8 Afs 128/2018 — Nejvyšší správní soud

15 Af 21/2023- 93 - text  8 15 Af 21/2023 USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: Ústecký kraj, IČO: 708 92 156 sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem zastoupený Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem sídlem Křižovnické náměstí 193/2, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: DPÚK a.s., IČO: 25497961 sídlem Rotavská 2656/2b, 155 00 Praha 5 zastoupený JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem sídlem Karolinská 661/4, 186 00 Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2023, č. j. MF-28279/2016/1203-38, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek v částce 3 000 Kč, která bude žalobci vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2023, č. j. MF-28279/2016/1203-38, jímž žalovaný výrokem 1. změnil rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 28. 4. 2016, č. j. 2248/EK/2016, tak, že se námitce osoby zúčastněné na řízení ze dne 23. 3. 2016 částečně vyhovuje, přičemž úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) z částky 16 453 000 Kč za období od 19. 9. 2010 do 22. 2. 2016 bude předepsán na osobní daňový účet osoby zúčastněné na řízení do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí. Výrokem 2. žalovaný změnil rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 2543/EK/2016, tak, že se žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne 12. 4. 2016 o vyplacení úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu, předepsaného na osobním daňovém účtu osoby zúčastněné na řízení dle výroku 1. tohoto rozhodnutí, vyhovuje, přičemž úrok z částky 16 453 000 Kč za období od 19. 9. 2010 do 22. 2. 2016 bude vyplacen osobě zúčastněné na řízení do 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí. Před posouzením jednotlivých žalobních námitek byl soud nejprve povinen zabývat se tím, zda žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, ohledně níž se vede soudní řízení v intencích zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podala osoba, jíž svědčí aktivní legitimace. V případě zjištění nedostatku aktivní legitimace je totiž soud povinen v každé fázi řízení o dané žalobě až do vydání rozhodnutí ve věci samé tuto skutečnost zohlednit a se žalobou naložit způsobem, který s. ř. s. předvídá, tedy ji podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnout. Toto zákonné ustanovení soudu ukládá, aby návrh, resp. žalobu, odmítl tehdy, je-li podána osobou zjevně neoprávněnou. Aktivní legitimace pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je stanovena v § 65 s. ř. s. Podle odst. 1 tohoto ustanovení se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat podle odst. 2 tohoto ustanovení rovněž ten, kdo žalobní legitimaci podle odst. 1 nemá, ovšem tvrdí, že byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a že postupem správního orgánu byl zkrácen na svých procesních právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Z § 65 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že pro aktivní legitimaci je směrodatné, zda napadené rozhodnutí uložilo žalobci nějaké povinnosti nebo jej ukrátilo na jeho právech. Jinými slovy to znamená, že žalobci musí svědčit právo, o němž bylo ve správním řízení rozhodováno, tedy že musí být tou osobou, které se rozhodnutí přímo dotýká. Není přitom rozhodné, zda správní orgán žalobce považoval za účastníka správního řízení. Dále soud poznamenává, že dle § 65 odst. 2 s. ř. s. jsou k podání žaloby aktivně legitimovány především spolky, obecně prospěšné společnosti či obce, jimž zákon výslovně přiznává postavení účastníka v některých druzích správního řízení dle § 27 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), aby v nich prosazovaly a obhajovaly zájmy veřejnosti zejména na ochraně životního prostředí. Rozdíl mezi žalobní legitimací podle § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s. spočívá tedy především v tom, že podle odst. 1 může žalovat ten, jehož právní sféry se napadené rozhodnutí