1 As 48/2012 — Nejvyšší správní soud

43 A 56/2019- 32 - text 6 43 A 56/2019 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobce: V. V. bytem X proti žalovaným: 1. Městský soud v Praze 2. předseda Městského soudu v Praze oba sídlem Spálená 2, Praha 2 o žalobě na ochranu před nezákonnými zásahy žalovaných, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou Městskému soudu v Praze dne 20. 5. 2019, žalobce brojí proti nezákonnému zásahu žalovaného 1., který spatřuje v tom, že řízení o odvolání žalobce proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 o jeho žalobě na obnovu řízení a žalobě pro zmatečnost vedené žalovaným 1. pod sp. zn. 22 Co 55/2019 bylo v druhé polovině března roku 2019 v rozporu s rozvrhem práce na rok 2019 přiděleno do soudního oddělení 22 Co specializovaného na věci ochrany osobnosti, ačkoliv podle žalobce šlo o věc pracovněprávní a antidiskriminační. Dále žalobce napadá nezákonný zásah žalovaného 2., který spočívá v tom, že dne 29. 3. 2019 určil, že senát 22 Co bude rozhodovat ve složení V. S. (předseda senátu), D. Z. a P. S., ačkoliv rozvrh práce neposkytoval podklad pro určení V. S. jako předsedy senátu. 2. Usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. Nad 106/2019 – 22, Nejvyšší správní soud nyní projednávanou věc přikázal zdejšímu soudu, jemuž byl soudní spis doručen dne 15. 7. 2019. 3. Soud se zabýval otázkou, zda má pravomoc projednat žalobu a rozhodnout ve věci, tedy zda jsou splněny podmínky řízení. 4. Podle § 2 s. ř. s. „[v]e správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.“ 5. Podle § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. „[s]oudy ve správním soudnictví rozhodují o […] ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, […].“ 6. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) plyne, že „[p]ravomoc a věcná příslušnost soudů ve správním soudnictví je vymezena především ustanovením § 4 s. ř. s., ve spojení s § 2 téhož zákona. V tomto směru klíčové ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zavádí legislativní zkratku správní orgán, kterým se rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Tato zákonná definice obsahuje tři prvky: za prvé, jedná se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy. K tomuto srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197. […] Nadto, aby bylo možné provést přezkum činnosti správního orgánu, musí k těmto tří prvkům přistoupit ještě znak čtvrtý, obsažený v ustanovení § 2 s. ř. s., a to, že v daném konkrétním případě musí být působením správního orgánu potenciálně dotčena veřejná subjektivní práva fyzických nebo právnických osob. Právě fakt, že právní sféra adresáta veřejné správy je závazně a autoritativně dotčena uplatněním vrchnostenských oprávnění správního orgánu (tedy v konkrétní věci a vůči konkrétním adresátům), je pojmovým znakem veřejného subjektivního práva“ (srov. body 12 a 13 rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 1 As 380/2017 – 28, či obdobně bod 11 rozsudku ze dne 26. 4. 2018, č. j. 2 As 116/2017 – 25; všechna citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). 7. Jedním z klíčových znaků pravomoci soudů ve správním soudnictví, je tedy skutečnost, že do právní sféry žalobce bylo zasaženo rozhodováním, které se odehrávalo v oblasti veřejné správy. V dané věci má soud za to, že tento znak není v případě žalobcem vymezených zásahů naplněn, neboť oba svou povahou představují výkon soudní moci (činnost soudu, resp. jeho předsedy při postupu v soudním řízení) a nikoliv výkon státní správy soudů. 8. Jde-li o první tvrzený zásah, spočívá jeho podstata podle žalobce v tom, že žalovaný 1. v rozporu s rozvrhem práce přidělil žalobcovu věc do soudního oddělení 22 Co. Podle § 118 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), je úkolem státní správy soudů „vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených“. Státní správa soudů má tedy – ve zkratce – dva úkoly: (1) vytváření podmínek k řádnému výkonu soudnictví (podpůrná a servisní funkce) a (2) dohled nad řádným plněním úkolů svěřených soudům (funkce dohledová; srov. Grygar, J.: Zákon o soudech a soudcích. Komentář. Praha. Wolters Kluwer, 2018, komentář k § 118). Přidělení konkrétní věci konkrétnímu soudci (soudnímu oddělení) však nelze považovat za plnění žádné z těchto funkcí a stejně tak je nelze podřadit pod žádnou z jednotlivých působností, které zákon o soudech a soudcích svěřuje orgánům státní správy soudů. Z hlediska ústavního požadavku nezávislosti soudní moci a principu zákonného soudce by ostatně bylo jen těžko obhajitelné, aby o přidělování konkrétní věci soudnímu oddělení rozhodoval orgán moci výkonné (byť i jen zprostředkovaně) při výkonu veřejné správy (viz též § 118 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, který výslovně zapovídá zásahy státní správy soudů do jejich nezávislosti). 9. Přidělování věcí je nutno odlišit od vydávání rozvrhu práce, kterým se řídí. Vydáním rozvrhu práce je zajišťován chod soudu po stránce organizační [srov. bod 10 rozsudku NSS ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012 – 28, publ. pod č. 2767/2013 Sb.; ve vztahu k předsedům krajských soudů viz § 126 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Je jím zajišťována vnitřní organizace soudů (viz systematické zařazení § 41 a násl. do oddílu 6 nazvaného „Vnitřní organizace soudů a rozvrh práce“), neboť stanoví jednotlivá soudní oddělení, soudce a další osoby v nich působící a obecná pravidla přidělování věcí (viz § 42 zákona o soudech a soudcích). Vydáním rozvrhu práce tedy předseda soudu vytváří podmínky k výkonu soudnictví. Přidělení konkrétní věci konkrétnímu soudci (senátu) však již nemá organizační a podpůrnou povahu. Stejně tak je nelze ztotožňovat s pravomocí předsedů soudů (resp. Ministerstva spravedlnosti) kontrolovat (resp. sledovat) postup soudů při rozdělování věcí (§ 123 odst. 3, § 124 odst. 3, § 125 odst. 3, § 126 odst. 3 a § 127 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), kterým je naplňována dohledová funkce státní správy soudů. Je ostatně logické, že předseda soudu, který rozvrh práce jako orgán státní správy soudů vydává, ve stejné roli rovněž dohlíží na jeho dodržování. 10. Naopak o tom, že přidělení nově napadlé věci příslušnému soudci (senátu) je výkonem soudnictví, svědčí v prvé řadě to, že se tak děje přímo v soudním řízení na základě § 36 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Jinými slovy jde o postup při projednávání věci v pravomoci soudů. Je fakticky prováděno prostřednictvím zápisu do příslušného rejstříku zaměstnancem vyšší podatelny či vedoucí soudní kanceláře [viz § 8 odst. 1 písm. a) a § 154 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů], tedy osobou, které zákon o soudech a soudcích (ani jiný zákon) žádné kompetence při výkonu státní správy soudů nepřiznává, a jejíž úkony jsou plně přičitatelné soudu jako orgánu moci soudní. Ten přitom sám o sobě orgánem státní správy soudů být nemůže, což plyne a contrario z § 119 zákona o soudech a soudcích, podle kterého jsou orgány státní správy soudů vedle Ministerstva spravedlnosti zásadně jen vybraní soudní funkcionáři. Pouze ve výjimečných, zákonem stanovených případech, o který zde nejde, se na výkonu státní správy soudů podílejí i předsedové senátů, jiní soudci, popř. zaměstnanci soudů – tj. zejména ředitel správy podle 122a zákona o soudech a soudcích. V této souvislosti lze též podpůrně poukázat na doslovné znění již citovaných § 123 odst. 3, § 124 odst. 3, § 125 odst. 3, § 126 odst. 3 a § 127 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, které hovoří o kontrole (sledování) postupu „soudů“ při rozdělování věcí podle rozvrhu práce. 11. Výše uvedenému odpovídá i skutečnost, že nesprávné obsazení soudu, což je i případ, kdy je věc projednána jiným soudcem (senátem), než který je k tomu podle rozvrhu práce povolán (srov. r