4 Azs 42/2003 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 42/2003- 50 - text č. j. 4 Azs 42/2003-50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. D., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, advokátní kancelář v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, č. j. 47 Az 314/2003-21, a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 11. 2002, č. j. OAM-4708/VL-11-17-2002 byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a současně bylo rozhodnuto tak, že se azyl podle § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu neuděluje. Dále bylo rozhodnuto o tom, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu v platném znění. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 16. 11. 2002 opravný prostředek, v němž uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím OAMP a prosí Ministerstvo vnitra ČR o přezkoumání jeho žádosti a poskytnutí statutu uprchlíka. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2003, č. j. 47 Az 314/2003-21 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že vzhledem k tomu, že žaloba (dříve opravný prostředek podle zákona o azylu ve znění platném do 31. 12. 2002) neměla náležitosti stanovené v ustanovení § 37 odst. 3 a v § 71 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), vyzval usnesením ze dne 3. 3. 2003, č. j. 47 Az 314/2003-13 podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. žalobce k odstranění vad žaloby ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení usnesení. Zároveň žalobce poučil, že pokud přes výzvu soudu nebude podání doplněno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud návrh odmítne. Soud dále uvedl, že z dokladu o doručení zjistil, že výzva byla žalobci doručena dne 4. 4. 2003 a opakovaně dne 9. 5. 2003. Lhůta k odstranění vad uplynula nejpozději dne 19. 5. 2003, žalobce však ve stanovené lhůtě ani později na výzvu soudu nereagoval. Soud citoval ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobce na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, která postrádá náležitosti ustanovením § 37 odst. 3 a § 71 odst. 1 s. ř. s., nijak nereagoval a v řízení proto nelze pokračovat, žalobu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl. Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen stěžovatel) kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e), c) a d) s. ř. s. Vytýkal krajskému soudu, že sice žalobce vyzval usnesením k odstranění vad podání, avšak lhůta k jejich odstranění činila pouze dva týdny. Připustil, že ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. délku lhůty nijak nespecifikuje, avšak podle jeho názoru by lhůta neměla být kratší, než lhůta uvedená v § 72 odst. 1 s. ř. s. Poukázal na to, že nepodával žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle zákona č. 150/2002 Sb., ale opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy třetí o. s. r., kde je otázka náležitostí podání a jeho případné opravy a doplnění, upravena odlišně od současné právní úpravy s. ř. s. Vyslovil přesvědčení, že ukládáním lhůty k doplnění a odstranění vad podání podle § 37 odst. 5 s. ř. s. kratší, než jaká je upravena v § 72 odst. 1 s. ř. s. by byli účastníci řízení, kteří podali opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu podle právní úpravy platné do 31. 12. 2002, výrazně diskriminováni a nebylo by zajištěno jejich rovné postavení ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru stěžovatele měl soud vyzvat k odstranění vad podání a stanovit mu k tomu lhůtu, která nebude kratší než lhůta podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Soud I. stupně však takto nepostupoval. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že mu lhůta podle § 72 odst. 1 s. ř. s. a lhůta podle § 37 odst. 5 s. ř. s. ještě nepočala běžet, neboť byl k odstranění vad podání vyzván v rozporu se zákonem. Považoval napadené usnesení za předčasné a nemající oporu v zákoně. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žádal dále o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti postupem podle § 107 s. ř. s. s odůvodněním, že k tomu, aby mohl uplatňovat svoje procesní práva u soudu, potřebuje být nadále přítomen v České republice. