7 Aps 4/2008 — Nejvyšší správní soud

7 Aps 4/2008- 81 - text č. j. 7 Aps 4/2008 - 81 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: F. S., zastoupen JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční úřad v Hořicích, se sídlem Čelakovského 1023, Hořice v Podkrkonoší, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2008, č. j. 31 Ca 115/2007 – 56, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2008, č. j. 31 Ca 115/2007  56, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2008, č. j. 31 Ca 115/2007  56, byla odmítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) na ochranu proti nezákonnému zásahu Finančního úřadu v Hořicích (dále též „finanční úřad“) ve smyslu ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že se stěžovatel domáhal vydání usnesení, kterým by krajský soud zakázal finančnímu úřadu pokračovat v porušování jeho práv nezákonným předvoláváním stěžovatele při daňové kontrole. Ze žalobního petitu je podle krajského soudu zřejmé, že se stěžovatel žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. domáhal ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Krajský soud dále zkoumal podmínky řízení, konkrétně aktivní žalobní legitimaci v tomto řízení. S poukazem na ustanovení § 82 s. ř. s. je podle krajského soudu určující skutečností pro vyslovení závěru o existenci aktivní legitimace tedy tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem správního orgánu, nikoliv skutečnost, zda k přímému zásahu do práv žalobce skutečně došlo. Závěr, zda se skutečně jednalo o nezákonný zásah, je již závěrem hmotněprávním, podle něhož je posouzena důvodnost žaloby. Stěžovatel v žalobě výslovně uvedl, že nebyl dosud přímo zkrácen na svých právech, nicméně jeho práva jsou vážně ohrožena a budou zkrácena, pokud finanční úřad přikročí k vynucení povinností vyplývajících z předvolání. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nepřítomnost tvrzení přímého zkrácení na právech zásahem správního orgánu způsobuje nedostatek aktivní žalobní legitimace, a je tedy dán důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud se stěžovatel v žalobě dovolával aplikace ustanovení § 3 věty druhé o. s. ř. při použití § 64 s. ř. s. a dovodil, že se může ochrany před nezákonným zásahem domáhat i tehdy, jsou-li jeho práva pouze ohrožena, krajský soud k takovému postupu neshledal důvod. Podmínky, za nichž se lze dovolávat ochrany před nezákonným zásahem, definuje § 82 s. ř. s. a nelze je podle krajského soudu rozšiřovat. Použití o. s. ř. na základě § 64. s. ř. s. je třeba považovat za výjimečné a uplatňující se pouze v případech, na které ustanovení s. ř. s. vůbec nedopadají. V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel označil napadené usnesení za překvapivé. V průběhu řízení ani při ústním jednání krajský soud stěžovatele nijak nepoučil o tom, že v žalobě absentuje jakékoli tvrzení. Soud je přitom podle § 36 s. ř. s. povinen poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech tak, aby v řízení neutrpěli újmu. Je-li procesní povinností stěžovatele učinit určité tvrzení, pak bylo podle názoru stěžovatele nezbytné, aby jej soud, pokud podle jeho názoru takové tvrzení dosud neučinil, o této povinnosti poučil a poskytl mu prostor pro její splnění. Také podle § 49 odst. 4 s. ř. s. je předseda senátu povinen vést účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch skutkových a právních otázkách, které podle mínění soudu jsou pro rozhodnutí určující, i když v dřívějších podáních účastníků uplatněny nebyly. Také z pohledu tohoto ustanovení soud nesplnil při jednání své povinnosti s negativním procesním důsledkem pro stěžovatele. Krajskému soudu přitom z podané žaloby muselo být zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, jak sám připouští na str. 3 rozsudku (správně usnesení). Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem krajského soudu, že šlo o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Jestliže však krajský soud spatřoval jediný nedostatek v tom, že stěžovatel opomněl tvrdit některou skutečnost, pak nešlo o nedostatek neodstranitelný. Proto bylo rozhodnuto v rozporu s § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel rovněž považuje za sporný názor, že otázka aktivní legitimace je otázkou podmínek řízení. Tato otázka je otázkou posouzení důvodnosti žaloby, nikoli otázkou podmínek řízení. Závěr krajského soudu, že podmínky ochrany stanovené ustanovením § 82 s. ř. s. nelze rozšiřovat, není v podstatě nijak odůvodněn. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 33/2005 – 52 není přiléhavý, neboť Nejvyšší správní soud se zde vyjadřoval k otázce procesního postupu soudu (zda měl být návrh odmítnut nebo řízení zastaveno). Otázka nastolená stěžovatelem odkazem na § 3 o. s. ř. je však otázkou rozsahu a mezí ochrany, poskytované soudy ve správním soudnictví. Nelze na ni odpovědět odkazem na judikovaná pravidla procesního postupu soudu. Závěr krajského soudu ohledně aplikace § 3 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. je tak nepřezkoumatelný. Stěžovatel je přesvědčen, že otázka rozsahu ochrany před nezákonným zásahem je otázkou náležitého výkladu právního předpisu, konkrétně ustanovení § 82 s. ř. s. Stěžovatel v zásadě nevidí legitimního důvodu, aby soud odmítl poskytnout ochranu právu, které je bezprostředně ohroženo, a to zvláště v případě, který u něj nastal. Dojde-li totiž k porušení stěžovatelova práva, k čemuž dosavadní jednání finančního úřadu bez jakýchkoli pochybností směřovalo, půjde o zásah již nezhojitelný. Ustanovení § 82 s. ř. s. je tak zřejmě nutné vykládat nejen s přihlédnutím k § 3 o. s. ř., ale též s přihlédnutím k ústavnímu rámci práva na soudní ochranu. Krajský soud žalobu odmítl jako neprojednatelnou pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, a přitom se již nezabýval skutkovými tvrzeními stěžovatele, a tedy ani jejich možným podřazením pod pojem nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Stěžovatel v řízení uvedl zcela jasně, v čem spatřuje nezákonnost postupu finančního úřadu: stěžovatel byl finančním úřadem předvolán k osobnímu jednání navzdory skutečnosti, že stěžovatel je v daňovém řízení zastoupen (daňovým poradcem). K telefonické žádosti stěžovatele o sdělení, z jakého důvodu má stěžovatel, ač zastoupen, jednat osobně, finanční úřad žádné vysvětlení nepodal. Stěžovatel v žalobě označil toto jednání za protiprávní odporující § 10, § 29 a § 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a zatížené libovůlí na straně finančního úřadu. Návaznou námitku proti postupu pracovníka správce daně vyřídil odvolací orgán negativně. Při soudním jednání stěžovatel doplnil, že protiprávnost postupu finančního úřadu je potvrzena dalším předvoláním stěžovatele k osobnímu jednání, opět zcela neodůvodněnému. Bylo tak prokázáno opakování nezákonného postupu finančního úřadu a důvodnost obavy z dalšího opakování téže nezákonnosti, když druhé nařízení jednání bylo toliko odročeno z důvodu, že se stěžovateli nepodařilo předvolání včas doručit. S ohledem na takto vylíčený skutkový stav byl krajský soud povinen zkoumat, zda popsané jednání nenaplňuje kritéria pojmu nezákonného zásahu. Stěžovatel zcela jednoznačně označil počínání finančního úřadu, v němž spatřuje nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. a zároveň uvedl důvody, pro něž se domnívá, že zásah směřoval do jeho právní sféry. Krajský soud tak měl povinnost o jeho žalobě meritorně rozhodnout. Překvapivá je již sama skutečnost, že k závěru o neprojednatelnosti žaloby soud dospěl až po ústním jednání. Podanou žalobou stěžovatel nastolil právní otázku, v jaké fázi dochází k nezákonnému zásahu orgánu veřejné správy a je z ní zřejmé, že se bránil proti jednání finančního úřadu, které je zjevně nezákonné a které bezprostředně narušuje právní sféru stěžovatele. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Aps 3/2007 – 91, www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud v obdobné věci dospěl k závěru, že popsané jednání správce daně naplňuje znaky nezákonného zásahu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Finanční úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v předchozích jednáních a shrnutém v rozhodnutích o námitkách. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že k telefonické žádosti o sdělení, z jakého důvodu má jednat osobně, finanční úřad žádné vysvětlení nepodal. Dne 21. 6. 2007 ráno finanční úřad kontaktoval telefonicky zástupce stěžovatele pro daňové řízení, sdělil mu svůj požadavek a na jeho dotaz odůvodnil ve smyslu pozdějších vyjádření, proč