— Nejvyšší správní soud

5 Ans 3/2010- 135 - text č. j. 5 Ans 3/2010 - 139 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: F. O., zast. Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem Lipová alej 6, Hodonín, proti žalovanému Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 11 Ca 262/2007 – 100, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokáta Mgr. Jaromíra Kráčalíka s e u r č u j e částkou 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti stěžovatele ze dne 23. 8. 2007. Žalobou se stěžovatel domáhal, aby ministr spravedlnosti vystupoval v kárném řízení jako kárný žalobce podle § 51 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta dle § 18 odst. 2 zákona o advokacii pro zastupování ve věci ústavní stížnosti. Této žádosti nebylo vyhověno a proto si stěžovatel podáním ze dne 30. 7. 2007 stěžoval u žalovaného proti postupu ze strany České advokátní komory při vyřizování jeho žádosti. Ze strany žalovaného nebyly na základě tohoto podnětu učiněny žádné kroky vůči osobám v České advokátní komoře odpovědným za vyřízení jeho žádosti, kterým byl dle mínění stěžovatele zejména předseda České advokátní komory. Dle mínění stěžovatele bylo postupováno při vyřízení jeho žádosti o určení advokáta v rozporu se zákonem o advokacii. Proto by měl ministr spravedlnosti podat kárnou žalobu na předsedu České advokátní komory. Městský soud v projednávané věci zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení a dospěl k závěru, že nikoli. V odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že působnost ministerstva spravedlnosti na poli výkonu advokacie je upravena zákonem č. 85/1996 Sb., kde je vymezena v § 50 až § 52c. Z uvedených ustanovení nevyplývá, že by žalovaný byl oprávněn vést správní řízení, ať již se subjektem, který uplatnil stížnost proti postupu České advokátní komory případně jednotlivých advokátů v konkrétních věcech. Takový závěr nelze učinit ani z § 51 odst. 2, 3 zákona o advokacii, který upravuje působnost ministra spravedlnosti ve vztahu ke kárnému řízení resp. řízení o vyškrtnutí se seznamu advokátů popř. pozastavení výkonu advokacie. Oprávnění svědčící ministru spravedlnosti se vztahují k řízení, které nevede žalovaný. Z § 51 odst. 2, 3 zákona o advokacii dle názoru městského soudu taktéž nelze dovodit, že pokud se ministr rozhodne ke krokům dle § 51 odst. 2, 3 zákona o advokacii, bude vedeno správní řízení, kterého bude stěžovatel účastníkem. Rovněž rozhodnutím, které by v takovém řízení bylo vydáno, by nebylo možné zasáhnout do veřejných práv stěžovatele. Městský soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104 a dále na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 10/2005 -56 a uzavřel, že v projednávané věci nebyla dána pravomoc žalovaného vést se stěžovatelem správní řízení a nebyla tak naplněna jedna ze základních podmínek řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s. Absence této podmínky je absencí neodstranitelnou, proto soud žalobu dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby a soud měl ve věci rozhodnout. Podle § 11 zákona č. 2/1969 Sb. ministr spravedlnosti je správním orgánem soudů s povinností stanovenou v § 20 a násl. a plní úkoly stanovené § 123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Tyto povinnosti v projednávané věci neplnil a namísto kárných žalob z úřední povinnosti, dává pokyny soudcům, jak vymýšlet vady žalob v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod a nerozhodovat. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 1. 2. 2010. Ztotožňuje se s odůvodněním napadeného usnesení městského soudu a zdůrazňuje, že podání kárné žaloby vůči advokátovi záleží na správním uvážení a není na něj právní nárok. Ve zbytku odkazuje na vyjádření k žalobě. Navrhuje kasační stížnost odmítnout a předmětné řízení zastavit. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného usnesení (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§ 102 s. ř. s.), přičemž jde o rozhodnutí, proti kterému je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je rovněž zastoupen ve smyslu ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. Usnesení je napadeno z důvodu jeho tvrzené nezákonnosti [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z § 79 s. ř. s., podle kterého se ten, kdo bezvýsledně vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany před nečinností správního orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (s výjimkou případů, kdy zákon s nečinností správního orgánu spojuje právní fikci vydání rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní následek). Z tohoto ustanovení vyplývá, že ochrany před nečinností se nelze dovolávat proti jakékoli absenci činnosti správního orgánu, ale pouze tehdy, pokud má orgán povinnost vydat ve správním řízení rozhodnutí nebo pokud má povinnost vydat osvědčení. K vynucení jiného konání správního orgánu než je vydání rozhodnutí nebo osvědčení tak § 79 odst. 1 s. ř. s. nikomu žalobní legitimaci nezakládá a není ani založena pravomoc soudu proti jiné nečinnosti správního orgánu poskytovat ochranu nebo rozhodovat o povinnosti správního orgánu takový jiný úkon provést (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2005, č. j. 1 Ans 1/2005 - 87, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 Ans 6/2009 - 83, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „povinnost vydat rozhodnutí ve věci, jímž se končí řízení, je nutně spojena s existencí správního řízení, tj. se stavem, kdy bylo správní řízení zahájeno, nikoliv však skončeno.“ V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud dále ztotožnil se závěry kasační stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, dle kterých „nejde-li o správní řízení návrhové, odvíjí se zahájení správního řízení od úvahy správního orgánu o existenci důvodů k takovému zahájení. Typicky se jedná o řízení ve věcech správního trestání. V takovémto typu řízení tedy náleží rozhodnutí o jeho zahájení správnímu orgánu. Není možné uložit žalovanému zahájení správního řízení cestou žaloby podle § 79 odst. 1 s. ř. s. Pokud by totiž bylo soudu umožněno ukládat správním orgánům povinnost zahájit správní řízení, popř. vydat meritorní rozhodnutí v dosud nezahájeném řízení, fakticky by tím zavazoval správní orgán v posouzení věci z hlediska hmotného práva“. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 2 Ans 1/2010 – 32 „pojem „rozhodnutí“ správního orgánu tak, jak je použitý v § 79 odst. 1 s. ř. s., je legislativní zkratkou zavedenou ustanovením § 65 s. ř. s., která označuje takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují žalobcova práva nebo povinnosti. Rozhodnutím ve smyslu této legislativní zkratky tak není jakýkoli úkon správního orgánu, byť vydávaný ve správním řízení či formálně označený jako „rozhodnutí správního orgánu“, ale pouze takový jeho úkon, který zasahuje do práv nebo povinností žalobce.“ V projednávané věci stěžovatel podal žalobu na ochranu proti nečinnosti vůči ministerstvu spravedlnosti s odůvodněním, že tento orgán na základě podnětu stěžovatele nezahájil kárné řízení s předsedu České advokátní komory. Městský soud neshledal pravomoc žalovaného vést se stěžovatelem správní řízení a uzavřel, že nebyla naplněna jedna ze základních podmínek řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s. Věcná působnost jednotlivých ministerstev je obecně upravena v zákoně č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Působnost ministerstva spravedlnosti na poli výkonu advokacie je upravena zákonem č. 85/1996 Sb., kde je vymezena v § 50 až § 52c. Dle § 51 odst. 2 zákona o advokacii je ministr spravedlnosti oprávněn vystupovat v kárném řízení podle tohoto zákona jako kárný žalobce. Dle o