4 As 34/2007

4 As 34/2007- 129 - text

4 As 34/2007 - 129

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, č. j. 10 Ca 325/2006 – 63,

t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále též „účastník řízení“ či „stěžovatelka“) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městského soudu“ či „soudu“) ze dne 18. 1. 2007, č. j. 10 Ca 325/2006 – 63, (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Rpo/149/05, č. j. 5882/06, jímž bylo ve výroku č. 1 vysloveno: „Účastník řízení dne 8. října 2005 odvysílal na programu Nova v rámci série pořadů s názvem Big Brother od 20:00 do 20:20 hod. díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace vulgarita, hrubost, včetně fyzického násilí, navádění ke krádeži za odměnu od organizátorů soutěže, častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících. Žalovaná uvedla, že konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění. Ve výroku č. 2 rozhodnutí žalované bylo vysloveno, že: „Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“ Výrok č. 3 tohoto rozhodnutí pak obsahoval uložení sankce za uvedený správní delikt: „Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 500 000 Kč“.

V žalobě stěžovatelka uvedla námitky sdružené do sedmi žalobních bodů. V bodě č. 1) stěžovatelka namítala, že žalovaná nevyložila pojmy uvedené v ustanovení § 60 odst. 3 písm. d), resp. ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), přičemž jejich výklad je podle přesvědčení stěžovatelky nutnou součástí odůvodnění rozhodnutí žalované. V bodě č. 2) stěžovatelka namítala, že ze správního rozhodnutí není patrný úsudek žalované o tom, zda stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu správního deliktu a správní rozhodnutí vychází z nespolehlivě zjištěného stavu věci, resp. že je nesrozumitelné. V bodě č. 3) žaloby stěžovatelka namítala, že před vydáním správního rozhodnutí žalované neměla možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. V bodě č. 4) dále tvrdila, že žalovaná nevzala při posuzování věci v úvahu novou právní úpravu (novelizaci zákona č. 231/2001 Sb. s účinností od 31. 5. 2006). V bodě č. 5) žaloby stěžovatelka uvedla, že při ukládání pokuty žalovaná postupovala nezákonně, neboť porušila ustanovení § 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., které stanovuje meze správního uvážení (kritéria uložení a výše pokuty), z čehož dovozuje zkrácení svých práv. V bodě č. 6) žaloby stěžovatelka vznesla námitku, že žalovaná ji před vydáním rozhodnutí neupozornila na porušení zákona a neposkytla jí možnost napravit jednání ve stanovené lhůtě; přitom odkázala na ustanovení § 59 odst. 1, 2 zákona č. 231/2001 Sb. V posledním bodě č. 7) žaloby stěžovatelka namítala, že uložená pokuta je nepřiměřená a neadekvátní, a odkázala na dosavadní praxi žalované při ukládání pokut. Jednotlivé body žaloby stěžovatelka podrobně rozvedla. S odkazem na výše popsané námitky uvedla, že správní rozhodnutí žalované trpí především vadami řízení uvedenými v ustanovení § 76 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla jeho zrušení. Pro případ, že by soud důvody pro zrušení rozhodnutí neshledal, navrhla, aby městský soud rozhodl tak, že se od pokuty ve výši 500 000 Kč upouští, popř. aby ji jako zjevně nepřiměřenou výrazně snížil.

Městský soud zamítavý rozsudek odůvodnil tak, že stran žalobního bodu č. 1) odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73, a doplnil, že při interpretaci neurčitého právního pojmu se musí správní orgán zabývat konkrétní skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoliv. Současně však dbá na to, aby v zákoně byly uvedeny alespoň některé charakteristické znaky, popř. umožňuje tak učinit prováděcím předpisem. Z napadeného rozhodnutí podle soudu vyplynulo, že žalovaná se zabývala definováním jednotlivých neurčitých pojmů, jichž zákon č. 231/2001 Sb. ve vztahu ke správnímu řízení užívá. Podle soudu definovala pojmy dítě, mladistvý, dále se zabývala obsahem pojmů fyzický, tělesný a psychický (neboli duševní) vývoj a shledala tyto pojmy obecně známými. Stejně tak se podle soudu zabývala pojmy „morální“ a „dobré mravy“, které vyložila jako měřítko hodnocení konkrétních situací odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti a rovněž „možným ohrožením“‚ které představuje případnou, možnou odchylku od normálního (obvyklého, běžného, průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu či upoutávky v televizním vysílání, k níž ale fakticky nemusí dojít (tj. může jí být včasným zásahem zabráněno). Za ohrožení zdravého mravního vývoje shledala žalovaná vše, co jednak podlamuje vůbec schopnost mravního rozhodování (ignorováním morální dimenze a lidského jednání), jednak brání vývoji mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti založené na funkci citlivého svědomí s tím, že žalovaná poukázala na skutečnost, že existuje souhlas společnosti obecně morálních vlastností, které by bylo třeba u dětí především pěstovat (slušnost, ohleduplnost, pracovitost, samostatnost, odpovědnost, nesobeckost a zásadovost). Prezentace, které svým celkovým vyzněním působí tedy proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím ohrožují zdravý mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalovaná podle soudu navíc poukázala na skutečnost, že pro celkové vyznění pořadu hraje mimořádně důležitou roli jak kontext vysílání (např. zda chybí v rámci daného pořadu taková morální korekce, která umožní dítěti se správně orientovat), tak i širší kontext celospolečenský (jde např. o vysílání, jehož působení se stane významnou součástí širšího společenského života alespoň po určitou dobu). Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že stěžovatelka v daném případě dostála své interpretační povinnosti ve vztahu k neurčitým právním pojmům, které jsou obsaženy v ustanovení § 60 odst. 3 písm. d), resp. ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., a této námitce nepřisvědčil.

K žalobnímu bodu č. 2) soud uvedl, že neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že správní rozhodnutí vychází z nespolehlivě zjištěného stavu věci. Po shrnutí rozdílů mezi soudním a správním řízením doplnil, že ve věci je podstatná skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil seznat obsah předmětného pořadu, resp. poskytl žalované možnost porovnat a zhodnotit, zda obsahuje prvky, které by mohly ohrozit psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Soud po provedení důkazu obrazově-zvukovým záznamem předmětného pořadu zkonstatoval, že správní spis (jehož součástí je i CD disk s předmětným pořadem) byl dostatečným podkladem umožňujícím žalované zjistit skutečný stav věci. Soud doplnil, že nadto provedl důkaz promítnutím CD disku, z něhož dovodil, že záznam předmětného pořadu neobsahuje rozpor mezi jeho obsahem a výrokem (včetně odůvodnění) napadeného rozhodnutí. Konzumace alkoholu sice nebyla podle soudu výrazná (tedy nebyla zdůrazňována), avšak sama skutečnost, že alkohol byl prezentován jako slíbená odměna, nemůže být ve vztahu ke skupině zákonem chráněných osob pojímána jako žádoucí a přehlédnutelná, stejně tak jako užití fyzického násilí k překonání odporu soutěžící E., která se zcela zřetelně bránila polibku soutěžícího M. Užila-li podle soudu žalovaná k popisu skutkového stavu různých slovních obratů jako „nevhodné formy komunikace“, „patologické formy komunikace jako normalita - agresivita, vulgarita“, „závadné formy komunikace - vulgarita a agresivita“, „prezentace kouření a konzumace alkoholu jako běžné formy jednání mladých lidí“ či „kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících“, je soud toho názoru, že tím žalovaná nezpůsobila nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, když každý slovní obrat je užit v kontextu, který tvrzenou nesrozumitelnost vyvrací. Podle soudu je zřejmé, že napadené rozhodnutí je správním rozhodnutím, nikoliv odborným textem psaným pro odbornou psychologickou veřejnost, a takto je třeba k němu i přistupovat. Proto slovní obrat užitý žalovanou „patologické formy komunikace jako normalita - agresivita, vulgarita“ lze vyjádřit rovněž jako označení „nevhodné formy komunikace jako normalita - agresivita, vulgarita“, jež jsou následně v rozhodnutí podrobně popsány. Obdobné je to u popisu nežádoucího chování, kterým je kouření a konzumace či prezentace (předvádění) alkoholu. Soud proto uzavřel, že sama skutečnost, že žalovaná k opakovanému popisu skutku na různých stranách rozhodnutí použila různých slovních obratů neznamená ve svém důsledku, že z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nesrozumitelné, neboť tyto si vzájemně neodporují, umožňují popis stejného skutku vyjádřit slovně z jiného aspektu.

