29 ICdo 12/2020

Rozsudkem ze dne 24. května 2019, č. j. 179 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o odpůrčí žalobě podané žalobcem AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenčním správcem dlužníka D. G. S., tak, že:

Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 111, 235, § 236, § 237, § 238 a § 239 zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dovolávaje se závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 60/2014“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 17/2016 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 56/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 56/2019“)], a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněného pod číslem 62/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 62/2017“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

S účinností od 1. ledna 2014 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2019, pod číslem 109).

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dlužník na základě vystavené faktury poukázal cca 2,5 měsíce poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, ze svého účtu na účet žalovaného částku 14.590,44 EUR, která měla představovat odměnu za vykonané právní služby podle smlouvy uzavřené před zahájením insolvenčního řízení. V té době byl dlužník ze zákona omezen v nakládání s majetkovou podstatou (s výjimkami dle § 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona). Nebylo zjištěno, že by dlužník nebo žalovaný požádal insolvenční soud o souhlas s provedením odporované platby (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona), takže předmětem zkoumání dále bylo jen to, zda předmětná platba představovala podstatnou změnu ve skladbě dlužníkova majetku, anebo šlo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení, a zda nešlo o některou z výjimek uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

Již v insolvenčním návrhu dlužník uvedl, že má vůči svým věřitelům neuhrazené závazky ve výši 168.912.099,06 Kč, že je předlužen a že jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs. V seznamu závazků neoznačil dlužník žalovaného jako možného věřitele (byť smlouva o poskytování právních služeb byla uzavřena již 24. června 2016) a v seznamu majetku pak deklaroval jako svá aktiva peněžní prostředky na účtech ve výši cca 35.000 Kč a cca 83.000 EUR a (již jen) majetkové podíly a pohledávky nevýznamné hodnoty.

Podle soupisu majetkové podstaty dlužníka, předloženého insolvenčním správcem dlužníka v lednu 2017, vykazoval korunový účet dlužníka zůstatek cca 32.000 Kč a účet v eurech zůstatek 60.558,53 EUR. Ze zpeněžení majetkových podílů a za postoupení dlužníkových pohledávek se do majetkové podstaty dostaly peněžní prostředky řádově v jednotkách tisíců Kč. Odtud insolvenční soud dovozuje, že předmětnou platbou došlo k nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka i k podstatné změně majetku dlužníka.

Insolvenční soud nezpochybňuje dlužníkovo právo být i po zahájení řízení právně zastoupen advokátem, žalovaný ani další advokát (Mgr. Michal Beran) však v insolvenčním řízení dlužníka nezastupovali. Dlužník v insolvenčním návrhu deklaroval, že nesplňuje podmínky pro řešení úpadku reorganizací, takže tvrzení, že žalovaný s dlužníkem měl v srpnu či září 2016 připravovat reorganizační plán, shledal insolvenční soud nevěrohodným. Také právní poradenství, které mělo spočívat mj. v radách, „co dlužník může či nemůže platit po zahájení řízení“, bylo z pohledu soudu minimálně ze strany žalovaného (advokáta) nedbalé, neboť žalovaný by měl v takovém případě „poradit“ dlužníku, že k provedení platby takto významné částky peněžních prostředků na jeho osobní účet by bylo žádoucí ze zákona požádat insolvenční soud o souhlas, což se nestalo. Tvrzení o právním posuzování škodních nároků uplatněných věřitelem A. D. shledal insolvenční soud přinejmenším problematickým, neboť o žádných takových nárocích se dlužník v insolvenčním návrhu nezmínil. Posouzení, zda žalovaný fakturované právní služby dlužníku skutečně poskytl, však s ohledem na podmínky neúčinnosti stanovené v § 111 insolvenčního zákona není pro rozhodnutí soudu určující; proto insolvenční soud (pro nadbytečnost) neprovedl důkazy za tím účelem navržené.

