21 Cdo 185/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 185/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2025 Spisová značka:21 Cdo 185/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.185.2025.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Okamžité zrušení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2020 § 38 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2020 § 555 odst. 1 o. z. ve znění do 31.12.2020 § 556 odst. 1,2 o. z. ve znění do 21.12.2020 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 185/2025-255 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Š. M., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalovanému Lantaron s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Horních Počernicích, Ve Žlíbku č. 2196, IČO 24298255, zastoupenému Mgr. Petrem Valentem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, U Trezorky č. 921/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 66/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2024, č. j. 30 Co 146/2024-222, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. prosince 2023, č. j. 7 C 66/2022-183, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem ze dne 12. 8. 2021 žalovaný sdělil žalobci, že s ním v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr uzavřený pracovní smlouvou ze dne 1. 11. 2020, neboť žalobce porušil povinnost vyplývající z právního předpisu [zejména z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, který žalovaný spatřuje ve skutečnosti, že od 2. 8. 2021 se žalobce bez jakékoliv omluvy nedostavil do zaměstnání, čímž se dopustil série neomluvených nepřítomností v zaměstnání (neomluvených absencí). 2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 12. 10. 2021 (doplněnou podáním ze dne 11. 11. 2021) domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyly splněny důvody, neboť tvrzení žalovaného o absenci není pravdivé. Žalobce podepsal pracovní smlouvu na základě inzerce žalovaného publikované na internetu, kde bylo uvedeno, že místem výkonu práce je Hodonín. Při podpisu pracovní smlouvy byl žalobce ubezpečen, že se jedná o běžnou praxi a že i přes místo uvedené ve smlouvě (Praha) bude reálným místem výkonu práce Hodonín. Ačkoliv tedy jako místo výkonu práce byla v pracovní smlouvě sjednána Praha, k faktickému výkonu práce docházelo v Hodoníně, kde se nacházelo pracoviště žalovaného. Žalobce se do zaměstnání dostavovat chtěl, nicméně nemohl, protože žalovaný provozovnu v Hodoníně, kde se nacházelo faktické místo výkonu práce žalobce, zrušil. 3. Žalovaný namítal, že dne 1. 11. 2020 žalobce uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu se sjednaným místem výkonu práce Praha a „s pracovním zařazením: strojník ramenného nakladače“ a že dne 19. 7. 2021 byl žalobci oznámen nový týdenní rozvrh pracovní doby s platností od 2. 8. 2021, „kdy práce bude zaměstnanci/žalobci přidělena vždy ad-hoc v rámci konkrétních požadavků zaměstnavatele v rámci dané pracovní doby“. Počínaje 2. 8. 2021 žalobce do práce nenastoupil a svou nepřítomnost nijak neomluvil. Tvrzení žalobce, že nikdy nepracoval v Praze, žalovaný označil za absurdní a dodal, že uzavřel-li žalobce pracovní smlouvu s místem výkonu práce v Praze, nemůže se divit, že žalovaný požadoval výkon práce v Praze. 4. Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 18. 2. 2022, č. j. 13 C 296/2021-45, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu místně příslušnému – rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 7 C 66/2022-183, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 59 485,11 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Valenta, LL.M. Vycházel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2020 pracoval od téhož dne u žalovaného v pracovním poměru na pozici strojníka ramenného nakladače, že v pracovní smlouvě bylo sjednáno jako místo výkonu práce Praha a současně bylo ujednáno, že žalobce souhlasí s tím, že jej žalovaný může vysílat na pracovní cesty mimo sjednané místo výkonu práce, a to na dobu nezbytné potřeby, že v létě roku 2021 došlo k útlumu činnosti žalovaného v pronajatém areálu v Hodoníně a potřeba žalovaného využít žalobce jako pracovníka v tomto místě přestala být aktuální. Žalobci byl nabízen výkon obdobné práce v Rakousku, což žalobce odmítl, a dne 19. 