4 Ads 43/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 43/2005- 65 - text č. j. 4 Ads 43/2005 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. Š., proti žalovanému: Úřad práce v Jindřichově Hradci, se sídlem Jindřichův Hradec, Na Hradbách 43/I., o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, č. j. 3 Cad 70/2004 – 30, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Zástupci stěžovatele JUDr. Janu Bébrovi, advokátu, s e p ř i z n á v á odměna ve výši 2558,50 Kč, která mu bude vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. O d ů v o d n ě n í Podáním ze dne 23. 2. 2004, které došlo Městskému soudu v Praze dne 26. 2. 2004, navrhoval žalobce rozšířit řízení soudu ve věci 11 Ca 181/2003, vedeného u Městského soudu v Praze, o přistoupení dalšího účastníka řízení, a to Úřad práce v Jindřichově Hradci. Namítal, že úřad práce neprovedl a nevedl žádnou registraci jeho osoby jako uchazeče o zaměstnání, bez vědomí žalobce provedl vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Požadoval dále, aby Úřad práce v Jindřichově Hradci byl Městským soudem v Praze zahrnut do účastníků řízení, neboť tento orgán nesplnil oznamovací povinnost vůči jeho osobě o oznámení vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Dovolával se tedy výroku Městského soudu v Praze o tom, že nelze tvrdit, že nebyl uchazečem o zaměstnání a že se na něj vztahuje § 7 zákona č. 48/1997 Sb. Uvedené skutečnosti, tedy tvrzení, že žalobce nebyl uchazečem o zaměstnání, poškodily žalobce v řízení proti Okresní pojišťovně VZP v Jindřichově Hradci, neboť v letech 1990 - 1997 nebyl považován za uchazeče o zaměstnání. K tomuto podání žalobce připojil sdělení Úřadu práce v Jindřichově Hradci ze dne 9. 7. 2003, jímž bylo vysvětlováno, z jakých důvodů žalobci nebylo v letech 1997 – 2000 přiznáno hmotné zabezpečení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 6, sdělil žalobci, že podání ze dne 23. 2. 2004 nemůže být rozšířením podání ve věci 11 Ca 181/2003 Městského soudu v Praze, neboť pod touto spisovou značkou bylo předmětem řízení rozhodnutí o povolení obnovy řízení proti rozhodčímu orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2004 bylo podání odmítnuto. Soud sdělil žalobci, že se tedy jedná o novou žalobu podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud dále citoval ustanovení § 37 odst. 2 a 3, § 71 odst. 1, 2 a § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. Pod bodem III. tohoto usnesení vyzval žalobce k tomu, aby ve lhůtě 1 měsíce od doručení tohoto usnesení odstranil vady podání způsobem uvedeným pod bodem II. tohoto usnesení s tím, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně opraveno a doplněno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud podání odmítne. Uvedené usnesení bylo žalobci doručeno dne 24. 3. 2004. Na výše uvedené usnesení reagoval žalobce žádostí ze dne 12. 4. 2004, jíž žádal o ustanovení zástupce. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 15, ustanovil žalobci zástupce – advokáta JUDr. Jana Bébra, se sídlem Praha 5 – Smíchov, Ostrovského 3. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 6. 2004. Tomuto zástupci zaslal Městský soud v Praze podle referátu na č. l. 19 spisu usnesení obsahující výzvu k doplnění podání, tedy usnesení ze dne 19. 3. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004- 6. Uvedené usnesení obdržel zástupce žalobce dne 28. 6. 2004. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 22, žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení mj. konstatoval, že usnesení o doplnění žaloby bylo zástupci žalobce JUDr. Janu Bébrovi doručeno dne 28. 6. 2004, avšak ve lhůtě v tomto usnesení uvedené, tj. do 29. 7. 2004 žalobu žalobce nedoplnil a neučinil tak do dne vydání rozhodnutí soudu. Soud proto podle § 37 odst. 5 s. ř. s. žalobu odmítl. Usnesení bylo doručeno zástupci žalobce a žalovanému dne 14. 9. 52004 a tímto dnem nabylo právní moci. Dne 15. 9. 2004 bylo osobně u Městského soudu v Praze podáno podání žalobce označené jako žaloba proti rozhodnutí Úřadu práce v Jindřichově Hradci o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Podle referátu ze dne 15. 11. 2004 byla věc Městským soudem v Praze převedena do oddělení „Cad“ a věc dostala sp. zn. 3 Cad 70/2004. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2005, č. j. 3 Cad 70/2004 – 30, žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí připustil, že již usnesením ze dne 12. 