Občiansky súdny poriadok

Za umořené nelze prohlásit dlužní úpisy cizích států, dále jiné listiny vystavené v cizině, nemůže-li mít jejich umoření podle povahy věci v Československé republice právní následky.

(1) Pravomoc československých soudů může být založena také úmluvou o příslušnosti určitého zdejšího soudu nebo vůbec zdejších soudů (prorogace). Ustanovení § 3 nemůže být touto úmluvou dotčeno.

(2) Úmluva se může vztahovat jen na věci uvedené v § 404 odst. 1.

(3) Úmluva se musí stát písemně.

(4) V mezích odstavců 2 a 3 je přípustná též úmluva o příslušnosti soudu (soudů) cizího státu; takové úmluvy se však na straně československé může účastnit pouze právnická osoba.

Pravomoc československých soudů se vztahuje na osoby, které požívají v Československé republice diplomatických výsad a imunit, jen

a) pokud se tyto osoby dobrovolně podrobí zdejším soudům, nebo

b) jestliže předmětem právní věci je jejich nemovitý majetek v Československé republice nebo jejich práva na takových nemovitých věcech patřících jiným osobám, jakož i práva z poměru nájemního k takovým nemovitým věcem, pokud není předmětem řízení placení nájemného.

Soudní úkony, zejména i úkony exekuční, proti osobám požívajícím diplomatických výsad a imunit nebo v budovách a místnostech chráněných diplomatickou imunitou, mohou být provedeny jen potud, pokud to mezinárodní právo připouští. Při takových úkonech má právo být přítomen zástupce ministerstva zahraničních věcí.

(1) Doručení osobám požívajícím diplomatických výsad a imunit zprostředkuje ministerstvo zahraničních věcí.

(2) Nelze-li takto doručit, ustanoví soud opatrovníka pro přijímání písemností, popřípadě k obhájení práv.

Československé soudy poskytují cizím soudům a úřadům na jejich dožádání právní pomoc. Právní pomoc lze odepřít:

a) jestliže úkon žádaný dožadujícím soudem či úřadem je podle ustanovení v Československé republice o tom platných vyňat z působnosti soudu; náleží-li však požadovaný úkon k působnosti jiných zdejších úřadů, může dožádaný soud odevzdat dožádání úřadu k tomu příslušnému;

b) žádá-li se o provedení úkonu, který je zdejším právním řádem zapovězen, nebo který odporuje požadavkům slušnosti, anebo mohlo-li by provedení úkonu ohrozit vnitřní řád nebo bezpečnost;

c) jestliže soud dožadujícího státu nezachovává vzájemnost.

(1) Žádaná právní pomoc se poskytuje podle předpisů platných pro dožádaný československý soud. Pokud je to podle těchto předpisů přípustné, má dožádaný soud z úřední povinnosti učinit všechna opatření potřebná k vyřízení dožádání.

(2) Při poskytování právní pomoci lze se odchýlit od zdejších předpisů jen tehdy, bylo-li výslovně žádáno, aby při žádaném úkonu byl zachován určitý postup žádaný cizozemským právem, a není-li takový postup zapovězen žádným zdejším předpisem.

(1) Písemný styk soudů s cizozemskými soudy a úřady děje se prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.

(2) Žádosti o právní pomoc zasílané do ciziny opatří se ověřeným překladem do příslušného cizího jazyka; totéž platí o písemnostech určených k doručení v cizině ve formě, kterou cizozemské právo předpisuje pro písemnosti stejného druhu.

(3) Obsílky a jiné písemnosti určené k doručení v cizině nesmějí obsahovat pohrůžky donucovacími prostředky.

(1) Cizozemská písemnost, určená k doručení osobě bydlící v Československé republice, jež není opatřena ověřeným překladem do českého nebo slovenského jazyka, může být doručena, jen jestliže je příjemce ochoten ji dobrovolně převzít.

(2) Není-li překlad připojen, má být příjemce poučen, že může proto přijetí písemnosti odmítnout, že však nelze předvídat, jaké právní následky takové odmítnutí může v cizině mít.

(1) Žádá-li o to cizozemský soud (úřad), lze svědky, znalce a účastníky vyslechnout i přísežně. Totéž platí, je-li třeba v cizině předložit přísežné prohlášení o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nebo zachování nároků.

(2) Přísaha pro svědky a účastníky zní:

„Přísahám na svou čest, že o všem, nač budu soudem tázán, vypovím úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčím.“

(3) Přísaha pro znalce zní:

„Přísahám na svou čest, že posudek podám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

(4) Jde-li o přísahu následnou, znění přísahy se přiměřeně pozmění.