Soud dále uvedl, že v souladu s judikaturou není povinností žalované opatřovat si vždy znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad by mohl ohrozit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Uvedený postup, tj. přizvání znalce za účelem odborného posouzení věci, je dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě vysílaného pořadu ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení o takovém vlivu pořadu a šlo by o hraniční případ složitého správního úsudku. Soud dále doplnil, že pokud v daném případě pořad hrubými verbálními scénami a nevhodnou prezentací různých forem jednání, které jsou v rozporu s všeobecnou morálkou, založil pochybnosti žalované o vhodnosti vysílání tohoto pořadu před 22:00 hod. z důvodů stanovených zákonem, lze usuzovat na to, že je zde dána možnost (zákon výslovně používá slovní spojení „by mohly ohrozit“) takovým pořadem ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Tato úvaha podle názoru soudu platí i přesto, že subjektivní vnímání tohoto pořadu různými dětmi a různými mladistvými může být odlišné a nemusí být nutně u všech s ohledem na jejich vývoj či rodinné prostředí negativní. Taková možnost není u všech dětí vyloučená, a proto úvaha o možném uložení sankce za porušení ochrany dané v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. byla podle soudu v souzené věci legitimní. Soud doplnil, že při ústním jednání provedl důkaz znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a sexuologie, které byly vypracovány znalcem PhDr. S. H. a jejichž předmětem jsou pořady reality show Big Brother odvysílané ve dnech 28. 8. 2005 až 26. 9. 2005, a dovodil z nich, že podstatou hodnocení daného pořadu ve vztahu k porušení povinnosti stěžovatelky stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. není, zda pořad zobrazuje realitu či nikoliv, ani zda v jiných pořadech dochází rovněž k porušení povinností stanovených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., stejným či jiným provozovatelem vysílání, nýbrž pouze a jedině to, zda v tomto konkrétním pořadu vysílaném dne 8. 10. 2005 došlo k naplnění znaků skutkové podstaty ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., a to ve vztahu k zákonem chráněné skupině diváků (děti a nezletilí), což s podle něj i stalo.

S ohledem na uvedené soud uzavřel, že stěžovatelka porušila v daném případě povinnosti stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť dne 8. 10. 2005 odvysílala na programu Nova v rámci sérií pořadů s názvem Big Brother v době od 20:00 do 20:20 hodin díl, v němž byly zjištěny nevhodné formy komunikace, konkrétně hrubost, vulgarita a to včetně fyzického násilí (E. byla za pomocí síly donucena proti své vůli k polibku, ačkoliv z jejího chování bylo zřejmé, že si to nepřeje a tím došlo ke splnění úkolu zadaného Velkým Bratrem), navádění ke krádeži za odměnu od Velkého Bratra, docházelo k prezentaci kouření přímo před obrazovkou či v pozadí, kdy za splnění úkolu (krádeže věcí) odměňoval Velký Bratr cigaretami, rovněž alkohol byl nabízen jako odměna za splnění úkolu. Takovýto pořad může podle názoru městského soudu ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých. Míra ohrožení u věkově mladších dětí (děti předškolního věku) může být vyšší než u nezletilých, kteří jsou starší 15 let, neboť tito již jsou schopni alespoň částečně vnímat vnější podněty adekvátně své věkové skupině. Tvrzení, že předmětný pořad toliko představuje hru či zrcadlení reality, není podle soudu skutečností rozhodnou pro posouzení, zda by takový pořad mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Je třeba vnímat, že ochrana poskytovaná ustanovením § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. (potažmo ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) téhož zákona) je zaměřena na ochranu vymezené skupiny diváků - dětí a mladistvých - především s ohledem na jejich nízký věk, který nedává vždy záruku, že se dítě či mladistvý s obsahem pořadu vždy vypořádá shodně jako když je tento pořad vnímán dospělým divákem. U vysílaného pořadu se může ocitnout dítě i velmi nízkého věku, které není samo s to rozeznat podstatu pořadu, navíc zcela náhodně, například jen v okamžiku vysílání určité sekvence či vyobrazení. Mladší děti stěží porozumí souvislostem mezi vizuálně vnímanými scénami pořadu a jejich slovním doprovodem, a nadto nemusí takový pořad vnímat jako celek. Podle soudu je třeba vzít ve zřetel i to, že televize se v dnešní době stala jedním z nejdůležitějších zdrojů informací, což má za následek, že způsoby a modely chování v ní prezentované jsou diváky (i dětskými) často přebírány a posléze bez hlubšího uvažování používány. Námitkám vztahujících se k žalobnímu bodu 2) žaloby tak soud nepřisvědčil.

K žalobnímu bodu č. 3) žaloby soud konstatoval, že smyslem ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správního řádu“) je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž stěžovatelka neví. V daném případě byla stěžovatelka v oznámení o zahájení řízení upozorněna na skutečnost, že v daném řízení žalovaná přihlédne k odborným vyjádřením a posudkům, které má již stěžovatelka k dispozici (neboť tomuto řízení předcházela již řízení o dřívějších pořadech ze série Big Brother). Stěžovatelka zaslala žalované vyjádření, v němž oponovala vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR a stanovisku žalované, navrhla důkazy k prokázání odlišného hodnocení předmětného pořadu. Správní orgán poté již správní spis žádným způsobem (mimo interních přípisů Úřadu žalované) nedoplňoval, což se odráží i v napadeném rozhodnutí. Soud proto uzavřel, že v daném případě nedošlo k porušení ustanovení § 32 odst. 2 správního řádu, neboť vyzvání účastníka řízení podle citovaného ustanovení by bylo v daném případě čistě formálním úkonem.

