4 Azs 124/2023 — Nejvyšší správní soud

45 A 1/2024- 43 - text 9 45 A 1/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věci žalobkyně: Y. Y., nar. X státní příslušnost Čína t. č. pobytem X zastoupena advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 12. 2023, č. j. MV-170905-5/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) usnesením ze dne 22. 8. 2023, č. j. OAM-11478-46/ZM-2022, zastavilo řízení o žalobkynině žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty podle § 63 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla žalobkynino odvolání a usnesení ministerstva potvrdil. Ztotožnila se se závěrem ministerstva, podle kterého došlo dne 10. 10. 2022 k zániku žalobkyniny zaměstnanecké karty ze zákona, a to uplynutím doby 60 dnů od skončení pracovněprávního vztahu. Již zaniklé pobytové oprávnění již proto nebylo možné obnovit. K námitkám, které žalobkyně vznesla v odvolání, žalovaná odkázala na rozhodnutí, kterým zamítla žalobkynino odvolání proti usnesení o nepovolení obsahu žádosti. Nepřisvědčila pak námitce, podle které ministerstvo nezohlednilo důvody, které nastaly bez zavinění žalobkyně. Zjistilo-li ministerstvo existenci důvodů pro zastavení řízení, nejedná se o nesprávný postup. Správní orgán rozhoduje podle skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho rozhodování. Rozhodnutí ministerstva nebylo podle žalované ani přepjatě formalistické. 3. K námitce zásahu do rodinného života žalovaná zdůraznila, že řízení o žalobkynině žádosti bylo zastaveno, a proto nebylo rozhodováno věcně. Z tohoto důvodů se ministerstvo ani žalovaná přiměřeností dopadů rozhodnutí zabývat nemohly. Pro úplnost však žalovaný odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/200871, podle kterého může být zásahem do soukromého a rodinného života zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu. Dále poukázala na skutečnost, že podle cizineckého informačního systému pobývá žalobkyně v ČR od roku 2018, a to za účelem zaměstnání. Dne 21. 9. 2023 uzavřela sňatek s občanem třetího státu, který v ČR pobývá na základě zaměstnanecké karty. S ohledem na to, že žalobkyně a její manžel jsou státními příslušníky třetího státu, je jejich volbou, jakým způsobem se rozhodnou pokračovat v rodinném životě. Nadto, žalobkyně uzavřela sňatek až dne 21. 9. 2023, tedy po vydání rozhodnutí ministerstva o zastavení řízení. Mohlo jí být tedy známo, že nedisponuje pobytovým titulem pro pobyt na území ČR. Tvrzené soukromé vazby (přátele) žalobkyně neupřesnila ani nedoložila. Ekonomické důvody pak za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života lze považovat jen výjimečně (např. hrozba hmotné nouze, ohrožení života a zdraví). Takové výjimečné okolnosti však nebyly v této věci dány, ani prokázány. II. Obsah žaloby 4. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 5. Napadené rozhodnutí je podle ní přímým důsledkem skutečnosti, že jí nebyla povolena změna obsahu žádosti podle § 41 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Rozhodnutí o změně obsahu žádosti podle citovaného ustanovení je přitom vyloučeno ze soudního přezkumu (§ 70 s. ř. s.) a lze jej přezkoumat až společně s rozhodnutím ve věci samé. Proto žalobkyně napadá také rozhodnutí o nepovolení změny obsahu žádosti ze dne 21. 8. 2023 a navazující odvolací rozhodnutí žalované ze dne 12. 12. 2023. 6. Žalobkyně má za to, že ji postup správních orgánů uvěznil v procesní pasti. Ač byla úspěšná v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem a řízení o její žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty bylo vráceno na počátek, bylo její pobytové oprávnění fakticky ukončeno, což má za následek i současný neúspěch. Správní orgány předešlá pochybení nereflektovaly, ale automaticky aplikovaly zákonná ustanovení, která nepočítají s tím, že by žadatel, jehož řízení bylo pravomocně zamítnuto, v důsledku toho přišel o práci a až následně byl úspěšný v rámci soudního přezkumu. 7. Postup správních orgánů je proto podle žalobkyně v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 a § 4 odst. 1 správního řádu, neboť žalobkyně neporušila zákon a ničeho špatného se nedopustila, a přesto byla její žádost o prodloužení zaměstnanecké karty zamítnuta. Žalobkyně se přitom maximálně snažila o nápravu, o čemž svědčí dva pokusy o změnu zaměstnavatele a obsahu podání a rovněž žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny. Rozhodnutí správních orgánů vedou podle ní k absurdním důsledkům, které jsou v rozporu s obecnými principy vyplývajícími z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Žalobkynin případ je ukázkovým příkladem hrubé a formalistické nespravedlnosti. Nadto, v některých ohledech jsou odůvodnění rozhodnutí správních orgánů za hranou přezkoumatelnosti, neboť žalobkyni je vytýkáno, že nečinila úkony v době, kdy zákon jejich učinění nepřipouštěl. Jsou v nich také patrné chyby argumentace, která je v rozporu s pravidly formální logiky, a proto je vůbec nelze přezkoumat. 8. Žalobkyně je přesvědčena, že § 63 zákona o pobytu cizinců byl aplikován chybně. V případě žalobkyně totiž došlo k zániku pracovněprávního vztahu ze zákona podle § 48 odst. 3 písm. a) zákoníku práce. Tato norma byla aktivována nezákonným rozhodnutím ministerstva. Podle žalobkyně dochází k paradoxní situaci, kdy ukončení pracovněprávního vztahu má za následek zánik pobytového oprávnění, ale zánik pobytového oprávnění rovněž vede k ukončení pracovněprávního vztahu. Nezákonným rozhodnutím o zamítnutí žádosti se tak žalobkyně dostala do začarovaného kruhu. 9. Možnosti uvedené v § 63 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nemohla žalobkyně bez svého zavinění využít, neboť v období od 23. 6. 2022 do 30. 3. 2023 byl její pobyt pravomocně ukončen. Změnu zaměstnavatele proto tehdy nemohla ohlásit, přesně to jí však doporučila žalovaná. Podle žalované zanikla zaměstnanecká karta, která však již neexistovala. Taková argumentace nedává podle žalobkyně smysl. Je evidentní, že v případě žalobkyně nastala anomálie, kterou není možné vyřešit jazykovým výkladem daných ustanovení. Žalobkyně proto připomněla judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu k přepjatému formalismu a výkladu právních norem. Žalobkyně postupovala v dobré víře a neučinila nic špatně, a proto nelze akceptovat nespravedlivý výsledek. Nadto, v základu současné situace stojí nezákonný postup správních orgánů (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 21/2010-232). 10. Relevantní ustanovení je podle žalobkyně třeba vyložit způsobem, který umožňuje dospět ke spravedlivému řešení. Nabízí se tak varianta počítání běhu 60denní doby podle § 63 zákona o pobytu cizinců až od chvíle, kdy žalobkyně mohla reálně změnu zaměstnavatele ohlásit, a toto ohlášení by jí mělo být umožněno. Popsaný nesoulad je možné napravit také za využití institutu změny obsahu podání podle § 41 odst. 8 správního řádu. Žalobkyně přitom netvrdí protiústavnost dané právní úpravy, ale namítá, že se ocitla v mezeře v právu. Odkazy na rozsudek Nejvyššího správního soudu zmíněné žalovanou nejsou podle žalobkyně přiléhavé. 11. Správní orgány pak smetly se stolu i veškeré pokusy žalobkyně její pobytovou situaci řešit. Po žalobkyni nelze požadovat, aby vlastními procesními kroky a z vlastní iniciativy pomáhala odstraňovat následky nezákonných rozhodnutí. Přesto žalobkyně iniciovala řízení o změně obsahu žádosti a tuto žádost navíc spojila s oznámením o změně zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců, které učinila do 60 dnů od chvíle, kdy se věc vrátila ministerstvu. Tento krok přitom nemohla učinit dříve než po právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. 12. Správní orgány tvrdí, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že nemohla na původní pracovní místo nastoupit. Tím si však protiřečí. Pokud se domnívají, že žalobkynina zaměstnanecká karta neexistovala, nedává smysl požadovat prokázání toho, že na původní pracovní místo již žalobkyně nemůže nastoupit. Pracovněprávní vztah žalobkyně s původním zaměstnavatelem skončil ze zákona a z žádného zákonného ustanovení neplyne žalobkyni povinnost návratu na toto konkrétní pracovní místo. To by ani nebylo zcela v dispozici žalobkyně. 13. Možnost využití § 41 odst. 8 správního řádu konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Azs 7/202039. Zmíněný případ je v podstatných rysech identický s případem žalobkyně. Žalovaná se však s ním nevypořádala, ale pouze odkázala na rozsudky staršího data, které se týkaly odlišných situací. 14. Ani argumentace v rozhodnut