(1) Diplomatický nebo konzulární úřad Československé republiky může na dožádání zdejšího soudu provádět:

a) doručení osobám tam se zdržujícím, pokud takové doručení je přípustné podle ustanovení mezinárodních smluv, vyhlášených ve Sbírce zákonů republiky Československé, nebo podle jiných pravidel mezinárodního práva;

b) doručení československým občanům tam se zdržujícím a majícím tam práva exteritoriality, jakož i výslech takových osob jako svědků, znalců nebo účastníků řízení;

c) na základě zmocnění ministra zahraničních věcí výslechy svědků, znalců a účastníků řízení, jakož i jiné úkony procesní, jestliže se tyto osoby dobrovolně dostaví.

(2) Diplomatický nebo konzulární úřad Československé republiky zachová při poskytování právní pomoci přiměřeně předpisy platné pro dožadující československý soud. Úkony jím provedené mají tytéž účinky, jako by byly provedeny československým soudem.

Doručení provedená na dožádání příslušného soudu cizím soudem nebo úřadem, jakož i důkazy před ním provedené jsou platné, i když nejsou v souladu s předpisy cizího práva, vyhovují-li předpisům platným pro dožadující soud československý.

(1) Cizinci, který se domáhá žalobou rozhodnutí o majetkovém nároku, uloží soud na návrh žalovaného, aby složil soudem určenou jistotu za náklady řízení, které pravděpodobně vzniknou žalovanému. Současně ho poučí, že — dokud nesloží stanovenou jistotu — nebude se proti vůli žalovaného pokračovat v řízení.

(2) Složení jistoty nelze uložit:

a) byl-li návrh na její uložení podán, teprve když se žalovaný pustil do jednání ve věci samé nebo vykonal prvý procesní úkon po tom, co se dověděl, že žalobce pozbyl československého občanství;

b) jestliže ve státě, jehož příslušníkem žalobce je anebo se stal, se v podobných případech od československého občana nežádá jistota;

c) jestliže žalobce má v Československé republice nemovitý majetek v ceně dostačující k úhradě nákladů žalovaného;

d) jde-li o řízení směnečné, šekové nebo rozkazní;

e) jestliže je žalobce osvobozen od soudních poplatků.

Cizinci mají nárok na osvobození od soudních poplatků a záloh a na ustanovení zástupce podle §§ 140 a 142 potud, pokud je zaručena vzájemnost.

Při zjištění cizího práva může soud z úřední povinnosti učinit všechna šetření, která shledá k tomu účelu za potřebná, pokud mu obsah cizího práva není znám.

(1) Listiny, které byly vydány v cizině, avšak v mezích úředních oprávnění takovými veřejnými orgány, které jsou podřízeny úřadu, jenž má sídlo v Československé republice, platí za veřejné listiny zde vydané.

(2) Listiny vydané soudy a úřady v cizině, které platí na místě, kde byly vydány, za listiny veřejné, mají důkazní moc veřejných listin také v Československé republice, jestliže jsou opatřeny předepsanými ověřeními.

(1) Důkazní moc soukromé listiny vystavené v cizině posoudí soud podle volného uvážení.

(2) Totéž platí o obchodních knihách vedených v cizině.

Rozhodnutí cizího státu platí v Československé republice, jen je-li zde uznáno (§§ 639, 640). Za rozhodnutí cizího státu se považuje rozhodnutí cizozemských soudů nebo úřadů o právních poměrech, o nichž by podle jejich povahy rozhodovaly v Československé republice soudy (dále jen „cizí rozhodnutí“).

Cizí rozhodnutí lze uznat jen tehdy,

a) jestliže by právní věc mohla být zahájena u soudů cizího státu, kdyby se zdejších ustanovení o příslušnosti československých soudů použilo ve vztahu k soudům cizího státu,

b) bylo-li předvolání nebo nařízení, kterým bylo zahájeno řízení před cizím soudem, doručeno účastníku, proti němuž má být rozhodnutí uznáno, do vlastních rukou, jestliže onen účastník neučinil sám návrh na zahájení řízení před cizím soudem, a

c) není-li proti cizímu rozhodnutí podle vysvědčení cizího soudu nebo úřadu o tom předloženého podle práva pro tento soud nebo úřad platného již přípustný opravný prostředek, který by odložil právní moc nebo vykonatelnost.

I když jsou splněny podmínky § 637, nelze cizí rozhodnutí uznat:

a) odporovalo-li by to ustanovení mezinárodní smlouvy, vyhlášené ve Sbírce zákonů republiky Československé, nebo

b) nebyla-li účastníku, proti němuž má cizí rozhodnutí být uznáno, dána možnost účastnit se řízení před cizím soudem nebo úřadem, anebo byla-li mu odňata nějakou nepravidelností v řízení, nebo

c) mělo-li by to za následek uznání poměru, který se příčí veřejnému pořádku nebo požadavkům slušnosti, nebo

d) jde-li o prohlášení československého občana za mrtvého, nebo

e) není-li zaručena vzájemnost.