K žalobnímu bodu č. 4) soud uvedl, že žalovaná jako orgán veřejné správy mohla rozhodovat pouze a toliko podle zákonů účinných a platných v této době; v žádném případě nemohla rozhodovat podle právní úpravy změněné zákonem č. 235/2006 Sb., jenž nabyl účinnosti dle žaloby 1. 7. 2006 (podle soudu správně 31. 5. 2006), k níž došlo v důsledku novely zákona č. 231/2001 Sb. Na uvedeném nemohla podle soudu změnit nic ani skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno až dne 22. 8. 2006. Doba od rozhodnutí do jeho zaslání je sice podle soudu nezvykle dlouhou dobou, to však nemění podle něj nic na tom, že žalovaná v době rozhodování mohla vydat napadené rozhodnutí toliko v souladu s tehdy platnou právní úpravou a nikoliv s právní úpravou, která nabyla účinnosti v době pozdější. Úspěšnou z pohledu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) by mohla být takováto námitka podle soudu pouze za situace, kdyby žalovaná v době rozhodování nerespektovala platnou a účinnou právní úpravu pro stěžovatelku příznivější, o takovýto případ zde však nejde. Soud odkázal i na ustálenou judikaturou (např. č. 91/2004 Sb. NSS a č. 461/2005 Sb. NSS), z níž vyplývá, že správní orgán musí při trestání správních deliktů respektovat princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny, který platí i v řízení o sankci za správní delikty. Vyvození odpovědnosti a uložení postihu je proto nutno posoudit podle právní úpravy účinné v době, kdy k jednání došlo, není-li úprava účinná v době rozhodování pro delikventa příznivější. Ani této námitce tak soud žalobci nepřisvědčil.

Ani námitky sdružené pod žalobním bodem č. 5) neshledal soud důvodnými. Konkrétně uvedl, že žalovaná se při stanovení výše pokuty zabývala mírou zavinění, rozsahem a dosahem vysílání, finančním prospěchem účastníka řízení, závažností věci a povahou vysílaného pořadu. Při hodnocení závažnosti věci zohlednila, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků tj. násilí, navádění ke krádeži odměněné cigaretami, prezentaci zdraví škodlivého jednání - požívání alkoholu a kouření, to vše ve střední intenzitě. Při posouzení míry zavinění byla vedena žalovaná tím, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře kontrolováno provozovatelem; v tomto pořadu byl prezentován sestřih z dílů pořadu vysílaných v minulých dnech. Bylo tedy zcela na rozhodnutí samotného provozovatele, jaké úseky z nahraného materiálu do vysílání zařadí. Navíc se podle soudu nejednalo o první pořad ze série a stěžovatelka již věděla, že žalovaná považuje některé typy chování účastníků za nevhodné, a mohl je eliminovat, což ovšem neučinil. Při posouzení rozsahu vysílání má žalovaná za prokázaný značný územní rozsah vysílání co do velikosti území a to i dosah vysílání co do počtu diváků s tím, že účastník řízení je provozovatelem televizního vysílání s celoplošnou působností (tj. více než 70 % obyvatel ČR). Ohledně povahy vysílaného pořadu uvedla žalovaná, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže obsahem tohoto pořadu. Soud sice shledal, že žalovaná se nezabývala typem vysílaného pořadu, neboť v rozhodnutí je uvedeno, že je posuzována povaha vysílaného pořadu, následuje však text „jde o nový typ pořadu tzv. reality show“ a tento typ je následně hodnocen. Tento nedostatek v hodnocení zákonných kritérií však nepovažoval za významný. Nedůvodným shledal soud i namítané nesprávné posouzení míry zavinění, neboť z hodnocení žalovanou jednoznačně vyplývá, že vědomost a úmysl stěžovatelky shledala žalovaná ve skutečnosti, že stěžovatelka rozhodla, které úseky z již nabraného materiálu do vysílání zařadí a rovněž ovlivňovala obsah a průběh pořadu (i tím, jaké úkoly Velký Bratr zadával k plnění a jak účastníky za jejich plnění odměňoval). Ve vztahu k nesprávnému hodnocení závažnosti věci žalovanou soud konstatoval, že mezi prezentaci závadných prvků zařadila žalovaná násilí, navádění ke krádeži odměněné cigaretami, požívání alkoholu a kouření, to vše ve střední intenzitě. Soud vyjádřil přesvědčení, že i takové hodnocení závažnosti věci, byť bylo provedeno velmi stručným a ne zcela vyčerpávajícím způsobem, obstojí a není namístě napadené rozhodnutí pro ne zcela pregnantní odůvodnění závažnosti věci rušit, a to již vzhledem ke skutečnosti, že i když žalovaná posoudila závažnost věci ve střední intenzitě, byla žalovanou uložena pokuta ve výši toliko 5% maximální možné částky, tj. při dolní hranici zákonem stanoveného rozpětí pokuty, přičemž žalovaná ani nezkoumala finanční prospěch účastníka řízení daného pořadu, což de facto znamená, že finanční prospěch účastníka řízení při stanovení výše pokuty nehodnotila vůbec, tedy ani v jeho neprospěch. K tvrzení, že pořad neobsahoval vulgární slova, soud uvedl, že uvedené tvrzení bylo vyvráceno promítnutím předmětného pořadu, z něhož vyplývá pouze částečné a nedostatečné „vypípávání“ vulgarismů, není přitom rozhodné, zda vulgární slova užívá jeden či více jedinců a zda provozovatel soutěžící upozornil na jejich nevhodnost, ale rozhodné je, že jsou vůbec v pořadu používána (i když jsou částečně „vypípána“).

K žalobnímu bodu č. 6) soud připomněl, že z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla již v minulosti opakovaně upozorněna na porušování zákona, k němuž docházelo tím, že do vysílání zařazovala v době od 6:00 do 22:00 hod. pořady, které by mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých. Za uvedené protiprávní jednání byla stěžovatelka také v minulosti žalovanou sankcionována. Ve shodě se svou dosavadní judikaturou (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 28 Ca 81/2001 - 28), má soud za to, že podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení § 59 odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., je splněna i tehdy, byl-li provozovatel vysílání žalovanou upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení této povinnosti došlo. Rozhodující tedy je, že stěžovatelka byla na porušení totožné povinnosti stanovené zákonem již v minulosti upozorněna (což stěžovatelka nepopřela, pouze poukazovala na to, že se tak stalo v souvislosti se zcela jiným typem odvysílaného pořadu), a byla jí uložena povinnost s okamžitou platností pro futuro zabezpečit, aby takové pořady v době, kdy je to zákonem zakázáno, do vysílání zařazovány nebyly. Na věci nic nemění, že pořad ze série reality show Big Brother je zcela odlišným typem pořadu ve srovnání s tím, k němuž se předchozí upozornění žalované vztahovalo. Ze znění ustanovení § 59 odst. 1, 3 zákona č. 231/2001 Sb. podle soudu rozhodně nevyplývá povinnost žalované opakovaně upozorňovat provozovatele vysílání na porušování týchž zákonných povinností a stanovovat mu lhůtu k nápravě vždy ve vztahu k jednotlivému pořadu, jehož odvysíláním nově došlo k porušení zákazu zakotveného v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Pokud by před uložením pokuty musela žalovaná upozornit provozovatele vysílání na to, že již odvysílaným pořadem porušil zákon a stanovit mu lhůtu k nápravě, znamenalo by to podle soudu, že za již odvysílaný pořad by nebylo možno pokutu uložit, respektive by bylo možno ji uložit jen v případě, že by došlo k opakovanému vysílání téhož pořadu. Tím by oprávnění žalované ukládat pokutu za porušení zákona zcela postrádalo smysl. K tvrzení stěžovatelky, že postup žalované ve vztahu k druhé sérii reality show VyVyvolení byl odlišný od postupu v daném případě, neboť provozovatel vysílání reality show VyVyvolení byl za typově a druhově stejné porušení zákona několikrát upozorněn, k čemuž stěžovatelka předložila tiskovou zprávu z 15.zasedání žalované pro rozhlasové a televizní vysílání, soud uvedl, že označená tisková zpráva se vztahuje k jejímu zasedání, které se konalo ve dnech 29. - 31. srpna 2006, tedy k období následujícího roku, kdy byl odvysílán předmětný pořad a může toliko vypovídat o postupu žalované v období, které se již k předmětnému rozhodnutí nevztahuje.