Předmětná platba není podřaditelná žádné z výjimek uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, když zjevně nejde o úkony ke splnění povinností dle zvláštního předpisu, ani o uskutečnění činností při provozování podniku či k odvracení hrozící škody. Nejde rovněž o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku na roveň postavenou pohledávkám za majetkovou podstatou.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2019, č. j. 179 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 79 INS XY):

Odvolací soud – vycházeje především z ustanovení § 111 insolvenčního zákona a z ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a poté, co zopakoval dokazování smlouvou o poskytování právních služeb, k následujícím závěrům:

Žalobu podala věcně legitimovaná osoba (§ 235 odst. 2, § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) proti věcně pasivně legitimovanému subjektu (§ 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) a vzhledem k době, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka (10. listopadu 2016), byla dodržena i lhůta k podání žaloby dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolací soud pak sdílí názor insolvenčního soudu, že dlužník předmětnou platbou plnil žalovanému svůj závazek ze smlouvy, takže takové jednání lze napadnout odpůrčí žalobou, a že neúčinnost je nutno posuzovat (jelikož šlo o plnění poskytnuté poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) podle § 111 insolvenčního zákona. Insolvenční soud proto při jednání konaném 17. května 2019 účastníky správně poučil (dle § 118a odst. 2 o. s. ř.) o tom, že věc bude posuzována po právní stránce odlišně od názoru formulovaného v žalobě.

Odvolací soud dále vychází ze závěrů formulovaných v R 62/2017, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 106/2016 Sb. rozh. obč.), a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015.

Odvolací soud pak sice sdílí námitku žalovaného, že při jednání konaném 17. května 2019 se mu nedostalo řádného poučení (dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) ohledně důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení k tomu, že dlužník platbou neporušil omezení plynoucí z ustanovení §111 odst. 1 insolvenčního zákona, potažmo k tomu, že platba má povahu výjimky dle ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (nebyl poučen o následcích nesplnění povinnosti), toto pochybení však nemá žádný vliv na správnost napadeného rozhodnutí.

V době, kdy uhradil spornou částku, již dlužník nedisponoval žádným majetkem významnější hodnoty; proto touto úhradou došlo k nikoli zanedbatelnému zmenšení jeho majetku a tedy k porušení povinnosti plynoucí z ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. Tvrdil-li žalovaný v odvolání (přípustně, s ohledem na vadné poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř.), že dlužník platbu provedl v dobré víře, že jeho aktiva dosahují hodnoty téměř 139 milionů Kč, jde o tvrzení, které při posouzení, zda došlo k porušení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, nehraje žádnou roli.

Insolvenční soud nepochybil, neprovedl-li důkazy, které žalovaný navrhl k prokázání tvrzení, že právní služby dlužníku skutečně poskytl (a v jakém rozsahu). Bez zřetele k tomu, že ne zcela přiléhavě vyslovil pochybnosti o tom, zda právní služby byly skutečně poskytnuty, totiž insolvenční soud správně uzavřel, že vzhledem k podmínkám neúčinnosti právního úkonu dle § 111 insolvenčního zákona není řešení této otázky podstatné.

Podle odvolacího soudu pak nebylo zapotřebí dokazovat konkrétní úkony, které žalovaný učinil pro dlužníka. Dlužník platil žalovanému dlužnou platbu za právní služby výslovně vymezené ve smlouvě o poskytování právních služeb. Charakter právních služeb se jednoznačně týkal zjištění úpadkové situace dlužníka a s tím souvisejícího případného insolvenčního řízení. I kdyby žalovaný v průběhu řízení tvrdil a prokazoval poskytnutí dalších právních služeb (smlouvě se vymykajících), nebylo by to významné pro posouzení neúčinnosti úkonu spočívajícího v platbě za služby poskytnuté na základě smlouvy.

Vadné poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nemělo vliv na správnost napadeného rozhodnutí jednak proto, že žalovaný žádná další tvrzení v odvolání neuplatnil, jednak proto, že vzhledem ke sjednanému předmětu smlouvy o poskytování právních služeb nelze mít pochyb o tom, že poskytnuté plnění nepatří mezi výjimky dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Zjevně nešlo o plnění ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy (povinnost dle § 98 insolvenčního zákona takovou povinností není) ani o plnění směřující k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti nebo o plnění procesních sankcí. Rovněž nejde o uspokojení pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona). Uváděl-li žalovaný, že dlužníkem uhrazená právní pomoc směřovala mimo jiné k předejití „(…) možných škod na majetku, k nimž mohlo (nebýt činnosti žalovaného) jistě dojít (…)“, pak odvolací soud zdůrazňuje, že předmět smlouvy o poskytování právních služeb takovou právní pomoc žalovaného nezahrnoval. Nadto pouhé obecné tvrzení o odvracení „možných škod“ nelze bez dalšího zahrnout pod výjimku dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. V R 56/2019 Nejvyšší soud vyložil, že k naplnění výjimky dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona zásadně nebude postačovat, že (obecně vzato) každou platbou, kterou dlužník plní závazek vůči svému věřiteli, odvrací možné (právním předpisem či smlouvou předpokládané) důsledky, které by jinak měly (nebýt takové platby) negativní dopad do majetkových poměrů dlužníka.

K poukazu žalovaného na to, že právní pomoc je ústavně zaručeným právem dlužníka plynoucím z článku 37 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), odvolací soud uvádí, že toto dlužníkovo právo nebylo v dané věci zpochybňováno. Případná úhrada za poskytnutí právní pomoci však při úpadku dlužníka může být uspokojena jen v intencích závazných pravidel plynoucích z insolvenčního zákona.

Nedůvodná je i námitka, že insolvenční soud pochybil, jestliže prováděl důkaz celým insolvenčním spisem a nadto překročil žalobní návrh. Z protokolu o jednání konaném 17. května 2019 plyne, že insolvenční soud jednoznačně identifikoval listiny z insolvenčního spisu, jimiž prováděl důkaz. Ohledně údajů z insolvenčního spisu nadto platí, že skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem. Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se insolvenčního řízení a bude je moci i aplikovat; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, „sp. zn.“ (správně sen. zn.“) 29 ICdo 86/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2020, pod číslem 8). Žalobním návrhem se žalobce (byť na podkladě odlišného právního názoru) domáhal určení, že označený právní úkon dlužníka je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem, a o tomto návrhu insolvenční soud také rozhodl (od žaloby se neodchýlil).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, respektive mají být vyřešeny rozdílně, potažmo, že se odvolací osud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V návaznosti na výše vymezenou přípustnost dovolání předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k zodpovězení následující otázky:

V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:

Dovolatel poukazuje na to, že podanou žalobou uplatňoval žalobce neúčinnost dle § 240 insolvenčního zákona, s tím, že je zpochybňováno poskytnutí služeb, a následné posouzení nároku jako neúčinného i pro případ, že služby byly skutečně poskytnuty, má za změnu skutkového základu sporu (nikoli za pouhou změnu právní kvalifikace). V této souvislosti poukazuje i na to, že vyslovení neúčinnosti dle § 240 insolvenčního zákona má konstitutivní povahu, kdežto neúčinnost dle § 111 insolvenčního zákona je neúčinností ze zákona a byť se prosazuje odpůrčí žalobou, výrok o ní je deklaratorní. Jde o odlišné nároky.

Dovolatel opakovaně namítal, že dle ustanovení § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je vázán zákonnou povinností mlčenlivosti, které jej nemůže zprostit ani insolvenční správce dlužníka a předmětné řízení nepatří mezi ta, v nichž není touto mlčenlivostí vázán. K tomu se dovolává závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10 [jde o nález uveřejněný pod číslem 237/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. Míní, že ve sporu byl postaven před volbu buď porušit povinnost mlčenlivosti, nebo se vystavit riziku neúspěchu ve sporu, a že nikdo nemůže nutit jeho klienta, aby jej zprostil povinnosti mlčenlivosti.

Potud dovolatel namítá, že aplikací závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí dochází k zásahu do ústavně zaručených práv dlužníka na právní pomoc a k vytvoření precedentu fakticky vylučujícího do budoucna subjektům v materiálním úpadku využít kvalifikovanou právní pomoc v procesu zahájení a vedení insolvenčního řízení.

Insolvenční řízení lze zahájit pouze insolvenčním návrhem, jenž musí splňovat zákonné náležitosti a k němuž musí být připojeny zákonné přílohy. I z pozice soudů je poskytování právních služeb dlužníku v této souvislosti žádoucí a právě za tím účelem se dlužník obrátil na žalovaného (jenž mu poskytl příslušné rady). Dlužník tak využil své právo na kvalifikované zastoupení, které bylo využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, zakotveného již v článku 37 Listiny. Toto právo je univerzální, nezadatelné. Z ustanovení § 22 zákona o advokacii je pak patrno, že advokacie se vykonává za odměnu, jejíž nezaplacení je důvodem pro vypovězení smlouvy o poskytování právních služeb. Jinak řečeno, jako má dlužník právo na právní pomoc, má i jeho advokát nárok na přijetí přiměřené odměny. Kdyby měla být přiměřená odměna za poskytnuté právní služby pokaždé podrobena soudnímu přezkumu co do neúčinnosti jejího zaplacení, advokáti by byli nuceni bez dalšího odmítat poskytování služeb klientům v úpadku, čímž by de facto došlo k odnětí práva na právní pomoc subjektu, kterému úpadek hrozí, nebo který se v úpadku fakticky nachází. Už jen proto je žalovaný přesvědčen, že advokát poskytující služby v souvislosti s insolvenčním řízením nemůže být v intencích ustanovení § 111 insolvenčního zákona vnímán jako „každý jiný“ dodavatel služeb. Výklad zvolený odvolacím soudem by dlužníku v úpadku, který nemá sám dostatečné znalosti či odbornost, fakticky znemožnil využít ústavně zakotveného práva na právní pomoc a tedy využít služeb advokáta k podání insolvenčního návrhu, což jistě nebylo smyslem ani účelem insolvenčního zákona.

Očekávání úhrady nákladů spojených s podáním insolvenčního návrhu je výslovně zakotveno pro účely návrhu na povolení oddlužení; odmítání úhrady oprávněných nákladů spojených s podáním insolvenčního návrhu a řešením úpadkové situace dlužníka – právnické osoby tedy způsobuje jednoznačnou nerovnováhu přístupu k právní pomoci mezi právnickou a fyzickou osobou. Ve světle výše uvedeného je pak zjevně nesprávné přirovnání služeb advokáta k běžnému dodávání služeb a formalistické posuzování výše provedené sporné platby bez zohlednění okolností a významu poskytnutého protiplnění.

Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že není potřebné provádět dokazování ohledně charakteru poskytnutých služeb, maje za to, že jde o názor rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu cituje z R 56/2019 pasáž (jde o odstavec [19]), podle které: „Pro účely výkladu pojmu hrozící škoda ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona Nejvyšší soud v poměrech dané věci dodává, že sporné platby nelze posuzovat izolovaně od povahy plnění, které dlužníku poskytl věřitel a za které dlužník platil. Jinými slovy, bude to zpravidla povaha (spornou platbou hrazeného) plnění a jeho význam pro majetkovou podstatu dlužníka, které budou rozhodující pro posouzení, zda dlužník spornou platbou odvracel hrozící škodu.“

Dovolatel je přesvědčen, že povaha poskytnutých právních služeb a zejména konkrétní určení toho, čeho se týkaly, je naprosto zásadní pro závěr, zda nemohlo jít o plnění, kterým byly odvraceny bezprostředně hrozící škody, respektive zda se to netýkalo běžného provozu podniku, když předmět právních služeb je ve smlouvě o poskytování právních služeb definován pouze demonstrativním výčtem. Důkazy, které soudy v této souvislosti neprovedly, má za tzv. opomenuté důkazy, jejichž neprovedení zakládá porušení obecných procesních principů a zásad.

Potud dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že platba související s plněním povinnosti podat insolvenční návrh ve smyslu ustanovení § 98 insolvenčního zákona není plněním zákonné povinnosti, která by odůvodňovala aplikaci § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť nejde o povinnost stanovenou zvláštními právním předpisy. Míní, že úhrada nákladů za podání insolvenčního návrhu je činností jdoucí ku prospěchu dlužníkových věřitelů, s tím, že analogickou situaci (ve vztahu k záloze na náklady insolvenčního řízení) řešil Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. KSPL 20 INS XY, 1 VSPH XY (jde o usnesení ze dne 1. září 2010) se závěrem, že: „Úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, která by byla získána z prodeje části majetku dlužníka, však jistě nelze považovat za činnost, která by byla v neprospěch věřitelů; naopak se lze oprávněně domnívat, že při schopnosti dlužníka uhradit stanovenou zálohu je reálná šance, aby věřitelé dosáhli alespoň částečného uspokojení svých pohledávek.“

Dovolatel uzavírá, že úhrada právních služeb, které směřují k plnění zákonné povinnosti dlužníka (podat insolvenční návrh) a jejichž využití je výhradně ku prospěchu věřitelů dlužníka, je evidentně plněním v souladu s péčí řádného hospodáře a jde o předcházení vzniku možných škod, které by jinak zhoršovaly postavení věřitelů dlužníka ve vztahu k dobytnosti a výši možného uspokojení jejich pohledávek.

Potud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ač uznal pochybení insolvenčního soudu při plnění poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř., toto pochybení sám nenapravil (řádné poučení mu rovněž neposkytl), byť žalovaný dle jeho názoru všechny rozhodné skutečnosti dosud nevylíčil. Míní, že připuštěním novot dle § 205a o. s. ř. takovou vadu bez poskytnutí řádného poučení nelze zhojit.

Nad rámec položených otázek dále dovolatel cituje ustanovení § 111 odst. 1 větu první insolvenčního zákona, uváděje, že smyslem a účelem ustanovení § 111 insolvenčního zákona v intencích hrazení existujících pohledávek věřitelů dlužníka je zamezit takovému jednání, které by vedlo ke zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních; jinak řečeno, podstatou neúčinnosti právních úkonů provedených v rozporu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona je zajištění ochrany věřitelů před těmi úkony dlužníka, které v konečném důsledku zkracují ostatní věřitele. V tomto směru dovolatel odkazuje na Zápis z jednání odborné sekce pro insolvenční právo České advokátní komory ze dne 2. září 2015 (založený na č. l. 14-15 spisu), dle kterého přijetí přiměřené odměny za poskytnuté právní služby není zvýhodňujícím právním úkonem. Má-li dlužník (ústavně garantované) právo na právní pomoc (a odměna advokáta nemůže být proto posouzena jako zvýhodnění věřitele), není ani možné takové jednání (úhradu odměny za poskytnuté právní služby) posoudit jako zvýhodnění věřitele a pro tento případ aplikovat ustanovení § 111 insolvenčního zákona.

A konečně dovolatel oběma soudům vytýká, že ostatní práva a obchodní podíly dlužníka měly za nezpeněžitelné a nevymahatelné, ač k tomu nebylo provedeno dokazování a ač údaj, že se je nedaří zpeněžit ani po 3 letech od zahájení insolvenčního řízení, bez dalšího neznamená, že byly bez hodnoty v okamžiku uskutečnění odporovaného úkonu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval rozsahem podaného dovolání a jeho přípustností.

Dovolání výslovně směřuje proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že ve vztahu k prvnímu výroku napadeného rozhodnutí se dovolání netýká té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení. Stejný závěr [totiž ten, že dovolání (jež i potud postrádá jakoukoli argumentaci) se netýká ani výroku o nákladech odvolacího řízení] však nelze přijmout proti výslovně projevené vůli dovolatele napadnout druhý výrok rozsudku odvolacího soudu. Každý procesní úkon se totiž posuzuje podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., jehož závěry Nejvyšší soud potvrdil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., nebo v odstavci 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st.). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.; Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o věci samé, je Nejvyšší soud shledává přípustným dle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro daný případ potud neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou a zčásti je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):

Na základě shora ustaveného skutkového rámce činí Nejvyšší soud k dovoláním předestřeným právním otázkám následující závěry:

Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014 oba soudy nadále používají pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014 (včetně užití pojmu „závod“ místo pojmu „podnik“ v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona).

Pro zodpovězení této otázky jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu: § 109 (insolvenčního zákona) (1) Se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: a/ pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, (…) (4) Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. (…) § 111 (insolvenčního zákona) (1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu. § 235 (insolvenčního zákona) (…) (2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak. § 239 (insolvenčního zákona) (1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. (…) (4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná. § 240 (insolvenčního zákona)

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a později nedoznala změn. Ustanovení § 95 o. s. ř. v citované podobě nedoznalo změn od zahájení sporu.

Dovolací argumentace k otázce č. 1 vychází z toho, že skutkový základ sporu nedovoloval právní posouzení věci v rovině neúčinnosti dle § 111 insolvenčního zákona.

Judikatura i literatura je ustálena v závěru, že o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě [v judikatuře srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sb. rozh. obč., a v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 622]. Nejde však o změnu žaloby, jestliže žalobce při nezměněném „vylíčení rozhodujících skutečností“ a žalobním petitu mění právní kvalifikaci svého nároku. Jde-li o tentýž skutek (a to je pravidlem), je jeho posouzení po právní stránce úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod číslem 172, nebo opět Komentář, str. 622]. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč., k tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že o odlišný předmět sporu (o odlišnou věc) nejde ani tam, kde by odlišné právní posouzení téhož skutku mohlo vést k určení jiného věcně příslušného soudu. Lze doplnit, že přímo při výkladu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona Nejvyšší soud uzavřel (v rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67), že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce.

Z žaloby (č. l. 1-5) je patrno, že obsahuje skutková tvrzení o dni zahájení insolvenčního řízení (3. srpna 2016), o době, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka (10. listopadu 2016) a prohlášen konkurs na majetek dlužníka (30. ledna 2017), o dni uzavření smlouvy o poskytování právních služeb (24. června 2016), o fakturaci těchto právních služeb dovolatelem (fakturou č. 42 ze dne 30. září 2016) a o tom, že dlužník na tuto fakturu uhradil dovolateli dne 18. října 2016 (převodem z účtu vedeného v cizí měně) částku 14.590 EUR. Tamtéž se uvádí, že v době úhrady uvedené částky již byl dlužník v úpadku v obou jeho formách a vzhledem k tomu, že žalovaný dlužníka nezastupoval v insolvenčním řízení, jde o právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona.

Odkaz na ustanovení § 240 insolvenčního zákona je právní kvalifikací nároku žalobcem, kterou soud není vázán. Skutkový základ dané věci popsaný v žalobě pak dovoloval její právní posouzení i v rovině neúčinnosti právního jednání dlužníka dle § 111 insolvenčního zákona.

Ustanovení § 111 insolvenčního zákona upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních jednání, která dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, přičemž se prosazuje (dovolávat se jí má smysl) jen ve spojení s následným zjištěním úpadku dlužníka (R 62/2017). S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) se také neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce; srov. § 235 odst. 2 insolvenčního zákona a opět i R 62/2017, jakož i R 56/2019. O jiný skutkový základ sporu (o jiný skutek) v intencích výše shrnuté judikatury nejde (nemůže jít) jen proto, že (jak namítá dovolatel) vyslovení neúčinnosti dle § 240 insolvenčního zákona má konstitutivní povahu, kdežto neúčinnost dle § 111 insolvenčního zákona je neúčinností ze zákona (a byť se uplatňuje odpůrčí žalobou, výrok o ní je deklaratorní). Podstatné je, že při jediném možném způsobu uplatnění nároku (odpůrčí žalobou), nezměněném vylíčení rozhodujících skutečností a nezměněném žalobním návrhu (tzv. petitu) se liší jen právní kvalifikace věci. Účinky popsané v § 239 odst. 4 insolvenčního zákona se s účinností od 1. ledna 2014 prosazují i ve vztahu k neúčinnosti dle § 111 insolvenčního zákona.

Odpověď na otázku č. 1 tedy zní tak, že lze-li na základě vylíčení rozhodujících skutečností v odpůrčí žalobě při nezměněném žalobním návrhu (petitu) posoudit právní jednání dlužníka jako neúčinné podle § 111 insolvenčního zákona, není takovému posouzení na překážku skutečnost, že žalobce požadoval určit neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 240 insolvenčního zákona.

Soudy tudíž byly oprávněny posoudit věc v režimu § 111 insolvenčního zákona a dovolání potud není opodstatněné.

Pro řešení této otázky jsou dále rozhodná i následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona o advokacii: § 110 (insolvenčního zákona) (1) Věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek. (…) § 173 (insolvenčního zákona)

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a později nedoznala změn. Ustanovení § 21 zákona o advokacii v citované podobě nedoznalo změn od uzavření smlouvy o poskytování právních služeb.

Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že povinnost mlčenlivosti advokáta (promítnutá na zákonné úrovni především v § 21 zákona o advokacii) je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejde o výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, nýbrž o povinnost uloženou advokátu v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. V tomto smyslu také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany [srov. např. již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 889/10 (odstavec 17.), nebo též nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2019, sp. zn. II. ÚS 3533/18 (odstavec 20.)]. V nálezu ze dne 14. října 2020, sp. zn. II. ÚS 4071/19, Ústavní soud dodal, že považuje povinnost mlčenlivosti za jednu z významných součástí garancí ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc dle článku 37 odst. 2 Listiny, která si vyžaduje zvláštní ochranu. Představuje totiž jeden z nosných pilířů, na nichž je vystavěn vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem. Význam důvěrnosti tohoto vztahu v demokratickém a právním státě je zcela kardinální, neboť vytváří nutný předpoklad pro skutečné naplnění práva na kvalifikovanou právní pomoc v každém konkrétním příkladu. Toto právo, které je důležitým součinitelem práva na soudní ochranu a rovnost v řízení, by totiž zůstalo mrtvým, v praxi reálně nepoužitelným, pokud by osoby potřebující kvalifikovanou právní pomoc byly vystaveny dvěma ohňům – neposkytnutí všech potřebných informací advokátovi v obavě z jejich zneužití a přijetí rizika, že právní řízení či jiná forma právního styku dopadne kvůli tomu v klientův neprospěch, nebo poskytnutí všech informací a riskování, že daná věc sice dopadne pro klienta dobře, avšak citelná (eventuálně i větší) újma mu vznikne případným zneužitím těchto informací (odstavec 24.).

Jak ovšem detekují i označené nálezy, povinnost mlčenlivosti advokáta není povinností bezvýjimečnou (absolutní). Jedna ze zákonem pojmenovaných výjimek se prosazuje (v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem nebo jiným orgánem), je-li předmětem řízení spor mezi advokátem a klientem (nebo právním nástupcem klienta); srov. § 21 odst. 4 zákona o advokacii. Takovým typem sporu je nejen spor, v němž se advokát (jako žalobce) domáhá vůči klientu (nebo právnímu nástupci klienta) úhrady dlužného palmáre (dlužné odměny za zastupování a poskytnuté právní rady a služby), nýbrž i spor, v němž jako žalující strana vystupuje klient (jeho právní nástupce) domáhající se po advokátu (jako žalovaném) vrácení (zaplacení) tvrzeného přeplatku palmáre (v souvislosti s vyúčtováním vyplacených záloh), nebo např. náhrady škody vzniklé vadně poskytnutou právní službou.

Ponechá-li se (prozatím) stranou zvláštní úprava pro oddlužení (srov. § 390a insolvenčního zákona), pak v těch případech, v nichž je vedeno insolvenční řízení na majetek klienta (nebo právního nástupce klienta), který dosud neuspokojil pohledávku advokáta z titulu dlužného palmáre, vzniklou před zahájením insolvenčního řízení [tedy ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona přede dnem, kdy insolvenční návrh došel věcně příslušnému soudu (insolvenčnímu soudu)], nezaznamenal Nejvyšší soud v praxi žádné pochybnosti o tom, že advokát je povinen přihlásit takovou pohledávku do insolvenčního řízení [chce-li být v návaznosti na způsob řešení úpadku alespoň poměrně uspokojen z majetku (insolvenčního) dlužníka] nejpozději v propadné přihlašovací lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku (k povaze pohledávek srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sb. rozh. obč.). Insolvenční zákon pak pro takovou pohledávku nestanoví žádné zvláštní pravidlo přednosti jen proto (jen z toho důvodu), že jde (má jít) o pohledávku z titulu odměny za zastupování (insolvenčního) dlužníka a jemu poskytnuté právní rady a služby. Přihláška takové pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek klienta (nebo právního nástupce klienta) má ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu, pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu (§ 173 odst. 4 insolvenčního zákona) a advokát (coby věřitel) může pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž od okamžiku, kdy nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 odst. 4 insolvenčního zákona), pohledávku, kterou lze uplatnit přihláškou, již nelze uplatnit žalobou (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Z takto pojatého (jediného možného) způsobu uplatnění neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení plyne, že v rozsahu nezbytném pro přezkoumání a zjištění pohledávky, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek klienta (nebo jeho právního nástupce) z titulu odměny za zastupování klienta a jemu poskytnuté právní rady a služby, není advokát (coby přihlášený věřitel) vázán povinností mlčenlivosti, když v uvedeném právním rámci jde ve smyslu ustanovení § 21 odst. 4 zákona o advokacii rovněž o spor (o úhradu palmáre) mezi advokátem (coby přihlášeným věřitelem) a klientem nebo právním nástupcem klienta (coby insolvenčním dlužníkem).

Výše řečené platí nejen pro způsob, jakým má advokát pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení [srov. požadavek na uvedení důvodu vzniku pohledávky (tedy skutečností, na nichž se pohledávka zakládá) v přihlášce, formulovaný v § 174 odst. 2 insolvenčního zákona], nýbrž i pro vedení možného incidenčního sporu vyvolaného popěrným úkonem k tomu oprávněné osoby [insolvenčního správce, jiného přihlášeného věřitele nebo (při oddlužení nebo při reorganizaci) dlužníka]. Posouzení incidenčního sporu o pravost výši nebo pořadí takové pohledávky jako sporu mezi advokátem (coby přihlášeným věřitelem popřené pohledávky) a klientem nebo právním nástupcem klienta (coby insolvenčním dlužníkem) přitom nepřekáží ani to, že klient nebo právní nástupce klienta (coby insolvenční dlužník) nebude ani stranou sporu, tedy že půjde o spor mezi popírajícím insolvenčním správcem na straně jedné a advokátem (přihlášeným věřitelem popřené pohledávky) na straně druhé, nebo o spor mezi jiným (popírajícím) přihlášeným věřitelem na straně jedné a advokátem (přihlášeným věřitelem popřené pohledávky) na straně druhé. I v těchto případech totiž půjde v konečném důsledku o to, zda vůbec, případně v jaké výši a v jakém pořadí, může advokát uspokojit takovou pohledávku z majetkové podstaty svého klienta (nebo jeho právního nástupce).

Stejně tak nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že ve smyslu ustanovení § 21 odst. 4 zákona o advokacii půjde o spor mezi advokátem a klientem nebo právním nástupcem klienta i tehdy, rozhodne-li se insolvenční správce jako osoba, na kterou prohlášením konkursu na majetek klienta nebo právního nástupce klienta přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (§ 229 odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona), že bude žalobou vymáhat po advokátu (do majetkové podstaty) vrácení (zaplacení) tvrzeného přeplatku palmáre (v souvislosti s vyúčtováním vyplacených záloh), nebo např. náhradu škody vzniklé klientu vadně poskytnutou právní službou advokáta.

V témže duchu je nutno pohlížet i na odpůrčí žalobu, kterou se insolvenční správce [coby jediná k tomu oprávněná osoba a bez zřetele k tomu, že nejde o osobu s dispozičními oprávněními (srov. § 239 odst. 1 insolvenčního zákona)] domáhá vůči advokátu určení neúčinnosti právního jednání, jímž mu insolvenční dlužník (klient nebo jeho právní nástupce) uhradil pohledávku z titulu odměny za zastupování a za poskytnuté právní rady a služby, a (současně) zaplacení (vrácení) poskytnutého plnění do majetkové podstaty (§ 239 odst. 4 insolvenčního zákona). O tom, že splnění dluhu je právním jednáním, v judikatuře pochybnosti nejsou (srov. R 60/2014). Rozsudek, jímž insolvenční soud takové žalobě vyhoví, v konečném důsledku opět vede k tomu, že se pohledávka advokáta vůči klientu (jeho právnímu nástupci) stane neuspokojenou.

Jinak řečeno (shrnuto), v rozsahu nezbytném pro řízení o odpůrčí žalobě, kterou se insolvenční správce domáhá vůči advokátu určení neúčinnosti právního jednání, jímž mu insolvenční dlužník (klient nebo jeho právní nástupce) uhradil pohledávku z titulu odměny za zastupování a za poskytnuté právní rady a služby, a (současně) zaplacení (vrácení) poskytnutého plnění do majetkové podstaty, není advokát vázán povinností mlčenlivosti; ve smyslu ustanovení § 21 odst. 4 zákona o advokacii se takový spor považuje za spor (o úhradu palmáre) mezi advokátem a klientem nebo právním nástupcem klienta.

Ostatně, již v rozsudku ze dne 6. června 2012, č. j. 6 Ads 30/2012-47, uveřejněném pod číslem 2712/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu], Nejvyšší správní soud ozřejmil, že účelem ustanovení § 21 odst. 4 zákona o advokacii je zajistit, aby povinnost mlčenlivosti chránící důvěru ve vztahu advokáta a klienta nebyla advokátovi nepřiměřenou překážkou v obraně jeho práv vůči klientovi. V rozsudku ze dne 14. dubna 2020, č. j. 2 As 194/2019-66, pak Nejvyšší správní soud vysvětlil, že poskytnutím informací obsahujících vyčíslení odměny právního zastoupení v určitém období nemůže být nijak narušena důvěrnost vztahu mezi advokátem a jeho klientem, stejně jako samotné sdělení částek, jež byly zaplaceny za právní služby a uvedení spisových značek, specifikace soudu, u něhož bylo řízení vedeno, kvantifikace času stráveného advokátem na konkrétní věci a údaj o hodinové sazbě.

Dovolání tedy ani potud není důvodné, když povinnost mlčenlivosti advokáta nebyla (není) v daném sporu na překážku tomu, aby v rámci své procesní obrany v nezbytném rozsahu řádně specifikoval a doložil právní služby, které si nechal zaplatit.

Pro řešení otázky č. 3 jsou dále rozhodná i následující ustanovení Listiny základních práv a svobod, občanského soudního řádu, zákona o advokacii a insolvenčního zákona: