7 Afs 112/2019 — Nejvyšší správní soud

64 Ad 6/2023- 44 - text  7 64 Ad 6/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobkyně: KC GASTRO s.r.o., IČO 26936623 se sídlem Nádražní 927/136, Šlapanice zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem se sídlem Milady Horákové 13, 602 00 Brno proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kotlářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2023, č.j. 1830/1.30/23-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Návrh žalobkyně na upuštění od uloženého správního trestu pokuty se zamítá. III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 17. 4. 2023, č.j. 1830/1.30/23-3, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeny jí sporované výroky I. a II. rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 16. 1. 2023, č.j. 25691/5.30/20-19, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku podle § 140 odst. 1 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Tohoto přestupku se žalobkyně dopustila porušením povinnosti uložené jí § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, když neinformovala příslušnou pobočku Úřadu práce ČR o nástupu do zaměstnání cizinky vietnamské příslušnosti, a to nejpozději v den jejího nástupu k výkonu práce, tj. dne 2. 1. 2019. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobkyni na základě § 140 odst. 4 písm. d) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a dále povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Shrnutí žaloby 2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 9. 5. 2023 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. 3. Žalobkyně předně namítla, že žalovaný v rámci stanovení sankce nepřihlédl k jejím poměrům a nevzal v potaz, že uložená pokuta bude mít pro žalobkyni nepřiměřené důsledky plynoucí z § 38 zákona o zaměstnanosti. V důsledku uložené sankce tak žalobkyně nebude moci tři měsíce Úřadu práce ČR hlásit volná pracovní místa a již nahlášená volná pracovní místa žalobkyně, vhodná pro zaměstnanecké karty, byla v důsledku takto uložené sankce z databáze volných pracovních míst vyřazena. Žalobkyně proto nemůže nabírat nové zaměstnance a může dojít k ohrožení její podnikatelské činnosti. K tomu žalobkyně poukázala na nulové kvóty stanovené Vládou ČR pro zaměstnanecké karty vietnamských občanů, které rovněž vedou k chronickému nedostatků zaměstnanců žalobkyně. Ačkoli se žalobkyně snaží tuto situaci řešit prostřednictvím zaměstnanců z Filipín, ti však nemusí být se svými žádostmi o zaměstnanecké karty úspěšní, pokud žalobkyně nebude po dobu tří měsíců moci hlásit nová pracovní místa. 4. Žalobkyně nepřiměřenost dopadů uložené sankce do své podnikatelské činnosti namítala též v odvolání, žalovaný se však touto argumentací, která nemíří na výši pokuty, nýbrž na další důsledky z ní plynoucí, nijak nezabýval, když na str. 6 napadeného rozhodnutí reagoval pouze na částku pokuty. 5. Žalobkyně dále uvedla, že v souladu s § 42 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), požádala správní orgán o podmíněné upuštění od správního trestu. Zpoždění oznamovací povinnosti v délce 15 dnů je dle žalobkyně krátké a nemohla tak být způsobena žádná podstatná újma na veřejném zájmu. Z tohoto důvodu byly dle žalobkyně splněny podmínky pro upuštění od správního trestu dle § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ačkoli právní zástupce žalobkyně ve správním řízení nesprávně žádal o podmíněné upuštění od uložení správního trestu dle § 42 téhož zákona, žalovaný měl tento záměr žalobkyně dovodit a měl se s touto žádostí žalobkyně, která měla správně směřovat na dikci § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, přezkoumatelně vypořádat, což neučinil. 6. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) rozhodl tak, že se upouští od uložené pokuty, eventuálně, aby rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně konstatoval, že kontrola žalobkyně byla provedena v souladu se zákonem, obě rozhodnutí správních orgánů byla vydána na základě řádně zjištěného skutkového stavu a reagují na námitky žalobce vznesené v průběhu správního řízení. 8. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal nejen s návrhem žalobkyně na aplikaci § 42 zákona o odpovědnosti za přestupky, ale rovněž se na str. 6 rozhodnutí zabýval možností upuštění od uloženého správního trestu. V tomto směru uvedl, že upuštění od uloženého trestu by dostatečně neodráželo závažnost proti právního jednání žalobkyně. K tomu pak žalovaný poukázal na to, že žalobkyně se v průběhu správního řízení domáhala aplikace § 42 zákona o odpovědnosti za přestupky opakovaně, je tedy zcela zřejmé, že záměrně cílila právě na možnost podmíněného upuštění od potrestání dle uvedeného ustanovení. S nemožností aplikace tohoto ustanovení se však žalovaný řádně vypořádal. 9. K namítané nepřiměřenosti uložené pokuty v návaznosti na její dopady do činnosti žalobkyně, žalovaný uvedl, že uložená pokuta je zcela přiměřená, vyměřená na samé spodní hranici zákonné výměry. Tvrzení žalobkyně o možném ohrožení její podnikatelské činnosti právě v důsledku takto uložené pokuty (nemožnost nabírat nové zaměstnance a nemožnost hlásit volná místa po dobu tří měsíců), není způsobilé odůvodnit ani snížení pokuty ani upuštění od potrestání, byť si je žalovaný vědom, že určité komplikace mohou pro žalobkyni nastat. Jedná se však o pouhou možnost ohrožení podnikatelské činnosti žalobkyně, která však nebyla nijak doložena. 10. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. IV. Právní hodnocení krajského soudu 11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání pro splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. 12. Žaloba není důvodná. 13. V projednávané věci není mezi stranami sporu o tom, že se žalobkyně přestupku, který je jí kladen za vinu, dopustila. Žalobkyně tedy v zákonem stanovené lhůtě nesplnila svou oznamovací a informační povinnost vůči Úřadu práce, založenou § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, o nástupu cizince do zaměstnání. Tuto povinnost žalobkyně splnila až 11 dní po uplynutí této lhůty. 14. Sporná je v projednávané věci přiměřenost sankce uložené správními orgány, respektive důsledky z této sankce plynoucí. Žalobkyně v této souvislosti nesporuje přiměřenost sankce z hlediska její výše, nýbrž s ohledem na možné následky jejího uložení, které plynou z § 38 zákona o zaměstnanosti, ve znění do 30. 6. 2023. Uvádí, že od trestu uložení sankce mělo být dle § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky upuštěno z důvodu nepřiměřených následků uložené sankce a dále namítá, že se žalovaný tímto hlediskem nepřiměřenosti uložené sankce nezabýval, ačkoli žalobkyně v odvolání nepřiměřenost sankce z hlediska jejích dopadů do své podnikatelské činnosti namítala. 15. Z průběhu správního řízení krajský soud zjistil, že žalobkyně jak ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 17. 1. 2021, tak v doplnění odvolání ze dne 10. 2. 2023, navrhovala, aby správní orgán od uložení sankce podmíněně upustil na základě § 42 zákona o odpovědnosti za přestupky. K uvedenému návrhu se žalovaný v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřil, když uvedl, že tento institut na projednávanou věc aplikovat nelze za situace, kdy v důsledku přestupku žalobkyně nedošlo ke vzniku škody (bezdůvodného obohacení), která by byla uložena k náhradě jako podmínka pro upuštění od uložení správní sankce. K podmíněnému upuštění od uložení správní sankce dle § 42 zákona o odpovědnosti tak v projednávané věci dojít nemohlo, neboť pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly naplněny zákonné podmínky, jak správně uvedl žalovaný. 16. Pokud jde o upuštění od uložení správního trestu, pak ve smyslu § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, má správní orgán možnost, nikoli povinnost, od potrestání upustit, jestliže vzhledem k závažnosti přestupku, okolnostem jeho spáchání a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před správním orgánem postačí k jeho nápravě. Správní orgán by k úvaze o možnosti upuštění od potrestání měl přistoupit vždy, pokud zvláštní zákon tuto možnost výslovně nevylučuje (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2020, č.j. 7 Afs 112/2019-35). 17. Závěr o upuštění od uložení správního trestu je tak, stejně jako rozhodnutí o výši uloženého správního trestu pokuty, věcí správního uvážení, které obecně podléhá pouze omezenému soudnímu přezkumu, kdy soud