4 Azs 7/2026 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 7/2026- 32 - text 4 Azs 7/2026-36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. A., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, č. j. OAM-570/LE-LE05-D02-2024, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2025, č. j. 17 Az 10/2024-162, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6.134,70 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobci jakožto státnímu příslušníkovi Turecké republiky bylo konzulárním úřadem Francouzské republiky vydáno vízum platné pro území států Schengenského prostoru od 9. 12. 2023 do 8. 12. 2025 na dobu 90 dní s opakovaným vstupem. Žalobce uvedl, že na základě tohoto víza vstoupil na území Francouzské republiky, odkud se následně přesunul do České republiky, kde vlastní nemovité věci (v Karlových Varech). Dne 21. 4. 2024 odletěl z Prahy do Turecka, kde mu však turecké orgány sdělily, že jeho pas je neplatný, neboť mu bylo odebráno turecké státní občanství (před získáním tohoto občanství z titulu vlastnictví nemovitých věcí v Turecku byl držitelem ruského státního občanství, a to pod jiným jménem). Po několikadenním zadržení v Turecku byl žalobce vrácen letadlem zpět do České republiky, kde v tranzitním prostoru letiště PrahaRuzyně podal dne 27. 4. 2024 žádost o udělení mezinárodní ochrany (dále jen „žádost“). [2] Žalovaný po zjištění, že žalobce je držitelem platného schengenského víza vydaného francouzským konzulárním úřadem, požádal francouzské orgány o převzetí žalobce na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 7. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Francouzské orgány uznaly svoji odpovědnost za posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu a dne 22. 5. 2024 byl souhlas s jeho převzetím doručen žalovanému. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2024, č. j. OAM570/LELE05D022024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), určil, že státem příslušným k posouzení žádosti je Francouzská republika. Současně proto řízení o žádosti zastavil podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, z důvodu nepřípustnosti žádosti ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona. [4] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Současně požádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Usnesením ze dne 15. 11. 2024, jež nabylo právní moci dne 18. 11. 2024, krajský soud návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 17 Az 10/202455, zamítl též žalobu. [5] Proti rozsudku krajského soudu žalobce brojil kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen „NSS“). NSS rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 2 Azs 15/2025-29, zrušil rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost, pokud jde o posouzení existence systémových nedostatků francouzského azylového systému, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Žalobce v dalším řízení před krajským soudem během jednání dne 12. 5. 2025 poprvé namítl, že uplynula lhůta pro jeho přemístění. Podle čl. 29 odst. 1 Dublinského nařízení je totiž možné přemístění provést nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem. Vzhledem k tomu, že Francouzská republika uznala svoji příslušnost dne 22. 5. 2024, uplynula lhůta pro přemístění dne 22. 11. 2024. [7] Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 14. 5. 2025 s touto námitkou neztotožnil. Žalovaný totiž dne 15. 11. 2024 prodloužil lhůtu pro přemístění na 18 měsíců podle čl. 29 odst. 2 Dublinského nařízení, protože měl za to, že žalobce byl na útěku. [8] Krajský soud i podruhé žalobu zamítl, a to rozsudkem ze dne 23. 6. 2025, č. j. 17 Az 10/2024-121. K námitce uplynutí lhůty pro přemístění uvedl, že žalobce lze považovat za osobu na útěku, neboť se ve stanovené lhůtě nedostavil k vydání výjezdního příkazu. Nesplněním této povinnosti se stal pro správní orgány nekontaktní. Skutečnost, že se žalobce přibližně měsíc a půl po zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě dostavil na Ministerstvo vnitra, na tom nic nemění. Pro závěr o útěku svědčí i to, že se žalobce přemístil do Francie, aniž o tom informoval správní orgány. [9] Proti tomuto rozsudku krajského soudu se žalobce bránil kasační stížností. NSS shledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a proto jej rozsudkem ze dne 21. 10. 2025, č. j. 2 Azs 184/2025-36, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. NSS konstatoval, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s námitkami žalobce, podle nichž nebyl na útěku, takže žalovaný nemohl prodloužit lhůtu k jeho přemístění na 18 měsíců podle čl. 29 odst. 2 Dublinského nařízení. [10] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 8. 12. 2025, č. j. 17 Az 10/2024-162 (dále jen „napadený rozsudek“), zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud ve svém rozsudku shrnul dosavadní správní a soudní řízení a závěry NSS uvedené v rozsudku č. j. 2 Azs 184/2025-36. K výtkám obsaženým v rozsudku NSS č. j. 2 Azs 184/2025-36 se vyjádřil pouze v bodech 39 a 40 svého rozsudku. Uvedl, že je vázán právním názorem NSS a „že je nutné jako důvodnou akceptovat námitku žalobce, že došlo k promlčení doby k přemístění žalobce z ČR do Francie. Rozhodující úvaha pro tento závěr spočívá ve skutečnostech, že doba k přemístění žalobce uplynula 22. 11. 2024, žalobce se nacházel v ČR ještě k datu 27. 11. 2024, dle svého vyjádření proto, že vyčkával na rozhodnutí o odkladném účinku. Nejvyšší správní soud dovodil, že v této době nebyl žalobce povinen se hlásit správnímu orgánu. Následně se žalobce přesunul do Francie, kde se přihlásil tamějším orgánům. Na základě těchto skutečností dle názoru krajského soudu nelze tedy dovodit, že by u žalobce bylo možné se domnívat, že je osobou na útěku, tedy osobou vyhýbající se řízení, ve smyslu čl. 29 odst. 2 Dublinského nařízení.“ II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [11] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [12] Stěžovatel uvedl, že Francouzská republika uznala svoji příslušnost ve věci posouzení žádosti žalobce dne 22. 5. 2024, základní šestiměsíční lhůta by tak uplynula dne 22. 11. 2024. Nicméně žalobce společně s žalobou podal návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Dle čl. 29 Dublinského nařízení se do doby rozhodnutí o přiznání, nebo nepřiznání odkladného účinku lhůta pro předání přerušuje, čeká se na výsledek a lhůta pak začíná plynout znovu od právní moci vydaného rozhodnutí, není-li žalobě přiznán odkladný účinek. V posuzované věci usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě nabylo právní moci dne 18. 11. 2024. Ve smyslu čl. 29 odst. 1 Dublinského nařízení tak nová lhůta k provedení přemístění žalobce uplynula až dne 18. 5. 2025, a to při přijetí závěru krajského soudu, že žalobce nebyl na útěku. [13] Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Z čl. 29 odst. 1 Dublinského nařízení vyplývá, že k přerušení běhu lhůty pro přemístění žalobce by mohlo dojít jedině v případě, pokud by krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že krajský soud odkladný účinek nepřiznal, začala lhůta k přemístění běžet od uznání příslušnosti ze strany Francouzské republiky, tedy dne 22. 5. 2024. III. Posouzení kasační stížnosti [14] NSS nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele jedná pověřená osoba splňující podmínku dle § 105 odst. 2 s. ř. s. [15] Jelikož se v dané věci jedná o opakovanou kasační stížnost, posoudil NSS dále její přípustnost ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V předchozím rozsudku se NSS zabýval otázkou, zda se na posuzovanou věc uplatní čl. 29 odst. 2 Dublinského nařízení, tj. délkou lhůty pro přemístění žalobce do členského státu odpovědného za posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Otázka, od jakého okamžiku plyne základní šestiměsíční lhůta pro přemístění dle čl. 29 odst. 1 Dublinského nařízení vzhledem k tomu, že žalobce požádal o přiznání odkladného účinku žalobě, nebyla v předc