21 Cdo 943/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 943/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2021 Spisová značka:21 Cdo 943/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.943.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru Povinnosti zaměstnanců Pracovní kázeň Lhůta procesní [ Lhůty ] Překážky v práci Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.05.2018 § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.05.2018 § 58 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.05.2018 § 199 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.05.2018 § 301 až § 304 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.05.2018 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 943/2020-332 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce H. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 60, proti žalované ŠKODA AUTO a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 109/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2019 č. j. 23 Co 181/2019-293, takto: I. Dovolání žalované směřující proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. ledna 2019 č. j. 20 C 109/2018-216 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 2. 2. 2018 (doručeným žalobci dne 20. 2. 2018) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro nepřítomnost na pracovišti ve dnech 13. 11., 14. 11., 15. 11., 20. 11., 21. 11., 22. 11., 23. 11., 24. 11., 27. 11., 28. 11., 29. 11., 30. 11., 1. 12., 4. 12., 5. 12., 6. 12., 7. 12., 8. 12., 11. 12. 2017 a dále 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018, kterou žalovaná posoudila jako neomluvenou, a to „jak za část směn – nepovinné úseky pracovní doby, tak i za celé směny (základní a volitelná pracovní doba)“. Žalobce „neprokázal, že doprovod rodinných příslušníků do zdravotnického zařízení byl vždy nezbytně nutný, a to v pracovní době“, nesdělil a neprokázal rozsah trvání důležité osobní překážky v práci, ani skutečnost, že ošetření nebylo možné provést mimo pracovní dobu, a rovněž „nenapracoval“ části směn – „volitelné úseky pracovní doby v rámci měsíčního vyrovnávacího období“. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 17. 4. 2018 se žalobce domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 změněné dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 2016 jako IT systémový analytik. Nesouhlasil s tím, že se svou nepřítomností na pracovišti ve vymezených dnech dopustil neomluvené absence, neboť v tyto dny doprovázel manželku nebo syna, kteří jsou vážně nemocní, na lékařská vyšetření, jednalo se tedy o osobní překážku v práci ve smyslu § 199 odst. 2 zákoníku práce a bodu 8. přílohy k nařízení vlády č. 590/2006 Sb. Žalovanou o této skutečnosti vždy informoval „formou sms zprávy“ a následně jí zasílal vždy jedenkrát týdně potvrzení od lékaře o své nepřítomnosti. Z předložených důkazů je „nepochybné, že absence byla odůvodněná“. Vzhledem k tomu, že se svou rodinou žije ve městě XY, okres XY, nebylo reálné, aby se po vyšetření vydal na přes dvě hodiny trvající cestu do XY. Jeho manželka nemá řidičské oprávnění a jeho doprovod byl „naprosto nezbytný“. Žalobce až do cca listopadu 2017 „nikdy nemusel prokazovat, že doprovázení osoby blízké k lékaři bylo nutné či žádat od lékařů vyplnění přesného času a trvání ošetření či ordinačních hodin“. Žalobce měl s žalovanou sjednán tzv. výkon mobilní práce (práce z domu), který však byl ke dni 13. 11. 2017 žalovanou zrušen a žalovaná „ihned po zrušení home office (…) začíná evidovat domnělé neomluvené absence“, což žalobce označil za „evidentní šikanu“. Vytýkala-li žalovaná žalobci, že neuvedl dobu, po kterou vyšetření rodinných příslušníků trvalo, pak takový požadavek považoval za „minimálně obtížný, ne-li nemožný“. Žalobce rovněž nesouhlasil s hodnocením intenzity porušení pracovních povinností jako „zvlášť hrubé porušení povinností“, o které se podle judikatury jedná v případech „bezdůvodné absence v zaměstnání (minimálně pět dní), krádeže majetku u zaměstnavatele, odčerpání části majetku zaměstnavatele bez protiplnění“; o takový případ se však podle jeho názoru v tomto případě nejedná. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že žalobce nesplnil podmínky pro uplatnění jiné důležité osobní překážky v práci podle bodu 8. písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., neboť zejména neprokázal, že by doprovod rodinných příslušníků byl nezbytný, že by vyšetření nebylo možné provést mimo pracovní dobu, ani že by nezbytně nutnou dobou pro účely doprovodu k vyšetření byl vždy celý den a nikoliv pouze jeho část, přičemž prokázání těchto skutečností bylo jeho povinností. V případech, kdy nezbytně nutnou dobou k doprovodu rodinného příslušníka k vyšetření byla pouze část dne, mohl být žalobce ve zbývajícím rozsahu „(i při započtení cesty) připraven k výkonu práce u žalované“. Žalovaná si ověřila, že zdravotnická zařízení mohou potvrdit dobu, po kterou vyšetření trvalo, „včetně odhadu možného času stráveného před tím v čekárně (…), a to dokonce i zpětně“; tento údaj přesto žalobce žalované nedoložil. Žalovaná opakovaně vyzývala žalobce, aby prokázal a doložil splnění podmínek stanovených právními předpisy „pro účely uznání jiné důležité osobní překážky v práci“. Žalobce však tuto skutečnost ve vztahu k jeho absencím od 13. 11. 2017 a dále v průběhu ledna 2018 neprokázal, a proto žalovaná hodnotila jeho absenci jako neomluvenou. Vzhledem k tomu, že se žalobce „v neobvykle velkém rozsahu dnů“ nedostavil k výkonu práce, ani žádnou práci pro žalovanou v těchto dnech jinak nevykonával a neprokázal, že „by ve všech případech po celou uplatňovanou dobu byly splněny podmínky pro uznání uplatňované překážky v práci“, žalovaná kvalifikovala jednání žalobce jako porušení povinností „zvlášť hrubým způsobem“. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 24. 1. 2019 č. j. 20 C 109/2018-216 žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 2. 2. 2018 zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 40 806 Kč k rukám „právního“ zástupce (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů řízení 913 Kč (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 a na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 25. 1. 2016 jako „IT systémový analytik“, že žalobce vzhledem „k četnosti lékařských ošetření“ rodinných příslušníků vykonával od 10. 7. 2017 na základě dohody o výkonu mobilní práce ze dne 7. 7. 2017 tzv. mobilní práci (práci z domova) ve dnech pondělí – středa (celkem 22,5 hodin), že žalovaná dne 10. 11. 2017 přistoupila k přerušení mobilní práce s účinností od 13. 11. 2017 a že žalobce se následně „na pracoviště opakovaně nedostavoval vždy s odkazem na osobní překážku v práci – doprovod rodinných příslušníků k lékaři“, kterou omlouval „se zpožděním a nedostatečným způsobem“. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda o výkonu mobilní práce byla ukončena nejpozději dne 31. 12. 2017 a po tomto datu byl žalobce povinen dostavit se „po celý pracovní týden k výkonu práce na pracoviště žalované a v opačném případě svou absenci řádně odůvodnit“. Jestliže žalovaná vyžadovala „vyznačení času příchodu a odchodu do zdravotnického zařízení a doložení nezbytnosti doprovodu včetně informace o ordinačních hodinách navštívených lékařů“, nepovažoval to soud za šikanózní jednání, nýbrž za zcela legitimní požadavek vyplývající ze zákona. Provedeným dokazováním bylo rovněž „bezpečně vyvráceno tvrzení o tom, že zdravotnická zařízení informaci o době lékařského ošetření a nezbytnosti doprovodu pacienta neposkytují“. Podle soudu prvního stupně během 27 dní, v nichž byla absence žalobce v práci hodnoce