3 Ads 189/2025 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 189/2025- 67 - text  3 Ads 189/2025 - 69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. J. D., zastoupený Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti žalovanému: Nejvyšší státní tajemník, se sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, o přezkoumání „rozhodnutí“ žalovaného ze dne 23. 9. 2025, č. j. MV603125/SR2025, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2025, č. j. 8 Ad 15/2025  25, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2025, č. j. 8 Ad 15/2025  25 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Včas podanou kasační stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta jeho žaloba proti „rozhodnutí“ žalovaného ze dne 23. 9. 2025. [2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Úkonem státního tajemníka v Ministerstvu zahraničních věcí (dále též „státní tajemník MZV“) ze dne 11. 7. 2025 bylo žalobci podle § 89 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“) uloženo napomenutí za zaviněné porušení povinností státního zaměstnance stanovených v § 77 odst. 1 písm. c), d) a o) tohoto zákona, které spočívalo v tom, že se při prodeji služebního vozidla Toyota Land Cruiser Prado, reg. Zn. D 266/4, VIN JTEBU25J595155665, rok výroby 2008, v pozici vedoucího zastupitelského úřadu České republiky v Bejrútu neřídil vnitřními předpisy MZV a pokyny ústředí MZV a dne 25. 4. 2024 uzavřel bez předchozího schválení prodeje ústředím MZV kupní smlouvu s kupujícím, a to aniž by text smlouvy dostatečně zohledňoval všechny specifické podmínky spojené s prodejem služebního vozidla v Libanonské republice a jednoznačně stanovil všechny povinnosti kupujícího spojené s koupí služebního vozidla od diplomatické mise. Proti tomuto písemnému napomenutí podal žalobce dne 24. 7. 2025 stížnost, která byla zodpovězena přípisem nejvyššího státního tajemníka ze dne 23. 9. 2025, jenž shledal stížnost nedůvodnou a postup státního tajemníka MZV vyhodnotil jako správný. Tento přípis pak žalobce napadl jako rozhodnutí žalobou podanou podle § 65 s. ř. s., v petitu žaloby pak navrhoval i zrušení písemného napomenutí postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. [3] Městský soud při posouzení věci dospěl k závěru, že vyřízení stížnosti žalovaným podle § 157 odst. 1 zákona o státní službě není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. a žaloba je tak z důvodu uvedeného v § 70 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. K „rozhodnutí“ státního tajemníka MZV ze dne 11. 7. 2025 pak městský soud uvedl, že na něj dopadá ustanovení § 168 odst. 5 zákona o státní službě, podle něhož „odvoláli se státní zaměstnanec proti rozhodnutí o odvolání ze služebního místa představeného nebo o skončení služebního poměru, lze přezkoumat i písemné napomenutí, které bylo podkladem pro vydání rozhodnutí. Pokud odvolací orgán shledá, že písemné napomenutí je v rozporu s právními předpisy, vyřadí se po nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání z osobního spisu státního zaměstnance a nepřihlíží se k němu.“ Přezkoumat takovýto úkon tak lze pouze v jiném řízení. Jaká je povaha tohoto úkonu a zda se i na něj vztahuje předchozí závěr o nepřípustnosti žaloby z důvodu uvedeného v § 70 písm. a) s. ř. s., městský soud neuvedl. [4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž důvody nezákonnosti usnesení o odmítnutí žaloby spatřoval ve vadách podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [5] K prve uvedenému důvodu konkrétně namítal, že krajský soud nesprávně posoudil povahu aktu označeného jako vyřízení stížnosti proti písemnému napomenutí. Stěžovatel má za to, že tento úkon je třeba posuzovat z materiálního hlediska a z tohoto pohledu se jedná o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle jeho názoru je napadený akt žalovaného výsledkem přezkumu sankčního opatření (písemného napomenutí) a autoritativně určuje, že toto napomenutí trvá i se všemi navazujícími důsledky. Písemné napomenutí není pouhá informace či interní pokyn, ale opatření zakládané do osobního spisu podle § 89 zákona o státní službě s předvídatelným dopadem do personálního postavení zaměstnance. Zákon s institutem písemného napomenutí spojuje významné personální důsledky, zejména kumulaci napomenutí jako zákonný předpoklad pro skončení služebního poměru. K tomu také později rozhodnutím státního tajemníka MZV ze dne 17. 