2 As 74/2007 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 27/2020- 63 - text [Zadejte text.] [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: D. D. proti žalovanému Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem 128 01 Praha 2, Na Poříčním právu 376/1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2020 č. j. MPSV-2020/49616-421/1, o žádosti žalobce o zvláštní režim evidence uchazeče o zaměstnání takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Ostravě ze dne 29. 1. 2020, č. j. UPCR-OT-2020/34371-20170504, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti žalobce o zvláštní režim evidence uchazeče o zaměstnání, doručené úřadu práce dne 30. 12. 2019, zastaveno, neboť žádost je zjevně právně nepřípustná. Uvedené usnesení úřadu práce žalovaný potvrdil. 2. Žalobce v žalobě kromě obsáhlé citace komentářové literatury a judikatury, namítal, že v žádosti demonstroval, že téhož výsledku, a s tím spojené výhody ve formě úhrad zdravotního pojištění od státu, vyhnutí se vlastnímu jednání se zprostředkovatelem zaměstnání, je schopen dosáhnout krátkými, několikadenními evidencemi, nejlépe na přelomu měsíců, kdy jedním zařazením dosáhne krátkého evidování v každém ze dvou po sobě jdoucích měsíců. Požaduje tedy soudní přezkum existence této právní kličky, od níž je jen krůček k vyhovění jeho žádosti. Správní orgány se k tomu nevyjádřily, což se příčí třem zásadám činnosti správních orgánů, a to zásadě proporcionality, zásadě procesní ekonomie a zásadě subsidiarity. Žalobce dále namítal, že správní orgány nebyly aktivní v tom, aby mu bylo vyhověno, případně, aby mu byly učiněny (nabídnuty) jiné ústupky, což dovozuje ze zásady dobré správy, zásady součinnosti správních orgánů s dotčenými osobami a zásady preference smírného řešení. Konstatoval, že základní zásady činnosti správních orgánů se vztahují nikoliv pouze na jednání v rámci správního řízení o žádosti nebo řízení z moci úřední, ale také na každý úkon správního úředníka vůči uchazeči o zaměstnání v rámci vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Žalobce rovněž namítal, že správní orgány nedaly znát, že si jsou vědomy nutnosti respektovat Úmluvu o nucené nebo povinné práci Mezinárodní organizace práce, která nebyla zapracována do zákona č. 435/2004 Sb. Obsahem dalšího žalobního bodu je námitka o nesprávném právním posouzení jeho žádosti jako žádosti zjevně právně nepřípustné, namísto vydání deklaratorního rozhodnutí. Na existenci deklaratorního rozhodnutí v odvolání sice nepoukázal, nicméně správní orgány jsou povinny ke skutečnostem známým správním orgánům z úřední činnosti a ke skutečnostem obecně známým přihlížet z úřední povinnosti. Žalobce žalovanému dále vytkl nesprávnou práci s právními předpisy, což je velmi dobře zřejmé z formulace žalovaného v napadeném rozhodnutí o tom, že se ohrazuje proti jeho sdělení, že uchazeč o zaměstnání je oprávněn hledat mezery a skuliny v právních předpisech a spolupráci s úřadem práce si zjednodušit s tím, že takový postup lze označit za obcházení zákona, neboť tak dochází k maření účelu a smyslu vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Žalobce k tomu dále uvedl, že se nikde nesetkal s pojmem obcházení zákona. Považuje jej za laický právní pojem. V profesionální právní praxi jsou různé výklady legislativních ustanovení. Je třeba připustit, že někdy jsou účelové, ale pojem obcházení zákona by on řadil spíše do kategorie závistivých zvolání. Při vyhodnocování, zda určité jednání je „obcházením“ (nějakého) zákona (či jiného závazného právního předpisu), je jistě nutno posoudit záměr uzákonění jednotlivého či jednotlivých ustanovení a okolnosti daného případu. Žalovaný vůbec nepřipustil, že zavedená praxe Úřadu práce ČR v jeho případě, aniž by to bylo zapříčiněno jemu oprávněně vytknutelnými důvody, nevede k získání zaměstnání. Je to adresát veřejné správy, kdo rozhoduje o tom, co je pro něho žádoucí. Není to tedy tak, že by Úřad práce České republiky učinil úsudek, že lepší pro uchazeče o zaměstnání bude, když bude pravidelně docházet na kontaktní pracoviště krajské pobočky Úřadu práce ČR, když on sám je proti – je přesvědčen, že pro něho bude lepší „pasivní“ evidence. Z pohledu zákona o zaměstnanosti jakožto hmotněprávního předpisu pro činnost Úřadu práce České republiky a důvodové zprávy k němu, je tedy podle jeho názoru obcházení zákona – ve smyslu obsahu jeho žádosti a odvolání – ze strany uchazeče o zaměstnání v pořádku. Žalobce dále uvedl, že hovoří-li žalovaný o „poskytnutí maximální součinnosti úřadu práce pro řešení jeho situace na trhu práce“, má on za to, že to není o bezmyšlenkovitém ukládání povinností (zde má na mysli zejména ukládání osobních schůzek na kontaktním pracovišti). Uchazeč o zaměstnání má právo zasahovat do toho, jak s ním Úřad práce ČR jedná, v rámci toho, co legislativa výslovně nezakazuje (článek 2 odst. 3 a článek 2 odst. 4 Ústavy, článek 2 odst. 2 a článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Platí základní zásady činnosti správních orgánů, které se vztahují na veškerou činnost správního orgánu a veškeré postupy v oblasti veřejné správy. Žalobce žalovanému rovněž vytkl nedostatečnost odůvodnění ve smyslu absence odkazů na literaturu či judikáty. Označení vybraných ustanovení zákona o zaměstnanosti je dle jeho názoru nedostatečné. Úřadem práce byly rovněž zcela ignorovány případy M. M., I.B.a P. L. Uvedl, že to byly mediálně známé případy, jež obohatily českou judikaturu. Na základě základních zásad činnosti správních orgánů mu správní orgán I. stupně měl pomoci tyto případy formalizovat. 3. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval, že usnesení úřadu práce i napadené rozhodnutí jsou odůvodněny dostatečným způsobem. Je z nich patrno, z jakého důvodu nelze žalobci vyhovět. Z judikatury ústavního soudu vyplývá, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápan tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“. Správní orgány tak nemají povinnost vypořádat s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Nebylo povinností správních orgánů na rozsáhlá podání žalobce reagovat tak, že by vyvracely každý jednotlivý argument. Postupovaly zcela v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu a obecně v souladu s právními předpisy, a to i s mezinárodními smlouvami. Žádostí o zprostředkování zaměstnání vyjádřil žalobce zájem být uchazečem o zaměstnání. Povinnost uchazeče o zaměstnání vyplývá přímo ze zákona o zaměstnanosti. Vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání je zcela dobrovolné a není povinností nezaměstnaných osob být veden v evidenci uchazečů či zájemců o zaměstnání. Skutečnost, že z vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání plyne výhoda spočívající v hrazení zdravotního pojištění, je zcela vedlejší, byť je žalobce zjevně přesvědčen o opaku. Účelem vedení v evidenci není hrazení veřejného zdravotního pojištění. Jedná se pouze o výhodu poskytovanou osobám, které jsou nedobrovolně nezaměstnané s ohledem na situaci na trhu práce, avšak o práci usilují, což je ostatně důvodem vstupu do evidence. Z vyjádření žalobce, že hlavním zájmem pro evidenci jako uchazeče o zaměstnání je splnění zákonné podmínky pro úhradu zdravotního pojištění od státu, vyplývá jeho zcela účelový přístup k evidenci. Tento nelze omluvit či dokonce legitimovat vyhověním žádosti o zvláštní režim evidence. „Právní klička“, kterou žalobce zmiňuje, tak nemá vliv na to, že fyzická osoba, která je uchazečem o zaměstnání, je povinna poskytovat součinnost a plnit povinnosti vůči úřadu práce. Z žádosti žalobce vyplývá požadavek, aby byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a požíval výhody spočívající v hrazení zdravotního pojištění. Takový postup by byl zcela v rozporu se smyslem vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o zaměstnanosti. Zvláštní režim považuje žalobce jako pro něj vhodný k tomu, aby se mohl začlenit na trh práce. Subjektivní vnímání žalobce o účelnosti jeho počínání jsou výhradě jeho věcí a právní předpisy nestanoví úřadu práce povinnost jeho žádosti, která jde proti smyslu a účelu zákona o zaměstnanosti vyhovět. Množství povinností uchazeče o zaměstnání je vůči úřadu práce širší než jeho práva, což především odpovídá tomu, že uchazeč o zaměstnání je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání za účelem zprostředkování pro něj vhodného zaměstnání a svěřuje se tak do určité míry do rukou státu, nicméně právě proto musí být jeho chování vůči svým povinnostem pramenícím z evidence uchazečů o zaměstnání odpovědné. Tím spíše, že evidence je dobrovolná a je na vůli fyzické osoby služeb úřadu práce využít. Nelze vyhovět něčemu, co není dle zákona možné. O tom byl žalobce srozuměn v odůvo