3 Ads 40/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 40/2010- 80 - text 3 Ads 40/2010 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. R. R., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2008, č. j. 2007/56969-442, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2009, č. j. 2 Cad 50/2008 – 40, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené advokátce žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále též „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 2. 2008, č. j. 2007/56969-442 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci (dále též „úřad práce“) č. j. OLA-7512/2007-DM ze dne 25. 7. 2007, kterým nebyl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 18. 6. 2007 s ohledem na ust. § 25 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též „zákon č. 435/2004 Sb.“). Z napadeného rozhodnutí žalovaného se podává, že dne 18. 6. 2007 požádal žalobce o zprostředkování zaměstnání úřad práce, avšak již předtím písemným podáním ze dne 12. 12. 2006 sdělil úřadu práce vznik pracovního poměru u společnosti OBCHODEFEKT, s.r.o. od 12. 12. 2006 v pracovním zařazení „generálně generální manager“, proto s ním dne 17. 7. 2007 bylo zahájeno správní řízení ve věci nezařazení žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání z důvodů nesplnění podmínek dle ust. § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. Po zahájení správního řízení žalobce úřadu práce sdělil, že pracovní poměr mu u společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o. nevznikl, což však nedoložil, neboť úřadu práce předložil pouze tvrzení, ve kterém uvedl a písemně stvrdil, že pracovní poměr u této společnosti nevznikl, přestože jak z výpisu obchodního rejstříku vyplývá, žalobce jako jednatel této společnosti byl vymazán z obchodního rejstříku k 29. 11. 2000 a od této doby je jediným jednatelem a společníkem paní I. V. Potvrzení oprávněného pracovníka k jednání za společnost OBCHOD-EFEKT, s.r.o však žalobce nedoložil, přestože byl k tomu vyzván. V žalobě žalobce odkázal na vybraná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále též „správní řád“) a namítal, že dne 18. 6. 2007 předložil potvrzení o tom, že není v pracovním poměru ke společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o. Není tedy pravdou, že by nedoložil, že tento pracovní poměr byl ukončen, a pokud to úřadu práce nepostačovalo, měl si vlastním šetřením podklady pro vydání rozhodnutí opatřit. Městský soud v Praze uvedl, že námitka žalobce stran porušení správního řádu není důvodná, neboť § 142 zákona č. 435/2004 Sb. vyjmenovává jednotlivá ustanovení tohoto zákona, na které se vztahuje správní řád. Mezi těmito ustanoveními není § 25 a § 27 zákona č. 435/2004 Sb. V evidenci uchazečů o zaměstnání nemůže být osoba uvedená v § 25 zákona č. 435/2004 Sb. a osoba, která žádá o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, je pak povinna podle § 27 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. rozhodné skutečnosti pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání dosvědčit. Jestliže tedy žalobce oznámil úřadu práce přípisem ze dne 12. 12. 2006, že téhož dne vznikl jeho pracovní poměr u společnosti OBCHODEFEKT, s.r.o v pracovním zařazení „generálně generální manager“ a pokud žádal o zprostředkování zaměstnání ode dne 18. 6. 2007, musel by doložit potvrzením podepsaným oprávněnou osobou společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o, že tento pracovní poměr vůbec nevznikl anebo byl ukončen před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání, tedy před 18. 6. 2007. Potvrzení předložené dne 10. 7. 2007 úřadu práce není potvrzením o neexistenci pracovněprávního vztahu, neboť není vydáno oprávněným pracovníkem společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o. Potvrzení, že pracovní poměr nevznikl, bylo vypracováno a podepsáno pouze žalobcem, přestože žalobce není statutárním orgánem uvedené společnosti, neboť jakožto statutární orgán – jednatel byl vymazán dne 29. 11. 2000. Žalobce tak uvedené potvrzení nebyl oprávněn vydat a je pouze jeho tvrzením. Statutárním orgánem oprávněným k vydání potvrzení byla od 20. 3. 2004 A. V. a od 15. 5. 2004 též M. S. Jestliže tedy žalobce neprokázal ke dni podání žádosti o zprostředkování zaměstnání neexistenci pracovního poměru, který dle jeho tvrzení z 12. 12. 2006 měl téhož dne u uvedené společnosti vzniknout, musel úřad práce vycházet z toho, že žalobce nedoložil splnění podmínky pro zařazení uchazeče o zaměstnání podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. Soud proto z těchto důvodů rozhodl tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Důvody kasační stížnost podřadil stěžovatel pod ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel v podání převážně dehonestujícího obsahu ze dne 8. 8. 2009 označeném jako „Preambule“ ocitoval § 142 zákona č. 435/2004 Sb. a § 26 odst. 3 téhož zákona a dovodil, že se na projednávanou věc vztahují pravidla o správním řízení, tedy i na prokazování skutečností rozhodných pro vedení evidence uchazečů o zaměstnání. Stěžovatel dále obecně odkázal na § 2 odst. 4, § 3, § 4 odst. 2, § 6 odst. 2, § 36 odst. 3, § 50 odst. 3 správního řádu, tyto odkazy proložil urážkami soudce Mgr. Tichého a dospěl k závěru, že se soud nevypořádal s uvedenými „odvolacími důvody“. Z uvedeného podání lze dále uchopit námitku, že soud nepřihlédl k tomu, že správní orgán neuvedl, podle kterého zákona mohl po stěžovateli chtít doklady o existenci či neexistenci jeho pracovního poměru. V doplnění kasační stížnosti ze dne 19. 8. 2009 stěžovatel upozornil na nesprávné číslo jednací rozhodnutí úřadu práce a doby, kdy měl být stěžovatel veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Dále namítal, že není pravdou, že by neosvědčil neexistenci pracovněprávního vztahu ke společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o. Ke své žádosti o zprostředkování zaměstnání totiž předložil dne 10. 7. 2007 potvrzení o zaměstnání, kde uvedl, že mu pracovní poměr nevznikl a uvedené stvrdil svým podpisem, tj. stejným způsobem, jakým v rámci předchozí evidence oznámil, že není v žádném pracovněprávním vztahu. Pokud toto potvrzení nepostačovalo, měl si úřad práce a žalovaný opatřit pro vydání rozhodnutí podklady, provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci a před vydáním rozhodnutí dát stěžovateli možnost vyjádřit se k takto opatřeným podkladům pro rozhodnutí. Úřad práce a žalovaný pouze konstatoval, že stěžovatel neprokázal skončení svého pracovního poměru ve společnosti OBCHODEFEKT, s.r.o., aniž by tuto skutečnost ověřil či vyvrátil dotazem např. u příslušné správy sociálního zabezpečení, finančního úřadu apod. Podle stěžovatele se konečně soud nevypořádal se všemi skutečnostmi a tvrzeními jím uváděnými v podané žalobě, zejména pak s tvrzeními v tom směru, že ze strany žalovaného došlo k porušení správního řádu a zákona č. 435/2004 Sb. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze a poukázal na § 27 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. Žalovaný je toho názoru, že pokud žadatel o zprostředkování zaměstnání úřadu práce skutečnosti rozhodné pro zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání neosvědčil, úřad práce oprávněně vydal rozhodnutí o jeho nezařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Osvědčovací povinnost stěžovatele v daném případě vychází z hmotněprávní úpravy obsažené v zákoně č. 435/2004 Sb. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud předně nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze, in concreto v tvrzení stěžovatele, že se soud nevypořádal s argumentací o porušení správního řá