3 Ads 68/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 68/2010- 78 - text 3 Ads 68/2010 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: E. K., zastoupené JUDr. Milanem Pivovarčíkem, advokátem se sídlem Žižkovo náměstí 8, Znojmo, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované č.j. 3411-9012-2.4.2008-384/PR 1 ze dne 26. 5. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010, č. j. 34 Cad 144/2008 - 59, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastník s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností napadla shora uvedený rozsudek, kterým byla zamítnuta její žaloba a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ve správním řízení žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo č.j. 31005/110/6311/9/2008/Přepl.–R/AŠ ze dne 6. 3. 2008 a toto rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobkyni podle § 48 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, uložena povinnost vrátit přeplatek na peněžité pomoci v mateřství za období 24. 4. 2006 do 7. 1. 2007 v celkové výši 8288 Kč. Žalobkyně byla dne 28. 1. 2009 vyzvána krajským soudem, aby uvedla, zda souhlasí, aby krajský soud rozhodl o žalobě bez nařízeného jednání. Dne 23. 2. 2009 krajskému soudu ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. sdělila nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez nařízeného jednání. Dne 31. 3. 2009 krajský soud rozhodl bez nařízeného jednání, rozsudek krajského soudu byl zrušen ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 95/2009 – 39 ze dne 25. 11. 2009. Krajský soud poté nařídil jednání a při posouzení věci ze správního spisu zjistil, že žalobkyně dne 24. 4. 2006 předložila správnímu orgánu I. stupně vyplněný a podepsaný tiskopis, kterým uplatnila nárok na peněžitou podporu v mateřství, ve kterém uvedla den nástupu na mateřskou dovolenou 24. 4. 2006. Žalovaná měla k dispozici dohodu o pracovní činnosti žalobkyně ze dne 24. 1. 2006. Tento doklad byl nezbytný k prokázání vzniku nároku na peněžitou pomoc v mateřství podle § 3 a § 6 zákona č. 88/1968 Sb., který mimo jiné předpokládá existenci pojistného poměru ke dni nástupu na mateřskou dovolenou a vzniku nároku na peněžitou pomoc v mateřství. Žalobkyně tedy řádně uplatnila nárok na peněžitou pomoc v mateřství, splnila rovněž podmínku, že byla účastna nemocenského pojištění, což prokázala dohodou o pracovní činnosti ze dne 24. 1. 2006 a uvedla, že na mateřskou dovolenou nastoupí 24. 4. 2006. Od tohoto data jí byla přiznána peněžitá pomoc v mateřství, která má svou podstatou nahrazovat dosavadní příjem z činnosti zakládající účast na nemocenském pojištění. Peněžitá pomoc v mateřství nenáleží za období, za které náleží zaměstnankyni započitatelný příjem. Podstatné podle náhledu krajského soudu bylo, že žalobkyně uvedla jako den nástupu na mateřskou dovolenou den 24. 4. 2006. Žádost o peněžitou pomoc v mateřství nelze vykládat jinak, než že žadatelka žádá o dávku nahrazující dosavadní mzdu, neboť přerušuje svoji pracovní činnost, za kterou jí náleží započitatelný příjem. Již podáním této žádosti dává najevo, že od data 24. 4. 2006 nebude pobírat započitatelný příjem. Pokud žalobkyně nesdělila, že i po 24. 4. 2006 hodlá příjem na základě dohody o pracovní činnosti pobírat a tento příjem nadále i pobírala, zamlčela a po dobu čerpání peněžité pomoci v mateřství ani neohlásila rozhodné skutečnosti pro nárok na tuto dávku, zavinila, že jí dávka byla vyplacena neprávem. V souladu s § 48 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, byla povinna přeplatek vrátit. Krajský soud dále nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že žalovaná byla informována o jejím příjmu z dohody o pracovní činnosti, neboť společnost, se kterou žalobkyně tuto dohodu uzavřela i nadále z jejího příjmu odváděla dávky nemocenského pojištění. Podle § 46 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, je povinností zaměstnanců či jiných oprávněných hlásit důvod zániku nároku na dávku jakož i jiné skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku nebo její výši a výplatu. Žalobkyně tedy nemohla spoléhat na to, že se žalovaná o jejím příjmu dozví jiným způsobem. Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka zrekapitulovala průběh správního řízení, které vyústilo vydáním rozhodnutí o vrácení přeplatku a vyzdvihla zejména skutečnost, že byla zaměstnankyní žalované nesprávně informována o podmínkách pobírání peněžité podpory v mateřství, žádost sama neiniciovala, ale jednala na doporučení žalované. Podle stěžovatelky došlo k pochybení žalované, neboť za stavu, kdy byla přihlášena k nemocenskému pojištění ode dne 20. 2. 2006 z titulu dohody o pracovní činnosti, jí žalovaná vypočetla dávku pomoci v mateřství ve výši 332 Kč v rozporu se zákonem, a to za situace, kdy žalovaná musela vědět, že stěžovatelka má od ledna 2006 příjem ve výši 1000 Kč měsíčně na základě dohody o pracovní činnosti. Stěžovatelka namítá, že žalovanou mělo být prokázáno, že jí byla dávka nemocenského pojištění vyplacena neprávem, popřípadě v rozporu s obecně závaznými předpisy a že příjemce dávky zavinil, že dávka byla vyplacena neprávem. Stěžovatelka však nezavinila, že jí dávka byla vyplacena neprávem, tj. dávku nevylákala, nezamlčela některou rozhodnou skutečnost, pouze jednala na doporučení zaměstnankyně žalované, tj. na nesprávné doporučení, že zákon umožňuje uzavřít dohodu o provádění pracovní činnosti spolu s pobíráním peněžité podpory v mateřství. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že dne 20. 2. 2006 byla stěžovatelka přihlášena k nemocenskému pojištění od 25. 1. 2006, a to z činnosti vykonávané na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené dne 24. 1. 2006 se společností ONKEL s.r.o. Druh činnosti byl sjednán jako administrativní práce, tedy totožně jako v předešlé pracovní smlouvě stěžovatelky u téže společnosti. Ode dne 17. 1. 2006 do 23. 4. 2006 byla stěžovatelka evidována jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce ve Znojmě. Stěžovatelka uplatnila dne 24. 4. 2006 u správního orgánu I. stupně předložením předepsaného tiskopisu nárok na peněžitou pomoc v mateřství. V části B tiskopisu uvedla, že nastoupí mateřskou dovolenou 24. 4. 2006 a svým podpisem se současně zavázala, že ohlásí veškeré skutečnosti, které by způsobily přerušení nebo zastavení poskytování peněžité podpory v mateřství, popřípadě zánik nároku na tuto dávku s tím, že by byla povinna vrátit částky, které by neprávem svým zaviněním přijala. Ode dne, který žalobkyně uvedla jako den nástupu na mateřskou dovolenou, tedy od 24. 4. 2006 správní orgán I. stupně poskytoval žalobkyni peněžitou pomoc v mateřství, a to až do dne 7. 1. 2007. Správní orgán I. stupně provedl v měsíci červenci 2007 kontrolu v organizaci ONKEL s.r.o., kdy bylo zjištěno a prokázáno, že stěžovatelka po celou dobu čerpání peněžité pomoci v mateřství vykonávala v organizaci činnost, za kterou jí náležel započitatelný příjem. Správní orgán I. stupně poté vydal rozhodnutí, jímž bylo stěžovatelce ve smyslu § 48 odst. 2 zákona č. 54/1956, o nemocenském pojištění zaměstnanců uložena povinnost vrátit přeplatek na peněžité pomoci v mateřství za období do 24. 4. 2006 do 7. 1. 2007 v celkové výši 8288 Kč. Žalovaná pak napadeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky stran nezákonnosti postupu krajského soudu. Stěžovatelka se domnívá, že došlo k pochybení žalované, neboť ta měla vědomost o jejím příjmu na základě dohody o pracovní činnosti a pokud jí byla peněžitá pomoc v mateřství vyplácena, přeplatek nebyl zaviněn jednáním stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se při posouzení stížních námitek ztotožnil se závěry, ke kterým dospěly krajský soud i žalovaná. K první námitce stěžovatelky, že sama neiniciovala uplatnění nároku na peněžitou pomoc v mateřství, je postačující uvést, že krajský soud správně ze správního spi