Uznání cizího rozhodnutí se nevyslovuje zvláštním výrokem. Uznání se stane tím, že československý soud k němu při rozhodování přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí soudu zdejšího.

(1) Cizí rozhodnutí v manželských věcech a ve věcech zjištění nebo popření otcovství, která vydaly soudy nebo úřady v cizině, mohou být uznána jen za podmínek dále stanovených.

(2) Rozhodnutími v manželských věcech se rozumějí rozhodnutí, kterými se manželství prohlašuje za neplatné, zrušuje, nebo kterými se určuje, že manželství mezi stranami je anebo není.

(1) Pravomocné rozhodnutí soudu cizího státu, jehož příslušníky byli v době rozhodnutí oba manželé, a jde-li o zjištění nebo popření otcovství, oba rodiče i dítě, má bez dalšího řízení stejné účinky jako má pravomocné zdejší rozhodnutí, nebrání-li uznání ustanovení § 638 písm. c).

(2) Tohoto ustanovení se užije též, jestliže jde o rozhodnutí soudu jiného státu než v odstavci 1 uvedeného, uznává-li se toto rozhodnutí v domovském státě těchto osob, a jsou-li tyto osoby příslušníky různých států, ve všech těchto státech.

(1) Jiná než v § 641 uvedená cizí rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech zjištění nebo popření otcovství lze uznat jen tehdy, jsou-li splněny podmínky § 637 a nebrání-li tomu ustanovení § 638 písm. a), b), c). Nebyl-li v době cizího rozhodnutí ve věcech manželských některý z manželů československým občanem, anebo neměl-li v oné době na území Československé republiky bydliště (obvyklý pobyt), není překážkou uznání příslušnost zdejšího soudu, ani je-li výlučná.

(2) Cizí rozhodnutí týkající se československého občana nelze však uznat,

a) nebyl-li skutkový základ zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením československého práva, anebo

b) neposoudilo-li cizí rozhodnutí podle československého právního řádu poměry, pro které je toto právo podle svých ustanovení rozhodné, ledaže právo, podle něhož bylo rozhodnuto, je shodné s příslušnými ustanoveními československého práva, anebo je jim v podstatě blízké.

(1) Vyslovit, že se uznává cizí rozhodnutí uvedené v § 642, přísluší nejvyššímu soudu po slyšení generálního prokurátora. Jiné soudy a správní úřady nemohou řešit otázku uznání ani jako otázku předběžnou.

(2) Návrh, aby nejvyšší soud rozhodl o uznání, mohou podat účastníci, soud v řízení trestním nebo civilním, generální prokurátor v zájmu obecném a konečně každý, kdo prokáže právní zájem, aby cizí rozhodnutí bylo uznáno.

(3) Nejvyšší soud rozhoduje rozsudkem bez ústního jednání; přitom může upustit od slyšení účastníků, není-li slyšení třeba. Rozsudkem nejvyššího soudu jsou soudy a správní úřady vázány.

Exekuce nebo jednotlivé exekuční úkony mohou být na území Československé republiky na základě cizího rozhodnutí, které podle práva státu, kde vzniklo, je způsobilé k exekuci, povoleny toliko tehdy a v té míře, pokud je zaručena vzájemnost mezinárodními smlouvami nebo vládními vyhláškami o tom vydanými a vyhlášenými ve Sbírce zákonů republiky Československé.

(1) Návrhu na povolení exekuce, který se opírá o cizí rozhodnutí, lze vyhovět jen tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 637, a není-li zde žádný důvod, který by bránil uznání podle § 638.

(2) Exekucí nemůže být vynuceno jednání nebo opomenutí, které podle zdejšího práva vůbec není dovoleno nebo alespoň nemůže být vynuceno.

(3) Rozhodnutí o návrhu na povolení exekuce je třeba odůvodnit.

Ustanovení §§ 644 a 645 platí přiměřeně, jde-li o výkon rozhodnutí cizích rozhodčích soudů, cizích rozhodčích nálezů, cizích soudních smírů a cizích notářských listin.

O výkonu exekuce a jednotlivých exekučních úkonů na základě cizích rozhodnutí, rozhodnutí cizích rozhodčích soudů, cizích rozhodčích nálezů, cizích soudních smírů a cizích notářských listin platí obecná ustanovení části třetí tohoto zákona.

(1) Strany se mohou dohodnout, že o věcech uvedených v § 404 odst. 1 má místo soudu rozhodovat jeden nebo více rozhodců; rozhodčí smlouva se může týkat jak jednotlivé věci (smlouva o rozhodci), tak všech věcí, které by v budoucnu vznikly z určitého právního poměru (rozhodčí doložka). Rozhodčí smlouva se musí stát písemně.

