2 Azs 145/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 145/2005- 58 - text č. j. 2 Azs 145/2005 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: O. G., zastoupena Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké nám. 135/19, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2005, č. j. 30 Az 249/2003 - 28, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 7. 2003, č. j. OAM-4341/VL-16-P08-2002. Tímto rozhodnutím jí nebyl udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nenaplnila žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno. Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Předně se stěžovatelka domnívá, že je rozhodnutí krajského soudu nezákonné, neboť je v jejím případě odůvodněna hrozba pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Stěžovatelka totiž z Ruska odešla kvůli národnostní nesnášenlivosti. V oblasti, kde žila, byli státními orgány podporováni a preferováni kozáci, se kterými měla stěžovatelka konflikty, a státní orgány jí neposkytly potřebnou ochranu a pomoc. Dále namítá, že rozhodnutí žalovaného nemá náležitosti správního rozhodnutí, neboť není v souladu s § 47 odst. 5 správního řádu podepsáno oprávněnou osobou a o správní rozhodnutí se tak pro jeho neúplnost nejedná. Stěžovatelka má také za to, že rozhodnutí bylo vyhotoveno osobou, která je podepsána pod odrážkou „za správnost“, nikoliv v P., jak je uvedeno v záhlaví, ale v příslušném azylovém středisku. Následně pak bylo předáno stěžovatelce, aniž by jej podepsala osoba oprávněná – PhDr. T. H.. Tomu nasvědčuje zejména časový odstup, který je příliš malý, aby bylo možno rozhodnutí doručit z azylového střediska do P. a zpět. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí bylo spolu se spisem postoupeno do P. až po doručení stěžovatelce. Rozhodnutí tak nebylo v okamžiku doručení stěžovatelce podepsáno oprávněnou osobou a vůle žalovaného nebyla projevena řádným a dostatečným způsobem; rozhodnutí bylo tedy vydáno bez vědomí oprávněné osoby, neboť ta se s ním neseznámila. Proto je stěžovatelka přesvědčena o tom, že rozhodnutí trpí vadou, jež mohla způsobit jeho nezákonnost, případně nicotnost, neboť skutečnost, že se následně oprávněná osoba s obsahem rozhodnutí seznámila a jedno vyhotovení opatřila svým podpisem, nemůže počáteční nicotnost zhojit. Podle stěžovatelky je dále nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí krajského soudu, který nepřihlédl k žalobním námitkám týkajícím se závažných procesních pochybení žalovaného. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že se soud měl těmito žalobními body zabývat, byť byly uplatněny v obecné rovině. Soud měl alespoň konstatovat, že takové žalobní body přezkoumat nelze a měl odůvodnit proč. Takto však krajský soud nepostupoval a jeho rozhodnutí je stiženo vadou. Stěžovatelka je přitom přesvědčena o odůvodněnosti svých žalobních bodů, zejména pokud jde o porušení § 33 odst. 2 správního řádu. Pouhý dotaz v závěru pohovoru, zda se stěžovatelka chce seznámit s obsahem zpráv o zemi původu a případně je doplnit, nelze ztotožňovat s povinností žalovaného ve smyslu § 33 odst. 2 správního řádu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti. Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatelka uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), domnívá se totiž, že splňuje podmínky pro udělení azylu, dále důvod uvedený § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost), neboť rozhodnutí žalovaného považuje za vadné z důvodu absence podpisu oprávněné osoby na vyhotovení, které jí bylo doručeno. V neposlední řadě stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé), krajský soud se totiž podle stěžovatelky řádně nezabýval jejími žalobními námitkami. K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne 20. 9. 2002 o udělení azylu; jako důvody uvedla pronásledování kvůli náboženství a národnosti. Z protokolu o pohovoru k důvodům její žádosti vyplynulo, že stěžovatelka bydlela spolu s manželem v domku ve vesnici N. a za sousedy měli osoby židovského původu. Těm bylo vyhrožováno neznámými osobami a byli nuceni levně prodat dům. Sousedé se obrátili se žádostí o pomoc na policii, ta jim však pomoc odmítla. Když byl soused zabit, jeho žena dům prodala. V září 2001 neznámí muži navštívili stěžovatelku a jejího manžela a nutili i je levně prodat dům a pozemky. Když odmítli, vyhrožovali jim, zabili veškeré domácí zvířectvo a na stěžovatelčina manžela navíc někdo vystřelil. Poté dům s manželem dům prodali a odjeli do města Ch., tam žili do srpna 2002, kdy jim začali neznámí lidé vyhrožovat a nutit je, aby odjeli do Izraele. Když se jim dobývali do domu, odjeli do České republiky. Stěžovatelka se domnívá, že to byli kozáci. Na policii se neobrátili, neboť sousedům stejně nepomohla. Náboženské potíže blíže nekonkretizovala, pouze uvedla, že Rusové jsou pravoslavného náboženství a jiným náboženstvím nedůvěřovali. Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 7. 2003 stěžovatelce azyl neudělil, a to podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu, a rovněž vyslovil, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Proti tomu podala stěžovatelka žalobu, kde namítala, porušení vyjmenovaných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a zákona o azylu. Její žaloba však byla napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta. Stěžovatelka předně namítá, že je rozhodn