dotýká, zatímco podle odst. 2 je oprávněn podat žalobu ten, kdo ve své právní sféře není rozhodnutím dotčen a kdo v tomto řízení uplatňoval určitý zákonem chráněný zájem (např. na ochraně přírody a krajiny). Soud nejprve shrnuje skutkový stav projednávaného případu. Osoba zúčastněná na řízení provozovala regionální linkovou autobusovou dopravu na základě smlouvy o závazku veřejné služby uzavřené se žalobcem v roce 2003. Žalobce smlouvu vypověděl, ta zanikla ke konci dubna 2006. Po zániku smlouvy osoba zúčastněná na řízení provozovala nadále autobusovou dopravu na základě veřejnoprávních licencí. Po skončení smlouvy o závazku mohla osoba zúčastněná na řízení přerušit či omezit provoz. Dle čl. 14 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. června 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1893/91 ze dne 20. června 1991 (dále jen „Nařízení“) byla však povinna záměr (přerušení či omezení provozu) oznámit žalobci s minimálně tříměsíčním předstihem. To neučinila. Od 1. 8. 2006 přerušila provoz celkem 2 135 spojů veřejné linkové dopravy. Krajský úřad proto dne 7. 8. 2006 jako věcně příslušný dopravní úřad rozhodl (v samostatné působnosti) o zachování dopravy dle čl. 14 odst. 5 Nařízení (dále též i „Rozhodnutí o zachování dopravy“). Výrokem II. tohoto rozhodnutí stanovil, že o vyrovnání finančního břemene za zachování provozu (dále jen „Vyrovnání finančního břemene“ či jen „Vyrovnání“) bude rozhodnuto ve zvláštním správním řízení. Výrokem III. osobě zúčastněné na řízení přiznal zálohu na Vyrovnání finančního břemene ve výši 16 453 000 Kč. Výši zálohy stanovil jako přiměřenou očekávanému Vyrovnání na základě průměrné výše prokazatelné ztráty, kterou hradil žalobce osobě zúčastněné na řízení v období od ledna do dubna 2006, a to ve výši 90 % takto odvozené prokazatelné ztráty. Platbu zálohy následně poukázal žalobce na účet osoby zúčastněné na řízení, která ji použila na úhradu nákladů spojených s plněním povinnosti uložené výrokem I. Rozhodnutí o zachování dopravy. Dne 31. 7. 2008 vydal krajský úřad (v samostatné působnosti) Rozhodnutí o Vyrovnání. Dle jeho výroku I. náleží Vyrovnání finančního břemene osobě zúčastněné na řízení ve výši 0 Kč. Uvedl, že osobě zúčastněné na řízení sice Rozhodnutím o zachování dopravy přikázal dopravu provozovat, usoudil však, že tímto jí žádné dodatečné náklady nevznikly, neboť měla povinnost v daném období dopravu provozovat již na základě licence, kterou držela; samotnou licenci nelze vnímat jako závazek veřejné služby. Výrokem II. uložil osobě zúčastněné na řízení zaplatit na účet žalobce částku 16 453 000 Kč. Toto rozhodnutí osoba zúčastněná na řízení napadla odvoláním, které zamítlo dne 1. 9. 2010 Ministerstvo vnitra. Osoba zúčastněná na řízení poukázala na účet žalobce dne 15. 9. 2010 částku 16 453 000 Kč. Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 9. 2010 podala osoba zúčastněná na řízení žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Jeho rozsudek i rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 9. 2010 zrušil Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 1 As 97/2015-64. Dovodil, že v případě, kdy krajský úřad uloží dopravnímu podniku závazek zachovat dopravní služby, je povinen dopravnímu podniku vyrovnat závazkem vzniklá finanční břemena (čl. 14 odst. 4, 5 a 6 Nařízení). Při výpočtu výše vyrovnání nelze zohlednit, že dopravní podnik byl povinen poskytovat totožné dopravní služby i na základě vnitrostátní licence, jejímž byl dobrovolným držitelem. Ministerstvo vnitra návazně dne 11. 1. 2016 zrušilo Rozhodnutí o Vyrovnání ze dne 31. 7. 2008. Dne 22. 2. 2016 poukázal žalobce ze svého účtu na účet osoby zúčastněné na řízení částku 16 453 000 Kč. Dne 23. 3. 2016 osoba zúčastněná na řízení podala ke krajskému úřadu námitku proti postupu správce daně dle § 254 odst. 5 daňového řádu. Měla za to, že krajský úřad v postavení správce daně spolu s vrácením částky 16 453 000 Kč jí neuhradil současně i příslušný úrok z přeplatku na platební povinnosti zaviněného správcem dan