8. 2004, č. j. 3 Nc 1018/2004 – 22, odmítl žalobu poté, kdy byl zástupce žalobce usnesením vyzván k odstranění vad žaloby ve smyslu § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., kde byla stanovena lhůta jednoho měsíce k odstranění vad žaloby a vady žaloby nebyly v této lhůtě odstraněny. Ke spisové značce 3 Nc 1018/2004 podal zástupce žalobce dne 14. 9. 2004 na poštovní úřad žalobu proti rozhodnutí Úřadu práce v Jindřichově Hradci o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž věc byla převedena do rejstříku 3 Cad. Soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že v této žalobě (nyní přezkoumávané) upřesnil žalobce žalobu tak, že údajné rozhodnutí o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se neopírá o důvody uvedené v § 7 odst. 3 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti a dodal, že vzhledem k tomu, že mu rozhodnutí, na něž se úřad práce i Všeobecná zdravotní pojišťovna odvolávají, nebylo nikdy řádné doručeno, a byla tak zároveň porušena ustanovení § 24 odst. 1 a § 47 správního řádu. Protože žalobce byl tímto rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech, navrhoval, aby soud podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s. zrušil údajné rozhodnutí žalovaného ohledně vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání v letech 1990 – 1997 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud v Praze dále v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na ustanovení § 68 písm. a) s. ř. s. a § 69 s. ř. s. a konstatoval, že musel žalobu žalobce odmítnout podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože je podle tohoto zákona nepřípustná. Nepřípustnost žaloby spatřoval v tom, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky před správním orgánem, neboť bylo rozhodnuto správním orgánem I. stupně, proti kterému je přípustné řádné odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí, které rozhoduje v posledním stupni a teprve jeho rozhodnutí může být předmětem přezkumného řízení ve smyslu s. ř. s. Pokud žalobci nebylo rozhodnutí, které napadá žalobou doručeno, tak proti němu může podat odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Teprve proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR může žalobce podat žalobu k soudu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Proti tomuto usnesení podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“). V kasační stížnosti uvedl, že skutečnosti, které uvádí nalézací soud v odůvodnění odmítavého usnesení nepopírá. Smyslem jeho žaloby proti rozhodnutí správního orgánu však byla okolnost, že postupem správního orgánu byl hrubě zkrácen na svých právech tak, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (tím má na mysli rozhodnutí úřadu práce později i pravomocné). Vady postupu správního orgánu v řešené věci byly podrobně uvedeny a odůvodněny v samotné správní žalobě. Nalézací soud se však touto stránkou věci vůbec nezabýval a žalobu odmítl. Navrhoval, aby jeho záležitost byla přezkoumána podle ustanovení § 65 odst. 2 soudního řádu správního. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil, o věci sám rozhodl, případně, aby ji vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Úřad práce v Jindřichově Hradci se vyjádřil ke kasační stížnosti podáním ze dne 25. 3. 2005. V tomto podání uvedl, že V. Š. byl uchazečem o zaměstnání od 16. 10. 1990. O této evidenci jsou k dispozici pouze dva doklady, a sice evidenční štítek uchazeče o zaměstnání a kopie oznámení o vyřazení z důvodu nezájmu o spolupráci dnem poslední návštěvy dne 16. 10. 1990. Na sjednaný termín návštěvy dne 19. 10. 1990 se nedostavil, a proto mu bylo dne 26. 10. 1990 odesláno oznámení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání dnem poslední návštěvy, čímž tato evidence byla stornována. Pan Š. nebyl sankčně vyřazen a mohl se stát uchazečem o zaměstnání již následujícím pracovním dnem po skončení evidence tímto způsobem. Pan Š. nemůže tvrdit, že se domníval, že je uchazečem o zaměstnání. Kdyby tomu tak bylo, jistě by na úřad práce během předmětných sedmi let alespoň zašel a jistě by mu nebyla lhostejná ani otázka hmotného zabezpečení, které samozřejmě nepobíral, když došlo ke stornování evidence. O dobré víře nemůže svědčit ani skutečnost, že když se dne 20. 10. 1997 zaevid