K poslednímu bodu (č. 7) žaloby soud uvedl, z ustanovení § 61 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. vyplývá, že rozpětí, v němž žalovaná mohla uložit stěžovatelce pokutu za předmětný správní delikt, činí 20 000 Kč až 10 000 000 Kč; výši pokuty žalovaná stanovila částkou 500 000 Kč, tj. ve výši 5 % maximální možné částky a soud má za to, že s ohledem na posouzení jednotlivých zákonných kritérií stanovila žalovaná pokutu tak, že ji soud shledává zcela odpovídající jednotlivým posuzovaným kritériím. K námitce, že výše pokuty je zjevně nepřiměřená a neadekvátní i vzhledem k historické, dosavadní rozhodovací praxi žalované o správních deliktech, soud uvedl, že z jím předložených rozhodnutí žalované tuto skutečnost neshledal; předložená rozhodnutí žalované vypovídají o uložení pokut žalovanou za stejný správní delikt stěžovatelce, a to v rozmezí od 1 000 000 Kč do 300 000 Kč, což soud s ohledem na jednotlivá kritéria, která je nutno vždy konkrétně posuzovat a která mohou být naplněna v různé intenzitě, shledal jako zcela adekvátní. Ze své judikatury doplnil, že z rozsudku městského soudu ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 5 Ca 1/2006, vyplývá, že žalobci byla za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série Big Brother ve dnech 28. 8. do 1. 9. 2005 rozhodnutím žalované ze dne 5. 10. 2005, č. j. Rpo /110/05, uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč, dále z rozsudku městského soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 Ca 28/2006 vyplývá, že účastníku řízení, kterým byl jiný provozovatel vysílání, za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 16. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005, č.j. Rpo /121/05, uložena pokuta ve výši 3 000 000 Kč, z rozsudku téhož soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 Ca 28/2006, vyplývá, že účastníku řízení, kterým byl jiný provozovatel vysílání, za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 17. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005, č. j. Rpo /121/05, uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč, z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 Ca 42/2006, vyplývá, že žalobci za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série Big Brother dne 18. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 14. 12. 2005, č. j. Rpo /128/05, uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč. Soud odmítl provést doplnění důkazního řízení záznamem pořadu Vyvolení - II. série či Snowborďáci, neboť je považoval za nadbytečné. Správní orgán je podle soudu povinen posoudit zákonem daná kritéria, které zákonodárce stanovil právě proto, aby zabránil možné libovůli ze strany správních orgánů. V daném případě však soud konstatoval, že žalovaná své povinnosti posouzení jednotlivých zákonných kriterií dostála, a i když posouzení jednotlivých kriterií není zcela pregnantní, úvaha správního orgánu je v něm obsažena seznatelným a soudní přezkum umožňujícím způsobem.

K návrhu stěžovatelky na moderaci pokuty soud zejména uvedl, že uložená pokuta ve výši 500 000 Kč není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž pokutou, která odpovídá danému porušení zákona i zákonnému rozpětí stanovenému v ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., dle něhož lze uložit za spáchání správního deliktu, kterého se stěžovatelka dopustila, pokutu v rozmezí od 20 000 Kč až do výše 10 000 000 Kč. Uložená pokuta se pohybovala podle názoru městského soudu při dolní hranici zákonné sazby. Dále zdůraznil, že výše sankce za protiprávní jednání musí mít i preventivní charakter, a to předně ve vztahu k žalobci a musí tak s sebou nést přiměřeně citelný zásah do jeho majetkové sféry, aby byl veden k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, kterými je vázán, a to zejména ve vztahu k zákonu č. 231/2001 Sb. Preventivní úlohu musí mít uložená sankce rovněž ve vztahu i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se na daném trhu.

V žádném žalobním bodu tak soud žalobci nepřisvědčil a dospěl k závěru, že žaloba není důvodný, a proto ji dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou rozčlenila do sedmi základních stížnostních bodů.

V bodě č. 1) kasační stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že rozsudek městského soudu napadá z toho důvodu, že se soud nevypořádal dostatečně s námitkou stěžovatelky o tom, že žalovaná řádně nevyložila pojmy uvedené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatelka předestřela svůj názor na právní výklad neurčitých pojmů „fyzický vývoj“, „psychický vývoj“ a „mravní vývoj dětí a mladistvých“ a zpochybnila závěry žalované. K pojmu „fyzický vývoj“, „psychický vývoj“ stěžovatelka uvádí, že žalovaná tyto pojmy nevykládá, jelikož jejich obsah považuje za obecně známý. Stěžovatelka relativizuje dopad těchto neurčitých pojmů na posuzovanou věc. Stěžovatelka kritizuje i aplikaci pojmu „mravní vývoj“, když tvrdí, že žalovaná porovnala jednání stěžovatelky s mravností podle vlastních kritérií, aniž by je poměřila s obecnou společenskou shodou o obsahu mravnosti. Stěžovatelka dále poukázala na to, že žalovaná byla povinna vyložit tyto neurčité pojmy předem, a nikoliv ex post. Odkázala přitom na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.

V bodě č. 2) kasační stížnosti stěžovatelka napadá závěr městského soudu o tom, že stěžovatelka byla před uložením pokuty žalovanou předem upozorněna na porušení § 59 zákona č. 231/2001 Sb., a byla jí stanovena lhůta k nápravě. Stěžovatelka uvádí, že nebyla předem upozorněna žalovanou na porušení zákona a nebyla jí poskytnuta možnost napravit jednání ve stanovené lhůtě; upozornění přitom podle stěžovatelky nesmí být obecného charakteru. Doplnila, že dle tvrzení žalované mělo k upozornění dojít prostřednictvím sankcionování za obdobné chování v minulosti, např. prostřednictvím rozhodnutí žalovaného č. j.Rpo 118/05, o uložení pokuty ve výši 1 000 000 Kč, s čímž vyslovila nesouhlas. Doplnila, že nebyla předem upozorněna ani na výklad označených neurčitých pojmů žalovanou a v souladu se zásadou právní jistoty po ní nelze žádat, aby k výkladu zaujímanému žalovanou dospěla sama. Doplnila, že navrhla provedení důkazu tiskovou zprávou z 15. zasedání žalované, z níž mělo vyplývat, že žalovaná vydává upozornění na porušení zákona ex post i v jiných případech.

