57 A 18/2020

Včas podanou žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen „s.ř.s.“) se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, úřadu územního plánování a stavebního úřadu, ze dne 3. září 2019, č.j. 11355/SÚ/19 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto bylo potvrzeno.

Prvoinstančním rozhodnutím byla podle § 94a odst. 5 ve spojení s §§ 79, 92 a 115 zákona č. 183/2006 Sb. ve znění ke dni 8. 9. 2016 (dále jen „stavební zákon“) a podle § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb. umístěna a povolena stavba „rodinný dům s garáží K. V., D.“ na pozemcích parc. č. X. a X. v katastrálním území D.

Žalobkyně rozsáhlou žalobu čítající 52 stran rozdělila do dvou částí. V části A brojí proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 23. října 2017, č.j. 952/SÚ/17-3 (dále jen „rozhodnutí ad A)“, v části B pak proti napadenému rozhodnutí.

Rozhodnutím ad A) došlo k zamítnutí odvolání žalobkyně, které podala spolu se svým manželem, proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 27. června 2017, č.j. 7562/SÚ/17, kterým předmětný správní orgán povolil výjimku ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. (dále jen „vyhláška č. 501“). Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto jako opožděné. Nezákonnost zamítavého rozhodnutí žalobkyně spatřuje v tom, že ačkoliv v předmětném správním řízení nebyla zastoupena zmocněncem, příslušný správní orgán učinil opačný závěr a rozhodným okamžikem pro počátek lhůty pro podání odvolání stanovil den doručení prvostupňového rozhodnutí zmocněnci žalobkyně.

Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu, kterým došlo k umístění a povolení výše zmíněné stavby. Žalobkyně zamítavé rozhodnutí o odvolání napadá z důvodů jeho tvrzené nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, nezákonnosti, skutečnosti, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ tohoto rozhodnutí, nemá oporu ve spisu, a z důvodu podstatného porušení procesních ustanovení ve správním řízení, které mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřuje v tom, že nebyly splněny podmínky pro povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501, z důvodu, že na její straně předmětným stavebním záměrem dojde ke zhoršení kvality prostředí, pohody bydlení a narušení soukromí, z důvodu absence studie oslunění, v nerespektování pokynů nadřízených správních orgánů ze strany žalovaného, z důvodu rozporu stavebního záměru s územně plánovací dokumentací, z důvodu chybějícího prokázání, že stavební záměr splňuje urbanistické a architektonické požadavky, požadavky životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií. Žalobkyně dále tvrdila nenaplnění kritérií pro vydání napadeného rozhodnutí co do vjezdu pro motorová vozidla na pozemek, na němž má být zhotoven stavební záměr.

Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pak žalobkyně spatřuje v absenci náležitého zdůvodnění rozhodnutí o povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501.

Co do procesních vad pak žalobkyně postup žalovaného hodnotí jako rozporný se zásadou vyhledávací a materiální pravdy ve smyslu ust. § 50 odst. 3 správního řádu, resp. ust. § 3 správního řádu. Dále namítá, že bylo porušeno její právo jako účastnice správního řízení nahlížet do správního spisu ve smyslu ust. § 38 správního řádu. Konečně pak žalobkyně tvrdí, že se žalovaný nevypořádal s jejími důkazními návrhy, když některé z nich neprovedl, aniž by se však vyjádřil, proč tak neučinil.

Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobě nejprve vyjádřil ke sporné otázce zastoupení žalobkyně v řízení o povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501 tak, jak ji tvrdila žalobkyně v části žaloby napadající rozhodnutí ad A). Žalovaný dovodil existenci zastoupení žalobkyně z obsahu plné moci datované ke dni 21. prosince 2016. Dále uvedl, že v průběhu předmětného správního řízení zasílal veškeré písemnosti on i správní orgán prvního stupně zástupci žalobkyně, aniž by proti tomu tento cokoliv namítal.

K námitkám proti napadenému rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobní body jsou obsahově totožné s odvolacími námitkami uplatněnými žalobkyní v odvolacím řízení. Tyto námitky pak žalovaný vypořádal buď v rámci napadeného rozhodnutí, nebo v rámci svého rozhodnutí ze dne 11. ledna 2019, č.j. 1185/SÚ/18-5, o odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 20. srpna 2018, č.j. 9981/SÚ/18, proto odkázal na odůvodnění těchto rozhodnutí.

Závěrem pak žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Osoba zúčastněná na řízení ad 1) (dále jen „stavebník“) ve svém vyjádření uvedla k rozhodnutí ad A), že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. března 2019, č.j. 30 A 226/2017-76, bylo rozhodnuto, že „zmocnění k zastupování žalobců advokátem JUDr. Liborem Čihákem obsažené v plné moci datované dne 21. prosince 2016 se vztahovalo i na řízení o výjimce z ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.“ Tento závěr není dle názoru této osoby zúčastněné na řízení vyvrácen ani zrušením tohoto rozsudku rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2019, č.j. 1 As 163/2019-51. Žalovaný tedy rozhodl správně, pokud odvolání žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 23. října 2017, č.j. 952/SÚ/17-3, jako opožděné. K námitkám proti napadenému rozhodnutí pak osoba zúčastněná na řízení ad 1) jakožto stavebník uvedla, že žalobkyně v průběhu správního řízení opakovaně vznášela námitky v předchozích fázích řízení již uplatněné. Dále se tato vyjádřila k jednotlivým námitkám uplatněným žalobkyní jak v podané žalobě, tak v odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, přičemž tyto námitky považuje za nedůvodné. Osoba zúčastněná na řízení se vyjádřila k replice žalobkyně a k vyjádření osoby zúčastněné na řízení ad 4), když uvedla, že v důsledku postavení osoby zúčastněné na řízení ad 4) v tomto soudním řízení se soud nemůže zabývat námitkami obsaženými ve vyjádření osoby zúčastněné na řízení ad 4), které jdou nad rámec žaloby. Závěrem pak osoba zúčastněná na řízení ad 1) navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Osoba zúčastněná na řízení ad 4) ve svém vyjádření uvedla, že správní orgány nepřihlédly k jí tvrzeným skutečnostem ve správním řízení. Rozporovala povahu domu umístěného na pozemku sousedícím s pozemkem se spornou stavbou jako domu rodinného. Dále tato osoba zúčastněná na řízení namítala, že správní orgány nesprávně vyhodnotily výšku stavebního záměru i výšku domu umístěného na pozemku sousedícím s pozemkem, na němž má být umístěn předmětný stavební záměr. Závěrem pak osoba zúčastněná na řízení ad 4) naznačila, že postup správních orgánů vůči stavebníkovi není nestranný z důvodu jejího dlouhodobého přátelství s bývalým starostou města Karlovy Vary.

Žalobkyně ve své replice trvala na podané žalobě a zdůraznila, že plná moc ze dne 1. 8. 2017 byla žalovanému doručena dne 26. 10. 2017. K napadenému rozhodnutí uvedla, že se neztotožňuje s vyjádřením žalovaného co do totožnosti odvolacích námitek s žalobními body. K tomu uvedla, že v rámci žaloby namítá i nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky.

Závěrem pak žalobkyně nad rámec žalobního návrhu obsaženého v žalobě navrhla zrušení prvoinstančního rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně (na č.l. 85 soudního spisu) i žalovaný (na č.l. 71 soudního spisu) souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. o věci samé bez jednání. Soud ve věci nekonal jednání a neprováděl tudíž dokazování (viz § 77 odst. 1 s. ř. s.).

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Žaloba žalobkyně je nedůvodná.

Z obsahu správního spisu zjistil soud následující skutečnosti významné pro rozhodnutí.

Dne 8. září 2016 podal stavebník u stavebního úřadu žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení ve smyslu ust. § 94a stavebního zákona. Této žádosti bylo rozhodnutím dne 24. listopadu 2016 č.j. 14271/SÚ/16 vyhověno. Dne 21. prosince 2016 bylo proti tomuto rozhodnutí podáno žalobkyní a jejím manželem Z. D. odvolání, k němuž přiložili plnou moc, jíž žalobkyně spolu se svým manželem zmocnili advokáta JUDr. Libor Čiháka k tomu, „aby je zastupoval v právních věcech souvisejících s řízením o umístění stavby na stavbu rodinného domu s garáží, K. V., D. na pozemku par. č. X. (ostatní plocha), par. č. X. (ostatní plocha) v katastrálním území D.; a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle zákona č. 150/2002 Sb.“ Na základě tohoto odvolání zrušil žalovaným svým rozhodnutím ze dne 17. března 2017, č.j. 133/SÚ/17-4 rozhodnutí stavebního úřadu a vrátil věc správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 28. dubna 2017 podal stavebník žádost o povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501. Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 27. června 2017, čj. 4776/SÚ/17, bylo této žádosti vyhověno. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně spolu se svým manželem dne 9. srpna 2017 prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Libora Čiháka odvolání. Toto odvolání bylo pro opožděnost zamítnuto rozhodnutím žalovaného ad A). Dne 26. října 2017 pak žalobkyně spolu se svým manželem podali prostřednictvím zmocněnce podnět k zahájení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí ze dne 27. června 2017, č.j. 7562/SÚ/17, a k tomuto podnětu přiložili plnou moc zmocňující JUDr. Libora Čiháka ke svému zastupování, kdy tato plná moc byla datována ke dni 25. října 2017. Sdělením ze dne 5. prosince 2017, č.j. 952/SÚ/17-5, žalovaný žalobkyni a jejímu manželovi oznámil, že jejich podnětu nevyhověl. Žalobkyně s manželem podali u zdejšího soudu žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. října 2017, č.j. 952/SÚ/17-3, která byla zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. března 2019, č.j. 30 A 226/2017-76, jenž byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 163/2019-51 ze dne 20. 11. 2019 a žaloba byla odmítnuta.

Rozhodnutím stavebního úřadu sp. zn. 10935/SÚ/16/Boč ze dne 20. 8. 2018 bylo žádosti stavebníka ze dne 8. 9. 2016 vyhověno – bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení. K odvolání žalobkyně a jejího manžela bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného čj. 1185/SÚ/18-5 ze dne 11. 1. 2019 a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání. Rozhodnutím stavebního úřadu sp. zn. 10935/SÚ/16/Boč ze dne 3. 9. 2019 pak bylo žádosti stavebníka ze dne 8. 9. 2016 opět vyhověno – bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení. Odvolání žalobkyně a jejího manžela proti tomuto rozhodnutí pak bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím žalovaného.

První okruh žalobních námitek, směřujících k nezákonnosti rozhodnutí ad A), není důvodný.

Podle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. přezkoumá soud v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.

Soud konstatuje, že přezkoumatelnost rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na využívání území stanovených ve vyhlášce č. 501 byla již judikaturou Nejvyššího správního soudu vyřešena: Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2013, čj. 8 As 8/2011-66, publ. ve Sb. NSS pod č. 2908/2013, totiž platí, že „Rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu zpravidla nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob samo o sobě, ale až ve spojení s navazujícím aktem správního orgánu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení. Takové rozhodnutí lze proto soudně přezkoumat pouze v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s. Samostatně soudně přezkoumatelným ve smyslu § 65 s. ř. s. by bylo rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu pouze v případě, pokud by po jeho vydání nebylo k uskutečnění příslušného stavebního záměru zapotřebí žádného navazujícího úkonu stavebního úřadu.“

Soud tedy v souladu s § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. a citovanou judikaturou přezkoumal v mezích žalobních bodů zákonnost rozhodnutí ad A).

Žalobkyně namítla, že rozhodnutí ad A) je nezákonné proto, že jím bylo její odvolání nesprávně posouzeno jako opožděné proto, že odvolací správní orgán určil počátek lhůty pro podání odvolání ke dni doručení rozhodnutí stavebního úřadu zmocněnci odvolatelů (žalobkyně a jejího manžela; 17. července 2017) a nikoliv ke dni doručení rozhodnutí odvolatelům (27. července 2017). Žalobkyně k tomu namítla, že v předmětném správním řízení vůbec nebyla zastoupena zmocněncem, správním orgánům své zastoupení v předmětném řízení nijak neprokazovala ani na žádné neodkazovala, kdy v řízení byla činná toliko žalobkyně (nahlížela do spisu, podávala námitky). Žalobkyně odkázala na § 444 občanského zákoníku, z něhož dovozuje, že je jí ponecháno na vůli, zda si sjedná zastoupení či nikoliv, a pokud ji pak žalovaný nutí vůli směřující k existenci zastoupení, je jeho postup v rozporu s principy soukromého práva i ust. § 2 správního řádu. Tvrzení správních orgánů o zastoupení žalobkyně zmocněncem nemá oporu ve správním spisu. Postup žalovaného zkoumajícího z úřední povinnost existenci zastoupení žalobkyně, kdy tento seznal, že zastoupení existuje na základě plné moci ze dne 21. prosince 2016, pak žalobkyně považovala za nezákonný. Z obsahu plné moci žalobkyně dovodila, že tuto udělila zmocněnci pouze k zastupování výlučně v řízení pod sp. zn. 10935/SÚ/16/Boč, nikoliv k zastupování v řízení o povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501. Dále žalobkyně poukázala na to, že předmětná plná moc ze dne 21. prosince 2016 není plnou mocí ve smyslu ust. § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu. Pro řízení vedené pod sp. zn. 4776/SÚ/71/Boč o povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501 pak žalobkyně zmocnila k zastupování zmocněnce až dne 1. srpna 2017 a to v souvislosti s podáním odvolání. Žalobkyně dovodila, že řízení o povolení předmětné výjimky je novým zcela samostatným správním řízením, které je jako takové zahájeno podle ust. § 44 odst. 1 správního řádu. Tomu pak přisvědčuje i skutečnost, že toto bylo vedeno pod samostatnou spisovou značkou. Odvolání žalobkyně podané dne 9. 8. 2017 bylo tudíž včasné. Nezákonný postup žalovaného pak žalobkyně osvědčila i odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 13. 5. 2005, čj. 2 As 29/2004-12, ze dne 19. 12. 2003, čj. 5 A 41/2001-28) i krajských správních soudů (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 Ca 157/2004-29, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, čj. 30 A 63/2015-44).