7. 2021 mu bylo sděleno, že je přidělen k výkonu práce do Prahy do sídla zaměstnavatele, což žalobce také odmítl a žádal o přidělování práce na původním pracovišti v Hodoníně. Soud prvního stupně dále zjistil, že „ve všech pracovních smlouvách je uvedeno jako místo výkonu práce Praha“, neboť činnost žalovaného závisí na možnostech nakládat, překládat a rozvážet (zejména kalamitní) dřevo, nejedná se tedy o práci na jednom místě, ale žalovaný má provozovny na více místech v České republice a pracuje i v Rakousku, že žalobce byl jak spolupracovníky, tak i nadřízenými ujištěn, že místo výkonu práce nemusí řešit, že to „tak mají všichni“, a více se tedy o toto nezajímal. Tvrzení žalobce, že se o práci zajímal na základě inzerátu, v němž je uvedeno, že místem výkonu práce je Hodonín, soud prvního stupně považuje za „v zásadě pro spor bezvýznamné“, neboť nejde o skutečnost, která by měla relevanci k pozdějším pracovněprávním ujednáním. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce přistoupil zcela vědomě na ujednání v pracovní smlouvě, že žalobci nebylo místo výkonu práce zamlčeno či nějakým způsobem lstivě podstrčeno k podpisu, že otázku místa výkonu práce projednával jak s budoucími nadřízenými, tak i s budoucími spolupracovníky, a na tato ujednání po diskusi a vysvětlení přistoupil, a že tvrzení žalobce, že pracovní smlouva byla od počátku podle skutečné vůle žalobce i žalovaného sjednána s místem výkonu práce v Hodoníně, „nemá žádný skutkový základ“. Soud prvního stupně dal za pravdu žalovanému, že „zaměstnanec se nemůže sám o sobě legálně rozhodnout, že nebude vykonávat práci ve sjednaném místě výkonu práce“, neboť je to zaměstnavatel, kdo určuje, „kdy“ (správně zřejmě kde) zaměstnanec práci bude vykonávat. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 30 Co 146/2024-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Valenta, LL.M. Shledal, že soud prvního stupně měl správně za významné, že bylo prokázáno sjednání pracovního poměru písemnou formou tak, že místem výkonu práce je Praha, a správně zohlednil, že to žalobce věděl a vědomě takovou smlouvu podepsal. Odvolací soud nevyloučil, že žalobce, s ohledem na to, že byl mladý ve věku 20 let a že šlo o jeho první hlavní pracovní poměr, si nedovedl zcela představit důsledky takového ujednání, nicméně dospěl k závěru, že žalobce jako průměrný rozumný člověk musel vědět, že má sjednáno místo výkonu Praha, o čemž svědčí i to, že se na tuto skutečnost dotazoval, že vzhledem k tomu, že stejnou pracovní činnost předtím vykonával u žalovaného brigádně, věděl, že žalovaný odklízí kalamity způsobené kůrovcem v různých lokacích, a že je proto logické, že v jednotlivých místech nebude tato práce přidělována donekonečna. Odvolací soud má dále za to, že „protože vůle stran účastníků pracovního poměru byla projevena jednoznačně, pak se odvolatel mýlí, že bylo povinností soudu zjišťovat vůli stran místa výkonu práce výkladovými postupy danými občanským zákoníkem“, neboť „je-li vůle jednoznačně vyjádřena, není možné dalším dokazováním nahrazovat, měnit obsah pracovní smlouvy, který je srozumitelný a určitý“. Uzavřel proto, že žalovaný byl oprávněn požadovat po žalobci, aby pro něj nadále vykonával práci ve sjednaném místě výkonu práce, tedy v Praze, a že tak byl oprávněn i přesto, že po určitou dobu přiděloval žalobci práci v Hodoníně, a dodal, že pro rozhodnutí v dané věci zároveň není významné, zda žalovaný žalobce vyslal na pracovní cestu či nikoli, ani to, zda žalobci vyplácel náhrady s tím spojené. Žalobce se pokynu konat práci