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že jako účastník původního řízení popírá oprávněnost kasační stížnosti i zdůvodnění v ní obsažené, neboť se jedná o pouhý názor právního zástupce stěžovatele, který nemá oporu v platné právní úpravě správního soudnictví ani zákona o azylu. Poukázal na ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s., které, pokud jde o lhůtu k podání žaloby, výslovně stanoví, že obecná lhůta dvou měsíců k podání žaloby platí jen tehdy, nestanoví-li jinou lhůtu zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem v oblasti azylu je s účinností ode dne 1. 1. 2003 zákon č. 217/2002 Sb., který v části třetí v ustanovení § 32 určuje lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu v trvání 15 dnů a 7 dnů; tato kratší lhůta platí mj. pro podání žaloby „proti rozhodnutí o žádosti o udělení azylu, jímž se žádost zamítá jako zjevně nedůvodná“. I pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu platila do dne 31. 12. 2002 oproti obecné lhůtě v ustanovení § 250b občanského soudního řádu speciální právní úprava, a to zákon o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb., který v ustanovení § 32 stanovil patnáctidenní a sedmidenní lhůtu pro podání opravného prostředku. Lhůta dvou týdnů k odstranění vad podání byla tudíž delší, než lhůta k podání opravného prostředku ve věci azylu. Soud také v napadeném usnesení výslovně zmínil, že žalobce ve stanovené lhůtě ani později na výzvu soudu nereagoval. Vlastní nečinnost nemůže stěžovatel přičítat k tíži soudu. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem považoval žalovaný kasační stížnost za nedůvodnou, stejně tak návrh na přiznání odkladného účinku a navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek. Nejvyšší správní soud musel nejprve přezkoumávat, zda kasační stížnost byla podána včas, neboť podle názoru Krajského soudu v Praze vyjádřeného v předkládací zprávě, byla kasační stížnost podána opožděně, když dne 5. 8. 2003 bylo žalobci předáno již pravomocné rozhodnutí. V tomto směru Nejvyšší správní soud z obsahu spisu zjistil, že stěžovateli byl rozsudek doručován nejprve na adresu PoS Bělá – Jezová, přičemž z vrácené doručenky bylo zjištěno, že stěžovatel byl přemístěn dne 5. 6. 2003 do PoS Stáž pod Ralskem. Poté krajský soud doručoval rozsudek na adresu Stráž pod Ralskem a vycházel z fikce náhradního doručení, neboť stěžovatel si zásilku nevyzvedl v úložní lhůtě a dne 8. 7. 2003 byla zásilka uložena. Krajský soud vycházel tedy z toho, že rozsudek byl stěžovateli doručen dne 18. 7. 2003. Dále je ve spisu obsažen záznam, že stěžovatel si osobně vyzvedl rozsudek dne 5. 8. 2003 (podle protokolu o doručení ze dne 5. 8. 2003 nebyl dotazován, kde se zdržoval, případně zdržuje). Vzhledem k tomu, že podle kasační stížnosti se stěžovatel zdržoval v PoS Bělá – Jezová, podle vyjádření žalovaného byla poslední zjištěná adresa stěžovatele 332 04 V. a podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2003, č. j. 47 Az 314/2003-31 se stěžovatel zdržoval v PoS Bělá, vznikly pochybnosti o tom, kde se vlastně stěžovatel zdržoval a zejména, zda v době doručování rozsudku se stěžovatel zdržoval v místě doručení. Nejvyšší správní soud proto učinil dotaz na pobytové středisko Stráž pod Ralskem. Ze zprávy uprchlických zařízení MV pobytového střediska Stráž pod Ralskem ze dne 17. 12. 2003 zjistil, že stěžovatel byl přemístěn do PoS ve Stráži pod Ralskem dne 5. 6. 2003 a ještě téhož dne opustil PoS podle § 82 azylového zákona do dne 2. 7. 2003. Pro svévolný odchod byl dne 3. 7. 2003 odepsán z evidence azylového zařízení a dokumentace byla postoupena následující měsíc do archivu MVSÚZ. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel se fakticky v červenci 2003 v místě doručení rozsudku nezdržoval (a to ani v PoS Bělá – Jezová ani ve Stráži pod Ralskem), a proto nelze v dané věci vycházet z fikce doručení podle ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. v souvislosti s ustanovením § 64 s. ř. s. Je tedy třeba uzav