Ke spornému zastoupení žalobkyně zmocněncem uvedl žalovaný, že vyplývá z obsahu plné moci ze dne 21. prosince 2016. Rozhodnutí o povolení výjimky ze dne 27. června 2017, č.j. 7562/SÚ/17 označil žalovaný jako podkladové rozhodnutí ve věci umístění a povolení daného stavebního záměru. Řízení, jehož výsledkem pak bylo toto rozhodnutí, označil žalovaný jako řízení úzce související se společným řízení o umístění a povolení stavebního záměru. Dle žalovaného je ze správního spisu zřejmé, že správní orgán prvního stupně v průběhu celého řízení o povolení výjimky doručoval veškeré písemnosti JUDr. Liboru Čihákovi jako zmocněnci žalobkyně a jejího manžela. Proti doručení žádné z písemností zmocněnec ani žalobkyně se svým manželem nenamítali jeho nesprávnost. Naopak sám zmocněnec podal proti rozhodnutí dne 9. srpna 2017 odvolání, v němž uvedl, že jej podává dle plné moci. Přílohou odvolání byla toliko kopie znaleckého posudku a kopie nabývacího titulu odvolatelů, žalobkyně a jejího manžela, nikoliv však plná moc. Žalovaný tedy dovodil, že sám zmocněnec žalobkyně a jejího manžela neměl v úmyslu přiložit k odvolání novou plnou moc a vycházel z předmětné plné moci ze dne 21. prosince 2016. Toto žalovaný dovozuje z odkazu zmocněnce na plnou moc uvedeného v závěru odvolání. Vzhledem k tomu, že žádná plná moc nebyla žalobkyní ani jejím manželem v předmětném řízení předložena, vycházel správní orgán právě z toho, že uvedená plná moc je ta ze dne 21. prosince 2016, kterou byl zmocněnec pověřen zastupovat žalobkyni a jejího manžela ve všech právních věcech souvisejících s řízením o umístění stavby. Ohledně podnětu k provedení přezkumného řízení a přiložené plné moci pak žalovaný tvrdil, že žalobkyně se svým manželem jako podatelé přiložili k podnětu plnou moc ze dne 1. srpna 2017 k zastupování v řízení o odvolání proti rozhodnutí o povolení výjimky č.j. 7562/SÚ/17, o níž tvrdí, že ji k odvolání pouze nedoložili a podávají ji opožděně. Žalovaný se pak s ohledem na výše uvedené skutečnosti domníval, že tato plná moc byla datována zpětně ke dni 1. srpna 2017. Žalovaný dále uvedl, že plná moc by měla obsahovat konkrétní a určitou formulaci, k jakým úkonem zmocnitel zmocněnce zmocňuje. Pokud tomu tak není, může dojít k tomu, že zmocněnec je na základě soukromoprávního vztahu mezi ním a zmocnitelem oprávněn zmocnitele zastupovat, avšak plnou moc lze vyložit více způsoby. Pokud tedy měl zmocněnec JUDr. Libor Čihák zastupovat žalobkyni a jejího manžela na základě plné moci ze dne 21. prosince 2016 pouze v řízení o umístění a povolení předmětné stavby, měl být obsah plné moci formulován přesněji alespoň uvedením spisové značky konkrétního řízení tak, jak to bylo ostatně provedeno v plné moci ze dne 1. srpna 2017.

Spornou otázkou mezi stranami je tedy to, zda žalovaný správně v rozhodnutí ad A) posoudil včasnost odvolání žalobkyně.

Tuto otázku již jednou zdejší soud posuzoval, a to v řízení o žalobě žalobkyně, vedeném pod sp. zn. 30 A 226/2017. V rozsudku ze dne 28. března 2019, č.j. 30 A 226/2017-76, zdejší soud dospěl k následujícím závěrům (žalobkyně v nynějším řízení je označena jako žalobkyně a) v následujících citacích): „K tomu je ovšem nutno předznamenat, že „v rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu se odvolací orgán věcně nezabývá podaným odvoláním, posuzuje pouze jeho včasnost nebo přípustnost. V případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného je tedy správní soud oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda tedy byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu. Pokud krajský soud dospěje k závěru, že odvolání bylo po právu zamítnuto jako nepřípustné nebo opožděné, žalobu zamítne, v opačném případě toto odvolací rozhodnutí zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2011, č. j. 5 As 18/2011-81). Podle § 83 odst. 1 věty prvé správního řádu odvolací lhůta činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Stavební zákon jinak nestanovuje. Rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 7562/SÚ/17, bylo doručeno společnosti Advokáti C.M.H.L. s.r.o. dne 17. 7. 2017 a žalobkyni a) a žalobci b) dne 27. 7. 2017. Posledním dnem lhůty pro podání odvolání by v prvém případě bylo úterý 1. 8. 2017 a ve druhém případě pátek 11. 8. 2017. Odvolání žalobců proti uvedenému rozhodnutí bylo dodáno do datové schránky správního orgánu dne 9. 8. 2017. V daném případě je tudíž stěžejní, zda se lhůta pro podání odvolání počítá od doručení prvoinstančního rozhodnutí společnosti Advokáti C.M.H.L. s.r.o. nebo žalobcům. Ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu praví: S výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak. Spor mezi účastníky soudního řízení se tudíž soustřeďuje na to, zda žalobci jako účastníci řízení o výjimce z ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. byli zastoupeni nebo ne. Ustanovení § 33 odst. 1 věty prvé a druhé správního řádu praví: Účastník si může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Rozsah zmocnění je uveden v § 33 odst. 2 správního řádu: Zmocnění může být uděleno a) k určitému úkonu, skupině úkonů nebo pro určitou část řízení, b) pro celé řízení, c) pro neurčitý počet řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v určené době nebo bez omezení v budoucnu; podpis na plné moci musí být v tomto případě vždy úředně ověřen a plná moc musí být do zahájení řízení uložena u věcně příslušného správního orgánu, popřípadě udělena do protokolu, nebo d) v jiném rozsahu na základě zvláštního zákona. Zmocnění pod písmenem a) se tradičně nazývá prostá plná moc, pod písmenem b) procesní plná moc a pod písmenem c) prezidiální plná moc. Stavebnímu úřadu byla předložena plná moc datovaná dne 21. 12. 2016, jíž žalobce b) a žalobkyně a) zmocňují JUDr. Libora Čiháka, advokáta obchodní korporace Advokáti C.M.H.L. s.r.o., „aby je zastupoval v právních věcech souvisejících s řízením o umístění stavby na stavbu rodinného domu s garáží, K. V., D., na pozemku par. č. X. (ostatní plocha), par. č. X. (ostatní plocha) v katastrálním území D.; a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle zákona č. 150/2002 Sb., a aby zmocnitele obhajoval a ve všech právních věcech zastupoval, aby ve všech věcech za zmocnitele právně jednal, přijímal doručené písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky nebo námitky, vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění nároků přijímal, jejich plnění potvrzoval, dědictví odmítal nebo neodmítal, jmenoval rozhodce a sjednával rozhodčí smlouvy, to vše i tehdy, když je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci. Tato plná moc je udělena i v rozsahu práv a povinností podle trestního zákona, trestního řádu, občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích, občanského soudního řádu, zákona o zvláštních řízeních soudních, správního řádu, zákoníku práce, aj.“. Z pohledu správního procesu není předložená plná moc jednoznačná. Procesní předpisy správního práva se ovšem liší: zatímco podle daňového řádu není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, vyzve správce daně zmocnitele k úpravě plné moci; ustanovení o vadách podání se použije obdobně (§ 28 odst. 2 věta prvá), podle správního řádu v pochybnostech o rozsahu zastoupení platí, že zástupce je oprávněn vystupovat jménem zastoupeného v celém řízení (§ 34 odst. 3). Ani v řízení podle správního řádu není vyloučen postup podle § 37 odst. 3, avšak ustanovení § 34 odst. 3 tu představuje významné zákonné interpretační pravidlo. Podle tohoto pravidla a vzhledem k tomu, že podpis na zmocnění není úředně ověřen, nejedná se v daném případě o prezidiální plnou moc, nýbrž o procesní plnou moc. Klíčová je zde tedy interpretace a aplikace výrazu „zmocnění pro celé řízení“. V daném případě J. M. podala žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení. Jelikož odvolací správní orgán rozhodnutí stavebního úřadu o umístění a povolení stavby zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání s tím, že je nutno posoudit umístění stavby ve vztahu k sousedním stavbám, žadatelka podala žádost o povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Není tak pochyb o tom, že v případě kladného vyřízení této své žádosti bude nadále usilovat o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení, respektive rozhodnutí o umístění stavby. Na přezkoumávanou věc se tedy plně vztahuje názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obsažený ve výše uvedenému rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/2011-66, že v případě rozhodnutí o výjimce „se z pohledu teorie jedná o subsumovaný správní akt, který se svou povahou podobá závazným stanoviskům, vydávaným podle ustanovení § 149 správního řádu“, že „skutečnost, že o výjimce se na rozdíl od závazných stanovisek může vést samostatné správní řízení, které vyústí ve vydání formálního rozhodnutí se všemi náležitostmi uvedenými v § 68 správního řádu, ničeho nemění na tom, že z materiálního hlediska jde v převážné většině případů o podkladové rozhodnutí“ a že „teprve výsledek „hlavního řízení“, pro jehož účely žadatel o povolení výjimky usiluje, je způsobilý skutečného (kvalifikovaného) zkrácení práv účastníků řízení“. Zároveň nelze nevidět, že v plné moci datované dne 21. 12. 2016, která není prezidiální plnou mocí jen z formálních důvodů, vyjádřili žalobci svou vůli nechat se zastupovat advokátem JUDr. Liborem Čihákem ve velmi značném rozsahu (srov. § 555 odst. 1 občanského zákoníku). Za důležitou považuje soud rovněž interakci subjektů v celém průběhu správního řízení. V řízení o výjimce z ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. stavební úřad jako účastníka uváděl a písemnosti doručoval i společnosti Advokáti C.M.H.L. s.r.o. Je to zřejmé z rozdělovníku a doručenek oznámení o zahájení řízení ze dne 10. 5. 2017, č. j. 5060/SÚ/17, výzvy k seznámení se s podklady rozhodnutí ze dne 30. 5. 2017, č. j. 6040/SÚ/17, a rozhodnutí o povolení výjimky ze dne 27. 6. 2017, č. j. 7562/SÚ/17. Ze správního spisu není patrno, že by k tomu měl advokát JUDr. Libor Čihák nějaké výhrady. Na konci odvolání proti rozhodnutí o povolení výjimky je uvedeno Za V. D. a Z. D. / JUDr. Libor Čihák, advokát / Dle plné moci. K tomuto podání však žádná plná moc přiložena nebyla. Rozhodnutí žalovaného, jímž bylo odvolání žalobců proti rozhodnutí o povolení výjimky zamítnuto jako opožděné, bylo společnosti Advokáti C.M.H.L. s.r.o. doručeno dne 24. 10. 2017. Podnětem datovaným a došlým krajskému úřadu dne 26. 10. 2017 se žalobci domáhali provedení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 7562/SÚ/17. K tomuto podnětu je přiložena plná moc datovaná dne 25. 10. 2017. V ní se uvádí, že žalobci zmocňují JUDr. Libora Čiháka, advokáta obchodní korporace Advokáti C.M.H.L. s.r.o., aby zmocnitele zastupoval v řízeních o přezkumu rozhodnutí správních orgánů před Krajským úřadem Karlovarského kraje etc. Ani v podnětu k přezkumnému řízení není zpochybňováno zastupování žalobců v řízení o výjimce z ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. advokátem JUDr. Liborem Čihákem. V předloženém správním spisu se nenachází plná moc datovaná dne 1. 8. 2017. Z ničeho ostatně nevyplývá doba a důvod jejího předložení. Soud tudíž nemá co vytknout názoru žalovaného, že JUDr. Libor Čihák sám v době podání odvolání vycházel ze skutečnosti, že mu dne 21. 12. 2016 byla udělena plná moc k zastupování v právních věcech souvisejících s řízením o umístění předmětné stavby. Na základě těchto skutečností došel soud k závěru, že zmocnění k zastupování žalobců advokátem JUDr. Liborem Čihákem obsažené v plné moci datované dne 21. 12. 2016 se vztahovalo i na řízení o výjimce z ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Lze dodat, že žalobci zmocnili advokáta JUDr. Libora Čiháka, „aby je zastupoval v právních věcech souvisejících s řízením o umístění stavby“. Pochybnost by tu tak mohla být spíše o zmocnění pro řízení o umístění stavby než pro řízení o výjimce z ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., které právní věcí související s řízením o umístění stavby bezpochyby je.“