12. 2025 došlo. Vyřízení stížnosti proti písemnému napomenutí podle § 157 zákona o státní službě pak není bezúčinné, neboť může mít zrušující účinek. [6] Stěžovatel dále namítá, že právní názor senátu rozhodujícího ve věci je v rozporu s jiným rozhodnutím městského soudu, konkrétně s jeho usnesením ze dne 5. 12. 2025, č. j. 17 Ad 15/2025  24, kde soud ve věci téhož stěžovatele dovodil, že písemné napomenutí je rozhodnutím v materiálním smyslu a je zásadně napadnutelné správní žalobou podle § 65 s. ř. s. Žalobu tehdy odmítl pouze pro opožděnost. Napadené usnesení je však v otázce povahy obou aktů zkratkovité a bez hlubší argumentace, proto má stěžovatel zato, že je ve svém důsledku nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. [7] V rámci tvrzeného důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. upozornil stěžovatel také na skutečnost, že v žalobním petitu výslovně navrhl zrušení nejen „rozhodnutí“ nejvyššího státního tajemníka ze dne 23. 9. 2025 o vyřízení stížnosti, ale současně i písemného napomenutí státního tajemníka MZV ze dne 11. 7. 2025. Městský soud však v záhlaví napadeného usnesení i ve vymezení předmětu řízení vede věc pouze jako žalobu proti vyřízení stížnosti a procesně nevypořádal osud části žaloby směřující proti napomenutí, zejména zda ji odmítá, z jakého důvodu a vůči jakému správnímu orgánu. Tato vada je o to závažnější, že v jiném, výše zmiňovaném usnesení městského soudu byli označeni dva žalovaní a soud do věci zahrnul i žalobu podanou proti písemnému napomenutí. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 235/2015  26 a ze dne 14. 3. 2019, č. j. 3 As 269/2017  44), z níž lze dovodit, že žaloba proti vyrozumění o vyřízení stížnosti podle § 70 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná. Institut stížnosti je pouhým podnětem pro správní orgán, např. k provedení úkonů v rámci služebního dohledu, přičemž na zahájení takovýchto úkonů nemá stěžovatel právní nárok. V tomto směru je tedy napadené usnesení správné. Pokud jde o samotné písemné napomenutí, zde žalovaný připouští, že se materiálně o rozhodnutí jedná, žalobu proti němu však podal stěžovatel opožděně. Navrhl proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta. [9] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel namítal, že citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu na věc nedopadá, neboť se týká stížností podle § 175 správního řádu. Stížnost podle § 157 zákona o státní službě má však jinou povahu a funkčně je navázána na personální sankční akt. Poté upozornil na (podle jeho názoru) některé nepřesnosti obsažené ve vyjádření žalovaného a zopakoval argumentaci obsaženou již v kasační stížnosti. [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných kasačních námitek a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Stěžovatel jako jeden z kasačních důvodů uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Této námitce dává Nejvyšší správní soud v plném rozsahu za pravdu. V případě napadeného usnesení se přitom jedná o tu nejzávažnější formu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, a to nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003  75, „lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“ [11] Právě takovými vadami napadené usnesení trpí. Městský soud na straně jedné uvedl do záhlaví svého usnesení pouze jednoho žalovaného – nejvyššího státního tajemníka a pouze jeden žalovaný úkon – vyřízení stížnosti ze dne 23. 9. 2025. Jak vyplývá z odstavce 5 napadeného usnesení, ani sám soud však neměl pochybnosti o tom, že žalobou bylo napadeno nejen vyřízení stížnosti, ale i písemné napomenutí ze dne 11. 7. 2025 udělené stěžovateli státním tajemníkem MZV. Tuto skutečnost však městský soud nijak nepromítl nejen do zá