(2) Rozhodčí smlouvu lze uzavřít jen tehdy, je-li alespoň jednou ze stran československá právnická osoba; toto omezení neplatí, není-li ani jedna ze stran československým občanem nebo československou právnickou osobou.

(1) Má-li podle rozhodčí smlouvy každá strana jmenovat jednoho nebo více rozhodců a jedna ze stran je s jmenováním v prodlení, ustanoví rozhodce za ni, není-li v rozhodčí smlouvě stanoveno něco jiného, soud na návrh druhé strany. Totéž platí, nemohou-li se rozhodci stranami jmenovaní shodnout na osobě třetího (vrchního) rozhodce; k návrhu je tu oprávněn též každý z rozhodců jmenovaných stranami.

(2) K rozhodnutí o návrzích podle odstavce 1 je příslušný obecný soud kterékoli strany, a není-li takového soudu v Československé republice, soud, v jehož obvodu se má konat rozhodčí řízení; řízení koná soudce bez ústního jednání.

(1) Stalo-li se plnění rozhodčí smlouvy, zejména jmenování rozhodců a činnost rozhodců v řízení, vůbec nemožné, vysloví soud na návrh kterékoli strany, že rozhodčí smlouva pozbývá účinnosti.

(2) Ustanovení § 648a odst. 2 platí tu obdobně.

(1) Rozhodci mohou vyslýchat svědky, znalce a strany, jen dostaví-li se k nim tyto osoby dobrovolně. Úkony, které nemohou sami provést, provede na jejich dožádání okresní soud (§ 16).

(2) Dožádaný soud vyhoví dožádání, nejde-li o úkon nepřípustný podle zákona. Při provádění důkazů je soud oprávněn učinit i rozhodnutí, která jsou jinak tímto zákonem vyhrazena procesnímu soudu.

Pro nárok, o kterém byla uzavřena rozhodčí smlouva, je přípustné předběžné opatření. Předběžné opatření nařídí soud, v jehož obvodu má být zajišťovací opatření provedeno, nebo soud, který by byl příslušný, k zahájení soudního řízení.

Rozhodčí nález musí být usnesen většinou rozhodců. Musí být vydán písemně, podepsán alespoň jedním z rozhodců a doručen stranám nebo jejich zástupcům buď osobně, nebo doporučeně poštou. Jakmile byl podepsaný nález doručen, nabývá účinku pravomocného soudního rozsudku. Takto doručený nález, jakož i smír před rozhodci uzavřený a stranami podepsaný jsou vykonatelné soudní exekucí.

(1) O neúčinnost rozhodčího nálezu může strana žalovat:

a) nebyl-li nález vydán rozhodci ustanovenými podle rozhodčí smlouvy;

b) byla-li straně odňata možnost řádně věc projednat.

(2) Prohlásí-li soud rozhodčí nález neúčinným, rozhodne na návrh strany i ve věci samé.

(1) Žaloba o neúčinnost rozhodčího nálezu se podává u okresního soudu, v jehož obvodu byl vydán napadený nález.

(2) Žalobu je třeba podat do třiceti dnů. Tato lhůta se počítá ode dne, kdy byl straně rozhodčí nález doručen.

Pro řízení na základě rozhodčích smluv uzavřených před účinností tohoto zákona se užije dosavadních ustanovení; pro žaloby o zrušení rozsudku, popřípadě smíru rozhodčího soudu (rozhodčího výroku) vydaných na základě takových smluv, se však užije dosavadních ustanovení, jen pokud jde o důvody, pro něž lze žalovat o zrušení těchto rozhodnutí.

(1) Pokud není dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností. Právní účinky procesních úkonů, které nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají však zachovány.

(2) Nelze-li řízení zahájené před účinností tohoto zákona přizpůsobit jeho ustanovením, zastaví soud řízení a rozhodnutí v tomto řízení snad vynesená zruší; ustanovení § 57 platí tu přiměřeně.

(1) Kde se má podle nadále platných předpisů rozhodovat v řízení nesporném, užije se ustanovení části prvé tohoto zákona s doplňky a odchylkami, jež vyplývají z oněch předpisů.

(2) V těchto případech rozhoduje soudce bez ústního jednání.

(3) Výjimkou z ustanovení odstavce 2 rozhoduje senát bez ústního jednání v případech zákona č. 21/1948 Sb., o právním postavení snoubenek a dětí, pozůstalých po účastnících národního boje za osvobození, zákona č. 273/1948 Sb., o úpravě uspokojení a o určení splatnosti některých závazků dotčených znárodňovacími a jinými předpisy, dále v případech, kde má soud rozhodovat o vyvlastnění, o náhradě nebo odškodnění při vyvlastnění anebo o jiných náhradách škody; v případech zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (ve znění zákona č. 79/1948 Sb.), rozhoduje však usnesením senát po ústním jednání.