Soud se s tímto posouzením ztotožňuje a nemá k němu v podstatě co dodat. Lze jen shrnout, že žalobkyně byla v řízení o výjimce zastoupena zmocněncem, tudíž pro stanovení posledního dne odvolací lhůty bylo dle § 34 odst. 2 správního řádu rozhodné, kdy bylo odvoláním napadené rozhodnutí doručeno zmocněnci žalobkyně. Není sporu o tom, že k tomuto doručení došlo dne 17. 7. 2017 a odvolací lhůta tedy uplynula dnem 1. 8. 2017, tj. před podáním odvolání dne 9. 8. 2017. Závěr, že žalobkyně byla zastoupena zmocněncem, vyplývá z plné moci ze dne 21. 12. 2016, protože tato je výslovně (široce) formulována pro zastupování v řízení související s řízením o umístění stavby, a dále jak z formálního předmětu řízení o výjimce, který nepochybně souvisel s řízením o umístění stavby vzhledem k předchozímu zrušení společného územního rozhodnutí a stavebního povolení, tak i materiálního (tj. podkladového) charakteru řízení o výjimce. Uvedený závěr je dále podporován tím, že v řízení o výjimce stavební úřad jako účastníka uváděl a písemnosti doručoval i zmocněnci (viz rozdělovníky a doručenky písemností ze dne 10. 5. 2017, 30. 5. 2017 a 27. 6. 2017), aniž by se proti tomu zmocněnec vymezoval, a navíc odvolání formuloval tak, že jedná za žalobkyni na základě plné moci. Plnou moc k odvolání ani nepřiložil, ani neuvedl, že by se mělo jednat o plnou moc dosud nepředloženou. Dokonce ani v podnětu ze dne 26. 10. 2017 žalobkyně nijak nezmínila, že by ji zmocněnec v řízení o výjimce nezastupoval. Soud rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2019 čj. 9 Azs 81/2019 – 33, podle něhož platí, že pro posouzení plné moci je podstatný úmysl zmocnitele a zmocněnce, který má přednost před formálními náležitostmi plné moci.

