4 As 98/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 98/2019- 30 - text 4 As 98/2019 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci navrhovatele: České štěrkopísky spol. s r. o., IČ: 27584534, se sídlem Cukrovarská 34, Praha 9, zast. Mgr. Vojtěchem Metelkou, advokátem, se sídlem Martinská 608/8, Plzeň, proti odpůrci: obec Žerotín, se sídlem Žerotín 13, pošta Litovel, o návrhu navrhovatele na zrušení části opatření obecné povahy odpůrce ze dne 29. 11. 2016 – Územní plán Žerotín, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, č. j. 73 A 5/2018 - 76, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, č. j. 73 A 5/2018 - 76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Navrhovatel se návrhem ze dne 24. 11. 2018 domáhal zrušení územního plánu (označeného opatření obecné povahy) odpůrce v části, která vylučuje těžbu nerostů v katastrálním území Žerotín v ploše chráněného ložiskového území a výhradního ložiska štěrkopísku Žerotín – Liboš, která vymezuje plochu chráněného ložiskového území a výhradního ložiska štěrkopísku Žerotín – Liboš, a v části, která vylučuje umisťování staveb, zařízení a jiných opatření pro těžbu nerostů v nezastavěném území. Navrhovatel vylíčil, že je společností zabývající se těžbou a zpracováním štěrků a písků a zamýšlí těžbu těchto materiálů na území odpůrce. Za tímto účelem v minulosti již opakovaně získal rozhodnutí o tzv. předchozím souhlasu k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru Žerotín. K záměru navrhovatele na těžbu v dotčené lokalitě bylo rovněž vydáno kladné závazné stanovisko k posouzení vlivů na životní prostředí Ministerstva životního prostředí. Napadené opatření obecné povahy záměr navrhovatele vylučuje (není možné vydat rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru) a zkracuje navrhovatele na jeho veřejném subjektivním právu na stanovení dobývacího prostoru, resp. následně na těžbu štěrkopísku. Následně navrhovatel obsáhle vysvětlil, v čem spatřuje nezákonnost napadených částí opatření obecné povahy. [2] V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud návrh odmítl, neboť shledal, že byl podán osobou k tomu neoprávněnou. Je nesporné, že navrhovateli nesvědčí žádné věcné právo k nemovitostem v dotčeném území. Svá práva navrhovatel dovozuje z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 2. 2016, č. j. 3979/ENV/16, 146/570/16, a ze dne 11. 5. 2018, č. j. MZP/2018/570/315, kterými byly vydány tzv. předchozí souhlasy k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru podle § 24 odst. 2 zákona č. 88/1988 Sb., horní zákon, a ze závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivů ohledně záměru těžby ze dne 10. 8. 2018, č. j. MZP/2018/570/892. Vzhledem k tomu, že podle § 101b odst. 3 s. ř. s. vychází soud v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy ze skutkového a právního stavu, jaký zde byl v době rozhodování správního orgánu, nemohl soud zohlednit rozhodnutí ministerstva z 11. 5. 2018 ani závazné stanovisko EIA z 10. 8. 2018, neboť k jejich vydání došlo až po vydání napadeného opatření obecné povahy. Krajský soud poukázal, že rozhodnutí ze dne 29. 2. 2016 nezaložilo oprávnění navrhovatele k těžbě nerostů, nýbrž pouze aktivní legitimaci k podání žádosti o stanovení dobývacího prostoru. Vzhledem k tomu, že navrhovatel ve dvouleté lhůtě stanovené v rozhodnutí ze dne 29. 2. 2016 o stanovení dobývacího prostoru nepožádal, předchozí souhlas pozbyl platnosti. Krajský soud poznamenal, že pokud navrhovatel má za to, že v důvodu vydání napadeného opatření obecné povahy nemůže být vyhověno jeho žádosti o stanovení dobývacího prostoru, předjímá výsledek řízení, které dosud neproběhlo, a tento názor je proto předčasný. II. Kasační stížnost a vyjádření odpůrce [3] Navrhovatel (dále též „stěžovatel“) podal proti uvedenému usnesení krajského soudu kasační stížnost. Uvedl, že závěr krajského soudu, že stěžovatel není dotčen územním plánem odpůrce, je zcela nesprávný. Předchozí souhlas Ministerstva životního prostředí je první krok k vymezení dobývacího prostoru a stěžovatel se na jeho základě stal jedinou osobou oprávněnou požádat o vymezení dobývacího prostoru. Vymezení dobývacího území dle § 27 odst. 6 horního zákona je zároveň i územním rozhodnutím dle § 80 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle § 43 odst. 5 stavebního zákona je územní plán závazný pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí. Obvodní báňský úřad proto nemůže vydat rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru v rozporu s územním plánem odpůrce. Žádost o stanovení dobývacího prostoru, k níž je stěžovatel oprávněn dle platného předchozího souhlasu a závazného stanoviska EIA, by proto musela být zamítnuta dle § 92 odst. 2 stavebního zákona. Zda se tomu tak skutečně stalo, či nikoli, je nerozhodné. Není tedy pravdou, že by napadené opatření obecné povahy nezasahovalo do získaných veřejných subjektivních práv stěžovatele, a ten je proto aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy. [4] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že územní plán obce byl pořízen zcela v souladu se zákonem, neboť § 18 odst. 5 stavebního zákona ve znění účinném v době pořizování a vydání územního plánu umožňoval vyloučit určité stavby i bez uvedení veřejného zájmu. Tento názor vyjádřil i Krajský úřad Olomouckého kraje, který napadený územní plán přezkoumával na základě podnětu stěžovatele a neshledal žádnou nezákonnost. Stěžovatel rovněž v řízení o návrhu územního plánu nepodal žádnou připomínku nebo návrh, na jejichž základě by jeho výhrady mohly být posouzeny. III. Posouzení kasační stížnosti [5] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu. [6] Kasační stížnost je důvodná. [7] Aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je upravena v § 101a odst. 1 s. ř. s., podle nějž návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. [8] Otázkou aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy se obsáhle zabýval rozšířený senát NSS ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS. V bodě 31 tohoto usnesení rozšířený senát uvedl: „Přípustný je tedy ten návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel tedy musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Nestačí tedy, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy či procedura vedoucího k jeho vydání jsou nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry.“ V bodě 34 k tomu doplnil: „Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení“. Co se rozumí plausibilním tvrzením o vztahu právní sféry navrhovatele k území regulovanému územním plánem dále specifikoval rozšířený senát v bodě 36 citovaného usnesení: „Výše uvedené úvahy jsou určující pro posouzení, kdo může být navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení územního plánu nebo jeho části. Může jím být zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a nebytových prostor, viz § 118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám). Nebude jím však osoba, jejíž právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního (zejména jím tedy nebude nájemce, podnájemce, vypůjčitel apod.), neboť tato osoba má toliko právo požadovat na tom, kdo jí věc přenechal k užívání, aby jí zajistil nerušené užívání věci v souladu s uzavřenou smlouvou“. [9] Tento výklad omezující aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu prakticky pouze na osoby s věcnými právy k nemovitostem na regulovaném (či sousedícím) území, byl však následně do jisté míry korigován další judikaturou samotného rozšířeného senát