27 Cdo 4482/2018 — Nejvyšší soud

27 Cdo 4482/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2020 Spisová značka:27 Cdo 4482/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.4482.2018.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Představenstvo Pracovněprávní vztahy Družstvo Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 66 odst. 2 obch. zák. § 242 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 243 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 4482/2018-402 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce O. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 314/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, č. j. 23 C 314/2009-245, se ruší a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Odůvodnění: [1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 23 C 314/2009-245, zamítl žalobu o zaplacení 124.020 Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [2] Vyšel přitom zejména z toho, že: 1/ Žalobce byl členem představenstva P., identifikační číslo osoby XY (dále jen „družstvo“), od 3. 10. 2005 do 17. 7. 2009 a dále od 10. 7. 2014 až doposud. 2/ Družstvo uzavřelo se žalobcem dne 31. 12. 2003 smlouvu označenou jako „pracovní smlouva o vedlejším pracovním poměru“ (dále též jen „pracovní smlouva“ či „smlouva“), „na pozici manažer pro komunikaci s veřejností“. 3/ Dne 18. 12. 2008 uzavřeli družstvo a žalobce dodatek k pracovní smlouvě. 4/ Náplní práce žalobce byly činnosti „administrativního charakteru“, např. vyhledávání listin pro podání žalob v archivu, příprava podkladů pro podání žalob, správa počítačové sítě, digitalizace dokumentů, kontrola bytů, kontrola majetku a nahlášených oprav, analýza „toho, co se v družstvu vlastně přihodilo“ atd. Dále se žalobce „snažil s lidmi uzavřít nájemní smlouvy“. 5/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS XY, zjistil úpadek družstva, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Tomáše Pelikána (žalovaný). 6/ Žalovaný dopisem ze dne 3. 9. 2009 žalobci sdělil, že pracovní smlouva je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, neboť náplní pracovního poměru nemůže být výkon činnosti člena statutárního orgánu, a vyzval jej k vydání bezdůvodného obohacení získaného z neplatné pracovní smlouvy. 7/ Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009 domáhá po žalovaném zaplacení částky 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009, uplatňuje tuto pohledávku jako pohledávku za podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce s družstvem uzavřel pracovní smlouvu na pozici „manažer pro komunikaci s veřejností“ a jako zaměstnanec vykonával činnost, která byla totožná s činností statutárního orgánu družstva. Proto je pracovní smlouva neplatným právním úkonem podle § 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 2. 2004, neboť tato činnost nesplňuje znaky závislé práce. [4] Vzhledem k tomu, že pracovní smlouva nebyla platně uzavřena, neměl žalobce nárok na zaplacení mzdy v ní sjednané; proto soud prvního stupně žalobu zamítl. [5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), ve výroku o nákladech řízení částečně změnil a částečně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). [6] Odvolací soud zdůraznil, že žalobce měl na základě pracovní smlouvy vykonávat tytéž činnosti, jež náležely do působnosti představenstva a jež měl plnit z titulu funkce člena představenstva. Proto – odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – přisvědčil závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy. [7] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky „platnosti pracovní smlouvy žalobce a otázky případné existence jiného právního důvodu plnění“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [8] Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, a ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15. [9] Dovolatel má předně za to, že pracovní smlouva není neplatným právním úkonem. I kdyby však byla neplatná, měly soudy zkoumat, zda mu nenáleží žalobou požadované plnění z jiného právního důvodu, např. z tzv. faktického pracovního poměru. [10] Činnosti, jež vykonával dle pracovní smlouvy, nespadaly do náplně činnosti představenstva. Závěr přijatý soudy nižších stupňů navíc odporuje § 243 odst. 4 zákoníku práce, neboť neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám. [11] Odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatel považuje za nepřesné a zavádějící, dovozuje, že jím bylo zasaženo do jeho subjektivního práva na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a porušena zásada pacta sunt servanda plynoucí z článku 1 odst. 1 Ústavy. [12] Současně dovolatel vznáší pochybnosti o nepodjatosti členů senátu odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [13] Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Má za to, že – na rozdíl od řady jiných obdobných sporů – je v projednávané věci zcela zřejmé, že dovolatel uzavřením pracovní smlouvy od samého počátku zjevně obcházel zákon, neboť chtěl na činnost člena představenstva využít „benefitů“ pracovního práva neurčených pro výkon funkce člena statutárního orgánu. [14] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky platnosti pracovní smlouvy uzavřené v projednávané věci dovolatelem a družstvem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přijaté po vydání napadeného rozhodnutí. [15] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. [16] Nejvyšší soud považuje za potřebné předeslat, že soudy nižšího stupně byly v projednávané věci vázány právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, jímž Nejvyšší soud zrušil (k dovolání žalovaného) předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 349/2011-137, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2010, č. j. 23 C 314/2009-84 (ve znění usnesení ze dne 19. 1. 2012, č. j. 23 C 314/2009-104), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [17] Nicméně, po přijetí napadeného rozhodnutí byl uvedený právní názor (vyjádřený mimo jiné i v označeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2687/2014) překonán (v souladu s postupem předjímaným ustanovením § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též jen „velký senát“) ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod číslem 35/2019 Sbírky s