III.ÚS 2929/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2929/22 ze dne 29. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obce Dobřejovice, sídlem Na Návsi 26, Dobřejovice, zastoupené Mgr. Robertem Jarošem, advokátem, sídlem Štěpánská 644/35, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 33 Cdo 199/2022-140, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2021 č. j. 25 Co 90/2021-114 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. září 2020 č. j. 36 C 307/2019-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti České štěrkopísky, s. r. o., sídlem Cukrovarská 34/41, Praha 9 - Čakovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2020 č. j. 36 C 307/2019-76 uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 163 100 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvních povinností (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení ve výši 80 573,50 Kč (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2021 č. j. 25 Co 90/2021-114 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a vedlejší účastnici řízení přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 263 Kč (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že nepojmenovaná smlouva [srov. § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")] ze dne 20. 2. 2017 o spolupráci při přípravě a realizaci záměru vybudování betonárny v katastrálním území stěžovatelky uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení (dále jen "smlouva o spolupráci") je platná. V rámci samostatné působnosti [§ 7 odst. 1, § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů] byla schválena zastupitelstvem stěžovatelky (usnesení č. 2017/28/05 ze dne 16. 2. 2017) s tím, že zastupitelstvo bylo před hlasováním se zněním smlouvy řádně seznámeno. Byly rovněž splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (porušení smluvní povinnosti, vznik újmy i příčinná souvislost). Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka se smlouvou o spolupráci nezavázala k zajištění výsledku (tedy schválení územního plánu), nýbrž k určitému postupu, který měl k tomuto výsledku vést. Jestliže následně odmítla podle smlouvy postupovat, porušila svou smluvní povinnost (§ 2913 obč. zák.). Nesouladný výsledek dodatečně vyhlášeného místního referenda na uvedeném závěru nic nezměnil, nehledě k tomu, že samotným uspořádáním referenda s určitým výsledkem nedošlo k prolomení smluvního vztahu. Smlouva nadto neobsahovala žádné ustanovení, které by v takovémto případě vylučovalo právo vedlejší účastnice řízení na náhradu škody spočívající v účelně vyložených nákladech ve výši 163 100 Kč. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2022 č. j. 33 Cdo 199/2022-140 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Stěžovatelka v dovolání předložila Nejvyššímu soudu k řešení dvě otázky. V případě první otázky (zda se obec mohla zavázat k tomu, že určitým způsobem změní územní plán, případně nakolik a jakým způsobem je možný takový závazek vyložit jako platný) však nenapadla žádný právní závěr, nýbrž pouze správnost a úplnost skutkových zjištění. Oproti zjištěnému skutkovému stavu, že závazek stěžovatelky spočíval ve spolupráci při přípravě a realizaci záměru vedlejší účastnice řízení na výstavbě a provozování betonárny a v rámci jí dostupných možností a v souladu s právními předpisy, především na zajištění zapracování záměru do územního plánu za účelem změny funkčního využití předmětného pozemku, stěžovatelka totiž v dovolání prosazovala, že se zavázala ke konkrétní změně územního plánu. Stěžovatelka se tak domáhala přezkumu právního závěru krajského soudu procesně neregulérním způsobem. Ani posouzení otázky vlivu místního referenda na soukromoprávní vztah (zánik závazku v důsledku výsledku referenda a z toho vyplývající následná nemožnost plnění ze smlouvy o spolupráci podle § 2006 obč. zák.) nezaložilo přípustnost dovolání, neboť rozsudek krajského soudu byl v souladu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004 sp. zn. 25 Cdo 695/2003, ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 29 Odo 1166/2004, ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 25 Cdo 165/2018). Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud v nálezech ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 873/09 (N 28/64 SbNU 297) a sp. zn. III. ÚS 263/09 (N 27/64 SbNU 285; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nichž: "Z rozhodování v místním referendu nevznikají či nezanikají bezprostředně žádné soukromoprávní vztahy, podobně jako např. z odevzdání hlasů ve volbách." K namítaným vadám řízení pak Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, neboť dovolání nebylo přípustné [§ 242 odst. 3 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve shrnuje skutkový stav a průběh dosavadního řízení. Nejvyššímu soudu vytýká způsob, jakým se vypořádal, resp. nevypořádal, s jí nastolenými otázkami. Zdůrazňuje, že podstata první jí formulované otázky spočívala v tom, zda se mohla obec zavázat ke změně územního plánu, případně nakolik je možné takový závazek posoudit jako platný. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud vyložil otázku příliš úzce a pouze hledal cestu, jak se dovoláním nezabývat, když ji posoudil jako polemiku se skutkovým stavem, resp. jako vytváření vlastní verze skutkového stavu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by byl její výklad skutkového stavu (zejména pak závazku vyplývajícího ze smlouvy o spolupráci) nesprávný. Co se týče druhé nastolené otázky (vlivu místního referenda na soukromoprávní vztah), stěžovatelka zpochybňuje odkazy Nejvyššího soudu na jeho dosavadní judikaturu, kterou nepovažuje za typově shodnou. Nejvyšší soud navíc ani nevysvětlil, proč není správný názor stěžovatelky o následné nemožnosti plnění. Stěžovatelka dále spatřovala přípustnost dovolání i v extrémním nesouladu skutkových zjištění ohledně příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením jejích povinností. Předně podle stěžovatelky nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice řízení vynakládala prostředky za účelem prokázání plnění podmínek smlouvy o spolupráci a že by schválení změny územního plánu bylo pravděpodobné. Náklady vynaložené vedlejší účastnicí řízení před změnou územního plánu byly z pohledu stěžovatelky vynaloženy předčasně a neúčelně, resp. byly vynaloženy i za účelem prosazení vlastního záměru výstavby betonárky. Vedlejší účastnice řízení si měla být vědoma, že změna územního plánu nemusí být navržena a i v případě že by k návrhu změny došlo, nemusela by být schválena. Stěžovatelka konečně namítá, že Nejvyšší soud rezignoval na svoji povinnost sjednocovat rozhodovací praxi, když ohledně jí odkazované rozhodovací praxe nižších soudů nevysvětlil, proč ji nepovažuje za relevantní. 6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. 11. 2022 stěžovatelka odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 276/11, které, byť se týká opatření obecné povahy o stavební uzávěře, je podle stěžovatelky relevantní i pro nyní posuzovanou věc. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 p