V bodě č. 3) kasační stížnosti stěžovatelka zejména poukazuje na to, že došlo k vadě řízení před žalovanou, která spočívá v tom, že žalovaná zjistila nedostatečně skutkový stav věci, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Konkrétně stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že žalovaná jako kolegiální orgán neprovedla důkaz zvukově-obrazovým záznamem, což podle názoru stěžovatelky znemožňuje vydání kvalifikovaného rozhodnutí a zároveň to zakládá neúplnost podkladů správního rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá, že chování spočívající v násilí, navádění ke krádeži odměněné cigaretami atd. nebylo v pořadu vůbec odvysíláno, přičemž pořad neobsahoval konzumaci alkoholu a kouření. Stěžovatelka argumentuje také tím, že soud sice doplnil dokazování o zvukově-obrazový záznam, ovšem nevyhodnotil tento důkaz stejně, jako žalovaná. Podle názoru stěžovatelky soud nezhodnotil řádně všechny provedené důkazy a zjištěný skutkový stav tak nelze považovat za prokázaný. Doplnila, že pořad mohl být částí veřejnosti shledán jako nevkusný, ovšem to samo o sobě neznamená, že došlo k porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatelka napadá i postup soudu při hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem PhDr. S. H. Stěžovatelka dále namítá, že je možno dle zákona č. 40/1995 Sb., vysílat reklamu na alkohol v televizním vysílání při každém sportovním přenosu i v dopoledních hodinách, resp., že reklama na alkoholické nápoje je nedílnou součástí významných sportovních událostí, které jsou vysílány i v době, kdy děti sledují televizní vysílání.

V bodě č. 4) kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozsudek soudu trpí vadami řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z tohoto pohledu napadá především hodnocení soudu o tom, že postupem žalovaného nebylo porušeno právo stěžovatele seznámit se s podklady rozhodnutí žalovaného. Brojila i proti způsobu, jakým byl ve věci veden správní spis u žalované. Stěžovatelka podle svého tvrzení neměla jistotu, zda jsou ve spisové dokumentaci obsaženy všechny podklady k rozhodnutí, neboť spis byl dle tvrzení žalované doplněn i po nahlédnutí stěžovatele interními přípisy Úřadu sloužícími žalované jako podklad rozhodnutí.

V bodě č. 5) kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že při právním posouzení věci nebylo přihlédnuto k nové hmotněprávní úpravě, zákonu č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tento zákon novelizoval zákon č. 231/2001 Sb. tak, že stanovil novou povinnost provozovateli televizního vysílání, a to nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky. Povinnost použít novou právní úpravu stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že k datu její účinnosti (31. 5. 2006) nebylo rozhodnutí žalované doposud předáno k poštovní přepravě, byť již v té době bylo vydáno. Podle názoru stěžovatelky měla žalovaná k datu účinnosti příznivější právní úpravy své rozhodnutí doposud v plné dispozici, a proto měla novou právní úpravu dle ústavního principu zakotveného v čl. 40 odst. 6 Listiny zohlednit. Žalovaná dle stěžovatelky vyčkávala s expedicí rozhodnutí do konce srpna 2006, a to z důvodu, že čekala na výsledek soudních řízení v obdobných případech týkajících se předmětné reality show. Není proto spravedlivé, že stěžovatelka byla trestána podle „staré“ právní úpravy, když lze předpokládat, že v době, kdy žalovaná schvalovala odůvodnění rozhodnutí, už platilo nové, pro stěžovatelku příznivější právo.

V bodě č. 6) kasační stížnosti stěžovatelka soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkou, že žalovaná postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť nerespektovala všechna kritéria vymezená v ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., tedy závažnost věci, míru zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu, povaze vysílaného programu a postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy, ani se těmito kritérii podrobně nezabývala. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje nezákonné uložení pokuty, resp. libovůli žalované, a vyslovila nesouhlas se závěry soudu, který její rozhodnutí potvrdil.

V bodě č. 7) kasační stížnosti stěžovatelka vyslovila nesouhlas s výší pokuty, přičemž konkrétně uváděla, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl na základě její žádosti snížit. Stěžovatelka dále namítá, že žalovaná nevzala v potaz všechna kritéria uvedená v ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. a neprovedla důkaz záznamem pořadu VyVolení či Snowborďáci, za něž byla uložena provozovatelům televizního vysílání pokuta v jiné výši. Z této skutečnosti dovozuje nepřiměřenost uložené pokuty ve své věci. Zejména stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí žalované v obdobných věcech, na něž soud v tomto ohledu poukazuje, byla zrušena a vrácena žalované zpět. Proto je podle názoru stěžovatelky tato úvaha městského soudu nezákonná.

S odkazem na výše uvedené kasační námitky stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Požádala o přiznání nákladů řízení ve výši soudního poplatku.

Žalovaná zaslala ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádření, v němž obecně uvedla, že městský soud v průběhu soudního řízení postupoval zcela v souladu se zákonem (soudním řádem správním), když přezkoumával správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů na základě správního spisu předloženého žalovanou, přičemž doplnil důkazní řízení o znalecký posudek PhDr. S. H. a zopakoval důkaz zvukově-obrazovým záznamem. Konkrétně ke kasačním námitkám žalovaná uvedla následující. (Nejvyšší správní soud jednotlivá tvrzení žalované pro přehlednost seřadil v pořadí podle kasačních námitek, k nimž se vztahují). K námitce č. 1) žalovaná uvedla, že neurčité pojmy obsažené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., alespoň rámcově vyložila. Jelikož vycházela z obecně známých pojmů, nepovažovala za nutné seznámit stěžovatelku předem s jejich výkladem. K námitce č. 2) uvedla, že byla v minulosti na porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. upozorněna, jakož i za jeho porušení opakovaně sankcionována. K tomu podotkla, že podle ustálené judikatury městského soudu ke splnění podmínky předchozího upozornění postačí, pokud byla stěžovatelka upozorněna na porušení téže povinnosti stanovené zákonem. Žalovaná odmítla takový výklad, podle něhož by bylo možno pokutu uložit pouze v případě opakovaného vysílání téhož pořadu. Za porušení povinností provozovatele vymezených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. pak žalovaná považuje zařazení předmětného pořadu do vysílání v době, ve které jsou zákonem chráněni dětští diváci. K námitce č. 3) žalovaná uvedla, že se tvrzení stěžovatelky zakládá na pouhé hypotéze, neboť zvukově-obrazový záznam byl žalované v průběhu správního řízení po celou dobu k dispozici. Jelikož je jednání žalované neveřejné, nelze provedení takového důkazu prokázat, jedině výpovědí členů žalované. Ke kasační námitce č. 4) žalovaná uvedla, že stěžovatelkou namítané podklady pro rozhodnutí byly součástí správního spisu od začátku, přičemž na ně byla upozorněna v oznámení o zahájení správního řízení. Žalovaná tvrdí, že stěžovatelka nevyužila svého práva nahlížet do spisu v rámci správního řízení. Do spisu přibylo od oznámení o zahájení řízení do okamžiku rozhodování pouze vyjádření účastníka řízení. K nedostatečnosti odborných posudků zadaných žalovanou a absenci znaleckého posudku ve správním řízení žalovaná podotkla, že podle jejího názoru si nechala vyhotovit k danému typu pořadů dostatečné množství odborných stanovisek a čerpala z dostupné literatury, z níž některé pasáže ocitovala i ve svém vyjádření. Podle jejího názoru tento důkazní materiál dostačoval k odůvodnění závěru, že předmětný pořad naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť tato nepracuje s ohrožením faktickým, nýbrž s pouhou možností ohrožení zákonem chráněných skupin osob. Ohledně námitky č. 5) žalovaná uvedla, že v době jejího rozhodování ještě zákon předmětné jednání stěžovatelky sankcionoval. Podle jejího názoru nelze směšovat datum rozhodnutí a den jeho podpisu, byť zpracování jejího rozhodnutí trvalo v tomto případě neobvykle dlouhou dobu. Stran posledních námitek stěžovatelky týkajících se výše pokuty žalovaná uvedla, že výši pokuty dostatečně odůvodnila. Doplnila, že správní rozhodnutí je třeba hodnotit v souvislostech, a má za to, že odůvodnění správního rozhodnutí je zřetelné a stanovení výše pokuty jasně zdůvodněné.

