2 Azs 15/2010 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 15/2010- 82 - text 2 Azs 15/2010 - 87 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: nezl. J. Č., zastoupen zákonnou zástupkyní V. Č., zastoupen JUDr. Lenkou Vidovičovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Zámečnická 3a, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2009, č. j. 32 Az 9/2009 - 30, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Lence Vidovičové s e u r č u j e odměna za zastupování ve výši 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2009, č. j. OAM-270/VL-01-K01-2009 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou, a to podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce, zastoupen zákonnou zástupkyní, u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, č. j. 32 Az 9/2009 - 30, zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud úvodem konstatoval, že je mu známo, že Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, č. j. 46 Az 14/2009 – 33, zamítl žalobu zákonné zástupkyně žalobce (jeho matky) proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její žádost o udělení mezinárodní ochrany. V nyní projednávané věci krajský soud konstatoval, že výčet důvodů pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu je taxativní. V řízení bylo prokázáno, že jediným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je skutečnost, že se na území ČR narodil a jeho matka si zde přeje žít společně s ním. Ta jeho případné potíže v zemi původu odvozuje od svých vlastních potíží, konkrétně z nepříznivé ekonomické situace v zemi původu a z problémů s jejím otcem. Tyto důvody přitom v samostatném soudním řízení (týkajícím se matky stěžovatele) neshledal Krajský soud v Praze důvodnými a žalobu zamítl. Proto stejné důvody, uplatňované i v tomto řízení, nemohly být podřazeny pod ustanovení § 12 zákona o azylu. Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz) a uzavřel, že má za prokázané, že zákonná zástupkyně žalobce neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být její syn ve vlasti vystaven pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo že by mu hrozila vážná újma podle ustanovení § 14a zákona o azylu. V tomto směru pouze vyjádřila obavu z agresivního jednání svého otce a vyslovila hypotetickou domněnku, že by ji i jejího syna zabil. Takto formulovanou obavu nemohl krajský soud podřadil pod definici vážné újmy podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Postup žalovaného podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu tak byl zcela v souladu se zákonem; skutkový stav věci byl žalovaným dostatečně zjištěn a správně vyhodnocen po právní stránce. Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v rozsahu výroku I. o zamítnutí žaloby. Jeho matka je přesvědčena, že kasační stížnost je přijatelná, neboť krajský soud zásadně pochybil při výkladu příslušných hmotněprávních i procesních norem a nerespektoval konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Toto nerespektování judikatury spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud schválil postup žalovaného, který bez dalšího vyloučil soukromé osoby z množiny původců pronásledování či hrozby vážné újmy. Krajský soud tak porušil ustanovení § 2 odst. 8 zákona o azylu a čl. 6 směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), které jasně stanoví, že soukromé osoby mohou být původci pronásledování i nebezpečí vážné újmy, pokud lze prokázat, že veřejná moc ve vlasti není schopna či ochotna ochranu poskytnout (zde se odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57). Kasační stížností je dále namítáno, že krajský soud po procesní stránce toleroval postup žalovaného, který rozhodl, aniž by si opatřil jedinou zprávu o schopnosti a ochotě ukrajinských státních orgánů zajistit matce stěžovatele ochranu před pronásledováním ze strany soukromé osoby. Žalovaný nezkoumal možnosti oběti pronásledování ze strany soukromé osoby fakticky se obrátit o pomoc na státní orgány ve vlasti, a to v míře stanovené v čl. 4 kvalifikační směrnice. Tím došlo k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2005/85/ES, o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“), které ukládá členským státům povinnost rozhodnout o žádosti po přiměřeném posouzení, ke kterému si zajistí přesné a aktuální informace z různých zdrojů, týkajících se obecné situace v zemi původu, především zprávy o stavu fungování státních složek a jejich schopnosti a ochotě poskytnout oběti domácího násilí ochranu před pronásledováním. Napadené rozhodnutí se však na žádných takových zprávách nezakládá, proto bylo rovněž porušeno ustanovení § 3 a § 50 správního řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57). Ze spisového materiálu dále jednoznačně vyplývá, že matka stěžovatele byla v zemi původu vystavena domácímu násilí, jakož i psychickému nátlaku ze strany jejího otce. Intenzitu a razanci tohoto nátlaku, ve smyslu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o azylu, je třeba posuzovat z hlediska konkrétního postavení adresáta, aby byla zjištěna existence důvodných obav. Dle čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice je správní orgán povinen zohlednit konkrétní postavení a osobní situaci žadatele. To však žalovaný neučinil, čímž porušil i zásadu materiální pravdy podle § 3 správního řádu. Dále stěžovatel poukazuje na Příručku k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR, ze které s podává, že subjektivní charakter obav z pronásledování si vyžaduje vyhodnocení názorů a pocitů dotčené osoby a v tomto světle musejí být vnímána skutečná nebo předpokládaná opatření proti ní. Žadatel mohl být podroben různým opatřením, která sama o sobě nepředstavovala pronásledování; ta však mohou vyvolat oprávněnost tvrzení o opodstatněnosti pronásledování, a to na kumulativním základě. Není možné zavést obecné pravidlo, které důvody mohou být základem nároku na právní postavení uprchlíka. To bude záviset na všech okolnostech případu, včetně konkrétních geografických, historických a etnologických souvislostí. Žalovaný subjektivní stránku obav z pronásledování stěžovatele nehodnotil, čímž porušil ustanovení § 3, § 68 odst. 3 a § 2 správního řádu. Krajský soud pak pochybil, pokud takové vadné rozhodnutí nezrušil. Na základě těchto tvrzení považuje stěžovatel za splněnou podmínku existence odůvodněného strachu z pronásledování podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, „jelikož homosexuálové jsou sociální skupinou“. Zároveň odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 63. Podáním ze dne 26. 3. 2010 stěžovatel navrhl přerušení řízení o kasační stížnosti z důvodu, že dne 5. 1. 2010 byl u Okresního soudu v Olomouci podán v jeho věci návrh na určení otcovství, přičemž jako žalovaný byl označen státní příslušník ČR, P. L. Řízení je vedeno pod sp. zn. 10 C 3/2010. Bude-li prokázáno, že je P. L. otcem stěžovatele, získá tím stěžovatel české státní občanství podle ustanovení § 4 písm. b) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel má tedy zato, že výsledek tohoto řízení může vliv na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci nyní projednávané kasační stížnosti. Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné p