29 ICdo 43/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 96 INS 3276/2015 196 ICm 2357/2017 29 ICdo 43/2024-266 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. R., zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Kukelská 919/2, PSČ 198 00, proti žalovanému Investment BONUS, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 28179803, zastoupenému Mgr. Radimem Obstem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1255/43, PSČ 190 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 2357/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. R., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 3276/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2023, č. j. 196 ICm 2357/2017, 104 VSPH 448/2023-208 (MSPH 96 INS 3276/2015), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 12. dubna 2023, č. j. 196 ICm 2357/2017-174, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu na určení, že poskytnutí peněžitého plnění na úhradu dluhu dlužníka (J. R.) vůči žalovanému (Investment BONUS, spol. s. r. o.) z označeného bankovního účtu dlužníka na označený bankovní účet žalovaného dne 23. května 2013 ve výši 550.000 Kč je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinné (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném, aby zaplatil do majetkové podstaty dlužníka k rukám žalobce (JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., jako insolvenčního správce dlužníka) částku 550.000 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45.254 Kč (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a § 240 až § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále z ustanovení § 34 a § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že označená platba skutečně odešla z účtu dlužníka na účet žalovaného, vůči kterému však žalovaný neměl žádné závazky, a žalovaný následně (téhož dne) převedl tuto částku třetí osobě, od které si dlužník půjčoval peníze, které řádně a včas nevracel. Jelikož však žalobce dostatečně konkrétně nepopsal (skutkově netvrdil) individualizované jednání dlužníka, jež by bylo zároveň (platným) právním úkonem, jehož neúčinnosti se snažil domoci, potažmo nenabídl (dostatečné) důkazy k prokázání svých (skutkových) tvrzení, neshledal insolvenční soud tvrzení žalobce (že dlužník poslal peníze na účet žalovaného jako plnění závazku) za naplňující znaky neúčinného právního úkonu ve smyslu insolvenčního zákona, když nebylo možné posoudit, o jaký typ neúčinného právního úkonu by mělo v daném případě jít. 3. Podle insolvenčního soudu sice jednání dlužníka jednoznačně zkrátilo možnost uspokojení jeho věřitelů v rámci konkursu, neboť došlo ke zmenšení majetkové podstaty, žalobce však nedisponuje konkrétními informacemi, z jakých důvodů k tomu došlo. Současně bylo v řízení zjištěno, že poskytnuté plnění žalovaný obratem (na pokyn dlužníka) zaslal na účet třetí osoby, žalovaný tedy nezískal ani majetkový prospěch na úkor dlužníka. 4. Pro nadbytečnost se pak již insolvenční soud nezabýval otázkou, zda byl dlužník v době odporovaného jednání v úpadku či zda byl osobou žalovanému blízkou. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2023, č. j. 196 ICm 2357/2017, 104 VSPH 448/2023-208 (MSPH 96 INS 3276/2015), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a změnil jej v bodech II. a III. výroku tak, že se rozsudek insolvenčního soudu zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. 6. Odvolací soud nejprve předeslal, že převod finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného nelze považovat za právní úkon ve smyslu § 34 obč. zák. směřující ke splnění (zániku) dluhu (závazku) dlužníka ve prospěch žalovaného jako věřitele (šlo o faktickou činnost). Jelikož podle § 235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen právním úkonům dlužníka, insolvenční soud nepochybil, zamítl-li žalobu na určení neúčinnosti převodu finančních prostředků. Žalobce (ač řádně poučen podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) neunesl břemeno tvrzení o tom, že šlo o právní úkon, když pouze uváděl, že k platbě došlo bez právního důvodu, resp. že nešlo o právní úkon, jímž by dlužník plnil závazek vůči svému věřiteli. Za tohoto stavu se pak již odvolací soud nezabýval (pro nadbytečnost) otázkou naplnění některé se skutkových podstat neúčinnosti právních úkonů dlužníka ve smyslu insolvenčního zákona. 7. K požadavku žalobce na zaplacení žalované částky odvolací soud zdůraznil, že v situaci, kdy v řízení nebyl předložen jakýkoli důkaz prokazující tvrzení žalovaného, že bezodkladně převedl finanční prostředky na pokyn dlužníka třetí osobě, lze v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků žalovanému uvažovat pouze o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobce (§ 451 obč. zák.). Přitom okolnost, že osoba, jíž bylo plněno bez právního důvodu, předmět plnění aktuálně nemá ve svém držení, by na závěr o pasivní legitimaci takové osoby (na rozdíl od poměrů odpůrčí žaloby, kde je pasivně legitimovanou osoba, které „se dostalo prospěchu“ z neúčinného právního úkonu) neměla žádný vliv. K projednání a rozhodnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení však jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř., neboť v této části nejde o incidenční spor. Odvolací soud proto v této části rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí věcně a místně příslušnému soudu. 8. Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud rozhodl o odpůrčí žalobě, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu v příslušných souvislostech dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, resp. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel shledává napadené rozhodnutí nesprávným, neboť odvolací soud (i) nepochopil princip odporovatelnosti (jeho smysl a účel) v insolvenčním řízení, (ii) odůvodnil své rozhodnutí rozporně, když uvedl, že respektuje vázanost soudu žalobou, tj. vylíčením skutkových okolností a uvedením žalobního návrhu, avšak zároveň vytkl dovolateli neuvedení „právního důvodu“ odporovaného jednání, (iii) neshledal odporované jednání za „právní úkon“, byť šlo o projev vůle dlužníka, jenž vedl ke vzniku právních následků, (iv) nezkoumal, zda odporované jednání dlužníka nenaplnilo skutkové podstaty uvedené v § 240 nebo § 242 insolvenčního zákona, (v) nezabýval se otázkou, zda je dlužník ve vztahu k žalovanému osobou blízkou a zda byl dlužník v době odporovaného jednání v úpadku, (vi) rozhodl odchylně od závěrů formulovaných v „totožné věci“ – odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2023, č. j. 196 ICm 2221/2017, 104 VSPH 71/2023-147 (MSPH 96 INS 3276/2015), (vii) neodstranil pochybení insolvenčního soudu, jenž poučil žalobce, aby dotvrdil rozhodné skutečnosti (podle § 118a odst. 1 o. s. ř.), byť (a) žalobce v řízení tvrdil (a prokázal), že dlužník poskytl žalovanému odporovaným jednáním částku 550.000 Kč, (b) v řízení vyšlo najevo, že dlužník odporovaným jednáním chtěl zkrátit své věřitele a také je uvedeným jednáním zkrátil, přičemž (c) tento úmysl musel být žalovanému (jehož jednatelem byl v té době dlužník) znám, a v neposlední řadě (d) tvrzení o poskytnutí přiměřeného protiplnění (včetně břemene důkazu o této skutečnosti) tíží žalovaného, (viii) dospěl k závěru, že pasivně legitimovanou osobou v tomto řízení není osoba, „v jejíž prospěch“ byl odporovaný úkon učiněn. 10. Nejvyššímu soudu přitom předkládá dovolatel k zodpovězení též následující otázky: [1] Platí v územním prostoru České republiky princip jednoty právního řádu a princip rovnosti osob zúčastněných na řízení při rozhodovacím procesu soudů? [2] Je insolvenční zákon právním předpisem, ze kterého vyplývá zákonem s