Závěry vyplývající z rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. března 2019, č.j. 30 A 226/2017-76, stran plné moci a zastoupení žalobkyně v předmětném řízení o povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501 obstojí i v tomto řízení a vyvracejí námitky žalobkyně. Soud se s výše uvedenou argumentací třicátého senátu zdejšího soudu zcela ztotožňuje a uzavírá, že správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy, pokud odvolání žalobkyně zamítl jako opožděné, neboť žalobkyně byla v předmětném řízení o povolení výjimky zastoupena zmocněncem, a proto lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí o povolení výjimky počala běžet dnem následujícím po dni doručení odvolání zmocněnci žalobkyně, nikoliv žalobkyni samotné. Pojem celé řízení ve smyslu předmětné plné moci nelze vykládat izolovaně odhlížeje od skutkových okolností tohoto případu a právních norem regulujících postup od podání žádosti o vydání společného rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení. Ačkoliv se o povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501 vedlo správní řízení pod samostatnou spisovou značkou, výsledek tohoto řízení zásadně ovlivňoval osud řízení o žádosti o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení. Tomu nasvědčují i výše citované závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2013, č. j. 8 As 8/2011-66. Řízení o vydání rozhodnutí o povolení výjimky tak lze považovat za jakési vedlejší řízení přináležející k hlavnímu řízení, kterým bylo řízení o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení. Pokud pak plná moc ze dne 21. prosince 2016 zmocňovala JUDr. Libora Čiháka k zastupování v právních věcech souvisejících s předmětným řízením o umístění a povolení stavebního záměru, přičemž se z důvodu absence ověřeného podpisu nejednalo o plnou moc ve smyslu ust. § 33 odst. 2 písm. a) správního řádu, nýbrž o plnou moc ve smyslu ust. § 33 odst. 2 písm. b) správního řádu, je z výše uvedeného zřejmé, že pojmu celé řízení ve smyslu ust. § 33 odst. 2 správního řádu je za současně konstelace skutkových zjištění a právních závěrů plynoucích z judikatury Nejvyššího správního soudu nutno rozumět tak, že zahrnuje i onu odbočku v podobě vedlejšího řízení o povolení výjimky proto, že výsledek tohoto řízení měl potenciál do značné míry ovlivnit výsledek řízení hlavního o umístění a povolení stavebního záměru.

Soud na tomto místě zdůrazňuje, že si je velmi dobře vědom toho, že výše citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. března 2019, č.j. 30 A 226/2017-76, byl, jak bylo výše uvedeno, zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2019, č.j. 1 As 163/2019-51, avšak nikoli z důvodu zjištění nesprávného posouzení opožděnosti odvolání žalobkyně, nýbrž z procesního důvodu, že rozhodnutí ad A) je vyloučeno ze soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku judikoval, že bylo-li odvolání proti rozhodnutí o výjimce zamítnuto pro opožděnost, musí soud v řízení o žalobě proti navazujícímu meritornímu rozhodnutí k žalobní námitce opožděnost takového odvolání přezkoumat, přičemž dospěje-li soud k závěru, že závěr o opožděnosti odvolání je zákonný, nemůže se soud při přezkumu navazujícího rozhodnutí námitkami proti rozhodnutí o výjimce zabývat: („Je pravdou, že podle judikatury je pro možnost přezkumu rozhodnutí o výjimce v rámci „hlavního řízení“ nutno vyčerpat řádné opravné prostředky v řízení o výjimce (srov. rozsudek ze dne 8. 12. 2017, č. j. 2 As 262/2017 – 25). Nejvyšší správní soud však nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že opožděně podané odvolání je možno postavit naroveň situaci, kdy řádný opravný prostředek nebyl uplatněn vůbec. Pokud by žalobci nepodali odvolání vůbec, nemohl by se správní orgán (potažmo krajský soud) při přezkumu navazujícího rozhodnutí námitkami proti rozhodnutí o výjimce zabývat. Pokud ovšem žalobci odvolání podali a nesouhlasí s posouzením otázky jeho včasnosti odvolacím orgánem, mohou tuto otázku vznést v „hlavním řízení“. V něm pak bude úkolem soudu nejprve posoudit, zda byla otázka včasnosti odvolání vyhodnocena správně, zda tedy postupoval odvolací orgán správně, pokud rozhodnutí nepodrobil meritornímu přezkoumání v odvolacím řízení. Teprve v závislosti na výsledku této úvahy bude v řízení dále postupovat. Předestřený postup v rámci „hlavního řízení“ by byl zcela v souladu se závěry rozšířeného senátu, který ve svém rozsudku nerozlišoval, z jakého důvodu došlo k zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o výjimce (zda šlo o zamítnutí „formální“ - pro opožděnost nebo nepřípustnost, či „materiální“, jak odlišuje krajský soud). Nejvyšší správní soud nevidí žádný důvod, pro který by bylo posouzení otázky včasnosti odvolání proti rozhodnutí o výjimce v řízení o žalobě proti rozhodnutí o umístění stavby (jehož podkladem bylo rozhodnutí o výjimce) soudu zapovězeno. Stěžovatelce by se tedy v tomto navazujícím řízení ochrany jistě dostalo.“).

Soud považuje za vhodné citovat ještě z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2017, č. j. 2 As 262/2017 – 25, na nějž kasační soud odkázal ve věci žalobkyně dle citace v předchozím bodě. Zde Nejvyšší správní soud uvedl, že nepodal-li účastník odvolání proti rozhodnutí o výjimce, nemůže se soud v řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí vydaného v rámci stavebního a územního řízení zabývat zákonností rozhodnutí o výjimce: „Předmět soudního přezkumu se měl omezit na vypořádání námitek žalobce, které se týkaly umístění stavby garáže v území a jejího stavebního provedení (tedy námitek uplatnitelných dle § 89 a § 114 stavebního zákona) s výjimkou vzdálenosti stavby od pozemku žalobce, neboť tato problematika byla řešena samostatným podkladovým rozhodnutím a z důvodu nepodání řádného opravného prostředku byly takové námitky nepřípustné. Stěžejní úvahy o nepřezkoumatelnosti podkladového rozhodnutí, na nichž krajský soud postavil zrušující výrok, tudíž nemohou obstát, a tak je třeba napadený rozsudek zrušit. V dalším řízení bude úkolem krajského soudu odlišit námitky žalobce, které směřovaly výlučně proti rozhodnutí o výjimce a jsou nepřípustné, od námitek, které se týkaly obecného umístění stavby v území či stavebního provedení, jež bude třeba řádně vypořádat.“

Pokud pak žalobkyně odkazuje na porušení principů soukromého práva a autoritativní nahrazování projevu vůle žalobkyně ze strany správního orgánu, je nutno tuto její námitku shledat nedůvodnou. Správní řád jakožto veřejnoprávní předpis procesního charakteru upravuje otázky zastoupení komplexně, nelze zde využít subsidiárně soukromoprávní kodex v podobě občanského zákoníku, protože úprava zastoupení ve správním řízení upravená správním řádem není kusá ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. března 2007, č.j. 2 Afs 125/2005-40. Ačkoliv se soud ztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že je subjektům ponecháno na vůli, zda si ujednají či neujednají zastoupení, z čehož vyplývá, že právním základem existence zastoupení je právní jednání smluvního charakteru založené na dobrovolném projevu vůle stran, je zároveň povinen respektovat právní úpravu regulující zastoupení v procesních záležitostech, zde zejm. významného ust. § 33 a 34 správního řádu. Zde je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2018, č.j. 7 As 424/2018-21, v němž se sedmý senát Nejvyššího správního soudu zabýval výkladem procesních úkonů a dovodil, že „[P]řípadná diskrepance mezi vůlí skutečnou a vůlí projevenou nemá na podstatu procesního úkonu žádný vliv, resp. subjektivní náhled účastníka řízení na jím činěný úkon je nerozhodný (srov. např. Hora, V.: Československé civilní právo procesní, díl I., Praha 1931, str. 111). Obdobně i současná judikatura pevně stojí na stanovisku, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na tento procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001; ze dne 29. 5. 1997, čj. 2 Cdon 1646/96; ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002; ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3657/2007). Předestřený názor zastává rovněž Ústavní soud (srov. nálezy ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 295/97) (…) Ve stejném duchu pak hovoří i judikatura správních soudů, např. v rozsudku ze dne 23. 8. 2006, č. j. 6 Azs 105/2006 - 53, Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „(…) Není totiž podstatné, co stěžovatelka úkonem zamýšlela projevit, rozhodující je, co projevila. V projednávané věci šlo o projev určitý a srozumitelný. Účinky takového úkonu našly svůj výraz v zastavení řízení a ani zjištění omylu nemůže na tomto následku nic změnit.“ Při výkladu procesních úkonů je tedy rozhodující tzv. teorie projevu (viz např. DVOŘÁK, B. Procesní úkony stran řízení. Právní rozhledy 3/2018. s. 84 a násl. dostupné na www.beck-online.cz), na rozdíl od výkladu úkonů hmotněprávních, kde se uplatní tzv. teorie vůle. Z předložené plné moci datované ke dni 21. prosince 2016 bylo tedy patrno, že deklaruje existenci zastoupení i v řízení o povolení výjimky ve smyslu ust. § 25 vyhlášky č. 501. Žalobkyní tvrzený nesoulad její vůle a jejího projevu v předmětné plné moci tedy nebyl pro její posouzení významný, protože se jednalo o plnou moc zmocňující k zastupování ve správním řízení, tudíž o úkon procesního charakteru směřující k deklaraci existence zastoupení v předmětném správním řízení.

Poukazovala-li žalobkyně v žalobě na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005 čj. 6 Ca 157/2004-29 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 41/2001-28 ze dne 19. 12. 2003, jde o odkazy nepřípadné, protože tato soudní rozhodnutí se týkaly situace, kdy zástupce učinil za účastníka úkon, aniž byl k tomu zmocněn plnou mocí, tedy situace odlišné od nyní posuzované věci, kde opožděné odvolání podal zmocněnec žalobkyně, který byl oprávněn zastupovat žalobkyni na základě předtím udělené plné moci ze dne 21. prosince 2016. Uvedla-li žalobkyně v žalobě, že ve spise týkajícím se řízení o výjimce není založena plná moc ze dne 21. 12. 2016, je toto tvrzení vyvráceno obsahem správního spisu, kde tato plná moc založena je, jak z něj soud zjistil.

Pokud žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 29/2004-120 ze dne 13. 5. 2005, závěry, k nimž soud dospěl výše, tento rozsudek nikterak nevyvrací: Správní orgán není jistě povinen pátrat, zda existuje plná moc, jíž účastník zmocnil zástupce k zastupování v řízení. V posuzované věci však žalobkyně předložila správnímu orgánu plnou moc z 21. 12. 2016, jíž zmocnila svého zástupce k zastupování i v řízení o výjimce, a správní orgány nepochybily, pokud rozhodnutí takovému zástupci doručily a odvolací lhůtu odvíjely od data doručení rozhodnutí zástupci. Na rozdíl od věci řešené Nejvyšším správním soudem stavební úřad v posuzované věci vyrozuměl zmocněnce žalobkyně o zahájení řízení o povolení výjimky oznámením ze dne 10. 5. 2017 a toto zjistila žalobkyně jak z tohoto oznámení, tak i při nahlédnutí do spisu o povolení výjimky dne 22. 5. 2017. Žalobkyně dále zjistila, že stavební úřad považuje jejího zmocněnce za jejího zástupce i z výzvy ze dne 30. 5. 2017. Přesto žalobkyně stavebnímu úřadu nesdělila, že zmocněnec jejím zástupcem není.

Pokud žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 30 A 63/2015-44 ze dne 30. 6. 2016, jde o odkaz nepodporující žalobu, protože v nyní posuzované věci soud neposoudil plnou moc ze dne 21. 12. 2016 jako plnou moc prezidiální, kdy Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. března 2019 čj. 9 Azs 81/2019 – 33, vyložil jednak, že pro posouzení plné moci je podstatný úmysl zmocnitele a zmocněnce, který má přednost před formálními náležitostmi plné moci, a jednak že neprezidiální plná moc neomezená na konkrétní řízení před správním orgánem je pro správní orgán dostatečným podkladem pro závěr, že účastník je zastoupen i v jiném řízení v rozsahu vymezeném v plné moci.

Soud dodává, že žalobkyně se v žalobě shodla s žalovaným (viz str. 3 vyjádření k žalobě a dodejka datové zprávy ze dne 26. 10. 2017 a plná moc ze dne 1. 8. 2017 přiložené k žalobě uložená na čl. 53 a 54 soudního spisu), že plná moc ze dne 1. 8. 2017 byla žalobkyní předložena až v přezkumném řízení ve věci výjimky. Tato skutečnost však nemůže mít z podstaty vliv na posouzení zákonnosti rozhodnutí ad A), neboť nastala nesporně po datu vydání rozhodnutí ad A). Jinými slovy, byla-li plná moc ze dne 1. 8. 2017 doručena žalovanému jako příloha podnětu k přezkumu rozhodnutí ad A), nemohlo to zákonnost předtím vydaného rozhodnutí ad A) ovlivnit.

Námitky stran nezákonnosti rozhodnutí ad A) tak soud neshledal důvodnými.

V druhé části žaloby ad B), která směřovala proti napadenému rozhodnutí, uvedla žalobkyně 38 žalobních bodů. Rozhodnutí ad B) považuje žalobkyně za nepřezkoumatelné, nezákonné a v procesu jeho vydání došlo dle jejího názoru k vadám majícím za následek jeho nezákonnost.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. X., X., X. a X., sousedících s pozemkem se spornou stavbou. Součástí pozemku parc. č. X. je objekt bydlení č.p. X. ve vlastnictví žalobkyně.

Soud předesílá s odkazem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2017, č. j. 2 As 262/2017 – 25, že vzhledem k opožděnému odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o povolení výjimky soud považoval všechny žalobní body týkající se skutečností řešených podkladovým rozhodnutím o výjimce za nepřípustné. Proto soud důsledně rozlišoval, zda ta která námitka směřovala věcně proti povolené výjimce (a byla tak nepřípustná) nebo se povolené výjimky netýkala (a musí být věcně soudem posouzena za splnění ostatních zákonných podmínek).

Prvním žalobním bodem bylo nedodržení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501 spočívající v nedostatečném odstupu sporné stavby od objektu bydlení čp. X ve vlastnictví žalobkyně. Výjimka z ustanovené § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501 byla však pravomocně povolena rozhodnutím Magistrátem města Karlovy Vary, úřadem územního plánování a stavebním úřadem, čj. 7562/SÚ/17 ze dne 27. 6. 2017, již žalobkyně nenapadla včasným odvoláním. Tento žalobní bod tudíž směřuje proti povolené výjimce, proti níž žalobkyně ve správním řízení řádně nebrojila, a proto jde o námitku nepřípustnou, míjící rozsah soudního přezkumu. Soud se z tohoto důvodu nezabýval ani související námitkou, že žalobkyni nebylo po vydání rozhodnutí o povolení výjimky (dne 2. 7. 2018) umožněno nahlédnout do spisové dokumentace. Obiter dictum soud uvádí, že následná (po právní moci rozhodnutí o povolení výjimky) hypotetická nemožnost nahlédnout do správního spisu nemohla způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Poukázala-li žalobkyně na to, že tuto námitku žalovaný v napadeném rozhodnutí pominul, uvádí soud jednak, že žalobkyně pominula a nebrojila žalobou proti vypořádání této odvolací námitky č. 1 žalovaným na str. 6 napadeného rozhodnutí, a dále nevypořádání námitky nemohlo vzhledem k její nepřípustnosti vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

Druhým žalobním bodem bylo nedodržení § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501 spočívající v pominutí terénu, kde jsou sporná stavba a objekt bydlení čp. X. ve vlastnictví žalobkyně umístěny. Výjimka z ustanovené § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501 byla však pravomocně povolena rozhodnutím Magistrátem města Karlovy Vary, úřadem územního plánování a stavebním úřadem, čj. 7562/SÚ/17 ze dne 27. 6. 2017, již žalobkyně nenapadla včasným odvoláním. Tento žalobní bod tudíž směřuje proti povolené výjimce, proti níž žalobkyně ve správním řízení řádně nebrojila, a proto jde o námitku nepřípustnou, míjící rozsah soudního přezkumu. Poukázala-li žalobkyně na to, že tuto námitku žalovaný v napadeném rozhodnutí pominul, uvádí soud jednak, že žalobkyně pominula a nebrojila žalobou proti vypořádání této odvolací námitky č. 2 žalovaným na str. 6 napadeného rozhodnutí, a dále nevypořádání námitky nemohlo vzhledem k její nepřípustnosti vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

Třetím žalobním bodem bylo neprokázání dosažení účelu sledovaného ustanovením § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501. Soud konstatuje, že § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501 stanoví, že vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí, dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu. Namítla-li žalobkyně výslovně, že tuto námitku žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, jde o námitku nedůvodnou, protože žalobkyně pominula a nebrojila žalobou proti vypořádání této odvolací námitky č. 3 žalovaným na str. 6 napadeného rozhodnutí. Dále soud uvádí, že smyslem účastenství žalobkyně v předmětném společném územním a stavebním řízení je ochrana jejích vlastnických nebo jiných věcných práv (viz § 85 odst. 2 písm. b) a ust. § 109 písm. e) stavebního zákona). Z ust. § 94a odst. 2 ve spojení s ust. § 89 a ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona plyne, že žalobkyně mohla jako účastnice společného územního a stavebního řízení uplatňovat námitky proti sporné stavbě v rozsahu, v jakém je přímo dotčeno její vlastnické nebo jiné věcné právo. Obdobně ve správním soudnictví se pak žalobkyně může domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv podle § 2 s. ř. s. Žalobkyně tedy byla oprávněna namítat nedodržení právních předpisů, pokud by tím mohla být přímo dotčena na svých právech. Žalobkyně však netvrdila, že by výše tvrzenými nedostatky (nedodržení § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501) byla dotčena na svých právech. Společné územní a stavební řízení bylo v rozhodné době koncipováno tak, že účastníkům umožňovalo brojit proti stavebnímu záměru v rozsahu, v jakém byli přímo dotčeni na svých věcných právech. Na stejném principu je vybudováno i soudní řízení správní, když žalobkyně je oprávněna tvrdit pouze dotčení na svých veřejných subjektivních právech, nikoliv dotčení veřejného zájmu či nelegalitu správního rozhodnutí, aniž by tvrdila dotčení své právní sféry. Námitky žalobkyně stran nepřijatelnosti stavby z výše uvedených důvodů jsou tedy nedůvodné i proto, že žalobkyně prostřednictvím jich napadá pouze nezákonnost napadeného rozhodnutí, aniž by však tvrdila jakékoli konkrétní dotčení na svých právech.

Čtvrtým, pátým, osmým, dvanáctým, dvacátým, dvaadvacátým, třiadvacátým a pětadvacátým žalobním bodem bylo nepřípustné řízení o povolení výjimky dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501, dále pominutí otázky, zda plocha pro stavbu neumožňuje jiné řešení tak, aby povolení výjimky nebylo nutné, dále rozpor povolené výjimky s požadavky na bezpečnost, dále povolení výjimky v nepřípustném rozsahu, dále nedostatečné odůvodnění žádosti o výjimku, dále nedostatečné odůvodnění povolení výjimky, rozpor povolené výjimky s § 169 odst. 2 stavebního zákona a dále nedůvodné povolení výjimky. Jak bylo výše opakovaně uvedeno, výjimka z ustanovené § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501 byla však pravomocně povolena rozhodnutím Magistrátem města Karlovy Vary, úřadem územního plánování a stavebním úřadem, čj. 7562/SÚ/17 ze dne 27. 6. 2017, již žalobkyně nenapadla včasným odvoláním. Všechny uvedené žalobní body tudíž směřují proti povolené výjimce, proti níž žalobkyně ve správním řízení řádně nebrojila, a proto jde o námitku nepřípustnou, míjící rozsah soudního přezkumu. Namítla-li žalobkyně v žalobním bodě ř. 4, 5, 8, a 12 výslovně, že tyto námitky žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, uvádí soud jednak, že žalobkyně pominula a nebrojila žalobou proti vypořádání těchto odvolacích námitek č. 4, 5, 8 a 12 žalovaným na str. 6 napadeného rozhodnutí a dále nevypořádání námitek nemohlo vzhledem k jejich nepřípustnosti vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Namítla-li žalobkyně v žalobním bodě č. 20, 22 a 23 výslovně, že tyto námitky žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, uvádí soud jednak, že žalobkyně pominula a nebrojila žalobou proti vypořádání těchto odvolacích námitek č. 20, 22 a 23 žalovaným na str. 12 a 13 napadeného rozhodnutí, a dále nevypořádání těchto námitek nemohlo vzhledem k jejich nepřípustnosti vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalobní bod č. 25 žalobkyně odůvodnila tím, že námitku nedůvodnosti výjimky žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí sice tak, že se jí nebude zabývat, protože jde o námitku proti pravomocně povolené výjimce, avšak takové zdůvodnění je nepřezkoumatelné. Soud této námitce nepřisvědčuje, protože žalobkyní citované odůvodnění vypořádání této odvolací námitky č. 25 na str. 12 a 13 napadeného rozhodnutí je srozumitelné a přezkoumatelné – důvod, proč neměl žalovaný námitku žalobkyně za důvodnou, je vyjádřil jasně a pochopitelně. Soud dodává, že námitka žalobkyně je nedůvodná i z důvodu, že jde o námitku z podstaty nepřípustnou, protože absentuje tvrzení o konkrétním dotčení na věcných právech žalobkyně.

Šestým a sedmým žalobním bodem bylo účelové zřízení věcného břemene chůze a jízdy a nepravdivost tvrzení stavebníka o existenci energetických sítí na pozemku se stavbou, to vše v řízení o povolení výjimky. Tyto námitky žalobkyně odůvodnila tím, že se správní orgány se těmito odvolacími námitkami žalobkyně vůbec nezabývaly a bez odůvodnění neprovedly žalobkyní navržené důkazy (výpis z katastru, darovací smlouva o zřízení věcného břemene, sdělení o existenci sítě ČEZ). Námitky jsou nedůvodné, protože výjimka z ustanovené § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501 byla pravomocně povolena rozhodnutím Magistrátem města Karlovy Vary, úřadem územního plánování a stavebním úřadem, čj. 7562/SÚ/17 ze dne 27. 6. 2017, již žalobkyně nenapadla včasným odvoláním. Všechny uvedené žalobní body tudíž směřují proti povolené výjimce, proti níž žalobkyně ve správním řízení řádně nebrojila, a proto jde o námitku nepřípustnou, míjící rozsah soudního přezkumu. Namítla-li žalobkyně v žalobním bodě ř. 6 a 7 výslovně, že tyto námitky žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, uvádí soud jednak, že žalobkyně pominula a nebrojila žalobou proti vypořádání těchto odvolacích námitek č. 6 a 7 žalovaným na str. 6 napadeného rozhodnutí, a dále nevypořádání námitek nemohlo vzhledem k jejich nepřípustnosti vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Soud dodává, že podle ustálené judikatury (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 16/2003-56) tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně z hlediska soudního přezkumu jeden celek, a proto soud přihlížel i k odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, nejen k odůvodnění napadeného rozhodnutí: Na str. 47, 66 a 81 prvoinstančního rozhodnutí stavební úřad k těmto dvěma námitkám žalobkyně č. 6 a 7 uvedl, že jelikož se námitky týkají pravomocně povolené výjimky, nemusí se jimi zabývat, a dodal, že hodnocení důvodu zřízení věcného břemene mu nepřísluší a že podle sdělení ČEZ čj. 0100932131 ze dne 25. 5. 2018 a čj. 0101122602 ze dne 3. 6. 2019 dojde ke střetu s podzemní sítí NN. Na str. 81 prvoinstančního rozhodnutí stavební úřad vypořádal výše popsané důkazní návrhy žalobkyně tak, že výpis z katastru a darovací smlouva se netýkají předmětu řízení, protože se týkají pravomocně povolené výjimky, a že ze sdělení ČEZ existence sítí na pozemku vyplývá. Žalobní body, že se těmito námitkami správní orgány vůbec nezabývaly a bez odůvodnění navržené důkazy neprovedly, jsou proto neopodstatněné. Soud dodává, že námitky žalobkyně jsou nedůvodné i z důvodu, že jde o námitky z podstaty nepřípustné, protože absentuje tvrzení o konkrétním dotčení na věcných právech žalobkyně.

Devátým, desátým a třicátým žalobním bodem bylo snížení pohody bydlení výjimkou povolenou odstupovou vzdáleností, kterou se správní orgány přes námitky žalobkyně vůbec nezabývaly a jež nebyla v řízení o výjimce posuzována, a absence studie oslunění stavbou stavebníka. Žalobkyně namítala, že žalovaný tyto námitky žalobkyně v napadeném rozhodnutí pominul. Současně žalobkyně uvedla, že studie oslunění nemá náležitosti normy ČSN 734301 a že jde o vliv stavby na oslunění domu žalobkyně. Soud znovu konstatuje, že výjimka z ustanovené § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501 byla pravomocně povolena rozhodnutím Magistrátem města Karlovy Vary, úřadem územního plánování a stavebním úřadem, čj. 7562/SÚ/17 ze dne 27. 6. 2017, již žalobkyně nenapadla včasným odvoláním. Všechny uvedené žalobní body tudíž směřují proti povolené výjimce, proti níž žalobkyně ve správním řízení řádně nebrojila, a proto jde o námitky nepřípustné, míjící rozsah soudního přezkumu. Soud dodává, že žalobkyní namítané skutečnosti byly předmětem řízení o výjimce dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501 dle výslovného obsahu tohoto zákonného ustanovení, podle něhož vzájemné odstupy staveb musí splňovat mj. požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. V rozhodnutí o povolení výjimky se osluněním stavební úřad zabýval a uvedl zde, že „Stávající RD č.p.X. svou výškou výrazně převyšuje navrhovanou novostavbu RD na parcele č. X. Je tak zřejmé, že po realizaci navrhovaného RD budou splněny požadavky na denní osvětlení a oslunění pro obytnou místnost (kuchyň) v 1. patře domu č.p.X. s jedním oknem situovaným v jeho jižní stěně. Tato uvedená místnost má ještě další dvě okna ve východní stěně domu. Naopak v severní stěně navrhovaného RD na p.č.X. okna obytných místností situována nejsou, čímž nebude dotčeno soukromí obyvatel domu č.p. X. Poznámka: Majitelé domu č.p. X. vybudovali bez stavebního povolení francouzské okno v severní štítové stěně ve vzdálenosti 4,7 m od štítové stěny sousedního bytového domu č.p. X. , který má v této stěně též okno obytné místnosti. Nelegální stavbou jsou porušována práva majitelů pozemku parc.č. X. v k.ú. D., obec K. V.“ Námitka, že osluněním a studií oslunění správní orgány přes námitky žalobkyně vůbec nezabývaly, je lichá – např. na str. 11 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že „V rámci řešení této námitky shledal odvolací správní orgán rozpor s ČSN 73 4301, kdy modelová situace zastínění nebyla zpracována ke dni 1. 3., tak jak vyplývá z uvedené normy. Tento rozpor byl napraven tím, že byla dne 12. 2. 2019 doplněna studie posouzení vlivu novostavby rodinného domu na parcele č. X. v k.ú. D. na sousední dům č.p. X. z hlediska oslunění zpracovaná Ing. J. D. V závěru této studie je uvedeno, že navržení umístění novostavby rodinného domu na p.č. X., k.ú. D. je z hlediska zastínění sousedního domu č.p. X. vyhovující. I přesto, že se s touto studií odvolatelka V. D. prokazatelně seznámila (v protokolu ze dne 3. 4. 2019 je uvedeno, že bylo provedeno ofocení doplnění oslunění), a v této studii je jednoznačně uvedeno, že je zpracována k 1. 3., je pod bodem 17.1. odvolání uvedeno mimo jiné, že studie nebyla zpracována v souladu se zákonem k 1. březnu. Odvolací správní orgán považuje doplněnou studii za dostatečnou dle požadavků, které uvedl v právním názoru ve svém rozhodnutí č.j. 1185/SÚ/18-5 ze dne 11. 1. 2019 a námitku č. 17 za dostatečně vypořádanou.“ Není tedy pravdou, že by se vlivem povolené výjimky ve vztahu k odstupu staveb na pohodu bydlení žalobkyně spočívající v oslunění správní orgány nezabývaly, nicméně zabývaly se jím v řízení o povolení výjimky, kam takové posouzení spadá. Není pravdou, že by správní orgány nevycházely ze studie oslunění. V tomto směru současná rozporná žalobní námitka, že absentující studie nemá náležitosti normy ČSN 734301, byla vyvrácena citovaným odůvodněním napadeného rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, proč je námitka rozporem s normou lichá. Namítla-li žalobkyně výslovně, že tyto námitky žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, uvádí soud jednak, že žalobkyně pominula a nebrojila žalobou proti vypořádání těchto odvolacích námitek č. 9, 10 a 30 žalovaným na str. 6 a 14 napadeného rozhodnutí, a dále nevypořádání námitky nemohlo vzhledem k její nepřípustnosti vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Soud dodává, že námitka žalobkyně je nedůvodná i z důvodu, že jde o námitku z podstaty nepřípustnou, protože absentuje tvrzení o konkrétním dotčení na věcných právech žalobkyně.

Třináctým žalobním bodem byl rozpor s územně plánovací dokumentací, kdy stavebník cílil k maximálnímu využití svého pozemku bez ohledu na práva vlastníků sousedních pozemků, přičemž žalovaný tuto námitku vypořádal nepřezkoumatelně odkazem na své předchozí zrušovací rozhodnutí ze dne 20. 8. 2018. Soud zjistil, že na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí žalovaný výslovně k této odvolací námitce č. 13 uvedl, že „Touto námitkou se odvolací správní orgán také již zabýval v rámci odvolání proti rozhodnutí č.j. 9981/SÚ/18 ze dne 20. 8. 2018 (dále jen „v rámci minulého odvolání“). V napadeném rozhodnutí k tomuto stavební úřad uvedl: Umístění plánovaného RD je takové, aby co nejhospodárněji a smysluplně bylo využito plochy mezi současnými RD a svahem podepírajícím chodník v ul. H. a stávajícím vjezdem na pozemek plánovaného RD. Pro využití území je především předmětný územní plán, v tomto případě platný Územní plán města Karlovy Vary, který řeší základní koncepci rozvoje území a dle výše uvedeného je přípustné v tomto území předmětnou stavbu umístit. Dle obecně závazné vyhlášky města Karlovy Vary č. 1/2000, o závazných částech územního plánu města