. Žalobce pobýval v Thajsku v období od 6. 2. 2022 do 26. 2. 2022. Dne 27. 2. 2022 žalobce přicestoval letecky do Německa a následně se dne 2. 3. 2022 překročením hranice mezi Polskem a Ukrajinou vrátil na Ukrajinu, kde nepřetržitě pobýval až do svého přicestování do ČR v roce 2026. Uvedená tvrzení žalobce dokládal svým cestovním pasem. 3. Úvodem podané žaloby měl žalobce za to, že podaná žaloba je přípustná. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU”) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, Krasiliva, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42. 4. Žalobce tvrdil, že žalovaný označil jeho žádost za nepřijatelnou s odůvodněním, že před 24. 2. 2022 pobýval v Thajsku. Namítal, že žalovaný neučinil žádné kroky ke zjištění, jak dlouho se žalobce v Thajsku zdržoval ani za jakým účelem tam pobýval, a bez dalšího jeho žádost odmítl přijmout. K tomu žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2025, č. j. 2 Azs 222/2024-20, a ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20, ze kterých vyplývá nutnost individuálního posouzení situace. 5. Dle žalobce skutečnost, že se nenacházel na území Ukrajiny přímo v den vypuknutí ozbrojeného konfliktu, sama o sobě neznamená, že nesplňuje podmínku pobytu. Rozhodující je, že žalobce měl k Ukrajině skutečné, trvalé a faktické vazby a na jejím území dlouhodobě pobýval, jeho krátkodobý a účelový pobyt mimo území Ukrajiny v rozhodný den proto nemůže být důvodem pro nepřijatelnost žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný tak byl povinen jeho žádost o dočasnou ochranu věcně posoudit a projednat. II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 6. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. 7. Uvedl, že žalobce ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území států vyplývá, že žalobce měl od 6. 2. 2022 do 9. 3. 2022 turistická víza pro pobyt v Thajsku. Thajsko opustil dne 26. 2. 2022 a na území EU přicestoval dne 27. 2. 2022. 8. Tvrdil, že z čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), je patrné, že se vztahuje pouze na osoby, které zemi původu opustily, respektive „musely opustit“ v důsledku situace, která v této zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a na trvalo vrátit. Jedná se například o osoby, které opustily zemi původu v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Za osobu vysídlenou je tedy možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost, tedy jinými slovy situace v zemi původu musí být důvodem, pro který daná osoba tuto zemi opustila. Jedině tak může být pro účely směrnice o dočasné ochraně považována za osobu vysídlenou, která má nárok na poskytnutí dočasné ochrany. Aby bylo možno určitou osobu považovat za osobu vysídlenou, nepostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci, ale je především nutné, aby tato situace byla důvodem, proč zemi původu vůbec opustila. V případě žalobce popsaná příčinná souvislost dána není, neboť žalobce opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve a z jiných důvodů. 9. Totéž plyne i z dokumentu vypracovaného Komisí EU a nazvaného „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“ (dále jen „operační pokyny“). Jde o sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01. 10. Uvedl, že je mu známo, že existují rozhodnutí soudů, která s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, podmiňují uplatnění § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina dlouhodobostí pobytu mimo území Ukrajiny. Měl však za to, že Nejvyšší správní soud své závěry formuloval ve skutkově odlišném případě. Navíc ve světle výše uvedeného je zřejmé, že do okruhu osob, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí, mohou náležet pouze ti cizinci, kteří se fyzicky nacházeli přede dnem 24. 2. 2022 na Ukrajině, protože jinak by příčinou opuštění Ukrajiny nemohly být události dne 24. 2. 2022. Tato úvaha je navíc v souladu s operačními pokyny. III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 11. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 12. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků. 13. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 Legis Ukrajina rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. 14. Žaloba je důvodná. 15. Podle § 3 odst. 2 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky. 16. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. 17. Soud konstatuje, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Mezi stranami je nesporné, že žalobce v období od 6. 2. 2022 do 26. 2. 2022 pobýval v Thajsku na turistické vízum, a tedy že v rozhodný den 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval. Jen na základě této skutečnosti však dle soudu nelze dovodit, že žalobce dlouhodobě pobýval v zahraničí s trvalým úmyslem a přesunul těžiště svých životních zájmů z Ukrajiny na jiné území.