7 As 271/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 271/2025- 35 - text  7 As 271/2025 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: V. V., zastoupen Mgr. Olgou Škachovou, advokátkou se sídlem Boženy Němcové 2042, Sokolov, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, se sídlem Jihlavská 410/12, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2025, č. j. 29 A 97/20255, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Olze Škachové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5 841,90 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobou ze dne 27. 10. 2025 brojil žalobce u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) proti postupu žalované kvůli skutečnosti, že nevydala, nepředložila ani mu nepředala rozhodnutí ředitele věznice o zařazení do stupně zabezpečení. Tento postup považoval žalobce za nezákonný. Žalobce dále tvrdil, že asi až osmý den po nástupu do věznice mu vychovatel ústně sdělil, že je zařazen do vysokého stupně zabezpečení. Tímto postupem měl být žalobce poškozen na právu podat proti rozhodnutí opravný prostředek (konkrétně stížnost), přičemž o možnosti podání opravného prostředku navíc nebyl řádně poučen. [2] Krajský soud žalobu usnesením označeným v záhlaví odmítl. Vyšel přitom z podmínek žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Jestliže žalobce tvrdil, že zásah do jeho práv spočíval v nesprávném postupu žalované v rozporu se zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon o výkonu trestu“), v důsledku čehož mu bylo znemožněno podat opravný prostředek, krajský soud připomněl, že namítaná nezákonnost nemohla zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobce, neboť podle § 81 písm. a) zákona o výkonu trestu a § 11a vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, může ředitel věznice rozhodnout o umístění odsouzeného do oddělení s vyšším, resp. nižším stupněm zabezpečení, a to pouze na základě změny míry vnějších nebo vnitřních rizik. Zákon o výkonu trestu navíc nestanoví specifický opravný prostředek, který by odsouzený proti takovému rozhodnutí mohl podat. Stížnost podle § 26 odst. 1 zákona o výkonu trestu se svou povahou blíží podnětu k uplatnění dozorčích úkonů, nejde tak o standardní opravný prostředek. Žalobce případně mohl podat návrh na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení podle § 12b odst. 3 zákona o výkonu trestu, k jeho projednání je však příslušný trestní soud. Krajský soud nevyloučil, že postupem žalované mohlo dojít k určitému „zásahu“ do žalobcovy právní sféry, avšak ten nedosáhl intenzity, která by umožňovala označit jej za nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [3] Proti usnesení krajského soudu označenému v záhlaví podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl, že se žalobou domáhal ochrany proti postupu žalované, která bez vydání individuálního rozhodnutí dlouhodobě a opakovaně nakládala s jeho peněžními prostředky evidovanými na účtu odsouzeného. Tyto prostředky byly zadržovány, převáděny a používány bez existence jakéhokoli právního aktu, proti kterému by šlo podat opravné prostředky, čímž je v podstatě vyloučen i soudní přezkum. Krajský soud tuto praxi fakticky aproboval, aniž by se věcně zabýval povahou zásahu. Jednání žalované přitom znaky nezákonného zásahu naplňuje. Posouzení krajského soudu považoval stěžovatel za formalistické a rezignující na roli soudu coby ochránce individuálních práv. Výsledkem je, že správní orgán může disponovat s majetkem jednotlivce zcela bez hrozby soudní kontroly, přičemž spoléhá na procesní bezbrannost dotčených osob. Nejde zde jen o interní správu prostředků, ale i o materiální omezení vlastnického práva. Postup žalované tak podle stěžovatelova přesvědčení zasahuje do jeho práva na majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž upozornil na to, že jde o systémovou praxi. [4] Stěžovatel měl dále za to, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, z jakých právních úvah krajský soud dovodil, že se v dané věci nejedná o soudně přezkoumatelný zásah. Krajský soud se zcela vyhnul vypořádání s judikaturou Nejvyššího správního soudu a se stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství, které jsou podle stěžovatele součástí spisu. Takový postup nelze považovat za výkon soudní kontroly, jedná se o odepření spravedlnosti. Podle stěžovatele formalistickým postupem krajského soudu došlo i k porušení jeho práva na soudní ochranu podle § 36 Listiny základních práv a svobod. [5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve upozornila, že sama není nositelkou právní osobnosti ani procesní způsobilosti, a nemůže tak být účastníkem nynějšího řízení. Podaná žaloba i kasační stížnost měly dle jejího názoru směřovat přímo proti Vězeňské službě ČR, ne vůči její organizační složce. Dále zdůraznila, že žaloba podaná krajskému soudu v nynější věci považovala za protiprávní nepředložení rozhodnutí ředitele věznice o zařazení do stupně zabezpečení. Pokud jde o údajně nezákonné disponování s finančními prostředky stěžovatele, krajský soud se tímto tvrzeným zásahem zabýval v jiné věci a tuto žalobu rovněž odmítl. V tomto ohledu žalovaná odkázala na usnesení krajského soudu ze dne 30. 10. 2025, č. j. 29 A 92/20255 (proti tomuto usnesení byla podána kasační stížnost vedená u NSS pod sp. zn. 22 As 8/2026 – pozn. NSS). I přes tyto rozpory se nicméně žalovaná vyjádřila i k obsahu kasační stížnosti. Uvedla, že z peněz na účtu stěžovatele jsou sráženy prostředky na jeho dluhy, a to v rámci insolvenčního řízení evidovaného pod č. j. KSBR 3 INS 18200/2022. Srážky jsou dále prováděny v souladu s § 25 zákona o výkonu trestu a vyhláškou č. 360/2024 Sb., o výši nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody a o podrobnostech nakládání s penězi vězněných osob a osob ve výkonu zabezpečovací detence a o změně souvisejících vyhlášek. Žalovaná provádí měsíční rozúčtování peněz připsaných na zvláštní účet podle § 39b zákona o výkonu trestu. Postup žalované měl podle jejího přesvědčení rovněž oporu v § 319a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozsudku NSS ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 As 396/201923, a ve stanovisku Ministerstva financí č. MP/01/2025. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že u kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby připadá v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498, č. 625/2005 Sb. NSS). Kasační námitky tak měly směřovat primárně k tomu, zda jsou důvody usnesení o odmítnutí žaloby, které uvedl krajský soud, v souladu se zákonem, a případně zda se krajský soud nedopustil procesních pochybení v řízení předcházejícím jeho rozhodnutí (např. rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 As 259/202352, bod 18, ze dne 1. 11. 2023, č. j. 6 As 277/202297, bod 28, či ze dne 11. 6. 2024, č. j. 3 As 85/202338, body 14 a 15). [9] Dále je nutné upozornit, že řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu je ovládáno zásadou dispoziční a v souladu s § 84 odst. 3 s. ř. s. je na žalobci, aby konkrétně vymezil zásah, vylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž dovozuje nezákonnost tohoto zásahu, označil k tomu příslušné důkazy a uvedl, čeho se domáhá. Žalobce je tedy tou stranou sporu, která nese důkazní břemeno ohledně prokázání nezákonnosti tvrzeného zásahu (rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2019, č. j. 3 Ads 57/201820, či ze dne 13. 1. 2026, č. j. 21 As 157/202536). Obdobně se zásada dispoziční uplatní také v řízení o kasační stížnosti. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují nejen rozsah přezkumné činnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), ale logicky i obsah rozsudku kasačního soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti dostatečně specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu (např. rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2025, č. j.