S odkazem na výše uvedené skutečnosti navrhla žalovaná soudu zamítnutí kasační stížnosti.

Ze správního spisu pro Nejvyšší správní soud vyplynuly následující skutečnosti :

Ke způsobu vedení správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že je spis vybaven obsahem spisu, na němž jsou uvedena i čísla listu jednotlivých ve spisu založených písemností. Čísla listu na jednotlivých písemnostech však uvedena nejsou.

Správní spis obsahuje nedatovaný materiál s názvem „Analýza záznamu pořadů Big Brother, které byly vysílány televizí Nova od 30. září 2005 do 5. října 2005“, která byla provedena na základě stížností diváků na pořad Big Brother. Předmětem analýzy z kontextu bylo prověřit, zda tyto pořady obsahují nemorálnost, vulgární výrazy, požívání alkoholických nápojů, které dostávají soutěžící jako odměnu za splnění úkolů, propagaci kouření a sexuální scény. V rámci této analýzy byl vyhodnocen i předmětný díl pořadu Big Brother odvysílaný stěžovatelkou dne 8. 10. 2005 od 20.00 do 20.20 hod. Po stručném popisu skutkového děje obsahuje analytický materiál konstatování, že pořad porušuje § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. s odůvodněním, že jde o nabádání ke krádeži a schvalování nemorálního jednání.

Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. Rpo/149/05-V, č. j. 3330, (které bylo účastníku řízení doručeno dne 16. 11. 2005) bylo účastníku řízení oznámeno zahájení správního řízení ve věci porušení povinností provozovatele vysílání obsažených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Současně byl účastník řízení vyzván k vyjádření podle ustanovení § 33 správního řádu. Toto oznámení zároveň obsahovalo poučení o možnosti nahlédnout do správního spisu a pořídit si z něho výpisy dle ustanovení § 23 správního řádu. Dne 7. 12. 2005 bylo žalované doručeno požadované vyjádření. Ve spise není založen protokol o nahlížení pověřeného pracovníka stěžovatelky před vydáním rozhodnutí ve věci, je tedy zřejmé, že stěžovatelka tohoto práva nevyužila.

Ve spise je založen návrh na usnesení žalované zpracovaný Analytickým odborem Úřadu, z něhož je patrný odhad závažnosti porušení zákona u jednotlivých pořadů. U předmětného dílu pořadu odvysílaného dne 8. 10. 2005 od 20:00 do 20:20 hod. shledala žalovaná tři formy porušení zákona v mírnější formě v procentuálním vyjádření 10%.

Dále je v spise založena kopie posudku PhDr. Mgr. J. K., Ph.D. „Posouzení nebezpečnosti reality show (VV, BB) pro děti do 15 let – stručné vyjádření“, který je rozdělen do několika částí a dodatků. Celý tento posudek vyznívá v tom směru, že se nejedná o pořady vhodné pro dospívající mládež. V závěru první části posudku znalec konstatuje, že pořad představuje program určený pro adolescenci a mladší dospělost. Kdyby ve zobrazovaném prostředí pobývaly děti do patnácti let, vážně by to ohrozilo jejich psychický, fyzický a morální vývoj. Pokud jsou děti účastníky takového prostředí prostřednictvím televize, nemůže to na ně mít dobrý vliv. Naopak, dle názoru znalce se jedná o zcela nevhodný pořad pro tuto skupinu diváků a může je vážně poškodit na psychickém i morálním vývoji. Proto by neměl být vysílán v době od 6:00 do 22:00 hod.

Z vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR ze dne 24. 9. 2005 vyplývá, že pořady typu „reality show“ navozují v divákovi pocit, že jsou mu předkládány obrazy z reálného života, avšak ve skutečnosti podávají nereálný a pokřivený obraz o skutečnosti. Zobrazují jednání spočívající v časté konzumaci alkoholu, dovolené agrese a hrubosti, hovory o sexu s rysy obscénnosti. Takové pořady se přitom mohou stát normou vedoucí k napodobování s tím, že vzbuzují v divácích proces přivykání si na prezentované formy jednání.

Z kopie posudku PhDr. J. R., Ph.D. ze dne 20. 9. 2005 vyplývá, že znalec rozebírá hlavní důvody, proč nejsou pořady typu reality show vhodné pro děti a v čem jim mohou být zejména škodlivé. Mezi ně autor posudku zařadil především dlouhodobý vliv pořadu na psychiku diváka, napodobování chování protagonistů, kteří nejsou reprezentativním vzorkem mladé populace a absentuje u nich jakákoliv hodnotová orientace.

Dne 7. 12. 2005 bylo žalované doručeno vyjádření stěžovatelky k oznámení o zahájení správního řízení. V tomto vyjádření se stěžovatelka zejména vyjádřila k prezentovaným závadným formám jednání, které dle žalované naplnily skutkovou podstatu správního deliktu. Přitom odkazovala na posudek znalce PhDr. S. H., i jeho výslechem. Kromě toho navrhovala také provést důkaz zvukově-obrazovým záznamem pořadu. Písemné vyhotovení znaleckého posudku PhDr. S. H. však stěžovatelka nedoložila. Žalovaná návrhu na provedení výslechu znalce nevyhověla.

Rozhodnutím žalované ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Rpo 149/05, č. j. 5882/06, bylo ve výrokové části vysloveno, že žalovaná dne 21. prosince 2005 rozhodla na základě ustanovení § 5 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb. v souladu s § 32 odst. 1 písm. g) a § 60 odst. 3 písm. d) téhož zákona a podle ustanovení § 46 správního řádu tak, že:

V odůvodnění tohoto rozhodnutí (které rozčlenila do VII. bodů) žalovaná zejména uvedla, dne 9. listopadu 2005 provedla vyhodnocení vysílání další série Big Brother od 30. září do 12. října 2005 s tím, že analýza vysílání ze dne 8. října 2005 od 20:00 do 20:20 hod. diagnostikovala následující možná provinění vůči § 32 odst. 1 písm. g):

a) Patologické formy komunikace jako normalita- agresivita, vulgarita;

b) Navádění ke krádeži za odměnu od organizátorů soutěže;

c) Prezentace kouření a konzumace alkoholu jako běžné formy jednání mladých lidí.

Po zhodnocení vyjádření účastníka řízení žalovaná výslovně uvedla, že ve správním řízení hodnotila, zda pořad Big Brother vysílaný dne 8. října 2005 od 20:00 hod. na programu Nova mohl ohrozit psychický, fyzický nebo mravní vývoj dětí či mladistvých. Podle žalované pořad divákům předváděl závadné formy komunikace - vulgaritu a agresivitu, prezentoval nevhodnou formou sexuální tématiku a časté kouření a konzumaci alkoholu některých soutěžících. Doplnila, že tentokrát byl celý pořad sestaven ze sestřihů tří událostí z minulé doby, přičemž ve všech třech případech šlo o opakovanou prezentaci situací, na jejichž závadnost byl účastník řízení již upozorněn.

K bodu a) žalovaná uvedla, že prezentace patologických forem komunikace bez jakékoliv korektivní pomoci sledujícím dětem byla už v předchozím období jedním z častých provinění vůči § 32 odst. 1 písm. g), na něž byl účastník řízení žalovanou upozorněn. V tomto dílu ovšem naprosto nezodpovědným způsobem k agresivitě přispěl sám Velký Bratr, když zadal D. a následně M. úkol, aby na ústa políbili E., které současně zadal úkol, aby se od nikoho na ústa políbit nenechala (navíc za odměnu při splnění úkolu jí slíbil láhev vína). Zatímco D. celkem rozumně úkol vzdal (a sdělil Velkému Bratru, co si o něm myslí), M. nakonec sáhl k násilí a s pomocí siláka Š. na dvakrát donutil E. k polibku. Dramaturgie pořadu si tu počínala z hlediska působení na děti a dospívající zcela bezohledně, navíc se tak dělo v jasném rozporu s tím, co si účastník řízení sám napsal do svého Kodexu ochrany dětí a mladistvých v televizním vysílání pořadů programu NOVA, kde se tvrdí: „Má-li se v pořadu objevit násilí, je třeba vždy vzít v úvahu, že nesmí vést k napodobování.“ (11. 5. Násilí). Přitom je zřejmé, že touto nesmyslnou úlohou účastníka řízení ústy Velkého Bratra vybídla desetitisíce dětí k napodobování. Dále žalovaná citovala stanovisko Pedagogické sekce Etického fóra ČR: „Před děti a mládež, hledající reálné vzory skutečného života, předkládají vzory, které nejsou svázány žádnými „zbytečnými“ pravidly. Hrubost a agrese jsou povoleny, stejně jako nadměrná konzumace alkoholu, časté hovory o sexu, narážky téměř s rysy obscénnosti. Sobecké, bezohledné jednání zraňující druhého, jednání „neznající bratra“ se stává normou vedoucí k napodobování.“

K bodu b) žalovaná uvedla, že pokud se týče krádeží na pokyn Velkého Bratra (cigarety jsou použity jako odměna, a to za chování, které je odsouzeníhodné - za krádeže oblečení ostatních soutěžících). L. v touze po cigaretách krade, i když ví, že její vinou mohou její spolubydlící natrvalo přijít o své oblečení a dostat se tak do velmi nepříjemné situace - což se nakonec i stalo. Velký Bratr oblečení nevrátil a například P. tak v důsledku krádeží nezůstalo vůbec žádné spodní prádlo. Podle názoru žalované je skutečně nevhodné, aby děti viděly, že když je člověk závislý na “hulení“ (jak to nazval v pořadu moderátor L. M.), tak je možné si opatřit cigarety krádeží, která může být provedena “fantasticky“. Obhajoba účastníka řízení se podle přesvědčení žalované zakládá na třech argumentech, z nichž ani jeden ve skutečnosti neplatí. První argument stěžovatelky spočívá v tom, že dění v soutěži Big Brother je možno co do mravního působení srovnávat s jinými žánry (například uměleckými) nebo s dětskou hrou. Big Brother je soutěž o 10 milionů a děti školního věku mají sklon chápat jednání soutěžících jako „návod k tomu, jak se správně chovat, aby člověk byl v životě úspěšný“. Tento přistup dětí potvrzuje i zkušenost rodičů a učitelů, kteří na tento fakt v souvislosti s reality show upozorňovali. Dalším argumentem je tvrzení, že „dětem je zřejmé, že formát reality show není pořadem normotvorným, ale informativním pořadem o lidské přirozenosti“. Žalovaná se domnívá, že nic není vzdálenějšího skutečnosti, než toto tvrzení. Reality show je pořad zábavný a jako takový na děti působí zvlášť intenzivně. O tom, že by jej děti dokonce vědomě vyřadily z pořadů „normotvorných“, nemůže mít účastník řízení (ani případně znalec, na něhož se odvolává) žádné poznatky, neboť takový výzkum proveden nebyl. Žalovaná nesouhlasila s námitkou účastníka řízení, že navádění ke krádeži ze strany Velkého Bratra není relativizací hodnot: Sama soutěžící si byla vědoma nemorálnosti tohoto úkolu a nebýt své závislosti na nikotinu, nepřistoupila by na něj. Podle názoru žalované šlo naopak o klasickou ukázku morálního „zlomení“ člověka v náročné situaci, přičemž dětským divákům vysílatel neposkytl žádnou možnost přiměřeně tuto událost vyhodnotit. Tím, že L. byla naopak jedna z divácky nejoblíbenějších soutěžících, tedy její jednání je z hlediska dětských diváků veřejně schvalováno.

Konečně k bodu c) žalovaná uvedla, že někteří soutěžící (tentokrát L., E., Š.) často v záběrech kouří. Ačkoliv jde o zdraví ohrožující jednání, L. byly dokonce cigarety poskytnuty Velkým Bratrem jako odměna za krádeže. Dále již poněkolikáté Velký Bratr jako odměnu nabídl alkohol (tentokrát Š., který má s opilostí časté problémy). Častá a nadměrná konzumace alkoholu je trvalým problémem seriálu Big Brother a účastník na něj byl již upozorňován i za něj pokutován. Ospravedlňoval se tím, že jde o ojedinělý případ a že rozhodně soutěžící nejsou alkoholem odměňováni. Žalovaná zdůraznila, že nehodnotí chování soutěžících, nýbrž pořad, jak je vysílán účastníkem řízení. V daném případě vysílá provozovatel pořad, který ukazuje konzumaci alkoholu, kouření a chování v opilosti a toto považuje za „normální“. Navíc pořad se vyvíjí prakticky pod přímým dohledem účastníka řízení, ten chování soutěžících ovlivňuje, stejně jako soutěžícím doplňuje zásoby alkoholu a cigaret. Účastník řízení zadává soutěžícím úkoly a za jejich splnění je posléze odměňuje (i alkoholem). Tedy sám účastník řízení navádí, tedy ovlivňuje, soutěžící k určitému chování. Děti si vnější svět osvojují zejména nápodobou. Pořad v žádné ze svých částí nevysvětluje, že chování soutěžících není normální právě pro dětské diváky. Děti tak mohou považovat chování soutěžících za běžnou normu chování, přičemž (zejména děti do mladšího školního věku) nejsou schopny rozlišit, že se jedná o chování pod vlivem alkoholu nebo chování podle návodu účastníka řízení. Pokud by se tedy některý dětský divák rozhodl napodobit některého soutěžícího, a to kouřením, konzumací alkoholu, nebo promiskuitním chováním, je zde dána možnost jeho ohrožení, a to v případě kouření a konzumace alkoholu zcela jistě přinejmenším fyzickým poškozením. Alkohol a cigarety jsou v některých domácnostech dětem přístupné, a je tedy v možnostech přinejmenším jednoho dětského diváka vykouřit cigaretu nebo vypít alkohol jako důsledek nápodoby soutěžících v pořadu. Důsledkem tohoto chování pak může být v nejlepším případě chvilková nevolnost, v horším např. návyk kouření, příp. otrava alkoholem. Je třeba vnímat, že děti především s ohledem na svůj věk (zejména děti velmi nízkého věku), ale i na řadu dalších okolností se nemusí s obsahem pořadu vypořádat ve vztahu k jeho celku.

V odůvodnění rozhodnutí (konkrétně v bodě V.) se žalovaná zabývala výkladem jednotlivých neurčitých pojmů tvořících skutkovou podstatu předmětného správního deliktu. Odkázala na čl. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále také jen „ÚPD“) a uvedla, že dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Dle čl. 3 ÚPD musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo, správními orgány nebo zákonodárnými orgány. Čl. 17 ÚPD pak upravuje důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků tak, že za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, povzbuzují podle čl. 17 písm. e) Úmluvy tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho majíce na mysli ustanovení čl. 13 a 18 Úmluvy. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině pak rozlišuje dítě zletilé a nezletilé. Dle ustanovení § 8 odst. 2 občanského zákoníku se zletilosti nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné. Za mladistvého se dle ustanovení § 74 trestního zákona považuje osoba, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Žalovaná tedy má za to, že v souladu s její povinností dohlížet na dodržování zákonů v oblasti vysílání je také dohlížet v oblasti vysílání na zájmy a blaho dětí tak, jak vychází především z Úmluvy. Další, v právním řádu užívaný, pojem dětí a mladistvých, je pak již podskupinou této definice a nepřekračuje její věkové hranice. Žalovaná tedy tvrdí, že ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. rozumí pod pojmem děti a mladiství všechny osoby ve věku do osmnácti let bez dalšího přesnějšího vymezení. Žalovaná se dále zabývala pojmy ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Čl. 7 odst. 2 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi uvádí: „Všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.“ Tato podmínka je dle žalované přímo aplikovaná právě v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.

Žalovaná se domnívá, že není nutné polemizovat nad obsahem slova vývoj, jakož i pojmu fyzický, neboli tělesný, a pojmu psychický, neboli duševní, neboť se dle jejího názoru jedná o pojmy obecně známé. V případě pojmu morální vychází žalovaná z morálky, tedy sféry lidského jednání a chování pozorovatelné z hlediska etických hodnot; morální pak chápe jako soubor pravidel morálky, jimiž se řídí jednání lidí v určité společnosti. V této souvislosti považuje žalovaná za vhodné zmínit také pojem dobré mravy, tj. měřítko hodnocení konkrétních situací, odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Možné ohrožení pak žalovaná vykládá jako případnou, možnou odchylku z normálního (obvyklého běžného, průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu nebo upoutávky v televizním vysílání, ke které ale fakticky nemusí dojít (může jí být včasným zásahem, např. dalších osob, zabráněno). Žalovaná se zabývala definováním možného ohrožením mravního vývoje dětí a mládeže. Předně podle jejího názoru jde o zjištění vývojové psychologie týkající se utváření mravního uvažování jako universální regulační kompetence, která je nezbytná pro chápání norem, interpretaci jejich významu a formování následného jednání. Z tohoto hlediska je ohrožením zdravého mravního vývoje vše, co jednak podlamuje vůbec schopnost mravního rozhodování (například ignorováním morální dimenze lidského jednání), jednak brání vývoji mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti založené na funkci citlivého svědomí. Konečně zde existuje souhlas společnosti ohledně morálních vlastností, které by bylo potřeba u děti především pěstovat, jako např. slušnost, ohleduplnost, pracovitost, samostatnost, odpovědnost, nesobeckost, zásadovost atd. Souhrnně je tedy možno podle žalované konstatovat, že prezentace, které svým celkovým vyzněním působí proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím, ohrožují zdravý mravní vývoj dětí a mladistvých. Pro ono celkové vyznění přitom hraje mimořádně důležitou roli jak kontext vysílání (například zde chybí či nechybí v rámci daného pořadu taková morální korekce, která umožní dítěti či mladistvému se správně orientovat), tak i širší kontext celospolečenský (jde-li např. o vysílání, jehož působení se stane významnou součástí širšího společenského života alespoň po určitou dobu). Žalovaná má za to, že je její povinností dohlížet, aby konkrétním pořadem nebo upoutávkou nemohla být způsobená odchylka od jedinečného vývoje osobnosti dítěte, a to jednotlivě nebo současně ve všech součástech jeho vývoje, tedy tělesné či duševní, jakož i v obou současně, která by se odrazila v jeho normách chování. Žalovaná také pro úplnost uvádí v odůvodnění definici pojmu „pořad“, jak je uvedena v ustanovení § 2 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb., dle níž považuje za pořad každý díl Big Brothera jednotlivě. Pořadem se podle jejího názoru rozumí obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového a televizního vysílání.

Žalovaná na základě výše uvedeného hodnocení uzavřela, že pořad Big Brother vysílaný dne 8. 10. 2005 od 20:00 do 20:20 hod. naplnil znaky porušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., přičemž pro naplnění skutkové podstaty porušení zákona jsou dle názoru žalované nezbytné tyto atributy: a) pořad byl zařazen do vysílání mezi 6:00 a 22:00 hod.; b) postačuje pouhá možnost ohrožení vývoje dětí a mladistvých, není třeba ohrožení faktické; c) pořad dle názoru žalované může ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj, k čemuž stačí ohrožení byť jen jedné z těchto komponent vývoje dítěte (fyzického, psychického nebo morálního vývoje); d) pořad může ohrozit vývoj dětí a mladistvých, přičemž do této skupiny dle výkladu žalované náleží jak adolescenti, tak i děti předškolního a mladšího školního věku. Pro děti mladší 15 let považuje žalovaná pořad za zvláště nebezpečný. Žalovaná má za to, že v odůvodnění zřetelně vysvětlila všechny úvahy, kterými při posuzování pořadu byla vedena. Své rozhodnutí hodnotí jako zcela souladné s platnou právní úpravou a uvádí, že k hodnocení možného ohrožení dětí přistoupila z pohledu rodičů a veřejnosti. Domnívá se, že v daném případě se jedná o možné ohrožení, které je s to prokázat na základě obecně známých skutečností, jakož i životních a rodičovských zkušeností jednotlivých členů žalované. Žalovaná konstatuje, že účastník řízení porušil ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., tedy povinnost nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hodin do vysílání pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých tím, že dne 8. října 2005 od 20:00 do 20:20 hod. n